Podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu uplatňuji vůči části výroku pod bodem II. "Ve zbytku se návrh odmítá" i navazujícímu odůvodnění nálezu odlišné stanovisko, jelikož jsem toho názoru, že pokud ohledně § 65 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky ("ZPČR"), většina pléna na rozdíl od § 65 odst. 1 ZPČR neshledala aktivní legitimaci navrhovatele pro nesplnění čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, není tento závěr správný. To vyplývá z provázanosti napadených odstavců 1 a 5 § 65 ZPČR, když odstavec 1 upravuje právo policie odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení a odstavec 5 tyto vzorky následně zpracovávat, uchovávat a následně případně i likvidovat, přičemž dotčené osobě, která byla předvolána k odběru vzorku a která se odmítá k němu dostavit, nepochybně jde nejen o vlastní odběr takového vzorku, ale zejména o další nakládání s ním, a to včetně jeho uchovávání. Proto jejich rozdělení z hlediska aktivní legitimace a podrobení přezkumu pouze odstavce 1 § 65 ZPČR není přesvědčivé, což vyplývá i z odůvodnění nálezu v bodech 43 až 46, zvláště když se naplnění aktivní legitimace u § 65 odst. 1 ZPČR dovozuje zejména z toho, že k zásahu na základě předvolání "by došlo bezprostředně a neodvratně poté, kdy by žalobce přistoupil na policejní výzvu, k odběru vzorku by se dostavil a odběr by podstoupil. Zásahová žaloba je nástrojem obrany žalobce proti jím tvrzenému zásahu do jeho práv a má-li městský soud o ní rozhodnout, neobejde se bez použití napadeného ustanovení zákona, o jehož ústavnosti má však pochyby, k jejichž odstranění proto podal návrh k Ústavnímu soudu. Posoudil-li by pak Ústavní soud napadené ustanovení jako protiústavní, bylo by třeba hledět i na předvolání žalobce policií k odběru jako na nezákonný zásah. Předvolání totiž implikuje další postup policie a zakládá aktivní legitimaci navrhovatele jen spolu s ním jako jeho neoddělitelná součást, neboť bez výzvy dostavit se k odběru odběr provést nelze" (viz bod 42 nálezu). Jestliže "předvolání" implikuje další postup policie při odběru, nepochybně implikuje i další postup policie při zpracovávání, uchovávání a případně i následné likvidaci, a proto jde podle mého názoru o součást zásahu. Rozhodně nejde "o situaci hypotetickou, která nastat může, ale nemusí", jak se uvádí v bodě 45 nálezu. Správnost tohoto mého názoru potvrzuje i skutečnost, že většina pléna se v nálezu fakticky ustanovením § 65 odst. 5 ZPČR v souvislosti s § 65 odst. 1 ZPČR opakovaně zabývala (srov. zejména body 63 a 64 části VIIIb., dále body 66 až 70, 75 a 76, 81, 89 až 91 - zpracovávání, shromažďování a odebírání a zpracování vzorků DNA), neboť z hlediska výkladu uvedené problematiky je v podstatě ani nelze oddělit, a dokonce v závěru uvádí poměrně rozsáhlé obiter dictum, ve kterém hned na počátku zdůraznila, že "hlavním problémem současného stavu právní úpravy je nedostatečná seznatelnost (rozsahu) omezení základních práv, k nimž odběrem biologických vzorků DNA dochází", přičemž podle judikatury ESLP "musí zásah do práva na soukromí respektovat kritérium nezbytnosti s dostatečnými zárukami pro jednotlivce proti riziku zneužití a svévole, jejichž parametry musí být stanoveny zákonem", a že "je-li úprava nakládání s genetickými informacemi v kontextu kriminalistických potřeb svěřená pouze internímu pokynu policie, je nedostupná veřejnosti (srov. rozsudek ESLP Rotaru proti Rumunsku) a nedovoluje jednotlivci, aby požadavkům vyplývajícím z této úpravy mohl přizpůsobit své chování", čímž většina pléna dokonce naznačuje, že při shledání aktivní legitimace ve vztahu k § 65 odst. 5 ZPČR by mohlo dokonce v úvahu přicházet zrušení této napadené zákonné úpravy. Plénum v této souvislosti rovněž poukazuje na to, že uvedený stav neodpovídá Doporučení R (92) 1 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy a že již od roku 2010 byl připravován odpovídající zákon, kterým by byly - mimo jiné - splněny rovněž mezinárodní závazky České republiky (viz body 105 až 106).
Ze všech těchto důvodů měl podle mého názoru Ústavní soud shledat aktivní legitimaci i ve vztahu k § 65 odst. 5 ZPČR a toto ustanovení podrobit stejně jako § 65 odst. 1 věcnému přezkumu.
Pavel Šámal
Odlišné stanovisko soudců Josefa Fialy, Vladimíra Sládečka a Radovana Suchánka k nálezusp. zn. Pl. ÚS 7/18
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podáváme toto odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu.
1. Shodujeme se s většinou, která prosadila přijetí nálezu, jímž se návrhu Městského soudu v Praze na zrušení napadených ustanovení zákona o Policii ČR, nevyhovuje. Jsme však toho názoru, že tento návrh měl být usnesením odmítnut jako celek, neboť byl podán někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. K odmítnutí návrhu pro nedostatek aktivní legitimace navrhujícího soudu mělo tedy dojít i v části týkající se ustanovení obsaženého v § 65 odst. 1 zákona o Policii ČR, o němž bylo rozhodnuto zamítavým výrokem.
2. Městský soud v Praze se totiž opomenul poučit, za jakých podmínek se na Ústavní soud může ze své věci obracet, což se - nejméně - zjevuje ve vztahu k té části jeho návrhu, který byl, právě proto, že tyto podmínky frapantně ignoroval, II. výrokem odmítnut. Očividně si nadto vyřizuje nějaké "staré účty" s Nejvyšším správním soudem, neboť - jak se podává z nálezu v bodu 34 - je Nejvyšší správní soud ohledně § 65 odst. 1 zákona o Policii ČR názoru opačného, když "považuje platnou právní úpravu shromažďování profilů DNA za dostatečnou a vyhovující minimálním požadavkům plynoucím z doporučení Rady Evropy a judikatury ESLP".
3. Z nálezu se nelze dozvědět nic více, než že správní soud vede řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (dále jen "zásahová žaloba") podle § 82 a násl. soudního řádu správního. Žalobce přitom "nezákonný zásah" spatřuje již v tom, že byl předvolán "za účelem zjišťování jeho tělesných znaků a odebrání jeho daktyloskopických a biologických vzorků postupem podle § 65 zákona o policii" - viz též bod 2 nálezu, kde se uvádí, že "nezákonný zásah má spočívat v předvolání žalobce" podle § 59 správního řádu k provedení identifikačních úkonů postupem podle § 65 zákona o Policii ČR.
4. Navrhovateli (městskému soudu) pak nález přiznává aktivní legitimaci k návrhu na zrušení napadené části § 65 odst. 1 zákona o Policii ČR s argumentem, že je-li policie oprávněna osoby podle tohoto ustanovení předvolávat, pak "K zásahu by došlo bezprostředně a neodvratně poté, kdy by žalobce přistoupil na policejní výzvu, k odběru vzorku by se dostavil a odběr by podstoupil.", avšak vskutku již "předvolání totiž implikuje další postup policie a zakládá aktivní legitimaci navrhovatele jen spolu s ním jako jeho neoddělitelná součást, neboť bez výzvy dostavit se k odběru odběr provést nelze" (bod 42).
5. Klade se tak otázka, zda takové "předvolání" již splňuje podmínku zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. Nález toto ustanovení v bodě 41 odůvodnění sice cituje, neuvádí však již, v čem spočívá splnění podmínky, že žalobce byl na svých právech nezákonným zásahem "přímo zkrácen".
6. Lze skutečně zásah (ve smyslu blízkém i "donucení") vážně spatřovat již v předvolání na policejní služebnu? Co, resp. jaká práva, byla již tím žalobci zkrácena? A jak žalobce, a potažmo městský soud ví, že má dojít k tomu úkonu, který pak je prezentován jako určující pro tvrzenou neústavnost dotčeného ustanovení, totiž právě odebrání jeho biologických vzorků, a to ze všech těch možných oprávnění, které policejnímu orgánu § 65 odst. 1 zákona o Policii ČR nabízí, jmenovitě (dále) "snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy"?
7. Podle nás pouhé předvolání, konkrétně v dané situaci, ještě žádným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. není, a navrhující soud, kdyby se staral o to, co má, mohl - a měl - žalobu, ačkoli označenou jako tzv. zásahová, zamítnout už z tohoto jednoduchého důvodu (a Ústavní soud by nepotřeboval). On však se chtěl vymezit vůči zákonodárci, a to navzdory právním názorům Nejvyššího správního soudu, které musel (aspoň měl by) znát (viz § 12 s. ř. s.).
8. Z toho, že snad "zásah" (odebrání "biologických vzorků" - jmenovitě DNA) potencionálně hrozí již při doručení předvolání žalobci, nelze vyvozovat, že již k zásahu došlo. O relevantní (skutečný) "zásah" by mohlo - v dané věci - jít až v případě, kdy byl žalobce na policejní služebně vyzván, a to nikoli ke všem výše vypočteným oprávněním policejního orgánu, nýbrž právě k tomu, aby se podrobil "odběru biologických vzorků", a nepodrobil-li by se, mu byla uložena pořádková pokuta, případně byl k němu přinucen (§ 114 odst. 4 trestního řádu). Nic z toho však v dané věci nenastalo.
9. Jak excesivně svoji roli podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky navrhující soud pojal, svědčí jeho "úvahy" zaznamenané v bodech 4, 5, 10 a 11 odůvodnění nálezu, zejména na téma uchovávání odebraných vzorků a procesních práv obviněných, resp. podezřelých - nic z toho mu pro vedení svého řízení a rozhodnutí přirozeně nemohlo být užitečné.
10. Uzavíráme proto, že aktivní legitimace navrhujícího soudu, jejíž podmínky jsou v obecné rovině adekvátně vyloženy v bodu 44 odůvodnění nálezu [že totiž "z účelu a smyslu (konkrétní) kontroly ústavnosti právních norem ... plyne, že zákon, "jehož má být při řešení věci použito", je pouze ten (resp. to jeho ustanovení), jenž překáží tomu, aby bylo dosaženo žádoucího (ústavně konformního) výsledku; nebyl-li by pak odstraněn, byl by výsledek před ním probíhajícího řízení jiný"] v dané věci splněny nejsou.
11. Ostatně čeho má být podle navrhujícího soudu - pro danou věc - derogací napadeného ustanovení obsaženého v § 65 odst. 1 zákona o Policii ČR dosaženo, nemá-li postačit podmínka "úmyslného trestného činu" (viz bod 10 nálezu in fine), a je třeba ji zpřísnit - nejspíš "zvlášť závažného"? Žalobce (a zřejmě i navrhující soud) totiž zastává názor o nepřiměřenosti odebrání biologických vzorků, "neboť je stíhán pro málo závažný skutek" (bod 2 nálezu). Avšak pro trestný čin, ve vztahu ke kterému je žalobce "podezřelý" [pokračující zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea třetí, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku] je stanovena trestní sazba 2 až 8 let... Městskému soudu pro dosažení ústavně konformního výsledku v řízení před ním tedy zjevně nepřekáží právě jím napadená ustanovení (tj. i slova obsažená v § 65 odst. 1 in fine), ale prvotně mu vadí ustanovení jiné, totiž § 65 odst. 1 písm. a), neboť právě tam se vymezuje, že oprávnění Policie ČR se vztahuje na všechny osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu. Toto ustanovení ale městský soud nenapadl.
12. Z uvedených důvodů měl být i v části napadající § 65 odst. 1 zákona o Policii ČR návrh odmítnut jako podaný někým zjevně neoprávněným, stejně jako to nález činí, jde-li o § 65 odst. 5 téhož zákona. V řízení o správní žalobě městský soud žádné z těchto jím napadených ustanovení pro rozhodnutí o žalobě použít nepotřebuje a také je skutečně nijak nepoužije.
13. Konečně nesouhlasíme ani se začleněním bodů 104 až 106, nadepsaných Obiter dictum, do odůvodnění nálezu. Zejména obsah bodů 104 a 105 je totiž protichůdný k výsledku řízení (odporuje výroku nálezu), neboť působí tak, jakoby mělo být podanému návrhu vyhověno.
V Brně dne 22. března 2022
Josef Fiala
Vladimír Sládeček
Radovan Suchánek
Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa k výroku a odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 7/18
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podávám toto odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu.
Předmětem řízení v této věci byl návrh soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na zrušení § 65 odst. 1 ve slovech "a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení" a celého § 65 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o policii"). S výrokem a s odůvodněním tohoto nálezu nesouhlasím z obdobných důvodů, jaké jsou uvedeny v bodech 3 až 12 odlišného stanoviska k témuž nálezu, které podali soudci Josef Fiala, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek, a z níže uvedeného důvodu i zčásti s odlišným stanoviskem soudce Vojtěcha Šimíčka.
Vedou mne k tomu dále tyto důvody:
1. Většina Ústavního soudu v konečné podobě nálezu dospěla k rozporným závěrům, které na jedné straně připouštějí nejen možnost nereagovat na předvolání orgánů veřejné moci (v tomto případě orgánu policie podle § 65 odst. 1 zákona o policii), nýbrž naopak tohoto předvolání využít k napadení v podstatě libovolného úkonu proti osobě, která se měla na předvolání dostavit. Takových forem předvolání s různým účelem je v našem právním řádu zakotvena celá řada, takže Ústavní soud tím otevřel obecným soudům (a stranám či účastníkům řízení před nimi) široký prostor pro napadání právních předpisů před Ústavním soudem, aniž by proto byly vyžadovány nějaké procesní podmínky. To je s dosavadní judikaturou v rozporu, aniž je na to upozorňováno (chyběla i potřebná většina podle § 13 zákona o Ústavním soudu).
2. Současně je tím posunut i význam pojmu "zásahu" podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale i podle § 82 soudního řádu správního daleko do dosud představitelné extenze. V kritickém bodě 42 odůvodnění nálezu se tomuto pojmu přisuzuje i nová intenze, přičemž s neuvěřitelnou lehkostí se ztotožňuje přímý zásah s pouhou možností zásahu. V posuzované věci nešlo o zásah do tělesné integrity, v podstatě vše směřovalo k problému ústavnosti uchovávání odebraných biologických vzorků, zde se ale většina nakonec k meritornímu přezkumu neodhodlala. Pouhá skutečnost obdržení předvolání se tak nyní stává přímým zásahem do základních práv a svobod. Přitom žalobce v iniciačním případě na předvolání vůbec nereagoval, nebereme-li za reakci podání správní žaloby. Nebyl předveden, nedostal pokutu, a již vůbec nebyl podroben tomu, čemu se brání. Možná se ale někdy v budoucnosti dozvíme, čím je předvolání neústavním zásahem (např. i k podání svědecké výpovědi u soudu, kde je třeba se podrobit prohlídce - tedy hrozí zásah, podle většiny dokonce jde o zásah). Takto se nám pouze dostává názorné ukázky právnické podoby efektu motýlích křídel (tzv. butterfy effect), který jak známo může vyvolat katastrofické následky, nevyskytne-li se něco, co původní nepatrné příčině v jejím působení zabrání. Tady se tomu nestalo, tak snad příště.
3. Tímto nálezem pojem zásahu (hrozícího, nebo vůbec žádného, ale v pojetí většiny pléna vlastně přímého) získává zcela nový význam. V podstatě se tím zpochybňuje veškerá judikatura Ústavního soudu (viz § 13 zákona o Ústavním soudu) nejen při výkladu toho, co se chápe jiným zásahem (a zda tím může být dosud neaplikované ustanovení zákona), ale nakonec i to, co zastává Ústavní soud a správní soudy ve věcech rozhodování o vyhlášení nouzového stavu a o krizových opatřeních podle krizového zákona (srov. usnesení ze dne 2. 3. 2021sp. zn. Pl. ÚS 9/21). Jak to nyní bude probíhat při odběru biologických vzorků např. u osob omezených na svobodě? Budou závěry nálezu platit obecně, jak to plyne z odůvodnění?
4. Aby toho nebylo málo (ale nic jiného nezbývalo), rozhodla se většina považovat předvolání podle zákona o policii za nezákonný zásah, protože sám § 65 odst. 1 tohoto zákona lze podle ní považovat za protiústavní. Jak říká odůvodnění v bodu 42 in fine - "Předvolání totiž implikuje další postup policie a zakládá aktivní legitimaci navrhovatele jen spolu s ním jako jeho neoddělitelná součást, neboť bez výzvy dostavit se k odběru odběr provést nelze." Chybělo již jen dodat, že stejně tak výzva dostavit se k výslechu může vést k obvinění, obžalování a odsouzení, a proto vzhůru na barikády občanské neposlušnosti; vždyť předvolání je podle většiny pléna (alespoň pro tuto věc) jen jednou ze dvou částí jediného úkonu, kterým je podle ní předvolání s odběrem vzorku, na který se mimochodem už více jak čtyři roky čeká, takže je zde objevena i nová forma úkonu a zásahu trvajícího již čtyři roky, zatím však bez trvalých následků (blíže k důsledkům v různých variantách viz nález k možnému počátku běhu lhůty k podání zásahové žaloby ze dne 13. 5. 2019sp. zn. IV. ÚS 1568/18a odlišné stanovisko k němu).
5. K čemu je pak nálezová judikatura vyžadující nějaký konkrétní zásah (např. pokutu, předvedení apod.) a k čemu je § 13 zákona o Ústavním soudu. Protože se nám tady navíc do trestního řízení zapletlo bez nějakého hlubšího rozboru správní řízení, nemohu než připomenout většinou zcela pominutý (mimo dalších) nález ze dne 18. 2. 2010sp. zn. I. ÚS 1849/08, podle kterého "správní řízení nemůže být v demokratickém právním státě ovládáno zásadou "součinnosti správních orgánů s účastníky řízení". Svobodný jednotlivec, jako součást občanské společnosti, nemůže být v právním státě partnerem správního orgánu vykonávajícího vrchnostenská oprávnění. Má naopak povinnost se takovým opatřením podrobit, jsou-li vykonávána řádně, tj. nejde-li o exces." Jakého se v posuzované věci z hlediska většiny dopustil nešťastný orgán policie, už asi zůstane záhadou, najde ještě někdy odvahu někoho předvolat, když si nejdřív musí posoudit, zda jedná zákonně? Citovaný nález pak dále říká: "V podmínkách materiálního státu nemůže být výkon veřejné moci bezobsažný ani bezúčelný; jinými slovy, z ústavního hlediska nelze aprobovat a tolerovat výkon veřejné moci, která je prostým uplatněním formálně předvídaného oprávnění orgánu veřejné moci bez toho, že by byl vysledovatelný zákonem předvídaný a racionální účel, k němuž konkrétní výkon svěřené pravomoci směřuje." Jaký tady tedy byl účel, že se městský soud musí obrátit na Ústavní soud, když má před sebou jasnou judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz níže).
6. Z hlediska ústavního práva je - počínaje rozsudkem ve věci Marburry v. Madison z roku 1803 - vyžadováno mimo jiné splnění jedné ze základních podmínek řízení ve věci ústavnosti zákona, jak to uvádí snad každá učebnice amerického ústavního práva - tedy, že jde o přímý zásah do práv toho, kdo se na soud obrací (nejde tedy o tzv. collusive case - jen nahraný či hraný případ). Proto v USA musí ten, kdo chce otestovat extenzi ochrany I. dodatku k Ústavě Spojených států, spálit americkou vlajku nebo roztrhat povolávací rozkaz. Ve věci Roe v. Wade (1973) musela aktivistická organizace bojující za právo žen na interrupci najít ochotnou, ale hlavně v době sporu (zahájen v roce 1970) těhotnou žalobkyni Normu McCorveyovou, která pak i dítě porodila, neboť rozhodnutí přišlo pochopitelně daleko později. Nakonec i Petr Uhl musel riskovat ztrátu občanství České republiky (viz nález ze dne 5. 5. 1997sp. zn. IV. ÚS 34/97), když chtěl prosadit rozhodnutí Ústavního soudu, že výklad § 17 tehdy platného zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky je neústavní. V nálezech k Lisabonské smlouvě (nálezy ze dne 26. 11. 2008sp. zn. Pl. ÚS 19/08a ze dne 3. 11. 2009sp. zn. Pl. ÚS 29/09) Ústavní soud výslovně uvedl, že není výkladovým místem s iuris respondendi, přesto nyní v podstatě stejné schéma, jak se bez bezprostředního zásahu do základních práv a svobod dostat, akceptoval. Bylo to nyní vše překonáno?
7. Snad by se to dalo pochopit, kdyby takové zpochybnění dosavadní judikatury k něčemu bylo. Ale výsledkem je pouze to, že vlastně po vzoru rozhodování našeho apelačního soudu z 16. století se vydává jakýsi "slepý" rozsudek, zde nález bez konkrétního tzv. podvozku, takže klidně mohlo být využito i tehdy používané anonymizované označení účastníků aulus agerius a numerius negidius. Rozhodovat se nemělo, a když, tak o všem, tedy včetně ústavnosti pravidel pro uchovávání vzorků podle § 65 odst. 5 zákona o policii. Pominut zůstal i vztah § 65 odst. 1 zákona o policii k § 114 trestního řádu. Jenže to, nač čekali všichni, kdo byli nějak zaangažováni v tom, aby městský soud takový návrh podal (nakonec i veřejnost, nejen advokáti atd.), nenásledovalo. Přitom právě rozhodnutí o (ne)ústavnosti § 65 odst. 5 zákona o policii mělo být tím, oč tu ve skutečnosti (a oprávněně - alespoň zde se ztotožňuji s odlišným stanoviskem soudce Šimíčka) šlo, tam je sedes materiae. Na tom nic nemění stručné, leč v kontextu celého odůvodnění odvážně pojaté body 105 až 107, které jen rozpaky nad odmítnutím zabývat se § 65 odst. 5 zákona o policii prohlubují. Právě tady ještě mohl Ústavní soud alespoň něco zachránit, když už bylo z procesního hlediska porušeno vše, co se dalo. Ústavní soud nakonec couvl. Takže - z kozy nic nezůstalo a vlk je nadále hladový.
8. V odkazovaném odlišném stanovisku soudců Fialy, Sládečka a Suchánka je rovněž upozorněno v jeho bodu 2 (se kterým se ale neztotožňuji) na to, že si navrhující soud vyřizuje nějaké účty s Nejvyšším správním soudem, který vůči napadeným ustanovením zákona o policii zastává opačné stanovisko. Kladu si otázku, zda s ohledem na sjednocující roli judikatury obou nejvyšších soudních instancí je zde tolik prostoru pro to, aby soudy nižších instancí jejich judikaturu obcházely tímto způsobem (poprvé se tak stalo hned v počátcích fungování ústavního soudnictví v ČSFR ještě v roce 1992 ve věcisp. zn. II. ÚS 312/92). Není třeba se vracet k právní úpravě z roku 1920, kdy se mohly na Ústavní soud obracet jen Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Volební soud, nicméně, rozšíří-li se takové snahy prvostupňových soudů a soudců, pro fungování soudnictví to nevěstí mnoho dobrého. Jen na okraj připomínám, že již v roce 1988 Spolkový ústavní soud konstatoval k podobnému návrhu, že čl. 100 odst. 1 Základního zákona SRN (obdoba našeho čl. 95 odst. 2 Ústavy), zakotvující možnost obecného soudu podat takový návrh Ústavnímu soudu "neslouží k tomu, aby v takovém řízení bylo Spolkovým ústavním soudem rozhodováno o tom, zda je výklad zákona soudem vyššího stupně neústavní či protiústavní" (věc zulässiger Gegenstand des konkreten Normenkontrollverfahrens, Beschluß vom 9. 2. 1988, sp. zn. 1 BvL 23/86). Jinak řečeno, věci se v soudní soustavě soudů (i podle našeho čl. 91 odst. 1 Ústavy) mají řešit instančním postupem. V České republice je zřejmě označení "nejvyšší" jen bezobsažnou nálepkou. Ústavní soud nejenže proti tomu nezvedl prst, naopak většina vlastně říká, "jen do toho".
V Brně dne 22. března 2022
Jan Filip