67. Jak vyplývá z usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 560/2021-498 a z příslušného spisu, stejnopis rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 byl doručován společnosti X prostřednictvím její opatrovnice, která jej převzala dne 25. 2. 2005. Toto doručení bylo nicméně neúčinné. Poté, co dne 24. 2. 2003 zanikla funkce jednateli této společnosti, stále trvalo její právní zastoupení advokátem JUDr. Boleslavem Pospíšilem, jemuž mělo být v tomto období doručováno. Dne 4. 2. 2005 pak byl jmenován nový jednatel společnosti X, čímž zanikl důvod ustanovení opatrovnice. Rozsudek městského soudu nebyl doručen ani uvedenému advokátovi, ani novému jednateli. Krajský soud dále zjistil, že dne 22. 3. 2005 byla tímto novým jednatelem udělena plná moc advokátovi JUDr. Milanovi Kružíkovi, CSc. k zastupování společnosti X v řízení vedeném před městským soudem o žalobě pro zmatečnost pod sp. zn. 20 C 170/2005, tato plná moc však byla použitelná i pro řízení vedené před městským soudem pod sp. zn. 20 C 230/96. Uvedený advokát zmocnil k provádění úkonů při zastupování společnosti X koncipientku Mgr. Miladu Palečkovou. Plná moc byla doručena městskému soudu nejpozději dne 2. 5. 2005 společně se žalobou pro zmatečnost.
68. Stěžovatelka předložila krajskému soudu úřední záznam ze dne 7. 4. 2005 o nahlédnutí Mgr. Milady Palečkové do spisu a úřední záznam o tom, že jí byly předány fotokopie listin ze spisu vyhotovených, mimo jiné fotokopie odvoláním vedlejší účastnice napadeného rozsudku, tedy kopie listin, které měly být v minulosti obsahem spisové dokumentace ve věci vedené pod sp. zn. 20 C 230/96. Krajský soud měl za prokázané, že Mgr. Milada Palečková obdržela "prostou" kopii rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 a že se seznámila s jeho obsahem. Tato kopie ovšem nebyla stejnopisem písemného vyhotovení rozsudku, s jehož převzetím by bylo možné spojovat účinky doručení a tím i počátek běhu lhůty pro podání odvolání (§ 204 odst. 1, § 158 odst. 2 občanského soudního řádu). Tato kopie neměla nezbytné náležitosti stejnopisu rozsudku, například podpis osoby odpovědné za správnost stejnopisu či otisk kulatého razítka soudu (§ 22 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, § 17 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění účinném k 7. 4. 2005). Těchto skutečností si měl být vědom i příslušný pracovník městského soudu, který pořídil úřední záznam o předání fotokopie rozsudku, a nikoli doručenku ve smyslu § 50e odst. 2 a § 50f občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2005. Pro úplnost je třeba dodat, že nebylo postaveno najisto, zda Mgr. Milada Palečková v souvislosti s nahlížením do spisu dne 7. 4. 2005 předložila městskému soudu plnou moc (ve spisu obsažena nebyla). Touto otázkou se krajský soud dále nezabýval, neboť podle jeho názoru stejně k doručení nedošlo.
69. Ústavní soud podotýká, že podle výše uvedených zjištění krajského soudu právním zástupcem společnosti X zmocněná koncipientka obdržela "prostou" kopii rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 a seznámila se s jeho obsahem, načež tento právní zástupce podal jménem společnosti X žalobu pro zmatečnost, tedy mimořádný opravný prostředek, který lze podat jen proti pravomocnému rozhodnutí. Právní zástupce společnosti X patrně vycházel z předpokladu, že rozsudek městského soudu již byl v minulosti doručen a nabyl právní moci, a sám proto nežádal doručení jeho stejnopisu. Prostřednictvím právního zástupce zároveň společnost X musela být seznámena s obsahem tohoto rozsudku, přičemž nebylo nijak rozporováno, že by se obsah jeho "prosté" kopie jakkoli lišil od jeho originálu. Ústavní soud si je vědom toho, že tato "prostá" kopie patrně neobsahovala náležitosti stejnopisu plynoucí z podzákonného právního předpisu, musel si však položit otázku, zda tento nedostatek brání závěru o doručení předmětného rozsudku, byla-li společnost X mimo jakoukoli pochybnost seznámena s obsahem rozsudku a měla tak možnost uplatnit vůči němu zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv. Dospěl přitom k závěru, že za daných okolností k doručení došlo.
70. Krajskému soudu lze vytknout, že při posuzování doručení rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 nezohlednil, že zákonná pravidla doručování nejsou samoúčelná, nýbrž slouží ochraně procesních práv účastníka řízení, který musí mít při výkonu svých práv a povinností, a to i procesní povahy, jistotu o obsahu doručovaného rozhodnutí. Při posuzování, zda došlo k řádnému doručení, nutno uplatňovat materiální přístup, pro nějž je podstatné, že se adresát mohl s obsahem doručované písemnosti seznámit, a bylo tak zachováno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1577/16 (N 120/86 SbNU 79), bod 14, nebo nález ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3851/18 (N 57/93 SbNU 257), bod 14]. Specifikem posuzované věci je, že společnost X se nejenže prokazatelně seznámila s rozsudkem městského soudu a získala jeho kopii, ale tento rozsudek v přesvědčení o jeho právní moci dokonce napadla žalobou pro zmatečnost, o níž bylo vedeno samostatné řízení. Závěr, že rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96 nebyl doručen společnosti X, se v tomto kontextu jeví absurdním. Proběhlo-li před podáním odvolání vedlejší účastnicí řízení o žalobě pro zmatečnost společnosti X, aniž by v jeho průběhu tato společnost jakkoli zpochybňovala, že jí byl rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 doručen, nebo že měla možnost seznámit se s jeho obsahem, pak za situace, kdy bylo v řízení prokázáno i seznámení se společnosti X s tímto rozsudkem (obdržení jeho "prosté" kopie při nahlížení do spisu) ještě před podáním žaloby pro zmatečnost, bylo možné učinit závěr, že jí byl rozsudek doručen a byl pravomocný. Zpochybnění doručení rozsudku městského soudu krajským soudem za těchto okolností nesloužilo ochraně práv společnosti X či vedlejší účastnice. Místo toho narušilo právní jistotu stěžovatelky ohledně výsledku řízení. Nelze přehlížet, že odvíjí-li se od doručení rozhodnutí možnost uplatnění opravného prostředku, pak se nesprávné posouzení okamžiku doručení netýká jen práv účastníka řízení, který tento opravný prostředek uplatňuje, ale i jiného účastníka řízení, který může být rozhodnutím o opravném prostředku dotčen na svých právech.
71. Pro účely ústavněprávního posouzení věci je rozhodný závěr, že společnosti X byl rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 doručen před podáním žaloby pro zmatečnost, a tudíž odvolání vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně společnosti X podané přibližně 5 let po vydání tohoto rozsudku a 2 roky po skončení řízení o žalobě pro zmatečnost mělo být odmítnuto jako opožděné. Protože se tak nestalo, usnesením krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498, kterým bylo odvolání shledáno podaným včas, bylo porušeno základní právo stěžovatelky jako žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Posouzení porušení některého z dalších ústavně zaručených základních práv a svobod, která měla být podle tvrzení stěžovatelky porušena, považuje Ústavní soud s ohledem na již učiněné závěry za nadbytečné. Stejně tak se nebylo třeba zabývat tvrzeným porušením Ústavy, pokud jde o institucionální pravidla fungování soudní moci (čl. 96 odst. 1 Ústavy), která nezakládají konkrétním jednotlivcům žádná ústavně zaručená základní práva [např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)].
72. Uvedený závěr o porušení základního práva dopadá i na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1447/2014-543, kterým bylo odmítnuto dovolání proti usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498 a v němž se Nejvyšší soud zabýval předmětnou otázkou doručení. Současně je třeba uvedený závěr vztáhnout i na rozsudek krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 a rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-641. Posledně uvedená rozhodnutí by v případě správného posouzení včasnosti odvolání nebyla vůbec vydána a jejich existence brání tomu, aby byla v posuzované věci poskytnuta účinná ochrana základnímu právu stěžovatelky. Bez jejich zrušení nemůže dojít ke zrušení kasačního usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498, jehož následkem přestane být zrušen (neboli "obživne") rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-287. Nález Ústavního soudu nesmí vést ke vzniku stavu, kdy v rozporu s principem právní jistoty budou existovat dvě pravomocná meritorní rozhodnutí vydaná ve stejném řízení. Závěr o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky uvedenými rozsudky činí Ústavní soud navzdory tomu, že žádný z nich se otázkou doručování nezabýval, neboť na této procesní otázce nezávisel. Nic nelze vytknout ani závěru krajského soudu vyslovenému v rozsudku č. j. 26 Co 262/2016-697, že po zahájení insolvenčního řízení vedlejší účastnice neměla naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva společnosti X k předmětné nemovitosti.
VII. Závěr
73. Ústavní soud uzavírá, že shledal první ústavní stížnost stěžovatelky částečně důvodnou, a to jde-li o tvrzený zásah do jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny rozsudkem krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697, rozsudkem městského soudu č. j. 20 C 230/96-641, usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1447/2014-543 a usnesením krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498. Podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto částečně vyhověl její první ústavní stížnosti (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tato rozhodnutí zrušil (výrok II).
74. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v části druhé ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3637/2020-890, a v části první ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení krajského soudu č. j. 15 Co 111/2020-857, usnesení městského soudu č. j. 20 C 230/96-837 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1058/2018-761, jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v části první ústavní stížnosti směřující proti usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 311/2015-611 a usnesení krajského soudu č. j. 15 Co 38/2012-397, jakož i ve zbylé části druhé ústavní stížnosti jako nepřípustnou, a podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu v části první ústavní stížnosti směřující proti rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-568 pro nepříslušnost k jejímu projednání (výrok III).
75. Rozhodnutí soudů, ve vztahu k nimž byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, Ústavní soud nezrušil navzdory tomu, že jimi bylo rozhodnuto o opravných prostředcích podaných proti rozhodnutí, které se ruší tímto nálezem. Vzhledem k tomu, že dovolání proti rozsudku krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 ani žaloba pro zmatečnost proti tomuto rozsudku nebyly procesními prostředky, které stěžovatel mohl využít k ochraně před jím tvrzeným zásahem do základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze na řízení o těchto mimořádných opravných prostředcích nahlížet jako na pokračování řízení o žalobě společnosti X, nýbrž jako na samostatná řízení, jež byla uvedenými rozhodnutími skončena. Jejich zachování nemá pro stěžovatelku vliv na další průběh řízení před obecnými soudy po tomto nálezu. Naopak má význam pro náhradu nákladů řízení, která byla každým z těchto rozhodnutí přiznána vedlejší účastnici a v pokračujícím řízení o žalobě společnosti X by jen stěží mohla být zohledněna.
76. Na základě tohoto nálezu se věc vrací k opětovnému rozhodování krajskému soudu, který vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) posoudí včasnost odvolání vedlejší účastnice proti rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. dubna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu