54. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2020 nahlíží na posuzovanou věc z důvodu složitosti dotčené problematiky (dekrety prezidenta republiky) jako na hraniční věc, dospívá však k závěru, že aplikují-li se na věc ustanovení o nevědomé nedbalosti, byla s ohledem "na specifikum trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák." subjektivní stránka tohoto trestného činu ve formě nevědomé nedbalosti naplněna. Není přitom uvedeno, co je myšleno oním specifikem uvedeného trestného činu, Nejvyšší soud pouze doplňuje, že jednání v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákona dopadá na situace, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Konkrétní popis jednání, kterého se měla stěžovatelka dopustit, a jež mělo naplnit znaky zákonem velmi obecně vymezené skutkové podstaty trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, však v nyní posuzované věci představuje pouhé hodnocení běžného rozhodovacího procesu (z pohledu správné aplikace správního řádu a zákona č. 40/1993 Sb. ať již po stránce hmotné či procesní) veřejného činitele orgánem činným v trestním řízení, který postavil trestní stíhání a odsouzení obou obviněných na základě svého právního názoru za situace, kdy, jak bylo shora uvedeno, výklad dotčené problematiky činil problém i jiným ve věci rozhodujícím správním orgánům všech stupňů, přičemž ve věci musely zasahovat i správní soudy, a nečinnost Ministerstva vnitra, postavenou právě na názoru, že v řízení o vrácení státního občanství zahájeném v roce 1945 již nelze nyní rozhodnout, musel napravit svým zásahem až Ústavní soud. K uvedenému přistupuje, že trestní řízení proti stěžovatelce bylo zahájeno téměř patnáct let poté, co vydala předmětné rozhodnutí, ačkoli jí po tuto dobu nebylo nikým vytýkáno, že by snad toto rozhodnutí, jež bylo veřejně známé, mělo být nesprávné, ani nebyly proti tomuto rozhodnutí nikým podány opravné prostředky. Po dvaceti čtyřech letech od spáchání skutku, jenž byl stěžovatelce kladen za vinu, bylo trestní řízení zakončeno odsouzením stěžovatelky k trestu odnětí svobody v délce trvání 24 hodin, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Takový průběh trestního stíhání a zejména jeho zakončení se jeví (i s ohledem na množství spisového materiálu, jež činí přes 2500 stran) absurdním. Rozhodné pro věc však je, že jednání, které bylo stěžovatelce kladeno za vinu, nepředstavuje maření důležitého úkolu, není tedy prokázána objektivní stránka trestného činu maření úkolu veřejného činitele podle § 159 tr. zákona, a tím jeden ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, mající svůj odraz v čl. 39 Listiny, a vyjadřující princip zákonnosti, právní jistoty, zákazu libovůle a rovnosti před zákonem v oblasti trestního práva.
VI. Závěr
55. Z důvodů shora uvedených nezbývá než uzavřít, že právní závěr obecných soudů o tom, že jednání stěžovatelky naplnilo skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů. Pro uvedené nelze než konstatovat, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nedostály požadavkům, jež v rovině podústavního práva pro ně plynou z kautel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.), v důsledku uvedeného došlo taktéž k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu.
56. Shora konstatovaná porušení základních práv jsou plně postačující pro kasaci napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud pokládal za nadbytečné zabývat se ještě dalšími námitkami stěžovatelky týkajícími se nesprávného posouzení otázky promlčení trestného činu, překročení rámce dovolacího řízení nepřípustným zásahem do procesu hodnocení důkazů či nepřípustným dotvářením obžaloby.
57. Ústavní stížnost v části týkající se rozsudku obvodního soudu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. 3 T 40/2015 Ústavní soud odmítl, neboť ten byl již dříve rozsudkem městského soudu ze dne 19. 9. 2019 sp. zn. 67 To 208/2019 zrušen v celém rozsahu. Jelikož Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí, musí být ústavní stížnost v této části odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
58. Ústavní soud neshledal důvodu pro zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018 sp. zn. 3 Tdo 39/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, byť jejich odůvodnění ve svých závěrech vybočují z mezí ústavnosti, neboť již zrušením ve výroku uvedených rozhodnutí nastává procesní situace, kdy posledním vydaným meritorním rozhodnutím je rozsudek městského soudu ze dne 19. 9. 2019 sp. zn. 67 To 208/2019, kterým bylo podle § 259 odst. 3 tr. řádu ústavně souladným způsobem rozhodnuto tak, že se obviněné podle § 226 písm. b) tr. řádu zprošťují obžaloby. Na právním postavení stěžovatelky by se tedy zrušením uvedených rozhodnutí dovolacího soudu ničeho nezměnilo. Bude na Nejvyšším soudu, aby o dovolání nejvyššího státního zástupce proti uvedenému zprošťujícímu rozsudku městského soudu rozhodl v souladu se závěry tohoto nálezu.
59. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil ve vztahu ke stěžovatelce ve výroku uvedená rozhodnutí. Učinil tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Ve zbytku Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
VII. Náklady řízení
60. Ústavní soud shledal, že je namístě zavázat Nejvyšší soud k náhradě nákladů stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem.
61. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Použití tohoto ustanovení v rozhodovací praxi Ústavního soudu není "automatické", ale naopak spíše výjimečné, neboť tato náhrada nákladů řízení slouží jako určitá sankce vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem vyvolal porušení základního práva, a tak by vzhledem k okolnostem případu takto měl nést následky, které vznikly jinému účastníkovi v podobě nákladů řízení před Ústavním soudem.
62. V posuzované věci považoval Ústavní soud za vhodné použít citované ustanovení s ohledem na výjimečně závažný shora popsaný protiústavní zásah Nejvyššího soudu do práv stěžovatelky, spočívající v tom, že ji obecné soudy shledaly vinnou ze spáchání trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, když naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu nebylo prokázáno a jejich právní závěr je proto v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů, které nedostály požadavkům vyplývajícím ze zásady volného hodnocení důkazů a nepřípustným způsobem tak zasáhly do práva stěžovatelky na soudní ochranu. To opodstatňuje, aby nyní Nejvyšší soud nesl alespoň náklady stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. května 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu
_____________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2023