39. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu dále vyplývá, že při rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým krajský soud přihlédl rovněž ke zdravotnímu stavu stěžovatele, jeho zdravotní stav dokonce považoval za jeden ze stěžejních argumentů pro své rozhodnutí, když - na rozdíl od okresního soudu - v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že "střídavou péči nelze upravit mimo jiné i s ohledem na zdravotní stav otce" (bod 31 rozsudku krajského soudu). Dále krajský soud uvedl, že "byť se otec snažil v průběhu odvolacího jednání navodit dojem, že je v plné kondici, bylo zřejmé, že je svým zdravotním stavem limitován, při chůzi byl nejistý". V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud přihlédl rovněž k názoru nezletilého A. o zdravotním stavu jeho otce, když poukázal na to, že "sám nezletilý uvedl, že otec má málo pohyblivou levou ruku, což bylo patrné i při jednání odvolacího soudu, a nechce, aby otec řídil auto a vozil je do školy" (bod 31 rozsudku krajského soudu). Krajský soud tedy při rozhodování o péči o nezletilé vzal v úvahu rovněž zdravotní stav stěžovatele, který však hodnotil pouze na základě vlastního úsudku s přihlédnutím k vyjádření jednoho z nezletilých dětí. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř., závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí - jako tomu bylo právě v nyní posuzované věci ve vztahu k zdravotnímu stavu otce - vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření; jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Krajský soud však nepřípustně posoudil zdravotní stav otce sám, ačkoli rozhodnutí soudu záviselo na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Ke zdravotnímu stavu otce krajský soud neprovedl žádné relevantní dokazování, ani neuvedl, z jakých (případně v řízení provedených) důkazů vycházel, a jak je vyhodnotil. V předmětné věci bylo přitom namístě, aby si krajský soud vyžádal alespoň lékařskou zprávu ošetřujícího lékaře o zdravotním stavu otce, což však neučinil. Ukázalo-li by se, že taková vyžádaná zpráva je nedostatečná, bylo by třeba ustanovit znalce.
40. Z výše uvedeného vyplývá, že v rozhodnutí krajského soudu absentují dostatečná skutková zjištění o zdravotním stavu stěžovatele a také přesvědčivé vyhodnocení významu k tomu zjištěných skutečností. Krajský soud tak náležitě nezjistil, zda zdravotní stav skutečně stěžovateli brání v péči o nezletilé, a v jakém rozsahu. Na takto nedostatečně zjištěném skutkovém stavu krajský soud založil svůj závěr o nevhodnosti střídavé péče. Právní závěry krajského soudu jsou tak v rozporu s provedenými skutkovými zjištěními a ze zjištěného skutkového stavu nevyplývají. Tím krajský soud zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
41. Rozhodnutí krajského soudu bylo navíc pro stěžovatele překvapivé, neboť stěžovatel neměl možnost na úsudek krajského soudu o jeho zdravotním stavu jakkoli procesně reagovat a případně jej vyvrátit.
VI. Závěr
42. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu se v rozporu s postulátem ochrany základních práv nevypořádala nejen formálně, ale především věcně, s kritérii, která Ústavní soud nastavil pro posouzení aplikace institutu střídavé péče v nálezech ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 a ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 a v řadě dalších shora uvedených nálezů. Obecné soudy tak nerespektovaly postulát své vázanosti nosnými důvody rozhodovací praxe Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy. Krajský soud navíc namísto judikaturou vyžadovaných objektivních měřítek, jež pomáhají přesvědčivě odůvodnit rozhodnutí, preferoval výlučně vlastní, převážně empirií motivované předpoklady, které navíc v relaci k institutu střídavé péče použil restriktivně, a to za situace, kdy připustil, že v předmětné věci byly podmínky pro svěření nezletilých do střídavé péče splněny. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou tak nedostatečně odůvodněna a jsou nepřezkoumatelná.
43. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním ze základních atributů řádně vedeného soudního řízení a součástí práva na soudní ochranu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí zaručuje transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování obecných soudů a zajišťuje vyloučení libovůle. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost - nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) akceptovatelná.
44. Tímto svým postupem obecné soudy porušily stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozsudky okresního soudu a krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
45. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl, nezabýval se již dalšími námitkami stěžovatele týkajícími se výživného pro nezletilé, jakož i nedostatků protokolace prováděné v řízení před krajským soudem.
46. Úkolem obecných soudů tak bude posoudit předmětnou věc znovu, přičemž jsou vázány právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že při rozhodování o změně péče o nezletilé, o neshodě rodičů v záležitosti pro dítě významné, budou povinny zohlednit výše uvedená ústavněprávní kritéria ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Svá rozhodnutí soudy rovněž dostatečně a přezkoumatelně odůvodní. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že tímto nálezem nevyjadřuje názor (ať již výslovně či implicitně), do čí péče by měli být nezletilí svěřeni, tedy zda do výlučné péče matky, otce, či do střídavé péče (ať už symetrické či asymetrické).
47. K návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů tohoto řízení, Ústavní soud poukazuje na to, že § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zakotvuje zásadu, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 64 odst. 4 téhož zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. Náhrada nákladů řízení slouží jako určitá sankce vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem vyvolal zásah do základního práva, a proto by vzhledem k okolnostem případu měl nést následky, které vznikly jinému účastníkovi v podobě nákladů řízení před Ústavním soudem. Tyto výjimečné okolnosti však Ústavní soud v předmětné věci neshledal.
48. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. března 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu