35. Při vydání v pořadí druhého usnesení, které je nyní předmětem přezkumu Ústavním soudem, vycházel městský soud (na rozdíl od rozhodování v pořadí prvním usnesením, kdy uzavřel, že dlužníkovi, resp. vedlejšímu účastníkovi náleží 10% majetkový podíl ve vedlejší účastnici), ze zjištění, že v současné době probíhá řada sporů a není tak postaveno najisto, jaký majetek má být zahrnut do majetkové podstaty, zda je dlužník vlastníkem 10% podílu ve vedlejší účastnici, či má nárok na vypořádací podíl, což ostatně stěžovatel sám připouští ve své ústavní stížnosti, když uvádí, že pro věřitele dlužníka nemůže současně získat jak obchodní podíl, tak i vypořádací podíl (viz sub 11 shora). Ústavnímu soudu, jak z výše uvedeného vyplývá, nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který by opodstatňoval jeho zásah. Ten však v posuzované věci, a to i s ohledem na uvedené vyjádření stěžovatele, zjištěn nebyl.
36. Na základě výše uvedených zjištění je třeba přisvědčit městskému soudu, že návrh stěžovatele jako insolvenčního správce, aby soud podle § 11 odst. 1 insolvenčního zákona uložil vedlejší účastnici povinnost sdělit mu další informace a poskytnout podklady nezbytné k zajištění přípravy zpeněžení majetku dlužníka, jenž náleží do soupisu majetkové podstaty, eventuálně pro účely dalšího postupu správce v insolvenčním řízení, je za dané procesní situace předčasný. Teprve poté, co bude postaveno najisto, že dlužník je nadále společníkem ve vedlejší účastnici (že je vlastníkem 10% podílu ve vedlejší účastnici), bude stěžovatel jako zástupce dlužníka moci postupem podle § 155, resp. § 156 odst. 2 zákona o obchodních korporacích požadovat po vedlejší účastnici potřebné informace a podklady (když teprve poté bude zřejmé, jaké informace a v jakém rozsahu stěžovatel vlastně pro vedení insolvenčního řízení potřebuje), a to způsobem v tomto zákoně upraveným. Na insolvenčního správce nelze přenášet více oprávnění, než mu přiznává zákon, resp. než zákon přiznává samotnému dlužníkovi.
37. S ohledem na výše uvedené považuje Ústavní soud závěr městského soudu, že návrh stěžovatele jako insolvenčního správce, aby soud podle § 11 odst. 1 insolvenčního zákona uložil vedlejší účastnici povinnost sdělit mu další informace a poskytnout podklady - je předčasný, považuje za ústavně konformní.
38. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že z rozhodnutí vrchního soudu ze dne 14. 10. 2022 č. j. MSPH 79 INS 22650/2019, 3 VSPH 1203/2022-B-551 zjistil, že insolvenční správce podal dne 1. 3. 2021 k městskému soudu žalobu na poskytnutí informací od vedlejší účastnice, postupem předvídaným v § 156 odst. 2 zákona o obchodních korporacích. Dotazem na pracovnici infocentra městského soudu Ústavní soud zjistil, že dne 8. 11. 2022 vzal insolvenční správce žalobu zpět (zpětvzetí žaloby je datované dnem 17. 10. 2022), rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci dne 14. 12. 2022. Tuto skutečnost ostatně potvrdila i vedlejší účastnice ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti.
39. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v předmětné věci brojí proti interpretaci a aplikaci podústavního práva učiněné městským soudem při jeho dohlédací činnosti podle § 11 insolvenčního zákona, když usnesení, jímž insolvenční soud zamítl návrh stěžovatele na poskytnutí požadovaných informací a podkladů, má povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti dle § 11 odst. 1 insolvenčního zákona. Ústavní soud se k této otázce vyjádřil v usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 405/17, ve kterém připomenul, že při výkonu této činnosti rozhoduje insolvenční soud o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (§ 11 odst. 1 insolvenčního zákona). Uvedená činnost je koncipována široce - soud v ní rozhoduje o záležitostech týkajících se insolvenčního řízení a činí opatření k naplnění jeho účelu (srov. usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1857/19). Právě povaha této činnosti odůvodňuje omezení přípustnosti odvolání proti rozhodnutím vydaným v jeho rámci a je i důvodem pro minimalizaci zásahu Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 405/17, usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 2380/17 či usnesení ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2557/17).
40. Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení městského soudu prizmatem výše uvedeného z hlediska ústavnosti obstojí, neboť městský soud své rozhodnutí dostatečně přesvědčivě odůvodnil, nevybočil přitom ze zákonného rámce a nedopustil se zjevné svévole, libovůle či jiné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovala jeho výjimečnou ingerenci.
41. V předmětné věci, jak bylo výše uvedeno, jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu, k nimž dospěl v rámci tzv. dohlédací činnosti nad průběhem insolvenčního řízení. Kategorie správnosti rozhodnutí nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. Navíc za situace, kdy usnesení napadené nyní ústavní stížností nelze napadnout ani odvoláním (§ 91 insolvenčního zákona), není možno očekávat, že by Ústavní soud vždy zkoumal a "přehodnocoval" každé dílčí rozhodnutí vydané v rámci insolvenčního řízení jen proto, že proti němu není přípustný řádný opravný prostředek.
42. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
43. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhu stěžovatele na postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu a v krátké době po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu