41. Ústavní soud v nálezusp. zn. II. ÚS 1920/20ze dne 25. 1. 2021 a nálezusp. zn. Pl. ÚS 10/13ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.) dospěl k závěru, že skutečnosti, které nastaly před 25. 2. 1948, včetně jejich právních následků, jsou dokonanými skutečnostmi z pohledu práva mezinárodního i vnitrostátního. Ke konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky docházelo okamžitě s účinností právního předpisu. Správní rozhodnutí nebylo právním důvodem konfiskace. S tím je spojen i závěr, že obecné soudy nemohou přezkoumávat obsahové nebo formální vady takových individuálních právních aktů. K tomu obecnému pravidlu však existují výjimky, podle nichž lze v mimořádných situacích, ve kterých je patrné, že se jednalo o akt zvůle, přistoupit i k přezkumu těchto rozhodnutí (viz např. nálezsp. zn. I. ÚS 1975/20ze dne 23. 3. 2021 a nálezsp. zn. III. ÚS 361/21ze dne 30. 11. 2021). Žádná z těchto podmínek však k nyní posuzovaném případě splněna není. Stěžovatelé argumentují tím, že nebyly splněny podmínky (např. národnost právního předchůdce stěžovatelů), nikoli však skutečnostmi výjimečné povahy. Žádná ze stěžovateli tvrzených skutečností nemá tuto povahu a všechny byly předmětem dřívějšího posuzování. Ústavní soud také připomíná, že rozhodující skutečnosti se posuzovaly ke dni rozhodnutí, nikoli ve vztahu k současnosti. To znamená, že neobstojí např. odkaz na současné odlišné pojetí národnosti, případně nezbytnosti aplikovat zákon o mezinárodním právu soukromém, který nabyl účinnosti mnoho let po účinnosti dekretu prezidenta republiky. Takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty, přičemž i věcně postrádá smysl.
42. Obecné soudy jasně vysvětlily, proč nelze považovat vyhlášku ONV za nicotnou a měnit jejich závěry, které odpovídají ústavním limitům kladeným na jejich rozhodování, Ústavnímu soudu v této situaci nenáleží. Jejich argumentace se pohybuje v mezích kladených v restitučních věcech na rozhodování soudů rozhodovací praxí Ústavního soudu. Pokud se stěžovatelé domnívají, že tím došlo k aplikaci dekretu prezidenta republiky v současnosti, pak ani s touto námitkou nelze souhlasit, neboť stav je zkoumán s ohledem na dobu, ve které byla vyhláška ONV vydána, resp. na dobu, v níž nabyl účinnosti dekret prezidenta republiky.
43. Stěžovatelé také napadají absenci zákonného soudce, protože o věci rozhodoval nepříslušný senát Nejvyššího soudu. Podle Rozvrhu práce Nejvyššího soudu na dobu od 1. 1. 2021 do 31. 1. 2021 a rozvrhu práce Nejvyššího soudu na dobu od 1. 1. 2020 do 31. 1. 2020 (oba přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu; viz https://www.nsoud.cz) je pro projednání dovolání ve věcech sporů z věcných práv příslušný senát 22. Nikoli senát 21, jak namítají stěžovatelé. Přestože tvrdí, že dominantní je otázka imunity jejich právního předchůdce, skutečnost je jiná a tato otázka není relevantní. Proto byl senát Nejvyššího soudu ustaven v souladu s Rozvrhem práce Nejvyššího soudu, zcela v souladu s požadavkem předvídatelnosti a transparentnosti. Zde je namístě uvést, že rozvrh práce se řídí povahou sporu, nikoli povahou, kterou mu přiznávají stěžovatelé. Národnost stěžovatelů, případně otázky imunity jejich právního předchůdce, nebyly pro posouzení sporu obecnými soudy relevantní a tyto soudy přesvědčivě tento závěr odůvodnily.
VI. Závěr
44. Ze všech shora uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud v souladu s § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Davida Uhlíře
S nálezem II. senátu v této věci (dále též jen "nález") nesouhlasím a uplatňuji vůči němu podle ustanovení § 22 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko. Mám za to, že všechny napadené rozsudky měly být zrušeny.
Obecné soudy pochybily, když se odmítly věcně zabývat námitkami stěžovatelů. Ve zdůvodnění tohoto svého odmítnutí soudy vyšly z restitučních předpisů, které mají zmírňovat způsobené křivdy, a ze stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05, tedy z aktů demokratického právního státu nastoleného po listopadu 1989. Nebýt těchto aktů, odůvodnění zamítavých rozsudků by bylo mnohem obtížnější, ne-li nemožné. Jak praví klasik, "to jsou paradoxy, pane Vaněk".
Začnu s tím, že výše uvedené stanovisko Ústavního soudu považuji za chybné, pravděpodobně nejspornější ze všech stanovisek přijatých za dobu jeho existence. Zcela se zde ztotožňuji s disentem Elišky Wagnerové a Miloslava Výborného k tomuto stanovisku Ústavního soudu:
"... odůvodnění stanoviska obsahuje "kopernikánský obrat" v judikatuře Ústavního soudu ve vztahu ke skutečným restitucím, když dovozuje, že restituční zákony legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními (zjevně jde o eufemistické označení převzetí věci státem bez právního důvodu, tj. fyzickou okupací). Pokud stanovisko dále dodává ve vztahu k naznačenému výkladu restitučních zákonů, že je lhostejné, že by bez existence těchto zákonů bývalo bylo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů, vysvětluje účel restitučních zákonů zcela opačně, než dosud činila judikatura Ústavního soudu. Jinými slovy, stanovisko restitučním zákonům připisuje účel spočívající ve vyvlastnění přinejmenším toho majetku, kterého se stát zmocnil fyzickou okupací."
Obecné soudy tedy dle mého názoru měly použít a vyložit restituční předpisy i judikaturu Ústavního soudu k tomu, aby si otevřely možnost zjistit, zda se československé orgány v minulosti dopustily křivdy vůči právnímu předchůdci stěžovatelů. Musely by se vrátit k zásadní otázce, zda na právního předchůdce stěžovatelů byl vztažen zmíněný dekret prezidenta republiky oprávněně či nikoliv. Odmítnutí posuzovat tuto otázku s ohledem na rozhodnutí ONV v Olomouci je nesprávné. Tato otázka nebyla jednak správními orgány před 24. únorem 1948 s konečnou platností vyřešena, jednak jakékoliv rozhodnutí správního orgánu z té doby nemůže být překážkou přezkoumání toho, zda se na právního předchůdce stěžovatelů dekret prezidenta republiky vztahoval. Dekrety prezidenta republiky měly konstitutivní charakter, následná rozhodnutí dalších československých orgánů jen deklarovala určité právní vztahy, ale nezakládala je. Opačný výklad je scestný, v dnešních podmínkách by analogii takového postupu představoval třeba zamítavý rozsudek soudu ve věci určení vlastnického práva k nemovité věci s odůvodněním, že již bylo pravomocně rozhodnuto katastrálním úřadem. Při rozhodování o tom, které věci přešly podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nikdo nezpochybňoval pravomoc obecných soudů rozhodnout o sporných otázkách.
Navíc představa, že tzv. třetí republika, tedy Československo v období od konce druhé světové války do komunistického převratu v r. 1948, byla demokratickým právním státem, je českým národním sebeklamem, na kterém bychom neměli lpět. Rozhodnutí československých státních orgánů z té doby je třeba posuzovat kriticky a nebránit se jejich přezkoumání.
Jestliže by obecné soudy překonaly údajnou překážku danou stanoviskem Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05 (že nelze určovací žalobou obcházet restituční předpisy), jestliže by toto stanovisko vyložily v souladu se smyslem restitučního zákonodárství, stály by před posouzením položené otázky, zda se dekrety prezidenta republiky vztahovaly na právního předchůdce stěžovatelů?
Ústavní soud se k legitimitě dekretů prezidenta republiky vyjádřil ve svém nálezusp. zn. Pl. ÚS 14/94(stížnost Rudolfa Dreithalera), kdy také osvětlil, vůči komu byly dekrety zaměřeny a z jakého důvodu lze přičítat Němcům kolektivní metafyzickou spoluodpovědnost (nikoliv kolektivní vinu).
"Nahlíženo z tohoto pohledu, také dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. může proto, jako normativní právní akt, obstát pouze tehdy, neodporuje-li ve své podstatě intencím demokratického právního státu. Pokud jde o výše uvedenou otázku, třeba zdůraznit, co naznačuje již sám název dekretu č. 108/1945 Sb. (... o konfiskaci nepřátelského majetku), že určujícím hlediskem při vymezení subjektů konfiskovaného majetku je jejich nepřátelství k Československé republice nebo českému a slovenskému národu...
Právě na tomto místě je třeba si položit otázku: v jaké míře a v jakém smyslu odpovídají za plynové komory, koncentrační tábory, masové vyhlazování, ponižování, ubíjení a odlidštění milionů jen představitelé nacistického hnutí, nebo jsou za tyto jevy spoluodpovědni i všichni ti, kteří z těchto hnutí mlčky profitovali, plnili jeho příkazy a nekladli jim odpor...
Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem."
František Josef II., kníže z Lichtenštejna, právní předchůdce stěžovatelů, kterému měl být sporný majetek konfiskován dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., byl občanem státu, který si po celou dobu druhé světové války udržel neutralitu. Není žádný důvod na něj hledět jinak, než jako na jakéhokoliv jiného německy mluvícího občana jiného neutrálního státu, kupř. Švýcarska. Myšlenka, že by František Josef II., kníže z Lichtenštejna, byl spoluodpovědný za zločiny Třetí říše, a že se na něj proto vztahuje dekret prezidenta republiky, je absurdní.
Rozhodování obecných soudů i Ústavního soudu je dle mého soudu bohužel ovlivněno nejen úvahami právními, ale i politickými a ekonomickými. Jeví se, že tak jako o některých velkých bankách platí, že jsou "too big to fall", majetek stěžovatelů je "too big to be returned".
David Uhlíř