27. I přesto všechno však Ústavní soud žádné úvahy soudu prvního stupně stran tvrzeného porušení stěžovatelčina práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny v jeho napadeném rozsudku nenalezl. Ústavní soud z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro ilustraci shrnuje: v řízení mělo zůstat sporné, zdali došlo k porušení stěžovatelčina práva na podnikání a zdali má stěžovatelka nárok na úhradu žalovaných částek (bod 5 rozsudku). Poté soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice postupovala v souladu s uzavřenými smlouvami, jež řádně splnila (bod 13). Načež vylíčil zjištění učiněná ze znaleckého posudku, která ale označil za nedostatečná co do prokázání účelnosti vynaložených nákladů a efektivity stěžovatelčina hospodaření (bod 15). V témže bodě zároveň označil tvrzení stěžovatelky činěná "v tomto směru" (bez bližšího upřesnění) za nedostatečná, avšak s ohledem na "publikovaný právní názor" nepovažoval za nutné stěžovatelku poučit o povinnosti doplnit skutková tvrzení a označit k jejich prokázání potřebné důkazy. Tento právní názor pak je (patrně) rozveden v bodech 19 a 20 rozsudku. V bodě 19 soud uvedl, že za situace, kdy stěžovatelka netvrdila, že vedlejší účastnice porušila smlouvu, přičemž vedlejší účastnice vykázanou péči dle smlouvy uhradila, není žaloba důvodná. V bodě 20 soud dále uvedl, že s ohledem na prokázané skutečnosti neprováděl žádné další důkazy, neboť měl za to, že skutkový stav věci byl náležitě prokázán důkazy již provedenými; případné vypracování znaleckých posudků, jimiž by měly být prokázány náklady vynaložené na poskytnutou zdravotní péči a stanoven přiměřený zisk, považoval s ohledem na fakt, že mezi stranami byl sjednán způsob úhrady, za nadbytečné. Ani z bodů 16 a 17 rozsudku, v nichž se soud vyslovoval k údajné (ne)použitelnosti závěrů z nálezů sp. zn. IV. ÚS 2545/16 a sp. zn. Pl. ÚS 19/13 na stěžovatelčinu věc, se nepodávají žádné úvahy soudu prvního stupně vyvracející argumentaci stěžovatelky o mandatorním prolomení smluvních ujednání mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnice, které bylo žalovaným prostředkem ochrany jejího práva podnikat (ačkoli v bodě 5 rozsudku tuto právní otázku soud výslovně označil za spornou). Dle názoru Ústavního soudu tak nelze jinak než uzavřít, že soud prvního stupně adekvátně nereagoval na hlavní argumentaci stěžovatelky. Posouzení stěžovatelčiny věci soudem prvního stupně se v hmotněprávní rovině do značné míry minulo s její podstatou: ve sporu nešlo o jakýsi abstraktní přezkum dodržování smluv a fungování regulačního mechanismu plateb ve zdravotnictví (ostatně úhradové vyhlášky nebyly zpochybněny ani v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem - tj. nebylo navrženo jejich zrušení dle § 74 zákona o Ústavním soudu) - nýbrž o stěžovatelkou namítané dopady užití (důsledky aplikace) této regulace do jejích práv v konkrétních poměrech jejího případu. Tyto dvě situace se od sebe diametrálně liší a je zapotřebí k nim i odlišně argumentačně přistupovat. Ne zcela pochopitelný je rovněž přístup soudu prvního stupně k dokazování, který blízce souvisí s námitkou stěžovatelky ohledně porušení poučovací povinnosti soudu dle § 118a o. s. ř., kdy na jedné straně soud prvního stupně připustil a provedl dokazování (dle jeho názoru neprůkazným) znaleckým posudkem o účelně vynaložených nákladech na péči, aby následně uzavřel, že další dokazování je v tomto směru nadbytečné. Proč tedy vůbec k provedení tohoto důkazu soud prvního stupně přistoupil, pokud dokazované skutečnosti nebyly pro rozhodnutí významné, popř. k jakým (novým) zjištěním či právním závěrům soud dospěl mezi provedením důkazu znaleckým posudkem a dosažením závěru o nadbytečnosti dalšího dokazování, není z odůvodnění rozsudku zřejmé. Skutečnosti, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byly uzavřeny smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče s úhradovými dodatky a že vedlejší účastnice své platební závazky z nich plynoucí splnila, byly známy od počátku řízení a nebyly sporné. Z důvodu zjištěného opominutí podstatné části argumentace stěžovatelky soudem prvního stupně se již Ústavní soud pro nadbytečnost samostatně nezabýval stěžovatelkou tvrzeným porušením § 118a o. s. ř., neboť i v případě jeho porušení by co do závažnosti šlo v komparaci s opominutím argumentace o pochybení druhotného významu.
28. Ani odvolací soud pochybení soudu prvního stupně spočívající v neúplném posouzení věci nenapravil. I když odvolací soud ve svém rozsudku explicitně uvedl, že "rozhodným je vždy kontext použití limitace v konkrétním případě" a že protiústavní důsledky by mohly nastat až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani "nutně vynaložené náklady" za tuto péči, přesto se ani on danou argumentací stěžovatelky adekvátně nezabýval. Jak jinak by již stěžovatelka měla svá tvrzení v řízení před obecnými soudy vymezit, aby dosáhla posouzení žalovaných nároků prizmatem ochrany jejího práva na podnikání, není z napadených rozhodnutí patrné - dle názoru Ústavního soudu nemůže být velkého sporu o tom, že stěžovatelka v řízení tvrdila a snažila se prokázat právě tu situaci, o níž v citaci obsažené v předchozí větě hovoří odvolací soud, a která vychází z východisek zformulovaných Ústavním soudem ve výše uvedených nálezech.
29. Dovolací soud opominutí klíčové části žalobní argumentace soudy nižších stupňů rovněž nezachytil. Přitom v rámci posouzení předpokladů přípustnosti dovolání v rozsahu stěžovatelkou vznesených otázek IV až VIII jen poukázal na to, že napadený rozsudek odvolacího soudu tyto otázky neřeší. S tímto posouzením by sice bylo možno (striktně) formálně souhlasit, nicméně by byl přehlédnut fakt, že odvolací soud některé z těchto právních otázek řešit v reakci na stěžovatelčinu odvolací argumentaci správně měl, a to minimálně v rozsahu otázek předestřených dovolacímu soudu pod body VII a VIII, které byly součástí argumentace stěžovatelky v podstatě po celou dobu řízení od změny žaloby, a které spolu logicky přímo souvisí.
30. Stěžovatelka v dovolání pod bodem VII vznesla právní otázku, zdali je poskytovatel domácí péče povinen nést rozdíl mezi náklady péče řádně provedené a úhradou ze zdravotního pojištění z vlastních (soukromých) zdrojů při splnění kumulativních podmínek, že: (i) rozsah maximální úhrady pro daný rok je určen zcela nezávisle na jeho vůli, (ii) ve chvíli, kdy je tento rozsah maximální úhrady stanoven (období mezi 30. října předchozího roku a prvním kvartálem daného roku), již poskytovatel pro daný rok nemůže smlouvu vypovědět (srov. § 17 odst. 2 ZVZP, dle něhož lze smlouvu vypovědět teprve s účinností k 1. lednu roku následujícího), a musí ji tedy plnit, (iii) poskytovatel domácí péče nemůže žádným způsobem ovlivnit rozsah poskytované péče, kdy ani nestanoví rozsah indikací (což činí lékař), ani nemůže indikovanou péči u konkrétního pojištěnce zúžit (k tomu jako zdravotník - nelékař není oprávněn), ani jako smluvní poskytovatel nemůže pojištěnce odmítnout [§ 48 odst. ZZP, § 11 odst. 1 písm. b) ZVZP], ani jako smluvní poskytovatel nemůže za péči formálně hrazenou, avšak poskytnutou nad úhradový limit daný pojišťovnou, požadovat po pojištěnci doplatek [srov. § 11 odst. 1 písm. d) ZVZP].
31. Pod bodem VIII stěžovatelka v dovolání vznesla otázku, zdali je situace, kdy je poskytovatel péče povinen nést rozdíl mezi náklady poskytnuté péče a úhradou ze zdravotního pojištění ze svých soukromých zdrojů (tj. při kladné odpovědi na předchozí otázku pod bodem VII), slučitelná s ústavními právy poskytovatele péče zakotvenými v čl. 26, popř. v čl. 11 Listiny.
32. Ústavní soud má za to, že takto formulované otázky obsahově odpovídají podstatné části odvolací argumentace stěžovatelky, byť v odvolání takto přesně strukturovány nebyly, a jejich zodpovězení jistě mohlo být relevantní pro výsledek řízení (k nevypořádané odvolací argumentaci, která se obsahově kryje s právními otázkami VII a VIII vznesenými v dovolání - viz zejm. část III od posledního odstavce na str. 2 po čtvrtý odstavec na str. 4 odvolání stěžovatelky; ve spise na č. l. 226 až 228). Jak Ústavní soud uzavřel například v nedávném nálezu sp. zn. II. ÚS 1625/21 ze dne 24. listopadu 2021 (viz zejm. body 33 až 35), přípustnost dovolání nemůže bez dalšího vyloučena, jestliže dovolatel vymezí předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. prostřednictvím určité otázky hmotného nebo procesního práva, na které mělo záviset rozhodnutí odvolacího soudu a která byla uplatněna v odvolání, odvolací soud se s ní však nevypořádal anebo ji vypořádal jen fakticky (mlčky) tak, že zaujal právní názor, z něhož lze odpověď na uvedenou právní otázku nepřímo jen dovodit. Opačný postup by nedával valný smysl, když opominutím určitého právního argumentu odvolacím soudem by byl (v podstatě legálně) vyloučen možný kasační zásah dovolacího soudu a právní otázka, jež správně měla být odvolacím soudem řešena, by zůstala v řízení nevypořádána. Dovolací soud musí v takovéto situaci posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu není v příslušné části nepřezkoumatelné, což by zakládalo důvod vyhovění dovolání pro nemožnost posoudit jeho přípustnost z hledisek § 237 o. s. ř. Dovolací soud se však takovému posouzení v nyní souzeném případu vyhnul a obešel jej právě poukazem na to, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu stěžovatelkou vznesené právní otázky neřeší, aniž by ale dostatečně zohlednil, zdali je stěžovatelka v odvolání uplatnila a zdali je odvolací soud adekvátně argumentačně vypořádal. Tímto postupem dovolací soud stěžovatelce v rozsahu těchto otázek odepřel v napadeném usnesení přezkum rozsudku odvolacího soudu, pro který jinak byly splněny zákonné podmínky, v důsledku čehož porušil stěžovatelčino základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
33. Ústavní soud zvažoval, zdali je na místě se jakkoli konkrétněji vyjádřit k substantivní stránce sporu (ve vztahu k tvrzenému porušení stěžovatelčina práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny), avšak dospěl k názoru, že takové vyjádření by v této procesní fázi bylo předčasné a tudíž nepatřičné. K této úvaze ho vedly dva důvody. Prvním je ten, že v substantivní rovině je meritorní přezkum proveditelný až ohledně takových rozhodnutí obecných soudů, které adekvátně vypořádávají argumentaci stěžovatelky a jsou tak (materiálně) z ústavněprávního hlediska přezkoumatelné - u napadených rozhodnutí by však prozatím nebylo možno jejich ústavnost v tomto směru zhodnotit vůbec nebo jen velmi útržkovitě. Druhým důvodem je fakt, že v řízení ještě s velkou pravděpodobností nebyl dokončen ani proces dokazování, z čehož plyne, že soudy nebyla učiněna veškerá potřebná skutková zjištění a kompletně zachycen ucelený skutkový stav, což je naprostý základ pro případné právní posouzení stěžovatelčiny věci i na ústavním půdorysu.
34. V tuto chvíli se proto Ústavní soud především omezí na odkazy na výše citovaná ústavněprávní východiska k řešené problematice (viz bod 25 tohoto nálezu), od nichž nespatřuje důvod se jakkoli odchýlit ani v tomto nálezu.
35. Lidskoprávní argumentaci stěžovatelky nelze bez dalšího uspokojivě vyřešit pouhými poukazy na vedlejší účastnicí splněná smluvní ujednání a na existenci úhradových vyhlášek, z nichž plyne mechanismus limitace plateb, zvláště je-li stěžovatelkou tvrzena určitá systémovost daného jevu (dva po sobě jdoucí roky). Akceptace takto široce pojatého, paušalizovaného a mezi okolnostmi nerozlišujícího závěru obecných soudů by ve svém důsledku znamenala, že je-li mezi poskytovatelem a příslušenou zdravotní pojišťovnou uzavřena obvyklá smlouva a tato smlouva je co do její litery ze strany pojišťovny plněna (v souladu s úhradovými vyhláškami, což nemusí být ani sporné), bude zastropovaná výše úhrad za poskytnutou péči vždy a za všech okolností konečná a neprolomitelná (snad vyjma úhrad provedených na základě jednostranných rozhodnutí zdravotních pojišťoven nebo na základě ad hoc dohod uzavřených později s poskytovateli). Takový závěr se při absenci vskutku silné argumentace na jeho podporu jeví jako přehnaně absolutistický až extrémní a z nálezové prejudikatury Ústavního soudu uvedené v bodě 25 tohoto nálezu neplyne (ba naopak). Právní situace v této oblasti vznikající mohou být vysoce individuální a podstatně komplexnější, nota bene u poskytovatelů typu stěžovatelky, která - jak se podává z jejích tvrzení, jejichž zpochybnění Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ve zbytku spisového materiálu zatím nezaznamenal - jí poskytovanou zdravotní péči neindikuje, její rozsah dosti dobře nepředvídá a přímo neovlivňuje a přesto je právně povinna ji pojištěncům vedlejší účastnice poskytnout.
36. V dalším řízení tedy obecné soudy buď lépe vysvětlí a zargumentují své vlastní případné závěry o apriorní irelevanci klíčové žalobní argumentace stěžovatelky (a z toho plynoucí nadbytečnosti dokazování tvrzení o nedostatečnosti úhrad od vedlejší účastnice), a to podstatně přesvědčivěji než jak prozatím učinily, nebo stěžovatelce poskytnou dostatečný prostor pro to, aby svá tvrzení mohla prokázat, přičemž budou dbát na řádné plnění poučovacích povinností zakotvených v § 118a o. s. ř., bude-li toho zapotřebí (k některým ústavním souvislostem poučovacím povinnostem soudu dle § 118a o. s. ř. viz např. recentní nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 287/21 ze dne 15. února 2022; zejm. body 85 až 88). V průběhu dalšího řízení pak i vedlejší účastnice dostane možnost ještě jednou uplatnit své eventuální obranné námitky, které v řízení před obecnými soudy také zůstaly prozatím neřešeny (nedostatek pasivní legitimace, nedovolená retroaktivita, apod.). Přitom bude nutné mít při vypořádání argumentace stěžovatelky na zřeteli i normativní fakt, že na rozdíl od práva na ochranu majetku či vlastnictví dle čl. 11 Listiny, se kterým stěžovatelka dle názoru Ústavního soudu v řízení operovala spíše jen okrajově, se lze práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny dovolávat toliko v mezích zákonné úpravy (čl. 41 odst. 1 Listiny). Ústavně zakotvená hospodářská, sociální a kulturní práva obsažená v ustanoveních vyjmenovaných v čl. 41 odst. 1 Listiny nejsou přímo aplikovatelná ve stejném rozsahu jako základní lidská práva či práva politická.
37. Na tomto místě Ústavní soud ještě pro úplnost konstatuje, že v souvislostech posuzované problematiky považuje pojmy "účelně vynaloženého nákladu" a "nutně vynaloženého nákladu" za vzájemně zaměnitelná synonyma; v obou případech jde o náklady, které jsou jednak věcně potřebné k poskytnutí dané zdravotní péče a jednak jsou hospodárně poskytovatelem vynaloženy ve výši, která je v daném místě a čase objektivně odůvodnitelná.
38. Ústavní soud taktéž zdůrazňuje, že tímto nálezem ani implicitně nepředjímá samotný výsledek sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, a to zejména co do výše jednotlivých stěžovatelkou uplatněných nároků.
VII. Závěr
39. Ústavní soud uzavírá, že soud prvního stupně a soud odvolací při vydání napadených rozsudků, v nichž adekvátně nevypořádaly základní tvrzení a klíčovou argumentaci stěžovatelky v míře odpovídající jejich závažnosti (relevanci), porušily stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dovolací soud se poté při vydání napadeného usnesení dopustil porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, když při posuzování přípustnosti dovolání nezohlednil toto opominutí stěžovatelčiny odvolací argumentace odvolacím soudem. Takovýto postup obecných soudů byl v souhrnu vadný v takové intenzitě, že jejich rozhodnutí nelze považovat za ústavně konformní. Dle názoru Ústavního soudu je procesně nejefektivnějším postupem vrácení věci do řízení na prvním stupni.
40. Jelikož Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost shledal důvodnou, vyhověl jí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v plném rozsahu a všechna napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil; ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. září 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu