35. Dále platí, že důvodem neústavnosti toho kterého ustanovení právního předpisu zásadně nejsou případné potíže při jeho výkladu. Neposkytuje-li ustanovení pro některé situace jazykově jednoznačnou odpověď, neznamená to samo o sobě jeho neústavnost [srov. bod 43 nálezu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 18/17 (N 156/90 SbNU 525; 261/2018 Sb.) či bod 34 nálezu ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 98/20 (206/2021 Sb.)]. Platí proto, že neurčitosti v právní úpravě odstraňuje aplikační praxe (včetně soudů). Ústavní soud proto do této oblasti vstupuje, jen jde-li současně o porušení ústavního pořádku a nepřesnost, neurčitost a nepředvídatelnost právní úpravy extrémně narušuje základní požadavky na zákon v podmínkách právního státu [srov. bod 50 nálezu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.) či bod 247 nálezu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 21/14 (N 122/77 SbNU 759; 199/2015 Sb.)].
36. Ani takové vady u napadeného ustanovení Ústavní soud neshledal. Ze znění napadeného ustanovení se dostatečně srozumitelně a jasně podává, že jde o činnosti organizačně-technického charakteru či činnosti "manažerské", nikoli činnosti spadající pod pojem poskytování právních služeb podle zákona o advokacii.
37. Podle § 1 odst. 2 zákona o advokacii se poskytováním právních služeb rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem. Uvedené ustanovení tedy kromě znaku soustavnosti a úplatnosti demonstrativně vytyčuje formy právních služeb, a to zastupování v řízení (před soudy a jinými orgány), obhajobu, právní porady a sepisy listin, zpracování právních rozborů, "další formy právní pomoci", a nadto činnost opatrovníka vykonávanou advokátem (srov. SVEJKOVSKÝ, J. a kol. Zákon o advokacii. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 21 či KOVÁŘOVÁ D. a kol. Zákon o advokacii a stavovské předpisy. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 4). Jde-li o udělování právních porad, může jít podle odborné literatury o odpovídání na "dotazy klientů na celou šíři životních problémů - od vlastnického práva k ovoci spadlému ze sousedovy zahrady po možnost uplatnění vad zájezdu." (srov. SVEJKOVSKÝ, J. a kol. Advokátní právo. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 5.).
38. Žádná z definovaných činností v napadeném ustanovení se prima facie netýká oblasti ryze právní, což vláda srozumitelně v konkrétnostech předestřela ve vyjádření k návrhu (viz sub 13, srov. zejména obchodní jednání, obchodní vedení, investiční služby, zprostředkování, neprávní činnosti u zakládání právnických osob, správa vkladů, služby virtuálního sídla, hlasování v orgánech právnických osob, správa dividend apod.). Navrhovatel ostatně v konkrétnostech poukazuje toliko na problematickou povahu činnosti "poradenství"; takovou činnost však nyní napadené ustanovení nedefinuje a nezmiňuje ji v jeho souvislosti ani vláda. Není ani důvod samotné poradenství ("poskytování rad") považovat za "právní služby podle zákona o advokacii", nesměřuje-li k právním činnostem, nýbrž činnostem neprávní povahy (organizačně-technické, obchodní či "manažerské"). Rozhodné rovněž je, že z negativní definice činností podle napadeného ustanovení lze dovozovat úmysl vlády, aby se uvedené činnosti nepřekrývaly s výkonem advokacie podle zákona o advokacii a s poskytováním právních služeb. Úmyslem vlády zjevně a zřejmě nebylo legalizovat tzv. vinklaření, ani definovat novou kategorii osob poskytujících právní služby, což potvrdila i ve vyjádření k návrhu. Znění napadeného ustanovení a zvolené legislativně-technické řešení také umožňuje takový výklad, podle kterého činnosti v něm definované nejsou výkonem advokacie, ani poskytováním právních služeb.
39. Problematické nejsou ani činnosti spojené se vznikem a zakládáním právnických osob a svěřenských fondů [činnosti podle písmen a), c), e), f) a g)]. Rovněž u nich je ze samotného znění napadeného ustanovení zřejmé, že má jít o činnosti technické či organizační. Jde totiž buď o zajištění organizace procesu, popřípadě zprostředkování jednotlivých právních služeb. Je zřejmé, že podnikatelé oprávnění podnikat podle uvedených činností jsou buď v pozici jakéhosi "projektového manažera", nebo "prostředníka". Ze znění § 1 odst. 2 zákona o advokacii přitom nevyplývá, že tyto činnosti samy o sobě spadají pod rozsah pojmu právních služeb. Navrhovatel ostatně ani netvrdí, z čeho dovozuje, že by tomu tak být mělo.
40. Není vyloučeno, že i advokát poskytuje (ve svém důsledku) služby, které jsou v určitém rozsahu spíše "manažerské" či "zprostředkovatelské", což potvrzuje i komentářová literatura: "Vedle poskytování právních služeb může ... advokát vyvíjet i další činnosti. ... [M]ůže například přednášet, věnovat se zprostředkování, řízení činností či projektů apod." (viz KOVÁŘOVÁ D., op. cit., s. 4). To však neznamená, že takové činnosti (obdobného charakteru) je třeba bez dalšího považovat za poskytování právních služeb, které mohou poskytovat pouze osoby vyjmenované v zákoně. Nejde totiž o to, co vše advokát ve své praxi "fakticky" (ve svém důsledku) vykonává, nýbrž co za právní služby označuje zákon. Zajisté nebylo úmyslem zákonodárce zavést v zákoně o advokacii vyjmenovaným subjektům (advokátům, notářům, apod.) monopol na organizování projektů, manažerské činnosti či přednášení na profesionální úrovni (soustavně a za úplatu). Nelze ani dovodit, že znakem "právních služeb" je jakákoli profesionální činnost, při které je třeba, byť ve větší či menší míře, znát či používat právo.
41. Lze připustit, že může hrozit nebezpečí, že podnikatel oprávněný vykonávat živnost podle napadeného ustanovení může "sklouznout" i k poskytování právních služeb. Je však na odpovědnosti podnikatele, aby zhodnotil, zda podniká oprávněně, či nikoli, a na orgánech veřejné moci, aby uvedené ve světle okolností každé věci posoudily a přijaly příslušná opatření. I v konkrétní věci přitom je třeba zohlednit, že smyslem napadené právní úpravy je zájem vyhnout se pro účely boje proti praní špinavých peněz "právnímu vakuu" u poskytování některých služeb, nikoli rozšiřování okruhu osob oprávněných poskytovat právní služby či legalizace tzv. vinklaření.
42. Jde-li o odkaz navrhovatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 209/2011, nevyplývá z něj, že obsah činností definovaných v napadeném ustanovení prima facie odpovídá rozsahu pojmu "právní služby" či "výkon advokacie". Nosnými důvody uvedeného rozhodnutí je zejména závěr, že pojem "právní služby" není totožný s pojmem "výkon advokacie"; Nejvyšší soud v něm nekonstatoval, zda určité jednání je či není právní službou. Nelze rovněž přehlédnout, že Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu povinnost, aby zvážil, zda určité jednání nelze podřadit pod jiné činnosti např. "zprostředkovatelskou činnost, vedení účetnictví nebo činnost organizačních a ekonomických poradců". Naopak z něj plyne i to, že profesionální poradenství se může týkat i neprávních činností ("organizační" a "ekonomické").
43. Namítá-li navrhovatel rozpor napadeného ustanovení s čl. 37 odst. 2 Listiny, je třeba uvést, že uvedené ustanovení spojuje svůj věcný rozsah s poskytováním právní pomoci v návaznosti na řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy. O žádné řízení či jiný obdobný formalizovaný proces však v napadeném ustanovení nejde, což ostatně netvrdí ani sám navrhovatel. Ústavní soud nepopírá, že úroveň právních prostředků ochrany proti neoprávněnému poskytování právních služeb může mít vliv na celkovou úroveň systému práva na právní pomoc, který zajišťuje čl. 37 odst. 2 Listiny. Napadené ustanovení však úroveň právních prostředků ochrany proti neoprávněnému poskytování právních služeb nesnižuje. Naopak, jak zdůrazňuje vláda, smyslem a účelem napadeného ustanovení je, aby subjekty, které vykonávají dané činnosti uvedené v bodu 80 přílohy č. 4, podléhaly registraci. Živnostenský rejstřík přitom ve veřejné části obsahuje identifikaci podnikatele i druh živnosti (srov. § 60 odst. 2 a 3 živnostenského zákona). Orgány, které jsou příslušné postihovat neoprávněné poskytování právních služeb či výkonu advokacie [Ministerstvo spravedlnosti (viz § 52d odst. 4 zákona o advokacii) či orgány činné v trestním řízení], proto v důsledku napadeného ustanovení mají přístup k informacím o subjektech, které jsou oprávněny vykonávat posuzovanou živnost. Veřejnoprávní kontrola neoprávněného poskytování právních služeb je proto naopak snazší.
44. Namítá-li navrhovatel chybnou transpozici unijního práva, její posouzení Ústavnímu soudu nepřísluší. Jde toliko o to, zda napadené ustanovení odporuje ústavnímu pořádku či zákonu [obdobně srov. např. bod 35 nálezu ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 36/05 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.), bod 48 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 či bod 25 nálezu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.)]. Z argumentace navrhovatele lze ostatně usuzovat, že uvedené zřejmě a zjevně namítal, poněvadž chtěl poukázat na "zjevnou nerozumnost" napadeného ustanovení vzhledem k cílům, které sleduje (sub 6). Jde však o kritérium, které se v nyní posuzované věci neuplatní [srov. např. nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 63/04 (N 61/36 SbNU 663; 210/2005 Sb.)]. Nejde ani o tvrzený zásah do tzv. sociálních práv [srov. test racionality, viz např. nálezy ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 31/17 (N 212/97 SbNU 269; 30/2020 Sb.), ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 24/19 (7/2021 Sb.) či ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 93/20 (288/2021 Sb.)].
45. Rozhodné proto je, že negativní definice v napadeném ustanovení zajišťuje, že obsahová náplň činnosti "Poskytování služeb pro právnické osoby a svěřenské fondy" náležející do živnosti volné současně nenaplňuje znaky výkonu advokacie (poskytování právních služeb) podle zákona o advokacii. Zjištění konkrétního obsahu napadeného ustanovení pak podle shora uvedeného náleží orgánům veřejné moci v konkrétní věci. Vláda napadeným ustanovením respektovala vůli vyjádřenou zákonodárcem v živnostenském zákonu, napadené ustanovení neukládá primární povinnosti, ani nestanoví meze základních práv a svobod. Napadené ustanovení lze interpretovat takovým způsobem, aby jeho obsah nevybočoval z mezí věcné působnosti vymezených (mimo jiné) v § 3 odst. 2 písm. c) živnostenského zákona. Povinností orgánů veřejné moci je proto podle čl. 89 odst. 2 Ústavy respektovat, že obsah oboru činnosti "Poskytování služeb pro právnické osoby a svěřenské fondy" náležejícího do živnosti volné se nesmí překrývat s obsahem výkonu advokacie (poskytováním právních služeb) podle zákona o advokacii.
46. Za "ústavně" konformní je proto třeba považovat takový výklad, podle kterého obsah oboru činnosti náležejícího do živnosti volné "Poskytování služeb pro právnické osoby a svěřenské fondy" podle napadeného ustanovení zahrnuje toliko činnosti organizačně-technické, obchodní, "manažerské", zejména obchodní jednání, obchodní vedení, investiční služby, zprostředkování, neprávní činnosti u zakládání právnických osob, správu vkladů, služby virtuálního sídla, hlasování v orgánech právnických osob, správu dividend apod. Tyto služby nejsou (ani nesmí být) výkonem advokacie (poskytováním právních služeb) podle zákona o advokacii (§ 1 zákona o advokacii). Poskytování služeb pro právnické osoby a svěřenské fondy nezahrnuje právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
VIII. Závěr
47. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud podaný návrh zamítl podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. července 2022
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu