42. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka se měla dopustit spáchání uvedeného trestného činu jako vedoucí Odboru vnitřní správy Magistrátu X, tedy jako úředník územního samosprávného celku podle § 2 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve změně pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 312/2002 Sb."). Výkon správní činnosti je definován v § 2 odst. 3 téhož zákona jako plnění úkolů v samostatné nebo přenesené působnosti územního samosprávného celku podle zvláštních právních předpisů. Ve vztahu k projednávané věci jsou podstatné povinnosti úředníka stanovené v § 16 odst. 1 tohoto zákona, zejména že je povinen dodržovat ústavní pořádek České republiky, právní předpisy a ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, pokud s nimi byl řádně seznámen, hájit při výkonu správních činností veřejný zájem, plnit pokyny vedoucích úředníků, nejsou-li v rozporu s právními předpisy. Dále je zakotvena povinnost jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování nebo by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku. Podle § 16 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 312/2002 Sb. je úředník povinen pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plně využívat pracovní doby a pracovních prostředků k vykonávání svěřených prací, a plnit kvalitně, hospodárně a včas pracovní úkoly. Pouze v rámci těchto zákonných mezí lze klást nároky na výkon pracovní činnosti úředníka. Je přitom nutno zdůraznit, že právě na úseku referátu matrik a státního občanství je rozhodováno o vydávání dokladů a osvědčování skutečností, které mají vždy závažné právní důsledky, nelze však po úřednících na tomto úseku státní správy vyžadovat, aby vždy dovozovaly, jaké následky např. i v podobě zásahu do práv jiných osob by jimi vydávaná rozhodnutí a osvědčení ve všech jednotlivých případech mohla mít.
43. Ústavní soud si nadto ze spisu Úřadu městské části X ověřil, že v dané věci nešlo o zvláštní plnou moc, nýbrž o plnou moc generální, kterou udělil R. C. JUDr. Petru Haluzovi "v rozsahu práv a povinností podle platných právních předpisů, zejména obchodního zákoníku, občanského zákoníku a jako zvláštní plnou moc pro jednání ve věci restitučních nároků...". Ústavní soud nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že bylo povinností obviněných seznámit se s celým obsahem plné moci, postačilo zajisté, aby si ověřily, že opravňuje zmocněného advokáta k podání žádosti o pokračování v řízení o vrácení státního občanství.
44. Ústavní soud se naopak ztotožňuje se závěrem městského soudu, který v rozsudku ze dne 19. 9. 2019 konstatoval, že pro obžalované mohly být pro jejich rozhodnutí podstatné toliko okolnosti vztahující se k posouzení osobního stavu J. C. v rozhodné době, nikoli důvody, pro které bylo toto posouzení požadováno. Stejně tak je nutno přisvědčit městskému soudu, že nelze připustit, aby de facto jakýkoliv jiný právní názor, který by se posléze ukázal nesprávným, zakládal trestní odpovědnost úřední osoby, která jej v určité době učinila, a to bez ohledu na východiska, která ji k němu vedla, neboť po nikom, byť vybaveném rozhodovací pravomocí, není možno vyžadovat absolutní neomylnost, pokud není při chybném rozhodnutí prokázán záměr či neakceptovatelný nedbalý, excesivní či svévolný přístup. Z tohoto pohledu je nutno odmítnout názor nejvyššího státního zástupce, který v dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 13. 7. 2017 uvádí, že rezignací na trestní postih obviněných by byl dán "signál" úředním osobám rozhodujícím o právech a povinnostech jiných, že mohou rozhodovat podle své libovůle, protože bude-li jejich rozhodnutí vadné, žádný postih jim nehrozí. Ústavní soud opakovaně upozorňuje na ústavní aspekty trestního práva jako prostředku "ultima ratio" [např. nález ze dne 8. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 564/2000 (N 169/24 SbNU 255) či nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205)]. Konkrétně v nálezu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/04 (N 116/37 SbNU 489) Ústavní soud uvedl, že žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu "ultima ratio" (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za přiměřené s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny). Princip subsidiarity trestní represe přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné.
45. Městský soud měl za nepřehlédnutelné, že trestní stíhání zjevně nebylo zahájeno za účelem odhalení pachatele trestného činu a jeho spravedlivého potrestání, ale za účelem odstranění následků stěžovatelkou vydaného rozhodnutí. Městský soud poukázal na chronologii prováděného šetření a následného vyjádření Ministerstva vnitra ze dne 4. 4. 2013, podle kterého v době vydání dotčeného rozhodnutí bylo možné řízení před správním orgánem, které bylo ukončeno rozhodnutím, obnovit (§ 62 a násl. správního řádu) ve lhůtě tří let, v současné době by bylo možné uvažovat o obnově řízení v případě existence pravomocného rozsudku o spáchání trestného činu. Městský soud upozorňuje, že ve věci byl dán podnět ke zrušení rozhodnutí mimo odvolací řízení jak Okresním úřadem v Jindřichově Hradci, tak Úřadem městské části X, Ministerstvo vnitra však nekonalo a správní lhůtu nechalo marně uplynout. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 9. 5. 2013 pak navazuje časově na citované vyjádření Ministerstva vnitra.
46. Uvedeným závěrům městského soudu (k nimž se Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 13. 5. 2000 nijak nevyjádřil s tím, že podstatou řízení je otázka týkající se pouze a toliko postupu obviněných) nelze než přisvědčit. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že mezi policejním orgánem a Ministerstvem vnitra probíhala písemná komunikace, jejímž cílem bylo (ze strany policejního orgánu) zjistit, jak ministerstvo nahlíží na správnost předmětného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení, a jaké kroky k nápravě po jeho vydání učinilo (dotazy ze dne 11. 2. 2013, 29. 3. 2013 a další). V odpovědi ze dne 13. 3. 2013 a 4. 4. 2013 Ministerstvo vnitra sděluje výhrady k předmětnému rozhodnutí a označuje je za zmatečné; konkrétně Ministerstvo vnitra ve zprávě ze dne 13. 5. 2013 uvádí, že "Podle zákona o státním občanství se prokazuje občanským průkazem, cestovním dokladem, osvědčením, popřípadě potvrzením o státním občanství České republiky, nebo vysvědčením o právní způsobilosti k uzavření manželství, je-li v něm údaj o státním občanství České republiky uveden. Uvedené rozhodnutí magistrátu X tak nemohlo být dokladem, kterým se prokazuje státní občanství České republiky. K vydání osvědčení o státním občanství by byl příslušný tehdejší Úřad městské části X". Následně ve zprávě ze dne 4. 4. 2013 Ministerstvo vnitra uvádí, že "může upozornit správní orgán, který je příslušný k vydání osvědčení, resp. potvrzení o státním občanství výše jmenované, což je v tomto případě Úřad městské části X, aby takové osvědčení, resp. potvrzení nevydával, pokud nebude zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti". Dále Ministerstvo vnitra sděluje, že v současné době by bylo možné uvažovat o obnově řízení v případě, že rozhodnutí ve věci bylo dosaženo trestným činem.
47. V žádosti ze dne 24. 10. 2014 policejní orgán uvádí, že ve spisu Ministerstva vnitra, který má k dispozici, se nachází nepodepsaný návrh rozhodnutí datovaný dnem 14. 4. 1999 č. j. VS/2-51/379/97, jímž se mimo odvolací řízení ruší předmětné rozhodnutí vydané stěžovatelkou, nenacházejí se v něm však výše uvedené podněty Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ani Úřadu městské části X k zahájení mimoodvolacího řízení. Policejní orgán žádá o sdělení, z jakého důvodu nebylo připravené rozhodnutí Ministerstvem vnitra vydáno. V dopise ze dne 26. 11. 2014 a ze dne 9. 1. 2015 (k doplňujícímu dotazu policejního orgánu) Ministerstvo vnitra vysvětluje, že rozhodnutí v řízení mimo odvolací řízení nebylo vydáno, a vzhledem k výraznému časovému odstupu není možné zaujmout stanovisko k tomu, z jakého důvodu se tak nestalo. Ministerstvo vnitra opětovně opakuje, že v současné době by bylo možné uvažovat o obnově řízení v případě, že rozhodnutí ve věci bylo dosaženo trestným činem.
48. K této otázce městský soud v rozsudku ze dne 19. 9. 2019 poukazuje na skutečnost, že v nyní posuzované věci Ministerstvo vnitra ve všech svých vyjádřeních připouští jako jediný opravný prostředek obnovu řízení (v případě, že rozhodnutí ve věci bylo dosaženo trestným činem), zatímco ve věci řešené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 30 A 65/2013-21 aplikovalo § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "zákon č. 500/2004 Sb."), za účelem posouzení, zda potvrzení o státním občanství (potvrzení Okresního úřadu Brno-venkov ze dne 19. 3. 1999 o tom, že paní M. D., která zemřela dne 26. 9. 1949 v B., byla ke dni úmrtí československou státní občankou) bylo vydáno v rozporu s právními předpisy (Okresní úřad Brno-venkov neměl podle názoru Ministerstva vnitra k dispozici všechny dostupné podklady a nemohl tak vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, jak bylo normováno v zákoně č. 67/1971 Sb.). Městský soud dodává, že Ministerstvo vnitra takto rozdílně postupovalo v rozmezí dvou týdnů, kdy vyjádření policejnímu orgánu o možnosti obnovy jako jediného opravného prostředku vypravilo dne 4. 4. 2013 a v obdobné věci v rozhodnutí ze dne 19. 4. 2013 č. j. VS-512/833/2-1995 připustilo postup podle § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.
49. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 13. 5. 2020 nerozporuje závěr městského soudu, že nebyly důsledně dodrženy mechanismy přezkumného řízení, podle Nejvyššího soudu však selhání mechanismu nápravy "automaticky" nezbavuje obviněné odpovědnosti za jimi vydané rozhodnutí. Byť by v úvahu přicházelo vyvození odpovědnosti za zcela tristní postup příslušného odboru Ministerstva vnitra, nelze na uvedenou situaci uplatnit "jakýsi princip subsidiarity odpovědnosti", přenesení odpovědnosti na nadřízený či výše postavený článek soustavy. Nejvyšší soud se k této skutečnosti vyjadřuje již dříve v usnesení ze dne 31. 8. 2018 tak, že sice v době vydání osvědčení o státním občanství nebyl, přestože k tomu byl dán podnět, využit právní institut, kterým mohlo být zrušeno předmětné rozhodnutí, resp. odstraněno pochybení obviněných, což lze označit za rezignaci státu na svá práva a povinnosti, nicméně jakákoli participace dalšího orgánu obviněné nezbavuje jejich odpovědnosti za jimi vyhotovené a vydané nezákonné rozhodnutí, samozřejmě za předpokladu, že takovéto jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu.
50. S takovým závěrem se Ústavní soud neztotožňuje. V platném právním řádu je zakotven systém opravných prostředků, které slouží právě k tomu, aby byla napravena cestou zákona vadná rozhodnutí, ať již jde o řízení civilní, trestní, či, jak je tomu v dané věci, o řízení správní. Předpokládá se tedy, že správní orgány nižších stupňů mohou rozhodnout nesprávně, a proto jsou ve správním řádu zakotveny opravné prostředky k nápravě takových rozhodnutí. Uvedený systém nelze (natožpak ze strany státních orgánů) nerespektovat a "hledat" jiný způsob, jak dosáhnout nápravy pravomocného rozhodnutí, jehož správnost již nelze v rámci správního řízení posoudit. V případě, kdy by skutečně došlo vydáním prvostupňového správního rozhodnutí ke spáchání trestného činu, je nutno nepochybně postupovat jak cestou opravných prostředků, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky, tak postupem podle trestního řádu. Oba tyto instituty však mají odlišný cíl: v případě správního řízení jde o nápravu vadného rozhodnutí, v případě trestního řízení o potrestání pachatele trestného činu (následná např. obnova řízení je již pouhým možným důsledkem prokázaného trestného činu).
51. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nepřijatelný závěr Nejvyššího soudu, že bez konání obviněných by další úřední osoba (ve správním řízení) nebyla postavena do situace, že by měla cokoli řešit a napravovat pochybení obviněných. Naopak bylo povinností nadřízeného správního orgánu využít všech dostupných opravných prostředků zákonem stanoveným a předpokládaným způsobem, aby za předpokladu, že šlo o nesprávné rozhodnutí, došlo k nápravě v rámci systému opravných prostředků. Konstatoval-li tedy Nejvyšší soud, že stěžovatelka v rámci své pravomoci nevyužila všech dostupných a nabízejících se prostředků, nelze než uvést, že to byl naopak stát, zejména Ministerstvo vnitra, které nevyužilo všech dostupných zákonných prostředků k tomu, aby ke vzniklému následku nedošlo.
52. Tvrzení Nejvyššího soudu, že stěžejním důvodem pro vedení trestního řízení proti obviněným není samotný jejich právní názor, nýbrž zejména nesprávně vedené řízení, nelze považovat za přesvědčivé už jen pro zcela jednoznačně konstatovaný závěr Nejvyššího soudu, že správnost předmětného rozhodnutí je otázkou posouzení viny obviněných (přičemž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2020 uzavírá, že "obviněné postupovaly při vydání rozhodnutí z věcného hlediska vadně"), a že nemožnost nápravy v rámci trestního řízení a omezená možnost nápravy v rámci správního řízení neznamená, že ve věci nelze vyvodit důsledky trestně právního charakteru vztahující se k samotnému účinku (usnesení ze dne 23. 11. 2016). Ústavní soud naopak zastává názor, že věcná nesprávnost správního rozhodnutí, která nadto není konstatována instančně nadřízeným správním orgánem, nýbrž soudem v trestním řízení, nemůže představovat sama o sobě naplnění objektivní stránky trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 tr. zákona, a ztotožňuje se se závěrem obvodního soudu, vyjádřeném v usnesení o zastavení řízení ze dne 27. 4. 2017, že legitimita trestněprávních zásahů může být odůvodněna pouze nutností ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost, kdy neexistuje jiné řešení než trestněprávní.
53. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na závěry městským soudem zmíněného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2017 č. j. 30 A 65/2013-218, podle kterého "i v případě potvrzení o státním občanství se typově jedná o osvědčení - potvrzující skutečnosti, které jsou v něm uvedeny. A jak již bylo naznačeno shora, i toto potvrzení může být - ať již z jakýchkoli důvodů - vydáno v rozporu s právními předpisy osobě, která státním občanem ve skutečnosti není či nebyla, neboť zákonem stanoveným způsobem státní občanství nikdy nenabyla anebo ho pozbyla. V takovém případě je jistě namístě zrušení potvrzení o státním občanství tak, aby bylo znemožněno tímto dokladem české či v minulosti československé státní občanství prokazovat (např. právě za účelem uplatnění nároku na vydání majetku podle restitučních právních předpisů); zrušení přitom probíhá podle § 156 odst. 2 správního řádu ... Postup podle § 156 odst. 2 správního řádu lze považovat za jakési samostatné řízení nikoli nepodobné řízení přezkumnému, které je svým charakterem dozorčím prostředkem, jehož smyslem je "napravit" ta vyjádření, osvědčení a sdělení - tzn. jiný právní úkon, který je v rozporu s právními předpisy. To, že proti usnesení (zde: o zrušení potvrzení o státním občanství) vydanému podle § 156 odst. 2 správního řádu je přípustné odvolání a že toto usnesení, resp. rozhodnutí o odvolání proti němu, představuje rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tj. úkon správního orgánu, který zakládá, mění nebo závazně určuje práva nebo povinnosti účastníka, resp. dotčených osob a podléhá přezkoumání ve správním soudnictví, přitom bylo opakovaně judikováno...".
54. Je tedy na správních, nikoli trestních soudech, aby provedly přezkum rozhodnutí správních orgánů (vydaných podle § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.) o tom, že osvědčení či potvrzení o státním občanství bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, tedy že při vydání takového osvědčení či potvrzení o státním občanství byly porušeny právní předpisy (předmětem přezkumného správního řízení přitom není otázka zjištění státního občanství, nýbrž postup správního orgánu).
55. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2020 nahlíží na posuzovanou věc z důvodu složitosti dotčené problematiky (dekrety prezidenta republiky) jako na hraniční věc, dospívá však k závěru, že aplikují-li se na věc ustanovení o nevědomé nedbalosti, byla s ohledem "na specifikum trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák." subjektivní stránka tohoto trestného činu ve formě nevědomé nedbalosti naplněna. Není přitom uvedeno, co je myšleno oním specifikem uvedeného trestného činu, Nejvyšší soud pouze doplňuje, že jednání v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákona dopadá na situace, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Konkrétní popis jednání, kterého se měla stěžovatelka dopustit, a jež mělo naplnit znaky zákonem velmi obecně vymezené skutkové podstaty trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, však v nyní posuzované věci představuje pouhé hodnocení běžného rozhodovacího procesu (z pohledu správné aplikace správního řádu a zákona č. 40/1993 Sb. ať již po stránce hmotné či procesní) veřejného činitele orgánem činným v trestním řízení, který postavil trestní stíhání a odsouzení obou obviněných na základě svého právního názoru za situace, kdy, jak bylo shora uvedeno, výklad dotčené problematiky činil problém i jiným ve věci rozhodujícím správním orgánům všech stupňů, přičemž ve věci musely zasahovat i správní soudy, a nečinnost Ministerstva vnitra, postavenou právě na názoru, že v řízení o vrácení státního občanství zahájeném v roce 1945 již nelze nyní rozhodnout, musel napravit svým zásahem až Ústavní soud. K uvedenému přistupuje, že trestní řízení proti stěžovatelce bylo zahájeno téměř patnáct let poté, co vydala předmětné rozhodnutí, ačkoli jí po tuto dobu nebylo nikým vytýkáno, že by snad toto rozhodnutí, jež bylo veřejně známé, mělo být nesprávné, ani nebyly proti tomuto rozhodnutí nikým podány opravné prostředky. Po dvaceti čtyřech letech od spáchání skutku, jenž byl stěžovatelce kladen za vinu, bylo trestní řízení zakončeno odsouzením stěžovatelky k trestu odnětí svobody v délce trvání 24 hodin, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Takový průběh trestního stíhání a zejména jeho zakončení se jeví (i s ohledem na množství spisového materiálu, jež činí přes 2500 stran) absurdním. Rozhodné pro věc však je, že jednání, které bylo stěžovatelce kladeno za vinu, nepředstavuje maření důležitého úkolu, není tedy prokázána objektivní stránka trestného činu maření úkolu veřejného činitele podle § 159 tr. zákona, a tím jeden ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, mající svůj odraz v čl. 39 Listiny, a vyjadřující princip zákonnosti, právní jistoty, zákazu libovůle a rovnosti před zákonem v oblasti trestního práva."
15. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3296/21 konstatoval, že závěr obecných soudů o tom, že druhá ze stěžovatelek naplnila svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, je v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními (bod 56). Ústavní soud konstatuje nyní totéž ve vztahu ke stěžovatelce M. S.
16. V návaznosti na své konstatování Ústavní soud v bodech 56, 57 citovaného nálezu konkretizoval v rovině podústavního práva, že obecné soudy nedostály požadavkům kautel volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Z toho plyne i v případě nynější stěžovatelky, na úrovni ústavní, porušení jedné z garancí spravedlivosti řízení a tedy čl. 36 odst. 1 Listiny o právu na soudní ochranu. Ústavní soud sdílí i závěr citovaného nálezu, že došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny; má-li být určité specifické jednání (zde dokonce akt správního rozhodnutí) trestné, musí být pod zákonnou skutkovou podstatu subsumovatelné a nesmí se s ní míjet.
17. Ústavní soud respektuje postup předchozího nálezu, jenž šel cestou vlastní myšlenkové konstrukce a nezabýval se již dalšími námitkami stěžovatelky vyslovenými stran eventuálního promlčení trestného činu či porušení dalších zásad trestního řízení. V nynějším řízení přistupují k těmto námitkám i tvrzení o porušení osobnostních práv (čl. 10, příp. čl. 8 Listiny). Posledně uvedená tvrzení jsou vzhledem ke stavu trestního řízení předčasná.
18. Ústavní soud dovozuje též ze závěrů v citované věci, že pokračování v trestním řízení, jež je důsledkem kasačního nálezu Ústavního soudu, nevyžaduje další dokazování. Právními závěry i zde vyslovenými jsou jako nosnými důvody Městský soud v Praze jako soud odvolací i Nejvyšší soud jako soud dovolací vázány podle čl. 89 odst. 2 Ústavy.
IV. Závěr
19. Ústavní soud uzavírá, že pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny vyhověl ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zrušil napadená rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu ve vztahu ke stěžovatelce (výroky I., II. nálezu). Výrokem III. nálezu pak odmítl ústavní stížnost v jejím zbytku, v němž napadala již dříve zrušený rozsudek nalézacího soudu ze dne 2. 4. 2019 (bod 4). V tomto rozsahu šlo o návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu