38. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření nelze řešit důvodnost uplatněného nároku, není dán prostor pro dokazování všech skutečností rozhodných pro konečné rozhodnutí ve věci; řízení se vyznačuje požadavkem rychlosti a operativnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2285/20 ze dne 16. 9. 2020). V řízení o předběžném opatření se zásadně osvědčuje, přičemž při dokazování postačí převažující pravděpodobnost určité relevantní skutečnosti (blíže HRNČIŘÍK, Vít. 3. Osvědčování. In: HRNČIŘÍK, Vít. Předběžná opatření v civilním řízení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016). K tomu však Ústavní soud dodává, že z § 75c odst. 1 o. s. ř. plyne, že při nařizování předběžného opatření musí mít obecný soud prokázány (nikoliv pouze osvědčeny) obecné předpoklady pro nařízení předběžného opatření plynoucí z § 74 odst. 1 o. s. ř. (naléhavost zatímní úpravy poměrů). Naléhavost nařízení předběžného opatření tedy musí být v případě, že soud návrhu na nařízení předběžného opatření vyhovuje, prokázána (srov. § 75c o. s. ř.), vše ostatní může být pouze osvědčeno.
39. Z napadeného rozhodnutí však neplyne, že by okresní soud obecné předpoklady pro nařízení předběžného opatření plynoucí z § 74 odst. 1 o. s. ř. prokazoval. Okresní soud potřebu zatímní úpravy poměrů nezletilého toliko deklaruje, avšak neprokazuje. Pokud uvádí, že "z tvrzení navrhovatelů a z listiny k návrhu doložených jednoznačně vyplývá, že je zde dána potřeba zatímní úpravy poměrů nezletilého", lze zaprvé konstatovat, že vůbec neuvádí, o které konkrétní listiny či tvrzení svůj závěr opírá, a za druhé, že ani z listin, ani z tvrzení rodičů není zřejmé, jaká konkrétní závažná újma nezletilému hrozí, nebude-li návrhu na předběžné opatření vyhověno (srov. spis vedený ve věci samé k sp. zn. 0 P 56/2023, ve spise k sp. zn. 2 Nc 314/2023 k předběžnému opatření předmětné listiny ani přiloženy nejsou). V projednávané věci okresní soud neprokazoval naléhavost vydání předběžného opatření, kterým by měl být nezletilý umístěn do ústavu. Z napadených rozhodnutí (i z obsahu spisu) není zřejmé, že by v životě nezletilého nastala nějaká zvláštní, výjimečná situace, která by odůvodnila potřebu, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků předběžným opatřením. Dlouhodobost a neměnnost situace v životě nezletilého přitom plyne již z charakteru závěrů okresního soudu v odst. 5 napadeného usnesení o nařízení předběžného opatření: "dlouhodobě ignoruje veškeré své povinnosti", "setkává se s naprosto nevhodnými lidmi" "nedbá autority svých rodičů, učitelů, ani státních orgánů" "žije zahálčivým způsobem života" "vůči svojí rodině [se] dopouští závadového jednání, které má dle tvrzení rodičů charakter krádeží cenností, peněz, alkoholu".
40. Paradoxní je pak, při závěru o nezbytné nutnosti umístění nezletilého do ústavu, konstatování okresního soudu, že "[k]e zlepšení chování nepomohl ani pobyt nezletilého v SVP X" a skutečnost, že realizace předběžného opatření byla ponechána na rodičích nezletilého, přičemž k umístění nezletilého do ústavu došlo až po pěti dnech od nařízení a doručení předběžného opatření.
41. Pokud obecný soud nařídí předběžné opatření bez toho, aby prokázal obecné předpoklady plynoucí z § 74 odst. 1 o. s. ř., je takový postup nejen v rozporu s požadovaným účelem předběžných opatření, ale i s právem účastníků řízení (proti kterým opatření směřuje) na soudní ochranu. Rozhodnutí okresního soudu tak kromě deficitu v podobě úplného opomenutí existence osoby nezletilého (vyslechnutí nezletilého, kontaktování orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ustanovení opatrovníka) nese znaky nepřípustné svévole, neboť okresní soud nesplnil zákonné podmínky pro vydání předběžného opatření. Tímto postupem tak okresní soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Krajský soud se pak nevypořádal řádně se stěžovatelovou odvolací argumentací, přednesenou prostřednictvím jeho opatrovníka, když řádně nezkoumal, zda byla naplněna stěžovatelova participační práva, ani zda byly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření, čímž rovněž porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu.
C) Další námitky 42. K dalším stěžovatelovým námitkám, tedy tvrzení, že ve stěžovatelově věci došlo k nesprávné aplikaci ústavní výchovy jako institutu civilního práva, když ústavní výchova je forma náhradní rodinné péče a měla by poskytnout péči toliko dítěti, kterému jeho rodina není schopna poskytnout péči, či tvrzení, že mladému, téměř dospělému, člověku nelze v popsaném jednání bránit a zabránit, Ústavní soud uvádí, že tyto úvahy mají být obecnými soudy posouzeny ve věci samé, tedy v řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilého. Jak již bylo výše uvedeno, v řízení o vydání předběžného opatření není dán prostor pro dokazování všech skutečností rozhodných pro konečné rozhodnutí ve věci; řízení se vyznačuje požadavkem rychlosti a operativnosti. V tomto řízení tak je jistě nutné zkoumat nejlepší zájem nezletilého a přiměřenost zásahu, nemusí však být prostor pro to, aby soudy jako v rozhodnutí o věci samé zvažovaly všechny možnosti, které jsou pro nezletilého možné. Rozhodují o návrhu na vydání předběžného opatření, který zamítnou, nebo mu vyhoví.
43. Ústavní soud se může pouze vyjádřit k tomu, k čemu mají obecné soudy přihlížet při vyhodnocování umístění dítěte do ústavní péče. Jak Ústavní soud uvedl již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/96 ze dne 9. 4. 1997 "ústavní výchova představuje výchovné opatření, které má vytvořit co nejpříznivější podmínky pro výchovu nezletilého dítěte a je především výchovným, nikoliv represivním opatřením. ... Ústavní výchovu tedy nelze chápat jako formu sankce nebo povinnosti dítěti uložené, přitom pominou-li podmínky, které si nařízení ústavní výchovy vynutily, soud ústavní výchovu zruší. Na ústavní výchovu je proto třeba nahlížet jako na krajní případ řešení řádně nezajištěné výchovy dítěte tak, jak to má na mysli Úmluva o právech dítěte, z hlediska jejíchž ustanovení je třeba podle názoru Ústavního soudu napadené ustanovení posuzovat." Shodně, tedy tak, že ústavní výchovu nelze chápat jako formu sankce nebo povinnosti dítěti uložené, se vyjadřuje k ústavní výchově i odborná literatura (srov. WESTPHALOVÁ, Lenka. § 971 [Ústavní výchova a péče v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc]. In: KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, HRUŠÁKOVÁ, Milana, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1163, či HOFSCHNEIDEROVÁ, Anna, čl. 20, Zvláštní ochrana dětí zbavených péče své přirozené rodiny. In: DUŠKOVÁ, Šárka, HOFSCHNEIDEROVÁ Anna, KOUŘILOVÁ, Kamila, Úmluva o právech dítěte. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, str. 323). Již z § 971 občanského zákoníku plyne, že tento institut představuje, zcela v souladu s dikcí čl. 20 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, poslední možné řešení. Citované ustanovení navíc požaduje, aby soud vždy zvažoval, zda neexistuje jiná alternativa (např. svěření do péče fyzické osoby). Přiměřeně věku může být takovou alternativou i samostatný život dítěte (se souhlasem rodičů), péče vzdálenější rodiny i jiných, dítěti blízkých osob (srov. bod 34 tohoto rozhodnutí), přičemž existenci těchto možností je třeba zjišťovat primárně od nezletilého a orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soudy musí respektovat subsidiární povahu ústavní výchovy a nejprve zjišťovat, zda existují pro dítě vhodnější jiné, např. terénní či ambulantní služby v kombinaci s pobytem v jiném náhradním prostředí než ústavním. I občanský zákoník připouští užití ústavní výchovy, kromě mimořádných případů, až ze situace, kdy předchozí prostředky (dříve učiněná opatření) nevedly k nápravě (zde § 971 občanského zákoníku odkazuje např. na možnosti, které má soud podle § 925 občanského zákoníku). Pokud obecný soud dospěje k závěru, že není možné pro mladého, téměř dospělého člověka, nalézt jinou alternativu k jeho samostatnému životu, než umístění do ústavní výchovy, musí řádně odůvodnit, v čem je pro nezletilého zvolená úprava vhodnější. Pobytem v zařízení (v projednávaném případě šlo o výchovný ústav) totiž vždy dochází k zásahu do některých jeho základních práv (osobní svoboda, právo na soukromý život). Jak již bylo uvedeno výše, soudy si musí být vědomy, že ústavní výchovu nelze používat primárně jako sankční opatření. Vždy je nezbytné zejména vyhodnotit, zda - pokud rodiče nezletilého dosud připravovali na budoucí život - může jeho umístěním do ústavu dojít v jeho výchově k pozitivní změně.
44. Lze shrnout, že ústavní výchova je institut sloužící především k ochraně nezletilého dítěte. V řízení o umístění nezletilého, téměř dospělého, člověka do ústavní výchovy, je třeba provést úvahu o vyvažování ve vzájemné kolizi stojících práv a svobod, a vyhodnotit, jaké rozhodnutí bude představovat realizaci jeho nejlepšího zájmu. Ústavní soud zároveň připomíná, že občanský zákoník v § 3 odst. 1 uvádí, že soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí. Toto ustanovení se vztahuje i na nezletilé osoby, u kterých je třeba pouze vzít v úvahu, že při každém soudním rozhodování dotýkajícím se dítěte je nutné zvažovat nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2344/18 ze dne 31. 12. 2018 (N 205/91 SbNU 611)], a že názor dítěte a jeho nejlepší zájem nemusí být totožné. Názor dítěte je nicméně vždy jedno z kritérií pro vyhodnocení nejlepšího zájmu dítěte. K názoru dítěte (jeho přání), pak Ústavní soud opakovaně uvedl, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu; současně však zdůrazňuje, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoli na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů.
45. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Při vyhodnocování nejlepšího zájmu dítěte v konkrétní věci, je třeba vzít v úvahu především: a) názor dítěte, b) zachování identity dítěte, c) zachování jeho rodinných vztahů, d) ochranu a bezpečí dítěte, e) zvláštní zranitelnost, f) právo dítěte na zdraví a g) právo dítěte na vzdělání. Pouze v případě, že v konkrétní situaci převáží zájem nezletilého na ochraně jeho života, zdraví a normálního vývoje před jeho osobní svobodou a právem na soukromý život, může takový postup být ústavně souladný [k tomu srov. kritéria Výboru pro práva dítěte formulovaná v Obecném komentáři č. 14 ze dne 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2013, CRC/C/GC/14)].
46. Také práva zaručená v čl. 10 odst. 2 Listiny podléhají tzv. imanentním omezením, plynoucím přímo z ústavního pořádku (tj. lze je omezit pro kolizi s jiným základním právem či ústavně chráněným právním statkem). V souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny pak děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči; práva rodičů na rodičovskou výchovu a péči mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, přičemž zároveň dle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být šetřena podstata a smysl takových omezení a tato nesmí být zneužita k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Také Úmluva předvídá možnost oprávněně zasáhnout do práva na respektování rodinného života, avšak dle čl. 8 odst. 2 musí být takový zásah v souladu se zákonem, sledovat legitimní cíl a být nezbytný v demokratické společnosti. To znamená, že zásah musí být opodstatněný, odpovídat naléhavé společenské potřebě, a zejména musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. Z judikatury ESLP plyne, že pro účely čl. 8 odst. 2 Úmluvy vždy zkoumá, zda byly důvody pro daný zásah v konkrétním případě relevantní a dostatečné ("relevant and sufficient"), (srov. rozsudek velkého senátu ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 6. 2001 č. 25702/94, § 154; či rozsudek ve věci Haase proti Německu ze dne 8. 4. 2004 č. 11057/02, § 88). Umístění dítěte mimo rodinu představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, který se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/07 a sp. zn. III. ÚS 3363/10 odkazující na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000 č. 39221/98 a 41963/98].
47. Rozhodnutí o umístění mladého, téměř dospělého člověka, proti jeho vůli z prostředí, ve kterém žije, do ústavu, se musí opírat o velmi silné argumenty, být v souladu se zákonem, sledovat legitimní cíl a být nezbytné v demokratické společnosti a musí splňovat i přiměřenost takového zásahu. Pokud mladý, nezletilý člověk žije s osobou, která mu podává drogy a nutí jej k prostituci, není pochyb o tom, lze využít i institutů k umístění takového dítěte do ústavní výchovy (pokud není jiné vhodné výchovné prostředí). Na druhou stranu není možné umísťovat nezletilé do ústavní výchovy jen proto, že např. nenaplňují představy rodičů o správném životě. K tomu i k vyjádření krajského soudu lze dodat, že právní řád České republiky umožňuje, ponechat i na nezletilém dítěti, aby si zvolilo určitý způsob života, vlastní cestu nebo odmítlo respektovat světonázor a výchovné metody rodičů, a to například prostřednictvím institutu přiznání plné svéprávnosti podle § 37 občanského zákoníku.
D) Závěr 48. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele sdělit své stanovisko zaručené čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a jeho právo být vyslyšen v soudním řízení zaručené čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, jakož i právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou a podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí vyhověl (výrok I) a napadené rozhodnutí krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil (výrok II). Účinky rozhodnutí okresního soudu (předběžné opatření) již zanikly, a tak za dané situace, kdy je zjevné, že o stěžovatelově výchově bylo rozhodováno v dalším řízení, by zrušení napadeného usnesení okresního soudu postrádalo význam, a proto Ústavní soud podle § 82 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu toliko konstatoval porušení práva stěžovatele.
49. Úkolem krajského soudu tak bude znovu v řízení posoudit odvolací argumentaci, zhodnotit postup okresního soudu a své rozhodnutí řádně odůvodnit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. listopadu 2023
Jan Svatoň v. r. předseda senátu