32. S ohledem na proměnu (nikoli pouze změnu) ústavní a zákonné úpravy volebního soudnictví a verifikace voleb tak je Ústavní soud povolán rozhodnout o opravném prostředku proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu, tzn. v jeho kognici je konečné rozhodnutí [v rozsahu § 90 s. ř. s., popř. § 45 odst. 1 písm. a) o jednacím řádu Poslanecké sněmovny nebo § 41 odst. 1 písm. a) zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu] o tom, kdo nabyl po právu nebo nenabyl mandát poslance či senátora a kdo se ho tak může ujmout. O správnosti nabytí mandátu podle čl. 19 odst. 3 Ústavy nyní v případě volebního soudnictví rozhoduje Nejvyšší správní soud s možným výsledkem, že zvolený kandidát mandátu platně nenabyl, zatímco Poslanecká sněmovna nebo Senát podle svých jednacích řádů přihlížejí v souladu s principy právního státu plynoucími z čl. 1 odst. 1 Ústavy k tomu, jak bylo Nejvyšším správním soudem v takovém řízení rozhodnuto. Jako příklad lze uvést usnesení Mandátového a imunitního výboru na 1. schůzi Poslanecké sněmovny III. volebního období ze dne 29. 6. 1998, kde se uvádí: "Mandátový a imunitní výbor ověřil platnost volby poslanců Poslanecké sněmovny ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, konaných ve dnech 19. a 20. června 1998, podle ustanovení § 45 odst. 1 písm. a) jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Mandátový a imunitní výbor konstatuje, že všechny stížnosti podané Nejvyššímu soudu byly zamítnuty nebo řízení o nich bylo zastaveno. Konstatuje, že všichni poslanci Poslanecké sněmovny jsou platně zvoleni." Obdobné formulace se používají i v současnosti. Naopak např. v případě napadení volby před Ústavním soudem použil Mandátový a imunitní výbor Senátu na 1. schůzi Senátu 5. funkčního období dne 15. 12. 2004 tuto formulaci: "Výbor nemohl ověřit mandát za volební obvod č. 19, Praha 11, s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší správní soud ČR rozhodl svým usnesením č. 10/2004 - 24, že volby do tohoto obvodu jsou neplatné."
33. V případě, že příslušný soud (dříve Nejvyšší soud, nyní Nejvyšší správní soud) dospěl k závěru o neplatnosti volby poslance nebo senátora, postupují komory Parlamentu podle toho, zda toto rozhodnutí příslušného soudu bylo podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy ve spojení s § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu napadeno před Ústavním soudem opravným prostředkem. V takovém případě volbu dotčeného kandidáta neověří, nýbrž vyčkávají na výsledek řízení před Ústavním soudem. Ustanovení § 45 odst. 1 písm. a) zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny sice stanoví, že její mandátový a imunitní výbor "zkoumá, zda jednotliví poslanci a náhradníci za poslance byli platně zvoleni, a svá zjištění předkládá podle povahy věci Sněmovně nebo předsedovi Sněmovny", v praxi však dosud nedošlo k případu, že by Poslanecká sněmovna soudní rozhodnutí nerespektovala. Nicméně to není vyloučeno, což však pouze znamená, že Ústavní soud při počítání lhůty podle § 87 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k podání opravného prostředku musí vycházet z přijetí usnesení příslušné komory Parlamentu, kterým se verifikační proces (kterému nyní předchází soudní fáze) zakončuje, bez ohledu na to, jaký faktický význam v praxi má (srov. k tomu Syllová, J., Kavěna, M., Tetourová, E., Němec, J. a kol. Jednací řád Poslanecké sněmovny. Komentář. Wolters Kluwer. Praha 2021, s. 234). Nicméně komora rozhoduje (může rozhodnout) i na základě dalších podkladů (nemusí např. uznat čestné prohlášení o splnění podmínky neslučitelnosti a neexistenci střetu zájmů), což je konečně jedna z tradičních složek parlamentní verifikace mandátu. Vzhledem k tomu, co bylo právě uvedeno, však nutno připomenout závěr z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 73/04, ve kterém bylo upozorněno na rozdíl mezi verifikací mandátu poslance a volebním soudnictvím. Obrat "platně zvoleni" má značně širší extenzi než verifikace volby, jak byla chápána volebním soudem podle zákona č. 125/1920 Sb., o volebním soudě - "verifikace volby poslance jest povahou svojí osvědčením, že v osobě zvoleného splněny jsou podmínky volitelnosti jeho a že není důvodů, které by jej z volitelnosti vylučovaly" (Sbírka zásadních rozhodnutí a usnesení volebního soudu. III. díl, Praha 1925, usn. č. 119, s. 52). Šlo tak o splnění podmínek volitelnosti, kdežto vlastní vady volebního řízení byly předmětem "stížností do voleb" podle § 8 bodu 3, a to pro "nezákonný postup ve volebním řízení" podle § 11 písm. b) zákona č. 125/1920 Sb.
III. c) Posouzení včasnosti podání návrhu
34. Právě uvedené má zásadní význam pro osud podání označeného jako "ústavní stížnost", které je třeba podle § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, hodnotit podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Podle jeho obsahu jde o opravný prostředek jako speciální nástroj ochrany proti porušení volebního práva (zákonodárství) v objektivním smyslu, tedy nejen ústavně zaručeného práva, do kterého bylo - přímo, bezprostředně a právě teď - zasaženo orgánem veřejné moci, jak je to vyžadováno u ústavní stížnosti. Naopak návrhem podle § 87 volebního zákona a § 90 s. ř. s. se může domáhat vyslovení neplatnosti volby kandidáta každý k tomu zákonem oprávněný (i když není přímo na svých právech dotčen, i když se neúčastnil volebního řízení atd.), má-li za to, že volební zákonodárství bylo porušeno způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby kandidáta. To navrhovatelka také podle obsahu jejího podání de facto činí - namítá porušení volebního zákona nejen vůči svému kandidátu v Kraji Vysočina (viz výše), nýbrž i vůči kandidátům volební strany Svoboda a přímá demokracie v Jihomoravském kraji a Olomouckém kraji a napadá volby jiných kandidátů v jiných volebních krajích. Rovněž tak je třeba zdůraznit jiné důsledky vykonatelného vyhovujícího nálezu ve věci ústavní stížnosti (zejména kasační účinek), stejně jako jiný účel takového řízení (zejména objektivní a subjektivní funkce ústavní stížnosti).
35. Návrh byl datován dnem 23. 11. 2021 a doručen do datové schránky Ústavního soudu téhož dne v čase 17.59.24 hodin. Tento návrh směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu, které nabylo právní moci dne 5. 11. 2021. Nicméně nutno dodat, že dne 10. 11. 2021 Poslanecká sněmovna vzala na vědomí zprávu svého mandátového a imunitního výboru (usnesení Poslanecké sněmovny, hlasování č. 5 - dostupné na https://www.psp.cz/eknih/2021ps/stenprot/001schuz/s001009.htm#h5), podle které: "Mandátový a imunitní výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky po úvodním vystoupení poslankyně Heleny Válkové, po ověření platnosti volby poslanců zvolených ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uskutečněných ve dnech 8. a 9. října 2021, podle příslušných ustanovení, tedy konkrétně § 45 odst. 1 písm. a) zákona číslo 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, a po rozpravě I. konstatuje, že všichni poslanci Poslanecké sněmovny byli platně zvoleni a 196 z nich již obdrželo osvědčení o nabytí mandátu poslance; II. pověřuje poslankyni Helenu Válkovou, aby z titulu pověření řízením v té době ještě ustavující schůze mandátového a imunitního výboru seznámila s tímto zjištěním předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky." Toto usnesení bylo schváleno, přičemž žádný z poslanců nehlasoval proti. Ani žádný z poslanců (popř. poslanecký klub) koalice nevznesl proti usnesení Poslanecké sněmovny námitku. Ústavní soud tak uzavírá, že desetidenní lhůta podle § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, která se počítá až od usnesení Poslanecké sněmovny o ověření voleb [srov. čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy], počala běžet 11. 11. 2021 a skončila nejbližším pracovním dnem v týdnu, tj. v pondělí dne 22. 11. 2021.
36. Je třeba respektovat skutečnost, že příslušná komora rozhoduje o platnosti zvolení každého svého člena ex offo, tedy bez návrhu, a že toto právní řízení, ve kterém podléhá pravidlům objektivního volebního práva, nemá účastníky jako např. soudní řízení nebo správní řízení. Proto nelze požadovat, aby dotčené subjekty nějak "vyčerpaly" toto ověřování příslušnou sněmovnou jako nějaký další opravný prostředek (na rozdíl na využití prostředků podle § 87 volebního zákona a § 90 s. ř. s.), protože příslušná komora Parlamentu tak rozhoduje ex lege. Protože však není vyloučeno, že se usnese jinak než "po objektivním volebním právu" (to názorně dokládá již precedenční případ pro vznik volebního soudnictví, tj. nález Říšského soudu z roku 1881 - srov. Sammlung der Erkenntnisse des österreichischen Reichsgerichtes 1869-1918, sv. IV., nález č. 234, s. 12-24), je třeba počítat lhůtu podle § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od oznámení jejího rozhodnutí, nikoli již od oznámení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Je to objektivní lhůta pro všechny, protože složení sněmovny před Nejvyšším správním soudem napadnout lze u jednotlivých zvolených členů (volební strana kandidující ve všech krajích však může napadnout zvolení všech poslanců - viz k tomu úvahy Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 6. 2006 sp. zn. Vol 5/2006-46 a opakované v řadě jeho dalších usnesení), popř. k tomu vůbec nemusí dojít. Příslušná komora však musí rozhodnout podle svého jednacího řádu o platnosti volby každého ze svých členů na ustavující schůzi (první schůzi volebního, popř. funkčního období) vždy. Je na tom založena legitimita jejího rozhodování (poslanci se vykazují osvědčením o zvolení, dostávají průkaz poslance a další doklady - viz sub 33, cit. dílo, tamtéž).
37. Jak již bylo uvedeno, je rozdíl mezi nabytím mandátu podle čl. 19 odst. 3 Ústavy a jeho ujmutím se na ustavující schůzi (popř. první, které se kandidát zvolený poslancem zúčastní) po obdržení osvědčení o zvolení, ověření volby a složení poslaneckého slibu. Jen tak může být zajištěno, že bude ustavena komora Parlamentu, u které není mandát některého z jejích členů zpochybněn a řízení o jeho platnosti ještě neskončilo. Je tak sledována i legitimita rozhodování komory Parlamentu, počínaje její ustavující schůzí, a její co nejrychlejší zjištění v podobě rozhodnutí o ověření volby jejích členů. V opačném případě by rozhodování obzvláště v situaci, kdy je v Poslanecké sněmovně těsný poměr politických sil, každé hlasování mohlo vyvolávat zbytečné (či naopak oprávněné) pochybnosti. S ohledem na to, že např. zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, od jejíhož rozhodnutí Ústavní soud počítá běh desetidenní lhůty, nestanoví žádné pravidlo o "doručování" (srov. k tomu § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario), bylo by teoreticky možné "ústavní stížností" napadnout ověření platnosti voleb poslanců i ve lhůtě podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Stojí-li se však na výkladovém východisku tzv. racionálního zákonodárce, tuto možnost třeba odmítnout argumentací ad absurdum. Představa, že složení nejdůležitějšího státního orgánu nebylo jisté ani po ověření platnosti volby, ale dokonce ani při jednání o žádosti nově jmenované vlády o vyslovení důvěry, by o racionalitě zákonodárce nesvědčila. Koalicí navrhovaný výklad dokládá, že racionálně požaduje po Ústavním soudu postup, který by mohl vést při splnění procesních podmínek řízení k meritornímu přezkumu požadavku na náležité složení zastupitelského sboru při dodržení pravidel objektivního volebního práva, a to zejména jeho podústavní části vymezené podle čl. 20 Ústavy.
38. Ústavní soud si je vědom procesní složitosti a komplikovanosti právní úpravy související s řízením ve věci čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy. Konečně na tyto nedostatky zejména v odkazovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 73/04 důrazně, leč dosud bezvýsledně upozornil. To však nic nemění na tom, že ač by obsáhlá a důkladná argumentace koalice vyžadovala zaujetí stanoviska k tomu, jak se - a to je třeba v této souvislosti zdůraznit - podústavní zákonodárce "vypořádal" s nosnými důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/17, návrh byl podán po lhůtě deseti dnů stanovené v § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Snahu napravit procesní pochybení pomocí použití jiného procesního prostředku (srov. k tomu např. názor Ústavního soudu vyjádřený v usnesení ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1955/21) Ústavní soud ve své judikatuře neakceptuje. Proto je třeba závěrem zdůraznit, že jediným prostředkem de lege fundamentali lata proti rozhodnutí (až již Nejvyššího správního soudu nebo příslušné sněmovny Parlamentu) "ve věci ověření volby" poslance nebo senátora je opravný prostředek podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy podaný v zákonem stanovené lhůtě a směřující k ochraně zájmu nositele veškeré státní moci na řádně zvoleném a řádně složeném orgánu moci zákonodárné podle čl. 2 odst. 1 a čl. 16 až 20 Ústavy.
39. O návrhu bylo rozhodnuto podle čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum Ústavního soudu vyhrazuje rozhodování o opravném prostředku ve věci ověření volby poslanců nebo senátorů podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy.
40. Podle § 86 zákona o Ústavním soudu o opravném prostředku podle § 85 zákona o Ústavním soudu se vždy koná ústní jednání, což je třeba mimo jiné rovněž chápat jako výraz zájmu zákonodárce na urychleném rozhodnutí. Tento požadavek se však podle Ústavního soudu vztahuje pouze na případ, kdy bude rozhodováno ve věci samé (srov. k tomu Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2007, s. 682).
41. Na základě shora uvedených důvodů proto Ústavní soud podání koalice označené jako ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.
42. O návrhu na přednostní projednání (viz sub 9) nebylo třeba zvlášť rozhodovat, neboť mu bylo v mezích možností de facto vyhověno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. ledna 2022
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu