S vyhovujícím nálezem v této věci nesouhlasím a uplatňuji vůči němu podle ustanovení § 22 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko. Mám za to, že v daném případě nemělo být ústavní stížnosti vyhověno, nýbrž měla být buď odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnuta jako nedůvodná. Důvody, pro které bylo ústavní stížnosti vyhověno, nepovažuji za přesvědčivé a označená pochybení obou správních soudů dle mého názoru nedosahují ústavněprávní intenzity, která teprve může založit důvod kasace napadených rozhodnutí.
K tomuto odlišnému stanovisku mne vedou následující důvody.
1. Podstata nálezu spočívá v tom, že krajský soud (a následně Nejvyšší správní soud) sice vyhověly žalobě stěžovatelky, avšak nikoliv v plném rozsahu. Argumentace nálezu je přitom založena primárně na přezkumu rozsudku krajského soudu, přičemž zrušení rozsudku NSS je provedeno jen jaksi pro úplnost (viz bod 32). Postup Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí vydaných ve správním soudnictví by však měl být opačný: na rozdíl od trestního či civilního řízení je totiž správní soudnictví v podstatě dvojinstanční a kasační stížnost je fakticky "odvoláním". Primární pozornost Ústavního soudu (i z hlediska traktovaného principu subsidiarity) by proto měla být zaměřena právě na rozsudek Nejvyššího správního soudu a teprve není-li zbytí (princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů) zrušit i rozsudek krajského soudu. Správní řízení a navazující správní soudnictví lze totiž graficky zobrazit jako jakýsi "trychtýř", kde nejširší prostor pro uplatnění námitek spočívá na jeho nejnižším stupni a poté se tento prostor zužuje.
2. Podle § 101d odst. 1 SŘS je soud v řízení o přezkumu opatření obecné povahy nebo jeho části vázán rozsahem a důvody návrhu. To nelze vyložit jinak, než jako přísnou koncentraci řízení. Pokud proto stěžovatelka důvodnost svých návrhů vztáhla jen k některým svým pozemkům, nemůže Ústavní soud kritizovat krajský soud a jeho postup označit za ústavně excesivní jen proto, že takto pojatý návrh (tzn. jeho důvody) akceptoval. Souhlasím proto s argumentací krajského soudu, obsaženou ve vyjádření k ústavní stížnosti, kde je uvedeno, že ústavní stížnost je fakticky koncipována jako actio popularis. Navíc, domyšleno do důsledků, dovozujeme-li, že uvedené regulativy jsou zjevně nezákonné "ve vztahu ke všem a za všech okolností" (bod 32), pak by měl být územní plán zřejmě zrušen i ve vztahu k dalším vlastníkům, kteří se proti němu ale vůbec nebránili. Tento logický důsledek však Ústavní soud (alespoň doufám) nechtěl dovodit.
3. Pokud proto nález uvádí, že sice skutečně není úkolem krajského soudu ex offo vyhledávat rozsah věcné legitimace navrhovatelky, nicméně je povinen ji poučit o hrozícím neúspěchu v části uplatněného návrhu, mám za to, že takto formulovaná povinnost výrazně překračuje stávající zákonnou úpravu a určitě v jejím porušení nelze spatřovat ústavní deficit. Nesouhlasím rovněž s "automatickou" povinností postupovat podle § 118a OSŘ. Soudní řád správní je totiž koncipován jako autonomní a úplný zákon upravující řízení před správními soudy a není důvod, aby byly využívány procesní instituty obsažené v jiném procesním zákonu. Ostatně, prakticky identické ustanovení jako § 64 SŘS obsahuje zákon o Ústavním soudu (§ 63), přičemž ani Ústavní soud podle § 118a OSŘ nepostupuje. Obávám se proto, že se v daném případě naplnilo rčení o Ústavním soudu, který "káže vodu a sám pije víno".
4. Mám dále za to, že nález důsledně neodlišuje aktivní procesní a věcnou legitimaci k podání návrhu a právě v tom spatřuji podstatu nepochopení argumentace správních soudů (bod 26). V případě přezkumu opatření obecné povahy totiž nepostačuje pouze okolnost, že navrhovatel je vlastníkem dotčených pozemků a tyto musí v návrhu označit (procesní legitimace), nýbrž je v jeho zájmu, aby vyložil důvody, pro které je na tomto vlastnickém právu zasažen (věcná legitimace). To se však v nyní posuzované věci nestalo. Právě proto ostatně citovaný § 101d odst. 1 SŘS zmiňuje vázanost rozsahem i důvody návrhu.
5. Je rovněž faktem, že Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti z jiných důvodů, než které stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti (což připouští v bodu 22). Nastala tedy situace, kdy Ústavní soud shledal pochybení správních soudů v rozsahu, který stěžovatelka řádně neodůvodnila, a vyhověl ústavní stížnosti, neboť se necítil být vázán jejím odůvodněním. Takovým postupem však Ústavní soud nerespektuje smysl advokátního přímusu v řízení o kasační i ústavní stížnosti; nemluvě ani o tom, že vyhovující nález se za této situace musí jevit jako značně překvapivý. Oba správní soudy se totiž vyjádřily k ústavní stížnosti a reagovaly na námitky uplatněné stěžovatelkou, přičemž si nyní z nálezu přečtou, že stížnosti bylo vyhověno v podstatě ze zcela jiných důvodů. Přitom, kouzlem nechtěného, je paradoxně právě překvapivost jedním ze dvou důvodů, pro které Ústavní soud shledává napadená rozhodnutí správních soudů protiústavními.
6. Kromě toho nálezu rovněž vytýkám, že je nadmíru stručný, neboť jeho vlastní argumentace je koncentrována pouze v bodech 23-30 a vlastní námitky stěžovatelky "v souladu s procesní ekonomií řízení" vůbec nevypořádal (bod 31; podotýkám, že tato zdrženlivost v daném případě není namístě a naopak by dávalo smysl je vypořádat všechny, aby správní soudy dostaly od Ústavního soudu jasné vodítko, jak dále postupovat); Ústavní soud si dokonce ani nevyžádal správní spis. Úroveň odůvodnění Ústavního soudu proto podle mého názoru bohužel nedosahuje úrovně odůvodnění rozhodnutí obou správních soudů. Vůbec se nález nevypořádává např. s argumentací, že pozemky stěžovatelky nejsou zahrnuty v kapitole H výrokové části územního plánu; podmínka povolení staveb spočívající v jejich napojení na veřejnou vodovodní a kanalizační síť se vztahuje pouze na plochy B: proto byla tato podmínka zrušena jen ve vztahu k pozemkům stěžovatelky, které jsou součástí plochy B; krajský soud nemohl překročit petit návrhu, tedy zrušit regulativ i vůči dalším vlastníkům, anebo že dovozovala-li stěžovatelka svou věcnou legitimaci ohledně části D.3 jen ve vztahu k pozemku p. č. X1, nemohl krajský soud tento návrh překročit, což je podrobně vysvětleno.
7. Domnívám se rovněž, že nález dostatečně nezohledňuje a nedomýšlí, v jakém procesním "terénu" se pohybujeme: jde o územní plán. Jistě, v daném případě jde o (zdánlivě) poměrně jednoduchou záležitost, nicméně Ústavní soud by si měl být vědom dopadů jeho precedenčního rozhodnutí pro futuro. Povinnosti, které klademe na správní soudy v těchto řízeních, se totiž budou týkat i případů daleko komplikovanějších a je proto otázkou, zda tento nález neotevírá příslovečnou "Pandořinu skřínku".
8. Nesouhlasím rovněž s použitím argumentace obsažené v nálezusp. zn. II. ÚS 2398/18na nyní posuzovanou věc (bod 28), neboť se domnívám, že je na něj poukazováno zcela nevhodně. Nyní posuzovaná věc přece není o tom, že by byla stěžovatelka překvapena použitím jiné právní úpravy, jinými skutkovými zjištěními anebo jiným právním posouzením "vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení". Náš případ je úplně odlišný: v žalobní argumentaci prostě opomenula uvést některé pozemky, byť jí v tom zjevně nic nebránilo (a byla zastoupena advokátem). Není přitom úkolem správních soudů navrhovateli, zastoupenému advokátem, domýšlet absentující či dokonce optimální argumentaci a tomu odpovídající petit.
9. Závěrem proto shrnuji, že podstata nálezu spočívá v tom, že vytýkáme krajskému soudu přehnaný formalismus spojený s absencí poučení o hrozícím neúspěchu v řízení. K tomu ovšem uvádím, že nejde o přepjatý formalismus, nýbrž o dodržení zákonné koncentrace řízení, nemluvě také o odlišení procesní a věcné legitimace k podání návrhu. Domnívám se proto, že Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí správních soudů za situace, kdy jim z hlediska zákonnosti nebylo co podstatného vytknout, a na základě důvodů, které stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem neuplatnila. Skutečný důvod, pro který nebylo stěžovatelce (zřejmě) správními soudy vyhověno v podstatnějším rozsahu, totiž spočíval u ní samotné, nikoliv u soudů. Stěžovatelce proto nemělo být vyhověno a ústavní stížnost měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná.
V Brně dne 31. ledna 2023
Vojtěch Šimíček