V části ústavní stížnosti se stěžovatel snažil zbavit své deliktní odpovědnosti poukazem na nesrovnalosti českého překladu smluv o poskytování služeb uzavřenými mezi obviněnými, společností K a společností "A" a smlouvou o poskytování služeb mezi L (investiční fond založený stěžovatelem), společností K a společností "C". Stěžovatel přikládal pojmům užitým v předmětných smlouvách o poskytnutí služeb takový význam, z něhož dovozoval, že nebyl oprávněn činit vůči společnosti K [později spol. M] jakékoliv závazné pokyny. Vrchní soud v Praze se touto argumentací podrobně zabýval (srov. odst. 60 a násl. rozsudku vrchního soudu), přičemž s odvoláním na čl. 6.3 dotčených smluv vysvětlil roli stěžovatele při přijímání strategických rozhodnutí společnosti "C" a "A". K obdobným závěrům pak dospěl ve svém odůvodnění též Nejvyšší soud (srov. odst. 115 usnesení dovolacího soudu).
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v jeho věci dozorující státní zástupce podal obžalobu i pro skutek, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání, napadá tím zachování totožnosti skutku. Je pravdou, že v průběhu trestního řízení docházelo ze strany orgánů činných v trestním řízení k precizaci skutku, nicméně nelze přehlédnout, že se stále jednalo o jednu ucelenou obchodní transakci v podobě prodeje nemovitostí, resp. obchodního podílu konečnému zájemci způsobem zakládajícím cílený daňový únik. Jinými slovy řečeno, za podstatnou je třeba považovat skutečnost, že v projednávané věci šlo stále o jedno protiprávní jednání obviněných v rámci jednoho obchodního případu, jehož cílem bylo zatajit zdanitelný příjem na území České republiky. Skutečnost, zda se naplnění prokázaného záměru stalo prostřednictvím jedné společnosti ("A") nebo dvou společností ("A" a "C") je z hlediska základní skutkové linie podružná. Ze strany obecných soudů se jedná o námitku, s níž se tyto ve svých odůvodněních ústavně konformně vypořádaly (srov. odst. 29 a násl. rozsudku Vrchního soudu v Praze a především pak odst. 131 a násl. usnesení Nejvyššího soudu). Namítá-li stěžovatel, že nebyl poučen o změně skutku, čímž mělo dojít k porušení zásady reformationis in peisu, lze uvést, že takové poučení by bylo namístě pouze v případě, že by ke změně skutku skutečně došlo, což se však v projednávané věci nestalo.
Napadá-li stěžovatel konkrétní znění skutkové věty, z níž dle jeho názoru nevyplývá, jakým způsobem se měl trestného jednání dopustit, nelze mu dát za pravdu. Podstatné je, aby skutková věta obsahovala naplnění znaků skutkové podstaty podle § 240 trestního zákoníku, což v dané věci bylo splněno způsobem, vylučujícím záměnu daného jednání s jiným. Takto vymezená skutková věta podle mínění Ústavního soudu dostatečně vystihuje podstatu jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu, tudíž mu umožňovala v plné míře uplatnit svou obhajobu. Stěžovatel byl odsouzen na základě souboru přímých a nepřímých důkazů, které si nikterak významně obsahově neodporovaly (k dílčím nepodstatným rozporům soudy přihlédly a výslovně se s nimi vypořádaly). Soudy důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu vyhodnotily logickým a přezkoumatelným způsobem, přičemž upozornily na logickou neudržitelnost jiných skutkových verzí (zejména obhajoby). V tomto směru je nepodstatné, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku u některého jednání nevymezuje přesně chování obžalovaného.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy provedly v projednávané věci dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. řádu) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. řádu), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není úkolem Ústavního soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno, přičemž v této souvislosti klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. řádu nebo 134 odst. 2 tr. řádu obecné soudy naplnily.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze pak Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, protože toto rozhodnutí již bylo zrušeno vrchním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu