39. Ústavní soud se dále ztotožňuje se stěžovatelovou námitkou rozpornosti argumentace Nejvyššího soudu, který jej odkázal na možné uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu a současně shledal, že to byl stěžovatel, kdo v řízení nepostupoval řádně, a tedy si promlčení své pohledávky způsobil, a dodává, že takový odkaz by byl namístě, kdyby vedle zjevného pochybení státu nebylo možné výkon rozhodnutí provést z důvodu potřeby ochrany práv či oprávněných zájmů dlužníka, který by sám postupoval procesně korektním způsobem a s ohledem na jednoznačné znění aplikovaného ustanovení podústavního práva, ve srovnatelných případech ustáleně vykládaného příslušnými orgány, mohl "legitimně očekávat", že jím uplatněná námitka promlčení bude mít odpovídající právní účinky. Z těchto důvodů lze danou argumentaci označit za rozpornou, spekulativní a alibistickou, jež koliduje s povinností soudu přesvědčivě zdůvodnit své rozhodnutí, což je opět v rozporu s požadavky na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
40. Poukazují-li soudy na usnesení sp. zn. III. ÚS 1455/21, které bylo vydáno v prakticky totožné věci, IV. senát dospěl k odlišnému závěru, jde-li o ústavněprávní dimenzi věci, z důvodů podrobně vyložených výše, přičemž vzhledem k tomu, že nešlo o právní názor vyslovený v nálezu, nebyl dán důvod postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu; s ohledem na výjimečné okolnosti posuzované věci neshledal ani důvod využít čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti (Sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb.).
41. Uplatňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti další námitky (viz výše sub II), jde o opakování toho, co sice již vznesl v dovolání, nepostupoval však přitom procesně korektním způsobem, a tudíž se jimi Nejvyšší soud nemohl (kvazi)meritorně zabývat. Z tohoto důvodu je Ústavní soud považuje za nepřípustné podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, aniž by se jimi vzhledem k tomu, že věc se vrací zpět k odvolacímu soudu, mohl blíže zabývat, protože by tím zasahoval předčasně do budoucího řízení v dané věci. Proto Ústavní soud posuzoval pouze okolnosti ústavně konformního výkladu § 408 odst. 2 obchodního zákoníku a vzhledem k výjimečným okolnostem případu rozhodl tak, jak je ve výroku II uvedeno.
VI. Závěr
42. Ústavní soud tak konstatuje, že porušení práva na soudní ochranu spočívá i v tom, že účastníku řízení je fakticky znemožněno domoci se svého práva tím, že jsou na něj kladeny požadavky, které nemají oporu v zákoně a jsou výsledkem ústavně nekonformního výkladu podústavního práva. V posuzované věci bylo podání exekučního návrhu spojeno s požadavkem na předložení exekučního titulu s vyznačenou doložkou vykonatelnosti, avšak výklad ustanovení o době stanovené v § 408 odst. 2 obchodního zákoníku nezohlednil skutkové okolnosti, tedy skutečnost, kdy mohl věřitel fakticky tuto podmínku splnit a předložit kopii exekučního titulu s vyznačenou doložkou vykonatelnosti podle § 38 odst. 2 exekučního řádu.
43. S ohledem na již uvedené Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud a krajský soud v záhlaví označenými rozhodnutími porušily ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny. Z tohoto důvodu podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona tato rozhodnutí zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. června 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu