38. Smyslem a účelem citovaného ustanovení (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 287/21) je umožnit církvím a náboženským společnostem restituci i takového nemovitého majetku, u kterého lze důvodně předpokládat, že bez něho by nemohl být majetek, který již vlastní (nebo na základě tohoto zákona vlastnit budou), náležitě využíván, případně takového majetku, který by nemohla dotčená povinná osoba řádně užívat a který tedy lépe poslouží oprávněné osobě. Záměrem zákonodárce tedy bylo v restitučním procesu zajistit rozumné uspořádání vlastnických poměrů, tj. tak, aby majetek byl - pokud možno - účelně využit, a tím došlo k naplnění záměru zákonodárce (fakticky) zmírnit některé majetkové křivdy, a také aby se předešlo sporům, jež by mohly vzniknout v důsledku střetu práv vlastníků funkčně souvisejících nemovitých věcí. Jak plyne z důvodové zprávy, půjde zejména o pozemky pod stavbou, pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovité věci umístěné na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy vychází z toho, že z hlediska naplnění podmínky funkční souvislosti bude rozhodným (a ústavně-konformním) hledisko hospodářsko-technické, tedy zda nemovitá věc může plnit svou funkci, aniž by to pro dotčený subjekt eventuálně mělo závažný negativní ekonomický dopad.
39. Stěžovatelka v řízení zdůrazňovala, že je vlastnicí společného dvora na pozemku parc. č. st. 35/1, skrze který je zajištěn přístup ke stavbám společnosti ZEVERA a.s., z hlavní komunikace, a dále pozemku parc. č. 142/1, skrze který vede vjezd do stodoly, konkrétně do části užívané pro parkování zemědělské techniky. Stěžovatelka je rovněž vlastníkem pozemku parc. č. 904/2, a téměř dokonale tak svými nemovitostmi stavby společnosti ZEVERA a.s. obklopuje (podrobněji k její argumentaci viz bod č. 17 tohoto nálezu), přičemž zdůraznila, že pro ni mají tyto pozemky velký význam a potřebuje je k řádnému obhospodařování svých nemovitostí, neboť se jedná o spojnici mezi dvorem a farou na pozemku parc. č. st. 35/1 a pozemkem parc. č. 142/1; současný stav pak tuto spojnici přetrhává. Odvolací soud se k jejím námitkám v tomto směru žádným způsobem nevyjádřil a odkázal na skutkové závěry soudu prvého stupně, zatímco dovolací soud námitku označil za pouhou polemiku se skutkovými závěry, která nemůže založit dovolací důvod. K tomu Ústavní soud jen připomíná, že tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
40. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že v daném případě je nutno posoudit kolizi mezi zájmem vlastníka stavby a zájmem restituenta na zachování funkčního celku nemovitých věcí a zvážit, jaká újma by vlastníkovi stavby, jehož právní postavení se nemění (zůstal by vlastníkem stavby na cizím pozemku), vznikla v porovnání s tím, jaké důsledky by mělo nevyhovění restitučnímu nároku. Jestliže by nevydání pozemku v restituci kvůli sporné stavbě na tomto pozemku vedlo k tomu, že bude rozbito funkční propojení s ostatními nemovitostmi ve vlastnictví oprávněné osoby, neboť dotčený pozemek tvoří součást funkčně provázaného souboru nemovitostí - jak tvrdí stěžovatelka a nabízí k tomu důkazy - pak jde o nesprávný a neústavní závěr obecných soudů.
41. Ústavní soud tedy aprobuje nutnost respektovat funkční souvislost dotčeného celku nemovitostí; obecně srov. judikáty sp. zn. II. ÚS 1697/21 nebo I. ÚS 217/17. Je-li v určitých případech překážkou vydání pozemku v restitučním řízení okolnost, že dotčený pozemek tvoří součást funkčně provázaného souboru nemovitostí (jak o tom svědčí judikatura Nejvyššího soudu), tím spíše v opačném případě (když je zjevné, že v restitutci vydaný celek by mohl bez určité části jen obžítně plnit svoji funkci) platí, že požadovaná nemovitost musí být navrácena, což odpovídá důrazu, který zákonodárce položil na nápravu křivd všude tam, kde je to možné.
42. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že v restitučních věcech je povinností obecných soudů interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Po veškerých orgánech veřejné moci se pak žádá respekt k hodnotovým základům církevních restitucí, zejména v případech, jež vyžadují posouzení specifických skutkových okolností. V těchto věcech je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. Rozhodnutí, jímž není vyhověno restitučnímu nároku, pak vyžaduje, aby se obecné soudy vypořádaly s každou relevantně předloženou právní otázkou. Obecné soudy tak podle Ústavního soudu neměly a nemohly uzavřít daný případ pouhým závěrem o naplnění výluky. Jejich povinností bylo posoudit řádně veškeré okolnosti věci, což se však nestalo. V kontextu řízení sledujícího ústavně chráněný restituční účel však jde mnohem více o zjištění objektivní pravdy, je-li možné k tomu provést navržené či nabízející se důkazy, či prostě se opřít o to, co zcela zjevně vyšlo v řízení najevo (shora zdůrazněná otázka tzv. funkční souvislosti); jen takový procesní postup pak skutečně odpovídá hodnotově pojaté zásadě materiálního právního státu.
V. Závěr
43. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodující ve věci porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno, v souladu s ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V dalším průběhu řízení budou obecné soudy vázány nosnými důvody nálezu Ústavního soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. října 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu