46. Výchozí skutečností je zákonná sazba ve výši 2 až 10 let. Podstatu stěžovatelova jednání policejní orgán charakterizoval jako pomocné práce (zednické a elektrikářské, např. zavedení vzduchotechniky), přímo na "vaření" pervitinu se stěžovatel nepodílel, pomáhal nicméně s nakládáním a vykládáním chemikálií a skla. Z žádného místa usnesení o zahájení trestního stíhání nevyplývá, že by stěžovatel ve skupině zastával jakékoliv přední postavení, spíše naopak. Na rozdíl od ostatních obviněných nebyl stěžovatel nikdy trestán. Při výslechu po svém zadržení se stěžovatel k danému jednání doznal a označil vedoucího celé skupiny. Spáchání výše popsaného jednání v podstatě doznal (byť bez "pocitu viny") i ve vazebním zasedání a uvedl, že orgánům činným v trestním řízení již pomohl a chce nadále pomáhat. Z takto zjištěných okolností nelze hodnotit jako vysoce pravděpodobné, že by stěžovateli hrozil trest ve výši osmi let, tedy vysoko v horní polovině zákonné sazby. Hrozbu vysokého trestu tak nebylo v dané věci možno považovat za okolnost odůvodňující trvání útěkové vazby, která by byla zřejmá i bez řádného odůvodnění ze strany soudů.
47. Bylo-li v mezidobí stěžovatelovo jednání kvalifikováno jako trestný čin s přísnější trestní sazbou (jak bylo naznačeno v původním návrhu na vzetí do vazby a uvedeno v přípisu městského státního zastupitelství Ústavnímu soudu), jde o okolnost, kterou lze zohlednit ve znovuotevřeném vazebním řízení. Zkoumání takového procesního vývoje leží mimo rámec řízení o ústavní stížnosti směřující proti soudním rozhodnutím.
VII./f Zneužití válečného konfliktu na Ukrajině k uprchnutí z České republiky
48. Tuto okolnost uvedl v napadeném usnesení pouze městský soud. V obecné rovině Ústavní soud kvituje, že městský soud nevycházel jen z obecné okolnosti stěžovatelova ukrajinského státního občanství a pokusil se rizika z ní vyplývající individualizovat. Podle názoru Ústavního soudu tak nicméně učinil v nedostatečné míře. Samotné cizí státní občanství a obecná hrozba uprchnutí do cizí země k použití institutu tzv. útěkové vazby nepostačuje.
49. Městský soud uvedl, že válečný stav stěžovateli spíše "nahrává", neboť pokud by se rozhodl odjet na Ukrajinu, kde má jistě zázemí, nic by mu v tom nebránilo, neboť válečný konflikt neprobíhá na území celého státu. Bez ohledu na válečný konflikt by nemohl být vydán do České republiky (vzhledem k Ústavě Ukrajiny). Totožná situace by podle městského soudu nastala, kdyby se stěžovatel rozhodl uprchnout do jiného státu Evropské unie, v čemž by mu nezabránilo ani odebrání pasu. Na území Evropské unie se totiž pohybuje několik milionů občanů Ukrajiny, situace je tudíž velice nepřehledná a najít zde konkrétní osobu (třeba s falešnými doklady) je téměř vyloučeno.
50. Uvedeným úvahám je nutno především vytknout vysokou míru paušalizace. Z napadeného rozhodnutí (ani obsahu spisu) není zřejmé, z čeho městský soud dovodil, že stěžovatel má na Ukrajině zázemí. Stěžovatel to výslovně popřel s tím, že nejbližší rodinní příbuzní jsou po smrti a posledních 15 let žije v České republice. Soudy tato jeho tvrzení nikterak nevyvrátily (ani je nevzaly v potaz). Závěr soudu, že válečný konflikt neprobíhá na celém území Ukrajiny, je nerozhodný v situaci, kdy soud nezjišťoval, kde stěžovatel má jím dovozované (avšak důkazně nepodložené) zázemí. V tomto směru by byla relevantní úvaha, zda stěžovatel podléhá branné povinnosti a hrozil by mu odvod k výkonu vojenské služby, což by naopak jeho motivaci k útěku mohlo snižovat.
51. Stejně povrchní a nepodložené jsou úvahy o stěžovatelově možnosti útěku do jiného státu Evropské unie. Soud se v tomto směru nezabýval stěžovatelovými majetkovými a sociálními poměry a jazykovými schopnostmi. Není zřejmé, z čeho městský soud dovozuje velkou nepřehlednost situace s migrujícími občany Ukrajiny a nemožnost jejich vypátrání. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel má tzv. biometrický pas, nelze proto předpokládat, že by jeho nezaměnitelné údaje nebyly dostupné v rámci databází pro spolupráci států Evropské unie. Bez znalostí stěžovatelových jazykových a obdobných schopností na straně jedné a majetkových a sociálních možností na straně druhé nelze podle Ústavního soudu "automaticky" předpokládat, že by stěžovatel byl schopen úspěšného dlouhodobého skrývání se před policejními orgány ostatních států Evropské unie. K tomu je třeba zohlednit i stěžovatelovo tvrzení o jeho špatném zdravotním stavu. Vycházel-li městský soud z vlastní širší úřední činnosti, bylo jeho povinností tuto úvahu odůvodnit a spojit ji s okolnostmi zjištěnými o osobě stěžovatele. Uvedené nepodložené úvahy městského soudu tak nemohou být důvodem pro trvání tzv. útěkové vazby.
VIII. Závěrečné shrnutí
52. Po posouzení všech výše uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy v dané věci nesplnily svou ústavní povinnost chránit stěžovatelova základní práva a svobody (viz čl. 4 Ústavy) a povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí o omezení osobní svobody (viz čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny). Přestože se pokusily nutnost uplatnění institutu vazby odůvodnit několika okolnostmi, nedostály jejich úvahy o žádné z nich ústavním požadavkům na rozhodnutí o vazbě. Částečně jejich úvahy představovaly nekritické převzetí neodůvodněných a obhajobou kvalifikovaně zpochybňovaných tvrzení orgánů činných v trestním řízení (viz zejména část VII./a nebo VII./b tohoto nálezu), částečně šlo o úvahy bez potřebné individualizace k osobě stěžovatele (viz zejména části VII./c, VII./d nebo VII./e), nadto zjevně odporující obsahu spisu (viz část VII./d) nebo judikatuře Ústavního soudu (viz část VII./e). Celkově pak závěry soudů byly nedostatečně odůvodněné.
53. Množství na první pohled zjevných nedostatků odůvodnění usnesení obvodního soudu (např. o stěžovatelově trestní minulosti nebo absence individualizace trestu) nenapravil ani městský soud, přestože byl na nedostatečnost úvah podřízeného soudu výslovně upozorněn a (na rozdíl od obvodního soudu) měl širší časový rámec na to, aby se okolnostmi věci zabýval. Namísto toho převážně odkázal na odůvodnění usnesení obvodního soudu, které navzdory výše uvedenému a navzdory jeho krátkému rozsahu (fakticky jsou veškeré úvahy obvodního soudu obsaženy jen asi ve čtyřech větách bodu 19, které se navíc týkají všech tří obviněných) označil za "skutečně podrobné, přesné a výstižné". Podle Ústavního soudu tak především městský soud selhal v roli stížnostního orgánu, neboť přinejmenším vůči stěžovateli (vůči ostatním obviněným Ústavní soud nemohl závěry soudů přezkoumat) postrádá odůvodnění usnesení obvodního soudu základní náležitosti, které jsou zákonem a ustálenou judikaturou kladeny na soudní rozhodnutí o vazbě.
54. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal nedostatky "pouze" v odůvodnění napadených rozhodnutí (a nikoliv procesu, který k jejich vydání vedl), jsou podle jeho názoru všechna pochybení zásadně napravitelná ve stížnostním řízení. Z toho důvodu Ústavní soud přistoupil ke zrušení usnesení městského soudu, v jehož kompetenci je všechna pochybení obvodního soudu napravit. Podle Ústavního soudu není namístě (a odporovalo by to zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu) v této fázi řízení rušit rovněž rozhodnutí obvodního soudu a věc mu vracet k novému posouzení.
55. Povinností městského soudu ve znovuotevřeném řízení bude bezodkladně vyhodnotit, zda v dané věci byly objasněny všechny relevantní aspekty okolností důležitých pro aplikaci institutu útěkové vazby. Dospěje-li k závěru, že nikoliv, bude jeho povinností tyto aspekty objasnit v míře nezbytné pro jeho rozhodnutí. Bude-li provádět nové důkazy, musí tak zásadně učinit ve veřejném zasedání. Zároveň platí, že neobjeví-li se v další fázi řízení žádné nové skutečnosti anebo se nepodaří hlouběji objasnit skutečnosti nedostatečně uvedené v napadených rozhodnutích, nebude další trvání vazby ve stěžovatelově případě ospravedlnitelné. To pochopitelně platí za předpokladu, že se vzhledem k vývoji v dané trestní věci a po řádném procesu neukáže nutnost omezení stěžovatelovy osobní svobody z jiného důvodu (např. tzv. předstižnou vazbou).
56. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil napadené rozhodnutí městského soudu. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Návrh na zrušení napadeného usnesení obvodního soudu zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť vyhovění tomuto návrhu by podle Ústavního soudu představovalo neúčelný a nehospodárný postup.
57. Stěžovatel rovněž navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Ačkoliv je obecnou zásadou, že účastníci řízení před Ústavním soudem si své náklady hradí sami (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), může Ústavní soud v odůvodněných případech uložit některému z účastníků, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení (srov. § 62 odst. 4 téhož zákona). V dané věci Ústavní soud podmínky pro použití uvedeného ustanovení shledal. Z výše popsaných skutečností jednak dostatečně vyplývají majetkové poměry stěžovatele (umocněné navíc jeho pobytem ve vazbě), jakož i povaha porušení jeho ústavních práv, které odůvodňují, aby Ústavní soud uložil městskému soudu povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem. Výši této náhrady stanovil ve výši 3 400 Kč [3 100 Kč za jen úkon právní služby (podání návrhu ve věci samé) a 300 Kč režijní paušál podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. e), § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud stěžovateli nepřiznal požadovanou náhradu nákladů za úkon označený jako "příprava a převzetí zastoupení včetně první porady", neboť ze spisu obvodního soudu vyplynulo, že JUDr. Lukáš Zárybnický byl stěžovatelovým obhájcem v celém předchozím trestním řízení, s věcí byl tedy dobře seznámen a náhradu za úkon právní služby za přípravu a převzetí věci již v přechozím řízení obdržel.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. října 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu