Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. O., zastoupené JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 sp. zn. 3 Tdo 269/2021, ze dne 13. května 2020 sp. zn. 3 Tdo 134/2020, ze dne 31. května 2018 sp. zn. 3 Tdo 39/2018 a ze dne 23. listopadu 2016 sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 sp. zn. 67 To 208/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. dubna 2019 sp. zn. 3 T 40/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 sp. zn. 3 Tdo 269/2021, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 sp. zn. 3 Tdo 134/2020 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 sp. zn. 67 To 208/2019 byla porušena stěžovatelčina práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 sp. zn. 3 Tdo 269/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 sp. zn. 3 Tdo 134/2020 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 sp. zn. 67 To 208/2019 se ve vztahu ke stěžovatelce zrušují.III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.IV. Nejvyššímu soudu se ukládá, aby stěžovatelce nahradil náklady řízení před Ústavním soudem ve výši, která bude určena samostatným usnesením Ústavního soudu.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 3 T 40/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka byla obviněna, že jako vedoucí Odboru vnitřní správy Magistrátu X. vydala na základě návrhu vypracovaného M. S., tehdy S., právničkou a hlavní městskou matrikářkou Magistrátu X (obviněnou spolu se stěžovatelkou) dne 6. 1. 1999 rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se, kterým podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění platném do 30. 6. 2000 (dále jen "správní řád"), zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního úřadu Městské části X (dále jen "Úřad městské části X") ze dne 10. 9. 1998 č. j. 4225/98, kterým tento správní orgán nevyhověl žádosti R. C. (syna J. C. jejího manžela E. C.), ze dne 9. 5. 1995 o pokračování v řízení o vrácení státního občanství jeho matky J. C., a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství České republiky, a zároveň rozhodla ve věci zjištění státního občanství podle § 24 a § 25 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném do 1. 9. 1999 (dále jen "zákon č. 40/1993 Sb."), a ve věci ukončení řízení o vrácení státního občanství podle § 3 a § 4 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen "dekret č. 33/1945 Sb."), tak, že J. C., roz. S., byla v době své smrti státní občankou Československé republiky podle § 4 odst. 2 uvedeného dekretu, jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu § 3 a § 4 tohoto dekretu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015 sp. zn. 3 T 40/2015 bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), za použití § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu a z důvodů § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu trestní stíhání obou obviněných pro skutek, v němž byl u nich spatřován trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), zastaveno, neboť stíhání bylo promlčeno. Proti předmětnému usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. 67 To 231/2015 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta. Proti usnesení městského soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněných. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že trestný čin, který je obviněným kladen za vinu, není promlčen vzhledem ke škodě, která vznikla a nadále vzniká, jelikož o vydání majetku v rámci restituce je i nadále rozhodováno různými institucemi. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že ve vztahu k otázce, od kterého okamžiku počíná plynout promlčecí doba, je třeba vycházet z názoru právní nauky i judikatury, že tam, kde je znakem skutkové podstaty trestného činu účinek, nebo kde těžší účinek charakterizuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, promlčecí doba začíná plynout teprve od vzniku účinku nebo těžšího účinku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, proto usnesením ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 3 Tdo 1434/2015 usnesení městského soudu ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. 67 To 231/2015 zrušil, stejně tak jako jemu předcházející usnesení obvodního soudu ze dne 25. 5. 2015 sp. zn. 3 T 40/2015, a obvodnímu soudu nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Usnesením obvodního soudu ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. 3 T 40/2015 bylo podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. řádu za použití § 188 odst. 2 tr. řádu a za použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu trestní stíhání obou obviněných zastaveno, neboť obvodní soud měl za zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Obvodní soud uvedl, že obviněné se jednání, které je jim kladeno za vinu, měly dopustit bezmála 15 a půl roku před zahájením trestního stíhání, v důsledku čehož je jeho společenská škodlivost podstatně snížena. Uplatnění trestněprávních prostředků proto není v této věci adekvátní, zejména když jsou obviněné ohroženy trestem odnětí svobody nejvýše na tři léta, tedy nejde o trestný čin větší závažnosti, nevylučující použití některého z odklonů. Vedle toho byla podle soudu u obou obviněných splněna podmínka náležitého chování po spáchání činu. Obvodní soud dále zmínil, že v době vydání dotčeného rozhodnutí byl účinný správní řád, který umožňoval pravomocně ukončené řízení obnovit v objektivní lhůtě tří let, tedy toho času existoval institut, který mohl nesprávné rozhodnutí obviněných zvrátit, nicméně nebyl využit. V současné době pak přichází v úvahu pouze obnova řízení v návaznosti na pravomocný odsuzující rozsudek o spáchání trestného činu. Proti usnesení obvodního soudu podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost, která byla usnesením městského soudu ze dne 13. 7. 2017 sp. zn. 67 To 224/2017 zamítnuta. Podle městského soudu stěží může v posuzovaném případě obstát zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestné činnosti či na výchovném a preventivním působení trestního řízení. Městský soud měl za zřejmé, že účelem vedeného trestního stíhání není veřejný zájem společnosti na její ochraně před pachateli trestných činů a jejich spravedlivém potrestání, ale dosažení odsuzujícího rozsudku, kterým by bylo umožněno zvrátit rozhodnutí Magistrátu X ze dne 6. 1. 1999, jímž bylo potvrzeno státní občanství J. C. v době její smrti, neboť toto rozhodnutí bylo jedním z předpokladů pro úspěšné uplatnění restitučních nároků na majetek jmenované. Proti usnesení městského soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. 3 Tdo 39/2018 tak, že napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející usnesení obvodního soudu zrušil a věc přikázal obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že význam a míru porušení chráněného zájmu v projednávané věci nelze bagatelizovat, neboť následkem je způsobení škody v řádu desítek milionů korun spočívající ve vydání restituovaného majetku, k čemuž by nedošlo, pokud by nebylo vydáno osvědčení o státním občanství J. C. Pokud obviněné svým jednáním v rozhodné době skutkovou podstatu trestného činu naplnily, nelze je vyvinit jen z toho důvodu, že následně nebyly uplatněny nápravné kroky v systému, které mohly jejich nezákonné jednání eliminovat.
5. Obvodní soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. 3 T 40/2015 obě obviněné uznal vinnými trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákona a odsoudil každou k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Městský soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2019 sp. zn. 67 To 208/2019 napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněné podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby s odůvodněním, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Městský soud dospěl k závěru, že ve vztahu k jednání obviněných nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě nedbalostního zavinění. U obviněných spatřoval jednání v dobré víře a v této souvislosti zopakoval své v předcházejících rozhodnutích prezentované závěry. Proti tomuto rozsudku podal dovolání nejvyšší státní zástupce v neprospěch obou obviněných. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020 sp. zn. 3 Tdo 134/2020-2393 byl napadený rozsudek zrušen a bylo přikázáno městskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle Nejvyššího soudu městský soud zcela přehlédl, že si obviněné opomněly vyřešit stěžejní předběžnou otázku, zda manžel J. C. E. C. byl či nebyl československým státním občanem, zároveň věděly, a to z plné moci, kterou udělil R. C. JUDr. Petru Haluzovi, že plná moc byla udělena jako zvláštní plná moc pro jednání ve věci restitučních nároků po jeho rodičích E. C. a J. C. Z informací obsažených v udělené plné moci si musely být obviněné vědomy závažnosti věci, tedy že v návaznosti na jejich rozhodnutí může dojít k restituci rozsáhlého majetku, nepostupovaly tak s potřebnou mírou opatrnosti. Podle nejvyššího státního zástupce nelze souhlasit ani s konstatováním odvolacího soudu, že orgánům činným v trestním řízení inkriminované rozhodnutí Magistrátu X nepřísluší přezkoumávat, jelikož se jedná o otázku osobního stavu, v níž jsou orgány činné v trestním řízení podle § 9 odst. 1 a 2 tr. řádu vázány rozhodnutím jiného orgánu. Z uvedeného ustanovení plyne, že orgány činné v trestním řízení nemohou řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních, v projednávané věci však jde o rozhodnutí vydané správním orgánem ve správním řízení, jímž orgány činné v trestním řízení vázány nejsou, nehledě na to, že v případě obviněných je správnost tohoto rozhodnutí otázkou posouzení jejich viny.
6. Městský soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 67 To 208/2019 zrušil rozsudek obvodního soudu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. 3 T 40/2015 ohledně obou obviněných ve výroku o trestu, a nově rozhodl tak, že se obě obviněné při nezměněném výroku o vině trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákona odsuzují podle § 159 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 1 dne (24 hodin), jehož výkon se u obou obviněných podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání jednoho roku, jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Městský soud uvedl, že přehodnotil své úvahy, které ho vedly ke zprošťujícímu rozsudku, a jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že vina obviněných ve výrokové části napadeného rozsudku citovaným jednáním byla prokázána, byť rozhodnutí nalézacího soudu je co do odůvodnění velmi stručné a na hranici přezkoumatelnosti. Proti rozhodnutí městského soudu podaly obviněné samostatná dovolání, která byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. 3 Tdo 269/2021 odmítnuta.
7. Nejvyšší soud ve svém (v pořadí již čtvrtém) usnesení vyšel ze skutečnosti, že účinkem je v posuzované věci vznik škody zejména na majetku České republiky, tedy okamžik vydání majetku potomkům J. C., nikoli samotné uplatnění restitučních nároků. Jelikož o vydání majetku v rámci restitučních řízení je nadále rozhodováno různými institucemi, škoda technicky vzato vzniká i nadále, přičemž promlčecí doba začala běžet nejdříve od roku 2012, kdy potomkům J. C. byly v rámci restitučního řízení vydány první položky soupisu. K námitce obviněných, že jim přičítaná odpovědnost za těžší následek ve formě způsobení značné škody stojí pouze na znění plné moci udělené advokátovi JUDr. Petru Haluzovi dne 13. 12. 1994, jejíž obsah (či případné restituční nároky) však nebylo jejich povinností blíže zkoumat, neboť měly pouze připravit a posoudit podklady pro rozhodnutí ve věci trvání státního občanství žadatelovy matky, Nejvyšší soud uvedl, že pokud se obviněné s obsahem plné moci řádně seznámily, pak si byly vědomy toho, že se zde mohl rozvinout příčinný vztah mezi jejich jednáním (vydáním předmětného rozhodnutí) a následkem (restitučními nároky bez ohledu na jejich oprávněnost či neoprávněnost). Nejvyšší soud v této souvislosti připomněl, že při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. V projednávané věci je podle Nejvyššího soudu zcela nepochybné, že bez vydání rozhodnutí Odboru vnitřní správy Magistrátu X ze dne 6. 1. 1999 sp. zn. OVS 2331/98/Se by nebylo možno ze strany potomků J. C. žádat o vydání majetku v rámci restitucí, neboť potvrzení o tom, že J. C. byla držitelkou československého státního občanství, bylo podstatným předpokladem pro uplatnění restitučních nároků jejích potomků. Nejvyšší soud měl za to, že obviněné coby veřejní činitelé v rámci výkonu své pravomoci nevyužily všech dostupných a nabízejících se prostředků, kdy nepostupovaly s potřebnou mírou opatrnosti, jakou lze právem požadovat po úřednících veřejné správy na jejich místě a s ohledem na jejich kvalifikaci potřebnou k výkonu jim svěřených úkolů, zejména pak za situace, kdy si musely být vědomy, resp. mohly a měly si být vědomy toho, že jimi vydané rozhodnutí se dotkne nejen žadatele, tj. účastníka řízení, ale ve svém důsledku zasáhne i do práv jiných subjektů. Obviněné měly v projednávané věci dostatek relevantních informací z toho hlediska, aby jim bylo zřejmé, že nejde o běžný případ a že je proto namístě postupovat s náležitou mírou obezřetnosti, kterou však ve svém důsledku neprojevily. Uvedené rozhodnutí je věcně nesprávné a bylo vydáno procesně vadným způsobem, přičemž obviněné jsou stíhány pro to, že nepostupovaly s náležitou pečlivostí a nezbytnou mírou obezřetnosti, kterou bylo možno na nich coby veřejných činitelích požadovat a od nich očekávat. Podstatou jednání obviněných bylo právě vydání osvědčení o státním občanství J. C., tedy otázka státního občanství (osobního stavu) J. C. je spojena s otázkou viny obviněných v rámci trestního řízení.
II. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obvodním soudem i městským soudem bylo opakovaně rozhodováno o zastavení trestního stíhání, resp. o plném zproštění viny stěžovatelky. Proti rozhodnutím městského soudu podával nejvyšší státní zástupce opakovaně dovolání, kterým Nejvyšší soud celkem třikrát vyhověl, a nedal obvodnímu soudu ani městskému soudu prostor rozhodnout jinak, než shledat stěžovatelku vinnou. Městský soud v Praze stěžovatelce nakonec uložil trest odnětí svobody v trvání 1 dne (24 hodin), jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Stěžovatelka je přesvědčena, že zjevným cílem trestního řízení, který ostatně ani nebyl státním zastupitelstvím v průběhu řízení zastírán, bylo vytvořit podmínky pro zrušení správního rozhodnutí za každou cenu a prosadit majetkové zájmy státu, aniž by obžalobou a následně Nejvyšším soudem byly brány sebemenší ohledy na základní práva stěžovatelky.
9. Stěžovatelka konkrétně namítá, že Nejvyšší soud a) nesprávně posoudil otázku promlčení trestného činu (stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu, že běh promlčecí doby by se měl počítat nikoli od vydání restitučního rozhodnutí, ale až od vydání jednotlivých položek seznamu potomkům J. C.) b) překročil rámec dovolacího řízení, když nepřípustně zasáhl do procesu hodnocení důkazů tím, že klíčové důkazy (záznam v knize ONV o vydání prozatímního osvědčení E. C. a obsah plné moci udělené R. C. svému zástupci) hodnocené obvodním soudem a městským soudem ve prospěch stěžovatelky vyhodnotil v neprospěch stěžovatelky, c) nepřípustně dotvářel obžalobu poté, co v ní uvedená tvrzení byla v dokazování vyvrácena (nerespektování rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998 sp. zn. VV-288/98/SV/124, o němž obžalované nevěděly), čímž Nejvyšší soud porušil zásadu nestrannosti při rozhodování d) nepřípustně uplatnil trestní odpovědnost za správní rozhodování stěžovatelky.
10. Stěžovatelka má za to, její jednání nevykazovalo žádné znaky svévole ani excesu, a proto je uplatnění trestní represe na prosté pochybení při správním rozhodování porušením subsidiarity trestní represe a zásadním průlomem ve věci kriminalizace procesního rozhodování vůbec, neboť je trestáno pouhé "nesprávné" rozhodování.
III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
11. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení. Ústavní soud nezasílal ústavní stížnost k vyjádření druhé ve věci obviněné M. S., neboť je mu z úřední činnosti známo, že ta podala samostatnou ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. II. ÚS 3322/21.
12. Nejvyšší soud se ve svém vyjádření postupně vyjádřil ke všem čtyřem usnesením, které ve věci vydal. Jde-li o usnesení ze dne 23. 11. 2016, Nejvyšší soud vycházel z v té době respektované soudní praxe týkající se skutkových podstat, jejichž znakem je vznik majetkové škody, u nichž je nutno za okamžik spáchání činu považovat vznik škody, resp. vznik škody charakterizované zákonem jako těžší následek; teprve od tohoto momentu začíná plynout promlčecí doba. V rámci usnesení ze dne 31. 5. 2018 Nejvyšší soud přisvědčil námitce nejvyššího státního zástupce, že nebyla zcela splněna podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu, neboť závěr o tom, že jednání obviněných naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, nebyl v rozhodnutí obecných soudů obsažen, což nejspíše nelze očekávat v situaci, kdy odvolací soud vyslovil závěr, že se v rámci vedeného trestního řízení jedná toliko o snahu státu dosáhnout odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obě obviněné zcela odmítaly trestní podstatu svého jednání, stěžovatelka označila trestní řízení za účelové a uvedla, že předmětný skutek není trestným činem. Nejvyšší soud přisvědčil také tomu, že i když existence institutu obnovy správního řízení nebylo využito, což je možno označit jako selhání na straně státu, nelze připustit, aby případná participace dalšího orgánu zbavila obviněné jejich odpovědnosti za jimi vyhotovené nezákonné rozhodnutí. Nejvyšší soud poukázal rovněž na to, že časové hledisko, resp. dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, není možno zohledňovat při rozhodování o vině obviněného, ale toliko a právě při rozhodování o trestu, jeho druhu a výměře. V usnesení ze dne 13. 5. 2020 se Nejvyšší soud ztotožnil s námitkou nejvyššího státního zástupce, že obviněné jednaly přinejmenším v nevědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. b) tr. zákona, neztotožnil se naopak s některými dovolacími námitkami týkajícími se zejména technických možností, které v uvedené době měly obviněné k dispozici, a trval na závěru, že selhání mechanismu nápravy obviněné automaticky nezbavuje jejich odpovědnosti. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Městský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
14. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že postup orgánů činných v trestním řízení byl ústavně souladný a nepředstavoval porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti představuje ve své podstatě pouze polemiku s výkladem podústavního práva a obecnými soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jež z mezí ústavního práva nevybočily. Nejvyšší státní zastupitelství zopakovalo své závěry týkající se počátku promlčecí doby (odvíjející se od doby, kdy byly potomkům J. C. v restitučním řízení vydány první položky soupisu), podmínky pro fakultativní zastavení trestního stíhání [splnění podmínek podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu], otázku plné moci a státního občanství manžela J. C. (které stěžovatelka v dovolání neuplatnila, pročež je možné na ně nahlížet v řízení o ústavní stížnosti jako na nepřípustné argumentační novum), kritéria opatrnosti spočívající v obstarání si informací od Okresního úřadu v Jindřichově Hradci (důsledek iniciativy veřejné žaloby) a podmínek pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (které nebyly v dané trestní věci naplněny), a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, popřípadě zamítl.
15. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 má ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť žádným z napadených rozhodnutí nebylo zasaženo do základních ústavně zaručených práv stěžovatelky. K otázce promlčení obvodní státní zastupitelství odkázalo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 a ztotožňuje se se závěrem, že v dané věci k promlčení nedošlo. Obvodní státní zastupitelství rovněž nepřisvědčilo námitce stěžovatelky, že by Nejvyšší soud nepřípustně zasáhl do hodnocení důkazů či dokonce dotváření obžaloby, když pouze učinil hmotněprávní posouzení věci odlišně od soudů nižší instance, nijak však nezasahoval do skutkových zjištění soudů nižšího stupně, nijak je neměnil ani nevnutil soudům nižšího stupně své vlastní hodnocení důkazů, jak tvrdí stěžovatelka. Obvodní státní zastupitelství proto navrhuje, aby byla stěžovatelkou podaná ústavní stížnost odmítnuta.
16. Městské státní zastupitelství ani obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
17. Ústavní soud zaslal stěžovatelce uvedená vyjádření na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka považuje za šokující vyjádření Nejvyššího soudu, který s odkazem na nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), usnesení ze dne 23. 9.2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 a nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz, uvedl, že je mu na základě dovolání nejvyššího státního zástupce umožněn průlom do skutkových zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně za situace, kdy "soudy pochybily způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny předpisy nejvyšší právní síly". Poukazuje-li Nejvyšší soud na "situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu", jde o překrucování nejen citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, ale také samotné podstaty základních lidských práv a svobod obecně, jejichž subjektem je, a to zejména v trestním řízení, jednotlivec. Zabýval-li se totiž Ústavní soud otázkou, zda může ingerovat do činnosti obecných soudů v oblasti důkazního řízení, vždy se jednalo o ingerenci za účelem ochrany základních práv a svobod jednotlivce (odsouzeného stěžovatele), zatímco Nejvyšší soud navozuje hypotézu, že nižší soudy porušily právo veřejné žaloby na spravedlivý proces, a proto Nejvyšší soud musel učinit průlom do procesu hodnocení důkazů provedeného nižšími soudy. Stěžovatelka je přesvědčena, že stát není subjektem, jemuž by v trestním řízení příslušela ústavněprávní ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím soudu porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. K porušení ústavním pořádkem zaručených práv osob dochází zejména tehdy, použijí-li orgány veřejné moci nesprávně právní normy, takže se právní závěry v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 13. 1. 1999 sp. zn. I. ÚS 401/98 (N 3/13 SbNU 11)].
20. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 3 T 40/2015 Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, když přisvědčil námitce stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, které spočívalo v tom, že ji obecné soudy shledaly vinnou ze spáchání trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona. Ústavní soud se ztotožnil se stěžejní námitkou stěžovatelky, že obecnými soudy nebylo naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 159 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákona prokázáno. Právní závěr obecných soudů o tom, že jednání stěžovatelky naplnilo skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů. Nelze proto než konstatovat, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nedostály požadavkům, jež je v rovině podústavního práva zavazují podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.) a nepřípustným způsobem tak zasáhly do procesu hodnocení důkazů.
21. Podle § 159 odst. 1 tr. zákona platí, že úřední osoba, která při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu, bude potrestána odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. Tohoto nedbalostního trestného činu, jehož objektem je zájem společnosti na řádném a zákonném působení orgánů veřejné moci a na činnosti jejich úředních osob v souladu s jim svěřenými pravomocemi a v mezích těchto pravomocí, se dopustí úřední osoba, která svým nedbalým jednáním nebo opomenutím způsobí zákonem předpokládané důsledky při výkonu své pravomoci, tedy zmaří splnění důležitého úkolu (jehož důležitost je nutno posoudit zejména z hlediska jeho společenského významu a dopadu jeho případného nesplnění), či jeho splnění podstatně ztíží.
22. Stěžovatelce byly v obžalobě kladeny za vinu následující způsoby jednání (mající představovat zmaření splnění důležitého úkolu) spočívající v tom, že
- jako vedoucí Odboru vnitřní správy Magistrátu X vydala na základě návrhu vypracovaného M. S. rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se, kterým podle § 59 odst. 2 správního řádu zrušila rozhodnutí Odboru matrik Úřadu městské části X ze dne 10. 9. 1998 č. j. 4225/98 a zároveň rozhodla, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, fakticky tedy vydala osvědčení o státním občanství, ačkoli jediným věcně příslušným orgánem k vydání osvědčení o státním občanství J. C. byl ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb. pouze Úřad městské části X,
- přičemž při vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci dekretu č. 33/1945 Sb. (kdy věděla či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měla vědět, že J. C. v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak vyplývalo ze stanoviska Ministerstva vnitra č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998, které jednak bylo citováno v rozhodnutí Úřadu městské části X ze dne 10. 9. 1998 č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Úřadu městské části X, jež měla k dispozici) a v rozporu s § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 správního řádu rozhodla bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci.
23. Konkrétně bylo stěžovatelce kladeno za vinu, že se ve svém rozhodnutí nevypořádala se shora citovaným stanoviskem Ministerstva vnitra, neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v době její smrti, nezjistila, zda E. C. byl skutečně československým státním občanem, a ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998 sp. zn. VV-288/98-Sv/124, které nevyhovělo žádosti R. C. o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C.
24. Stěžovatelce bylo také vytýkáno, že jí z plné moci ze dne 13. 12. 1994 udělené R. C. JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Úřadu městské části X sp. zn. 4225/98, bylo známo, že rozhodnutí osvědčující, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku, a že československé státní občanství J. C. je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.
25. Obvodní soud poté, co obě jeho předchozí rozhodnutí, kterými trestní řízení v dané věci zastavil, byla zrušena Nejvyšším soudem, dospěl v rozsudku ze dne 2. 4. 2019 k závěru, že stěžovatelka naplnila výše uvedeným jednáním jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, když jako veřejný činitel při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařila splnění důležitého úkolu a způsobila takovým činem značnou škodu.
26. Své závěry obvodní soud předestřel v podstatě ve třech bodech svého rozsudku (27 - 29) na stránce a půl písemného vyhotovení. Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatelka nepopírá, že by vydala předmětné rozhodnutí. Ohledně závěru, že toto rozhodnutí bylo chybné, vyšel obvodní soud z výpovědi svědka P., který pracoval na Ministerstvu vnitra na úseku státního občanství od května 2003 do prosince 2014, a který uvedl, že rozhodnutí bylo chybné z důvodů procesních (když magistrát jako odvolací orgán ve správním řízení pouze mohl rozhodnutí prvního stupně zrušit a vrátit zpět se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí, neboť k vydání osvědčení nebo potvrzení o státním občanství byl příslušný pouze Úřad městské části X), i po věcné stránce, neboť J. C. byla již v době vydání tohoto rozhodnutí mrtvá, a proto nemohla složit státoobčanský slib, přičemž účinky takového rozhodnutí jsou spojeny se složením tohoto slibu. Obvodní soud poukázal na § 3 dekretu č. 33/1945 Sb., podle kterého nemůže československé státní občanství nabýt žadatel, který již zemřel, neboť nemá v okamžiku vydání rozhodnutí právní subjektivitu, a na zákon č. 40/1993 Sb., podle kterého příslušným k vydání osvědčení o státním občanství byl pouze Úřad městské části X.
27. Obvodní soud z listinných důkazů - zejména pracovních smluv, dovodil, že stěžovatelka byla v postavení veřejného činitele, za kterého se podle § 89 odst. 9 tr. zákona považuje pachatel, který je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, podílející se na plnění úkolů společnosti a státu a používající přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění úkolů svěřena. Byla splněna i podmínka trestní odpovědnosti veřejného činitele, kdy se vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Trestný čin spáchala stěžovatelka podle obvodního soudu z nedbalosti nevědomé podle § 5 písm. b) tr. zákona, neboť nevěděla, že svým jednáním může takové porušení zákona způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům (a zejména ke svým odborným znalostem) vědět měla a mohla.
28. Z výše uvedeného je zřejmé, že obvodní soud ve svém rozsudku v podstatě pouze zopakoval v obžalobě uvedený popis jednání, kterého se měla stěžovatelka dopustit, nikterak se však nezabýval otázkou naplnění jednoho ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 159 odst. 1 tr. zákona, tedy zmaření důležitého úkolu. Předmět takového úkolu, natož pak jeho důležitost ve smyslu společenského významu, nebo významu z hlediska státu či úřadu, v němž byla stěžovatelka činná, nebyl nikterak obvodním soudem v odsuzujícím rozsudku zkoumán ani definován. Za plnění důležitého úkolu přitom nemůže být považována pouhá skutečnost, že se stěžovatelka v postavení veřejného činitele podílela na plnění úkolů společnosti a státu a vykonávala přitom pravomoc, která jí byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu je zřejmé, jakého konkrétního jednání se měla stěžovatelka dopustit, že se tohoto jednání dopustila v souvislosti s výkonem své pravomoci, avšak důležitost úkolu, který při výkonu své činnosti zmařila, a který by odlišoval danou situaci od běžného správního rozhodování státního úředníka, vysvětlena nebyla.
29. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2020 za takový úkol považuje povinnost stěžovatelky, dbát při rozhodování o žádosti R. C. o vrácení státního občanství jeho matce J. C. na to, aby se tak dělo v souladu s tím, co bylo účelem dekretu č. 33/1945 Sb. a institutu státního občanství se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími. Splnění tohoto úkolu, který má (bez bližšího odůvodnění) povahu důležitého úkolu, stěžovatelka podle Nejvyššího soudu posuzovaným jednáním zmařila. Ústavní soud má za to, že rozhodování veřejného činitele v souladu s právními předpisy je jeho zákonnou povinností, a případné porušení této povinnosti v rámci běžné rozhodovací činnosti samo o sobě nemůže představovat naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, který se vztahuje jen na závažné případy porušení povinnosti veřejného činitele. Uvádí-li Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2018, že význam a míru porušení chráněného zájmu v projednávané věci nelze bagatelizovat, neboť následkem je způsobení škody v řádu desítek milionů korun spočívající ve vydání restituovaného majetku, k čemuž by nedošlo, pokud by nebylo vydáno osvědčení o státním občanství J. C., nelze než konstatovat, že způsobená škoda, která měla být jednáním stěžovatelky způsobena, je již promítnuta do kvalifikace trestného činu, kdy stěžovatelka byla uznána vinou, že jako veřejný činitel při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařila splnění důležitého úkolu a způsobila takovým činem značnou škodu. Ústavní soud se ohledně otázky významu úkolu, který měly obě obviněné zmařit, shoduje se závěrem městského soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 19. 9. 2019, že na předmětné rozhodnutí je nahlíženo orgány činnými v trestním řízení jako na zásadně významnější právě pro následně uplatněná majetková práva právními nástupci J. C.