45. Tento požadavek nelze vnímat jako bezpodmínečný, neboť obviněný se svého práva na osobní účast u soudu může vzdát (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 12. 2. 1985 ve věci Colloza proti Itálii, stížnost č. 9024/80, bod 28.; či rozsudek ESLP ze dne 24. 3. 2005 ve věci Stoichkov proti Bulharsku, stížnost č. 9808/02, bod 57.), a to i konkludentně (srov. např. rozsudek pléna ESLP ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, bod 59.), musí se tak však vždy stát nezpochybnitelným způsobem jednoznačně vyjadřujícím jeho skutečnou vůli (srov. např. rozsudek pléna ESLP ze dne 10. 2. 1983 ve věci Albert a Le Compte proti Belgii, stížnosti č. 7299/75 a 7496/76, bod 35.) a takové vzdání se práva nesmí být v rozporu s žádným významným veřejným zájmem (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 4. 3. 2014 ve věci Dilipak a Karakaya proti Turecku, stížnosti č. 7942/05 a 24838/05, bod 79.).
46. Stěžovatel se může platně vzdát svého práva na osobní slyšení bez povinnosti orgánů veřejné moci jeho neúčast kompenzovat i tehdy, jestliže se k soudu nedostaví bez dostatečného a objektivního důvodu po řádném předvolání (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 14. 6. 2001 ve věci Medenica proti Švýrarsku, stížnost č. 20491/92, bod 59.). Požadavky na osobní přítomnost se také rozvolňují v opravných řízeních (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 4. 2016 ve věci Zahirović proti Choravatsku, stížnost č. 58590/11, bod 54.), pokud jim zcela vyhovělo řízení před soudem prvého stupně (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1989 ve věci Kamasinski proti Rakousku, stížnost č. 9783/82, bod 106.) a pokud soud v opravném řízení sám neprovádí plný přezkum skutkových a právních otázek za účelem rozhodnutí o vině (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2000 ve věci Tierce a ostatní proti San Marinu, stížnosti č. 24954/94, 24971/94 a 24972/94, bod 95.; či rozsudek ESLP ze dne 25. 10. 2016 ve věci Arps proti Chorvatsku, stížnost č. 23444/12, bod 28.).
47. Osobní účast obviněného v řízení před soudem není formálním požadavkem, ale toliko předpokladem pro to, aby bylo zajištěno právo na obhajobu a kontradiktornost řízení tím, že obviněný má materiálně možnost vnímat a sledovat průběh řízení (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 23. 2. 1994 ve věci Stanford proti Spojenému království, stížnost č. 16757/90, bod 26.; či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 12. 2018 ve věci Murtazaliyeva proti Rusku, stížnost č. 36658/05, bod 91.). Je tedy povinností členských států Úmluvy přijmout dostatečná opatření k předejití absence obviněného v řízení před soudem (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2001 ve věci Krombach proti Francii, stížnost č. 29731/96, bod 84.; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci Van Geyseghem proti Belgii, stížnost č. 26103/95, bod 33; rozsudek ESLP ze dne 22. 9. 2009 ve věci Kari-Pekka Pietiläinen proti Finsku, stížnost č. 13566/06, bod 31.; či rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2012 ve věci Neziraj proti Německu, stížnost č. 30804/07, bod 47.), ESLP jim však k dosažení tohoto cíle přiznává široké pole pro uvážení za předpokladu, že opatření členských států je ve výsledku efektivní, a to zejména tam, kde se obviněný nevzdal práva osobně se soudního řízení účastnit ani se nesnažil před ním uprchnout (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2004 ve věci Somogyi proti Itálii, stížnost č. 67972/01, bod 67.; či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 1. 3. 2006 ve věci Sejdovic proti Itálii, stížnost č. 56581/00; bod 82.).
48. Co se týče zdravotního stavu obviněného ve vztahu ke schopnosti efektivně vykonávat svá práva v řízení před soudem, ESLP ve své judikatuře vyžaduje zvláštní pojistky zajištění plnohodnotné účasti na soudním řízení, vyžadují-li to duševní problémy daného jednotlivce (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 24. 10. 1979 ve věci Winterwerp proti Nizozemí, stížnost č. 6301/73, bod 60; či rozsudek ESLP ze dne 12. 5. 1992 ve věci Megyeri proti Německu, stížnost č. 13770/88, bod 22.), přičemž v trestním řízení je tento požadavek důležitější než v řízení soukromoprávním (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 30. 1. 2001 ve věci Vaudelle proti Francii, stížnost č. 35683/97, bod 61.).
49. O dodržení či porušení práv garantovaných čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy nicméně rozhoduje, zda celkový výsledek řízení byl, či nebyl spravedlivý, přičemž zvláštní zranitelnost obviněného, např. v důsledku věku či duševních schopností, je jen jedním z faktorů, které je třeba vzít při tomto posouzení do úvahy (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 13. 9. 2016 ve věci Ibrahim a další proti Spojenému království, stížnosti č. 50541/08, 50571/08, 50573/08 a 40351/09, bod 274.; rozsudek ESLP ze dne 10. 11. 2016 ve věci Sitnevskiy a Chaykovskiy proti Ukrajině, stížnosti č. 48016/06 a 7817/07, bod 62.; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 9. 11. 2018 ve věci Beuze proti Belgii, stížnost č. 71409/10, bod 150.; či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 12. 5. 2017 ve věci Simeonovi proti Bulharsku, stížnost č. 21980/04, bod 120.; či rozsudek ESLP ze dne 23. 5. 2019 ve věci Doyle proti Irsku, stížnost č. 51979/17, bod 85.).
50. Je povinností soudu zkoumat význam zdravotních překážek pro účinné uplatnění práva obviněného na obhajobu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 14. 10. 2008 ve věci Timergaliyev proti Rusku, stížnost č. 40631/02, bod 58.) a toto kritérium musí rozhodující těleso náležitě zvážit na základě důkazů o zdravotním stavu obviněného (srov. např. usnesení ESLP ze dne 21. 2. 2012 ve věci Tabbakh proti Spojenému království, stížnost č. 40945/09, bod 29.).
51. Posouzení duševního stavu je tedy předmětem standardního dokazování. Proto je přípustné, pokud při pochybnostech o tom, zda duševní stav obviněného ovlivňuje jeho schopnost vypovídat či se hájit, např. soud s řádným odůvodněním upřednostní jeden znalecký posudek na duševní stav obviněného, který je pro obviněného méně příznivý než druhý znalecký posudek, jež oba v řízení provedl (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2015 ve věci O'Donnel proti Spojenému království, stížnost č. 16667/10, bod 55.). To neznamená, že by v každém případě, v němž existují sebemenší indicie o nepříznivém duševním stavu obviněného, který by mohl mít vliv na výkon jeho obhajoby, bylo povinností orgánů činných v trestním řízení podrobit jej znaleckému zkoumání ohledně schopnosti se sám hájit a v návaznosti na ně přijmout odpovídající opatření.
52. Konformní je průběh trestního řízení s požadavky čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy v takových situacích např. tehdy, jestliže přes tyto indicie v daném případě byl efektivní výkon obhajoby dostatečně umožněn díky dalším okolnostem, např. tím, že dospělá, gramotná obviněná s lehkým mentálním postižením byla podrobena znaleckému zkoumání alespoň za účelem posouzení duševního stavu v době spáchání činu (resp. příčetnosti), byla od počátku zastoupena obhájcem, při výslechu byla řádně poučena o svých právech a kladení otázek bylo přizpůsobeno jejímu stavu, přičemž nikdy neuvedla, že by nějaké otázce nerozuměla či něco potřebovala dovysvětlit (srov. rozsudek ESLP ze dne 24. 6. 2021 ve věci Hasáliková proti Slovensku, stížnost č. 39654/15, body 66. až 69.).
53. Naopak kombinace pochybností o duševním stavu obviněného či o jiných aspektech jeho zdravotního stavu (např. nedoslýchavost) s jeho osobní nepřítomností před trestním soudem a absencí zastoupení obhájcem může za určitých okolností představovat porušení čl. 6 Úmluvy (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 30. 1. 2001 ve věci Vaudelle proti Francii, stížnost č. 35683/97, body 58. a 59.; či rozsudek ESLP ze dne 14. 10. 2008 ve věci Timergaliyev proti Rusku, stížnost č. 40631/02, bod 59.).
C) Unijní právo
54. Ustanovení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie zní: "Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem. Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován. Bezplatná právní pomoc je poskytnuta všem, kdo nemají dostatečné prostředky, pokud je to nezbytné k zajištění účinného přístupu ke spravedlnosti. Ustanovení čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie uvádí: "Každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu."
55. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem: "Členské státy zajistí, aby podezřelá nebo obviněná osoba měla právo být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem." Podle odst. 2 stejného článku: "Členské státy mohou stanovit, že řízení před soudem, jež může vést k rozhodnutí o vině či nevině podezřelé nebo obviněné osoby, se může konat v její nepřítomnosti, pokud: a) podezřelá nebo obviněná osoba byla o řízení před soudem řádně vyrozuměna a na následky nedostavení se k soudu upozorněna; nebo b) podezřelá nebo obviněná osoba, jež byla o řízení před soudem vyrozuměna, je zastupována zmocněným obhájcem, jehož si tato podezřelá či obviněná osoba zvolila, nebo jenž jí byl ustanoven státem."
56. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 15. 9. 2022 ve věci trestního řízení proti HN, sp. zn. C-420/20, nebrání tento článek takové právní úpravě, která vyžaduje přítomnost obviněného u hlavního líčení. Podle rozsudku SDEU ze dne 13. 2. 2020 ve věci trestního řízení proti TX a UW, sp. zn. C-688/18, nebrání tento článek úpravě, podle níž není porušeno právo obviněného na osobní přítomnost před soudem, jestliže se nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán a informován o důsledcích své nepřítomnosti, byl zastoupen obhájcem a jednoznačně se své účasti vzdal nebo se nedostavil z důvodů nezávislých na jeho vůli a současně se při plné znalosti průběhu řízení v jeho nepřítomnosti rozhodl, že nezpochybní zákonnost procesních úkonů provedených v jeho nepřítomnosti, nebo pokud je zajištěno, že budou k jeho žádosti zopakovány.
VI. Aplikace obecných východisek na případ stěžovatele
57. Shora nastíněná obecná východiska lze pro potřeby rozhodnutí o nynější ústavní stížnosti shrnout a rozpracovat do dvou relevantních okruhů - A) právo na osobní účast při projednání věci soudem a B) vliv psychických problémů obviněného na jeho schopnost se hájit.
A) Právo na osobní účast obviněného při projednání věci soudem
58. Ústavní soud k této otázce shrnuje, že osobní účast obviněného v hlavním líčení, nevyžaduje-li ji přímo zákon (§ 202 odst. 4 trestního řádu), a stejně tak při veřejném zasedání, není z hlediska zachování ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu, na obhajobu ani na projednání věci v přítomnosti obviněného bezpodmínečným požadavkem. Pokud obviněný jednoznačně na výkon tohoto práva s vědomím relevantních důsledků rezignuje a současně má soud za to, že z hlediska dostatečného zjištění skutkového stavu v rozsahu všech výroků rozhodnutí ve věci samé není s přihlédnutím ke všem okolnostem (např. stanovisko obviněného a jeho osobní, majetkové i jiné poměry byly v dosavadním průběhu řízení dostatečně zjištěny a není důvodu se domnívat, že by v mezidobí došlo k jejich změně) osobní účast obviněného v hlavním líčení nutná, o porušení těchto práv nejde.
59. Obviněný se práva na osobní účast může vzdát i konkludentně, a to i obstrukčním jednáním, např. pokud sice formálně deklaruje, že tohoto práva využít chce, avšak fakticky se hlavního líčení či veřejného zasedání zúčastnit nehodlá, ale pouze nedůvodnými žádostmi o odročení usiluje o jejich oddálení. V takovém případě může soud věc projednat a rozhodnout bez osobní přítomnosti obviněného za stejných podmínek a po důkladném zvážení stejných kritérií, jako kdyby se obviněný práva na osobní účast formálně vzdal.
60. Výkon práva na obhajobu i náležité zjištění skutkového stavu jsou alternativními hledisky, která musí soud zvažovat při rozhodnutí, zda lze hlavní líčení provést i bez přítomnosti obviněného, samostatně každé zvlášť. Pokud by i jen jedno z nich nesvědčilo o tom, že by účelu trestního řízení bylo v daném případě s přihlédnutím k celému jeho relevantnímu kontextu možno dosáhnout i bez osobní přítomnosti obviněného, nemůže soud na tuto osobní účast rezignovat. Jestliže se v takovém případě obviněný k hlavnímu líčení není ochoten dostavit dobrovolně, musí soud využít při respektu k principu proporcionality odpovídající zajišťovací instituty [pořádková pokuta, předvedení, v krajním případě i vzetí do vazby, budou-li splněny podmínky § 67 písm. a) trestního řádu].
61. Pokud nejsou splněny oba tyto předpoklady pro naplnění účelu trestního řízení i při nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení, je jeho provedením bez účasti obviněného porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny a na osobní obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
B) Vliv psychických problémů obviněného na jeho schopnost se sám hájit
62. Psychické problémy osob, proti nimž se řízení vede, mohou mít nepříznivý dopad na jejich schopnost se účinně bránit a uplatňovat svá procesní práva. Orgány činné v trestním řízení však nemají povinnost psychický stav těchto osob zjišťovat v každém případě ex offo, a to ani tehdy, pokud by se toho tyto osoby pouze subjektivně bez jakéhokoliv objektivizujícího prvku domáhaly.
63. Objeví-li se však okolnost, která objektivně nasvědčuje tomu, že osoba, proti níž se řízení vede, trpí psychickými potížemi, které by byť potenciálně mohly mít vliv na její schopnost se plnohodnotně trestního řízení účastnit a účinně v něm uplatňovat svá práva (např. lékařská zpráva, skutečnost, že taková osoba se aktuálně podrobuje psychiatrické léčbě, že jí taková léčba byla nařízena, ale ona se jí vyhýbá, vlastní zcela zjevně nestandardní chování takové osoby při úkonech trestního řízení, očitá svědectví nezúčastněných osob o jeho psychických problémech atd.), je povinností orgánů činných v trestním řízení duševní stav takové osoby objasnit procesem dokazování.
64. To neznamená, že by povinností orgánů činných v trestním řízení vždy bylo automaticky při jakékoliv pochybnosti o (ne)příznivosti psychického stavu či rozpoložení obviněného nařídit vyšetření duševního stavu podle § 116 odst. 1 trestního řádu, ale volba vhodných důkazních prostředků, rozsahu a kvality dokazování musí odpovídat potřebám dané konkrétní situace, zejména četnosti a kvalitě indicií zpochybňujících psychický stav obviněného, závažnosti psychických obtíží, na něž u něj panuje podezření, a jejich vlivu na jeho schopnost se řádně trestního řízení účastnit.
65. Pokud orgány činné v trestním řízení tímto postupem bezpečně zjistí u obviněného, takové psychické potíže, které snižují či vylučují jeho plnohodnotnou participaci na trestním řízení, včetně výkonu vlastní obhajoby, vyžaduje zachování práva obviněného na soudní a jinou ochranu, na obhajobu a případně i na projednání věci v jeho přítomnosti, dospěje-li trestní řízení do stádia řízení před soudem, aby orgány činné v trestním řízení učinily vhodná kompenzační opatření, která takový handicap vyváží. I tato opatření musí odpovídat specifikům dané konkrétní situace a mohou sahat od přizpůsobení provádění úkonů trestního řízení, jichž se obviněný účastní, tak, aby zcela porozuměl jejich obsahu a byl schopen z hlediska své obhajoby adekvátně reagovat; přizpůsobení rozsahu, formy a formulace poučování podle § 33 odst. 5 trestního řádu; ustanovení opatrovníka podle § 34 odst. 2 trestního řádu; ustanovení obhájce podle § 36 odst. 2 trestního řádu atd. Takovým kompenzačním opatřením může být i nutnost provedení hlavního líčení či veřejného zasedání v přítomnosti obviněného, bude-li si to konkrétně povaha jeho psychických problémů žádat.
66. Nelze tedy uzavřít, že by v případě jakéhokoliv objektivního náznaku psychických problémů obviněného bylo bez dalšího vždy nezbytné ustanovovat mu obhájce podle § 36 odst. 2 trestního řádu, orgány činné v trestním řízení však mají povinnost dostatečně skutečný psychický stav obviněného objasnit a na základě těchto zjištění případně podle jejich výsledku rozhodnout o adekvátních kompenzačních opatřeních, která jim trestněprocesní předpis nabízí. Bez tohoto objasnění zůstává psychický stav obviněného a jeho vliv na schopnost se trestního řízení plnohodnotně účastnit a vykonávat účinně svá procesní práva nejistým, což samo o sobě představuje porušení práva obviněného na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na vlastní obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
C) Vlastní posouzení stěžovatelovy věci
67. Vztáhne-li Ústavní soud shora uvedená východiska na nynější stěžovatelovu věc, nezbývá mu než konstatovat, že obecné soudy požadavkům na zachování stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nevyhověly, neboť přes objektivní pochybnost o stěžovatelově psychickém stavu neučinily dostatečné kroky k jeho objasnění, a tedy přesto, že panovala pochybnost o jeho schopnosti se účinně trestního řízení účastnit, se touto blíže nezabývaly a jeho věc projednaly a rozhodly v jeho nepřítomnosti.
68. Ústavní soud k tomuto závěru dospěl na základě následujících úvah:
69. V prvé řadě je nutno uvést, že v průběhu celého trestního řízení nebylo pochyb o tom, že stěžovatel dlouhodobě trpěl vážnými psychickými problémy, byl medikován psychofarmaky a přinejmenším ambulantně se léčil, nehledě k jeho tvrzení, že má nastoupit k léčbě do psychiatrické nemocnice.
70. Přesto stěžovatele po celou dobu trestního řízení osobně viděl pouze policejní orgán v přípravném řízení při jediném výslechu, při němž stěžovatel obvinění paušálně popřel, poukázal na své psychické problémy a avizoval, že blíže se vyjádří až za přítomnosti obhájce. V celém stádiu řízení před soudem tak stěžovatele neviděl ani jeden z obecných soudů, které ve věci rozhodovaly.
71. Policejní orgán přikročil poté, co stěžovatel neprojevil ochotu dostavit se k výslechu dobrovolně, k jeho předvedení, přičemž předtím si vyžádal vyjádření jeho ošetřující lékařky, která výslovně potvrdila, že stěžovatel je schopen výslechu; obecné soudy se naproti tomu spokojily s jeho nepřítomností a žádné úsilí za účelem zajištění jeho přítomnosti nevynaložily. Místo vyžádání aktuálních lékařských zpráv či znaleckého zkoumání se obecné soudy při zjišťování psychického stavu stěžovatele spokojily s vyjádřením předsedy senátu jiného soudu, který konstatoval, že v jiné trestní věci na něj stěžovatel působil tak, že je schopen se hájit a že je v pořádku, čímž nahradily dokazování o odborné otázce; podle výše uvedené judikatury se však soudy nesmí spokojit ani se znaleckým posudkem na duševní stav obviněného vypracovaný v jiné trestní věci, natož s hodnocením předsedy senátu soudu, který rozhodoval o jiném skutku.
72. K tomu přistupuje i skutečnost, že stěžovatelem doloženým usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2022, č. j. 55 To 136/2022-257, byl zrušen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2022, č. j. 3 T 130/2021-227, mimo jiné právě z důvodu, že stěžovatel nebyl podroben znaleckému zkoumání jak ohledně svého zdravotního stavu v době tehdy stíhaného skutku, tak ohledně jeho schopnosti plnohodnotně se účastnit trestního řízení. Z toho vyplývá, že ani "neodborné" hodnocení stěžovatelova duševního stavu obecnými soudy nebylo v relevantní době jednoznačné.
73. Konstantní stanovisko ošetřující lékařky ze dnů 8. 12. 2020, 7. 1. 2021 a 11. 1. 2021 opatřené policejním orgánem pro účely výslechu stěžovatele v přípravném řízení tak představuje v celé věci jediný objektivní odborný doklad o stěžovatelově psychickém stavu, přičemž ošetřující lékařka se jím vyjadřovala jen jednorázově k účasti stěžovatele při výslechu před policejním orgánem, nikoliv k tomu, zda je schopen dlouhodobě se plnohodnotně účastnit na trestním řízení. K tomu ošetřující lékařka výslovně doporučila znalecké zkoumání stěžovatelova duševního stavu, což obecné soudy (i ostatní orgány činné v trestním řízení) zcela oslyšely a nijak se k tomuto doporučení nevyjádřily.
74. Přehlédnout nelze ani to, že ošetřující lékařka uvedla, že stěžovateli byla v poslední době zvýšena medikace, ale tento se k léčbě nedostavuje, takže se lékařka nemohla vyjádřit k tomu, zda tato změna měla na stěžovatelův stav nějaký účinek, ani k tomu, jak se jeho psychický stav dále vyvíjel. Stěžovatel přitom i v pozdější fázi řízení před soudem poukazoval na to, že je v péči primáře Psychosociálního centra v Přerově, který o jeho stavu může podat zprávu, avšak obecné soudy si tuto zprávu nevyžádaly.
75. Stěžovatel byl poprvé a naposledy vyslechnut dne 22. 1. 2021, dále se už o jeho zdravotní stav obecné soudy nezajímaly, neprováděly k němu žádné dokazování, a to přesto, že odvolací soud rozhodl až 8. 2. 2022, tedy více než rok poté, přestože poslední lékařské stanovisko k jeho psychickému stavu bylo tou dobou již déle než rok staré a jeho obsah indikoval tehdy probíhající změny ve stěžovatelově stavu, které si vynutily navýšení medikace a které nebyly následně vyhodnoceny. Obecné soudy si tak musely být vědomy toho, že od posledního vyjádření ošetřující lékařky v průběhu soudního stádia trestního řízení mohlo v duševním stavu stěžovatele dojít ke změnám, přesto si aktuální lékařské zprávy nevyžádaly.
76. K tíži stěžovatele nelze konečně klást ani to, že sám soudům nepředkládal objektivní důkazy o svém duševním stavu, což mu všechny tři obecné soudy vyčetly. Jistě bylo na stěžovatelově místě v jeho vlastním zájmu vhodné si sám opatřit lékařské zprávy a předložit je soudu, nicméně právě soud je odpovědný za úplnost dokazování. Právě jemu jako orgánu činnému v trestním řízení, nikoliv stěžovateli jako obviněnému, je adresována povinnost zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí podle § 2 odst. 5 trestního řádu, která se nevztahuje pouze k předmětnému skutku, ale rovněž i ke všem skutečnostem procesní povahy, které jsou relevantní pro projednání a rozhodnutí ve věci, nestanoví-li výjimečně v některých případech trestněprocesní předpis výslovně jinak (zejména uložením povinnosti některým procesním subjektům osvědčit či doložit určité okolnosti, např. § 33 odst. 2 trestního řádu, § 43 odst. 3 trestního řádu či § 51a odst. 1 trestního řádu). Vzhledem ke specifické situaci obviněných trpících duševní poruchou ostatně v obecné rovině by požadavek na to, aby svůj vlastní zdravotní stav dokládali oni sami, mohl být v některých případech i nesplnitelný.
77. Mimo to Ústavní soud připomíná, že dokazování v trestním řízení je ovládáno zásadami bezprostřednosti a ústnosti, jak stanovuje § 2 odst. 11, odst. 12 trestního řádu. Důkazy tak ve stádiu řízení před soudem je proto potřeba provádět zásadně v příslušné formě zasedání soudu (hlavní líčení, veřejné zasedání, vazební zasedání), pokud nejsou splněny zákonné podmínky pro odlišný postup (např. § 183a odst. 1 trestního řádu). Ověřování schopnosti stěžovatele plnohodnotně na soudním řízení trestním participovat mimo hlavní líčení neformálním způsobem (např. zmíněným dotazem na předsedu senátu v jiné trestní věci) se těmto zásadám zcela příčí, neboť neumožňuje soudu se sám bezprostředně a napřímo seznámit s obsahem rozhodných důkazů a hodnotit je podle vlastního vnitřního uvážení, jak mu ukládá § 2 odst. 6 trestního řádu. Ostatně tyto zásady jsou vlastní celému procesu dokazování v hlavním líčení.
78. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy projednaly a rozhodly stěžovatelovu věc v jeho nepřítomnosti, aniž dostatečným způsobem objektivně a odborně objasnily duševní stav stěžovatele, a tedy aniž mohly bezpečně vyhodnotit, zda stěžovatelův psychický stav umožňuje jeho plnohodnotnou účast na trestním řízení a účinné uplatňování jeho práva na obhajobu, a eventuálně i jaká kompenzační opatření bude potřeba vůči němu vynaložit. Tím se dopustily porušení jeho ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny a na osobní obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
79. Jelikož dopad stěžovatelových psychických problémů do uplatňování jeho procesních práv nebyl náležitě zjištěn, nebylo možno posoudit, zda bylo nezbytné, aby stěžovateli byl ustanoven obhájce podle § 36 odst. 2 trestního řádu, či nikoliv. Posouzení, zda neustanovením obhájce stěžovateli mohlo být porušeno i jeho právo na právní pomoc v řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny či na obhajobu prostřednictvím obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny, je tak v tuto chvíli předčasné.
80. Ústavní soud dodává, že obecné soudy byly vedeny chvályhodnou snahou zabránit průtahům v řízení a že si zcela pochopitelně zřejmě vykládaly stěžovatelův přístup vůči nim jako obstrukční chování a nelze popřít, že jeho chování znaky obstrukce, ba dokonce kverulace vykazuje. To ovšem neznamená, že o úmyslnou, promyšlenou, vědomou a kontrolovanou procesní strategii stěžovatele, jíž právní řád nemůže pro její zneužívající povahu přiznat právní ochranu, muselo skutečně jít, protože jednání kverulačního charakteru může být stejně dobře právě i projevem duševní poruchy.
81. Stejně tak nelze jednoznačně ve stěžovatelův neprospěch vyhodnotit skutečnost, že se stěžovatel nedostavoval ke své ošetřující lékařce, což ztížilo objektivizaci posouzení jeho duševního stavu. I důvody jeho absence při plánovaných kontrolách mohly mít stejně dobře souvislost s uvedenou procesní strategií, jako se zhoršením jeho duševního stavu. To samé platí i o údajném zdržování se stěžovatele v zahraničí, které nebylo navíc nijak objektivně prokazováno. Bez řádného bližšího zkoumání stěžovatelova duševního stavu tak neměly obecné soudy dostatečně zjištěné skutečnosti nutné k rozhodnutí, o kterou z těchto dvou situací reálně jde. Čas a úsilí nutné k jejich zjištění tak nebylo možno považovat za průtah a i požadavek na rychlost a hospodárnost řízení jim musel ustoupit.
82. Nejvyšší soud ve svém vyjádření taktéž uvedl, že povinností obecných soudů není přizpůsobovat způsob vedení řízení přáním jejich účastníků, ale zajistit průchod spravedlnosti všemi zákonnými prostředky. Ústavní soud s tímto názorem v obecné rovině souhlasí, nicméně nelze opomíjet ani to, že v případě zvláště zranitelného statusu těchto účastníků může být povinností obecných soudů uzpůsobit vedení řízení jejich specifické situaci a zajistit, aby se důvod této zvláštní zranitelnosti projevil v jejich procesní sféře co možná nejméně negativně v porovnání s ostatními.
83. V případě osob trpících dlouhodobým duševním či tělesným postižením dokonce tento požadavek vyplývá přímo z čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, přičemž podle Tematické zprávy k právu na přístup ke spravedlnosti odpovídá podle čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením tomuto článku povinnost smluvních států zavést procesní uzpůsobení za účelem odstranění bariér v přístupu těchto osob ke spravedlnosti [Thematic report on the right to access to justice under article 13 of the Convention on the Rights of Persons with Disabilities A/HRC/37/25 (online). Úřad vysokého komisaře pro lidská práva Organizace spojených národů. Publikováno 27. 12. 2017, dostupné z: https://documents-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/G17/368/73/PDF/G1736873.pdf?OpenElement, bod 64.], když tato procesní uzpůsobení musí vycházet ze skutečné potřeby v daném případě a neměla by být podmíněna stejnými požadavky, jaké např. vyžaduje přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením (ibidem, bod 26.).
84. Ústavní soud nicméně v nynější věci shledal pochybení právě v tom, že obecné soudy dostatečně nezjistily stěžovatelův duševní stav, tedy není zřejmé, zda je na stěžovatelův případ čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením vůbec aplikovatelný.
VII. Závěr
85. Nosné právní závěry tohoto nálezu, které jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny, jsou vyjádřeny v bodech 58. až 66. a 78. tohoto nálezu.
86. Ústavní soud projednal ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání dle § 44 zákona o Ústavním soudu a contrario, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci a ani v něm nebylo třeba provádět dokazování. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, která ústavně zaručená práva stěžovatele a jaká ustanovení ústavního zákona byla porušena, a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.
87. Věc se nyní vrací do hlavního líčení před okresním soudem. Bude jeho povinností učinit všechna potřebná opatření, aby byl aktuální stěžovatelův psychický stav odborně zjištěn v rozsahu, který okresnímu soudu umožní objektivně posoudit, zda lze vzhledem ke stěžovatelovým psychickým potížím i při respektu k jeho právu na obhajobu věc projednat v jeho nepřítomnosti a zda je stěžovatel schopen plnohodnotně se účastnit hlavního líčení a hájit se sám, zda jeho psychické obtíže vyžadují nějaké kompenzační opatření, případně včetně ustanovení obhájce. Za tímto účelem si především vyžádá aktuální lékařskou zprávu či jiné vyjádření ošetřujících lékařů či zdravotnických zařízení, případně provede vyšetření duševního stavu stěžovatele podle § 116 odst. 1 trestního řádu.
88. Ústavní soud předesílá, že tímto nálezem se žádným způsobem nevyjadřuje k podstatě obvinění vznesenému proti stěžovateli, tedy že tento nález nelze interpretovat tak, že by obecné soudy jakkoliv zavazoval co do rozhodnutí ve věci samé. Jelikož Ústavní soud uzavřel, že předpoklady provedení hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele a jeho schopnost se hájit sám nebyly dosud dostatečně váženy proti jeho ústavně zaručeným základním právům vymezeným ve výroku I. tohoto nálezu, otázce stěžovatelovy (ne)viny se tento nález nijak nevěnoval.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. února 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu