7. Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. stanoví, že "i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu". Jde o ustanovení zvláštní vůči pravidlům obsaženým v § 142 odst. 1 (plný úspěch ve věci) a odst. 2 o. s. ř. (částečný úspěch ve věci). Zda soud přistoupí k použití § 142 odst. 3 o. s. ř., nemůže být projevem jeho libovůle, neboť při naplnění hypotézy této právní normy naopak účastníkům řízení vzniká legitimní očekávání, že soudy podle ní budou při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat [viz např. nálezy ze dne 15. 5. 2012sp. zn. II. ÚS 3388/11(N 104/65 SbNU 431) nebo ze dne 9. 12. 2013sp. zn. I. ÚS 2881/12(N 212/71 SbNU 495)]. Rovněž právní teorie zdůrazňuje, že "jsou-li splněny předpoklady pro aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř., soud podle něho musí postupovat" (SVOBODA, K. Řízení v prvním stupni. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 623). I tuto skutečnost senátní většina zcela ignoruje. Skutečnost, že byl stěžovateli poskytnut "procesní prostor" k vyjádření se k odvolání žalovaných (bod 28 in fine odůvodnění nálezu) na věci vůbec nic nemění.
8. Nemohu souhlasit ani s nepodloženým závěrem, že výroky o náhradě nákladů řízení jsou dostatečně a "ústavněprávně plně akceptovatelným způsobem" odůvodněny (bod 23 nálezu). To platí tím spíše, když se městský soud ohledně náhrady nákladů řízení zcela odklonil od postupu obvodního soudu, který stěžovateli podle § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 76 063 Kč, kdežto městský soud pouze částečnou náhradu ve výši 16 884,20 Kč, a to za řízení před soudy obou stupňů (!). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přitom odůvodnil městský soud pouze tak, že stěžovatel nebyl plně úspěšný (byl však úspěšný v základu věci, což je zde podstatné), v průběhu řízení změnil žalobu (což však nebyla pravda - viz níže), a odkázal dále bez dalšího na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález (v odůvodnění napadeného rozhodnutí označen jako "usnesení") ze dne 22. 6. 2000sp. zn. III. ÚS 170/99(N 96/18 SbNU 339). To, že tento nález na posuzovanou věc z hlediska svého předmětu dopadá, připouští ostatně i nynější nález ve svém bodu 29. Z předmětného nálezu však vyplývá přesný opak toho, co v nynější věci dovodil městský soud i Ústavní soud. V odkazovaném nálezu totiž Ústavní soud vyjádřil, že "vzal za nepochybné, že navrhovatel v předmětném sporu uspěl jen částečně, uspěl však v tom, co tvořilo meritum věci, tedy v otázce, zda bylo zasaženo do jeho osobnostních práv, neboť soud mu dal ve výroku rozsudku za pravdu, když rozhodl, že difamující výroky žalovaného o něm jsou nepravdivé... Soud pochybil, pokud rozhodoval o nákladech řízení, když vycházel z toho, že žádný z účastníků neměl v podstatě výrazný úspěch či neúspěch (bez bližšího odůvodnění svého závěru). Soud nemůže v takových případech postupovat mechanicky, ale musí věcně posoudit, co je v dané věci hlavní a co doprovodné. Navrhovatel měl úspěch v hlavní otázce, tj. v tom, že bylo zasaženo nepřípustným způsobem do jeho osobních práv. Nepřiznání požadované náhrady nemajetkové újmy bylo dáno úvahou soudu (§ 136 o. s. ř.), takže i když měl žalobce formálně úspěch jen částečný, přichází v tomto případě v úvahu plná náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.".
9. Ze shora citovaného nálezu tak v žádném případě nevyplývá závěr městského soudu (a potažmo i senátní většiny), že podle této judikatury "sama okolnost, že žaloba byla důvodná co do základu, avšak nikoli co do všech uplatněných nároků, není důvodem pro přiznání plné náhrady nákladů řízení" (bod 33 odůvodnění rozsudku městského soudu, bod 32 odůvodnění nálezu). Z nálezové (!) judikatury Ústavního soudu je naopak třeba dovodit, že je-li žaloba co do základu důvodná (byl-li prokázán zásah do osobnostních práv žalobce), a závisela-li forma a výše tohoto zadostiučinění na úvaze soudu, je namístě postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Stejné závěry je třeba dovodit i podle právní nauky (viz bod 7 výše). Stěžovateli tedy "bezpochyby svědčilo legitimní očekávání, s ohledem na výrok odvolacího soudu ve věci samé, že mu bude náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů... přiznána postupem podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Postup odvolacího soudu, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, byl přitom překvapivě zcela opačný. Rovněž není možné odhlédnout od výše nákladů řízení, která není v projednávané věci zanedbatelná ... Shrnuto lapidárně: nelze udělat ze strany ve sporu poražené vítěze" (nálezsp. zn. I. ÚS 2881/12). Městský soud pominul, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [viz nálezy ze dne 6. 2. 2017sp. zn. I. ÚS 2904/16(N 22/84 SbNU 283), bod 18, nebo ze dne 14. 8. 2019sp. zn. I. ÚS 613/18(N 146/95 SbNU 268), bod 16], v jehož základu byl stěžovatel úspěšný, když prokázal porušení svých osobnostních práv oběma žalovanými.
10. Nesouhlasím v této konkrétní věci ani s chybným přístupem senátní většiny, že "nehodlá (a ani nemůže) jakkoliv zpochybňovat závěr městského soudu, že v nyní posuzovaném případě došlo ke změně žaloby, neboť obecně vzato není jeho úkolem posuzovat obsah procesních úkonů učiněných účastníky v průběhu řízení před obecnými soudy" (bod 31). Důvod mého nesouhlasu spočívá již v tom, že nesprávnost závěru městského soudu o údajné změně žaloby je zcela zjevná z obsahu vyžádaného spisu a ostatně i z rekapitulace průběhu řízení, resp. obsahu daného procesního úkonu (viz již bod 4 odůvodnění nálezu). Nadto se při posouzení povahy tohoto procesního úkonu městský soud bez jakéhokoliv odůvodnění odchýlil od kogentního ustanovení zákona (§ 95 o. s. ř.), což ve vazbě na nepřiznání plné náhrady nákladů řízení samo o sobě představuje projev soudní svévole, proti níž musí být stěžovateli poskytnuta ochrana i v řízení o ústavní stížnosti směřující toliko proti nákladovým výrokům (viz bod 5 výše).
11. Podstatou upřesnění tzv. zdržovacího nároku petitu žaloby bylo, že stěžovatel požadoval zdržení se zveřejnění článků s citovaným (oproti původní žalobě zkráceným, nikoliv rozšířeným!) textem, a to místo toho, aby se žalovaní zdrželi zveřejňování článků "nebo" jejich částí v petitu citovaných. Ohledně nároku na omluvu pak došlo k nepatrné úpravě v tom směru, že stěžovatel v textu omluvy netrval na poslední větě, podle níž "zveřejněním tohoto nepravdivého článku bylo nezákonně zasaženo do jeho cti, důstojnosti a vážnosti...". Oběma těmto nárokům ve znění upřesněných petitů obvodní soud i městský soud plně vyhověly. O změnu žaloby podle § 95 o. s. ř. nemohlo pojmově jít již z toho důvodu, že stěžovatel žalobní petit nerozšířil o žádné další difamující výroky žalovaných a setrval na podstatě tzv. zdržovacího nároku, omluvy i peněžitého zadostiučinění z titulu zásahu do osobnostních práv, a to na základě téhož skutkového základu. Rovněž podle právní teorie platí, že změnou žaloby je možné chápat pouze situaci, jestliže "žalobce ve srovnání s dosavadním předmětem řízení po žalovaném požaduje něco jiného nebo více anebo sice totéž, ale z jiného skutkového důvodu než dosud" (SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 121). To v posuzované věci zjevně nenastalo. Městský soud tedy nemohl ani s odkazem na údajnou změnu žaloby podle § 95 o. s. ř. stěžovateli "zkrátit" náhradu nákladů řízení za část řízení probíhající do 1. 9. 2020. Nad rámec toho je třeba podotknout, že v případě zdržovacího nároku a omluvy coby nepeněžitých plnění by nebylo použití § 142 odst. 3 o. s. ř. vyloučeno ani tehdy, "kdyby sice nebylo rozhodováno přesně podle návrhu účastníka (nejedná-li se o peněžité plnění), avšak v zásadě mu bylo vyhověno" [BÍLÝ, M., § 142 (Náhrada podle úspěchu) In SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vyd. (1. online aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 9]. V nynější věci přitom není sebemenšího sporu o tom, že stěžovatel byl v základu věci (meritu žaloby) úspěšný.
12. Konečně považuji za naprosto nepatřičný přístup mých kolegů v senátu, kteří sice nehodlají jakkoliv posuzovat zákonnost a ústavnost zcela zjevně chybného posouzení procesního úkonu městským soudem (bod 31 nálezu), současně však "lustrují" právního zástupce stěžovatele, který měl působit ve stejné advokátní kanceláři jako stěžovatel (bod 25 nálezu). Podotýkám přitom, že odůvodnění napadených nákladových výroků městského soudu nebylo ani zčásti založeno na tom, že by stěžovatel byl sám advokátem, případně že by byl zastoupen jiným advokátem působícím však v tu dobu ve stejné advokátní kanceláři. Odkazuje-li v bodu 25 in fine odůvodnění nálezu senátní většina na usnesení ze dne 26. 6. 2014sp. zn. II. ÚS 1857/14, jde o odkaz nepřípadný. V odkazované věci totiž závěr o tom, že žalobce je sám advokátem, učinil přímo obecný soud a uvedl jej v odůvodnění rozhodnutí k posouzení účelnosti vynaložených nákladů právního zastoupení (což v nyní posuzované věci nenastalo), a současně soud konstatoval, že "žalovaná pohledávka byla nesporná". V nynější věci šlo naproti tomu o řádově složitější spor o ochranu osobnosti, stěžovatelem byly uplatněny tři samostatné nároky a ve věci se provádělo obsáhlé dokazování. Kolegové přehlížejí rovněž skutečnost, že náklady řízení nejsou tvořeny pouze náklady právního zastoupení, ale i soudním poplatkem, který musel stěžovatel jako žalobce zaplatit. Stejně tak nález zcela odhlíží od toho, že V. výrokem rozsudku městský soud dokonce co do merita žaloby úspěšnému stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení (tlumočného) státu, a to ve stejné výši jako každému z žalovaných (!).
13. Z výše uvedených důvodů mám za to, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud jí proto měl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhovět a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené nákladové výroky rozsudku Městského soudu v Praze zrušit.
V Brně dne 9. října 2023
Radovan Suchánek