39. Stěžovatelce lze přisvědčit v její námitce nesprávnosti dílčího závěru, že byla po řadu let držitelkou živnostenského oprávnění oboru odpovídajícího záměru zakoupit autobus jakožto dopravní prostředek a uvést ho nákupem náhradních dílů do provozuschopného stavu (viz bod 20 rozsudku krajského soudu). Koncese, kterou stěžovatelka od roku 2001 drží, se týká pouze silniční motorové dopravy provozované vozidly s kapacitou nejvýše devíti osob včetně řidiče (viz č. l. 208). Popsané pochybení však není způsobilé založit neústavnost napadeného rozsudku krajského soudu. Pro nynější řízení o ústavní stížnosti je stěžejní, že odůvodnění závěru, dle něhož stěžovatelka nejednala při uzavírání úvěrových smluv v postavení spotřebitele, obstojí navzdory neexistenci živnostenského oprávnění pro provozování autobusové dopravy. Okresní soud v napadeném rozsudku přiléhavě poukázal na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie, dle něhož spotřebitelský charakter nemá jednání, které fyzická osoba činí v rámci přípravy na výkon podnikání (rozsudek ze dne 3. 7. 1997 ve věci Benincasa proti Dentalkit Srl, věc C-269/95).
40. K výši úroků a sankcí za porušení úvěrových smluv, a tudíž i k platnosti těchto ujednání, se obecné soudy v napadených rozhodnutích nevyjadřovaly, nýbrž se omezily na posouzení platnosti úvěrových smluv a zástavní smlouvy jako celku. Takový postup je z pohledu Ústavního soudu obhajitelný za situace, kdy v posuzované věci rozhodovaly výlučně o existenci, resp. neexistenci, zástavního práva k nemovitosti (a platnosti smlouvy o prodeji zástavy, ohledně čehož však okresní soud stěžovatelce vyhověl). Ústavní soud doplňuje, že ani případný závěr o neplatnosti úvěrových smluv by sám o sobě nemusel mít nutně za následek neplatnost zástavní smlouvy, dle níž [konkrétně podle čl. I odst. 1 alinea druhá písm. b)] zástavní právo zajišťuje i pohledávku vůči stěžovatelce na vrácení bezdůvodného obohacení pro případ, že by smlouva o úvěru byla neplatná (viz č. l. 21).
41. Obecné soudy neshledaly žádné okolnosti, v jejichž důsledku by byla zástavní smlouva jako celek absolutně neplatná, a zástavní právo by tak neexistovalo. Takový závěr z ústavněprávního hlediska obstojí. Stejně jako dílčí závěr, že postup při prodeji zástavy z volné ruky (tj. čl. V zástavní smlouvy) byl sjednán platně, neboť neponechává způsob zpeněžení na libovůli zástavního věřitele a dává mu prostor postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí a prodat zástavu za cenu stanovenou v § 1365 odst. 1 občanského zákoníku. Zástavní věřitel je tak při prodeji vázán nejen pravidly sjednanými v zástavní smlouvě, nýbrž i povinnostmi, které mu v této souvislosti vyplývají ze zákona. Pokud bude znovu postupovat způsobem, jímž těmto požadavkům nedostojí, bude mít stěžovatelka možnost se proti zpeněžení zástavy opětovně bránit.
42. V rámci obiter dicta Ústavní soud dodává, že tyto závěry obecných soudů nelze v žádném případě interpretovat tak, jak činí ve svém vyjádření vedlejší účastnice, dle níž obecné soudy neidentifikovaly v zástavní smlouvě žádná ustanovení (včetně sankčních), jež by porušovala zákon a jakkoli znevýhodňovala stěžovatelku. Nic takového z napadených rozhodnutí nevyplývá. Obecné soudy v nich explicitně konstatovaly platnost ustanovení čl. V zástavní smlouvy o zpeněžení zástavy prodejem z volné ruky, nelze z nich však kupříkladu dovozovat aprobaci ustanovení čl. VII o smluvní pokutě, stanovené ve výši 2 % "nesplacené části cílového dluhu" za každý - byť i marginální - případ porušení zástavní smlouvy, či ustanovení čl. IX odst. 7, které excesivně omezuje stěžovatelku v dispozicích s nemovitostí ještě po dobu tří měsíců po zániku zástavního práva (viz č. l. 23 a 24).
43. Pokud jde o otázku zastřeného ujednání o zakázané propadné zástavě, nelze souhlasit se stěžovatelčinou námitkou, že se v této souvislosti obecné soudy omezily pouze na formální posouzení ustanovení zástavní smlouvy. Okresní soud hodnotil i faktické jednání původního věřitele a dospěl k závěru, že toto nenasvědčuje stěžovatelčině tvrzení o jeho skrytém záměru domoci se při první možné příležitosti vlastnického práva k nemovitosti (resp. prodat nemovitost J. B.). Upozornil přitom, že původní věřitel nepřistoupil k realizaci zástavního práva již v roce 2017, kdy byl první úvěr vlivem zahájení exekuce zesplatněn, a komunikoval se stěžovatelkou i v roce 2018, kdy se dostala do prodlení se splácením obou úvěrů (viz bod 48 rozsudku okresního soudu). Postup, kdy vedlejší účastnice urychleně přistoupila k realizaci zástavního práva i přes prokazatelnou stěžovatelčinu snahu o spolupráci při prodeji nemovitosti, okresní soud zkritizoval a použil jako jeden z podpůrných argumentů pro svůj závěr o absenci odborné péče zástavního věřitele při prodeji zástavy ve smyslu § 1365 odst. 1 občanského zákoníku (viz bod 52 rozsudku okresního soudu).
44. Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentem stěžovatelky ohledně nedostatku poučení podle § 118a občanského soudního řádu, pokud jde o vznesení námitky relativní neplatnosti smluv bývalým manželem. Obecné soudy podrobně objasnily, proč měly za prokázané, že právní účinky tohoto právního jednání dosud nenastaly (viz bod 47 rozsudku okresního soudu a body 25 až 28 rozsudku krajského soudu), a Ústavní soud v této souvislosti na napadená rozhodnutí odkazuje. Z jeho pohledu akceptovatelný je i stěžovatelkou namítaný závěr, že by její případné poučení směřovalo do hmotného práva, neboť by poskytovalo nepřípustný návod, jakým osobám má být námitka adresována.
45. Konečně Ústavní soud ve spisu ověřil, že stěžovatelka ve svém dovolání skutečně vznesla námitky, jejichž podstatou bylo tvrzení o porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně se jednalo o námitku opomenutí tvrzení a důkazních návrhů, jakož i extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry (viz č. l. 990 až 993). Dle závěrů vyslovených v odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1113/16 je jakákoli námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a občanského soudního řádu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; je tomu tak z důvodu, že se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nesmí ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce (viz bod 28 nálezu sp. zn. II. ÚS 1113/16). Taková situace však v posuzované věci nenastala. Výše uvedené námitky, jež stěžovatelka uplatnila i v ústavní stížnosti, Ústavní soud posoudil a neshledal v tomto směru existenci tvrzených porušení ústavně zaručených práv (viz zejména body 35, 37, 38 a 39 tohoto usnesení). Okolnost, že se stěžovatelčinými dovolacími námitkami nezabýval i Nejvyšší soud, proto nezakládá neústavnost napadeného usnesení.
46. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
47. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Ludvík David v. r. předseda senátu