28. Přestože stěžovatel mohl v dovolání své námitky proti bodu 25 odůvodnění rozsudku krajského soudu rozvést podrobněji, z jeho celkového kontextu je patrné, že zpochybňuje správnost právního posouzení věci a závěrů krajského soudu k nároku na náhradu majetkové újmy jako celku. S ohledem na shora uvedené nelze souhlasit s postupem Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele s odůvodněním, že samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby bylo "zdevastování nemovitostí" a neexistence vzniku škody, což stěžovatel v dovolání údajně nezpochybnil. Nejvyšší soud přitom nezohlednil, že v bodu 22 odůvodnění dospěl krajský soud k jasnému závěru, že ke vzniku majetkové škody došlo, ani že v bodu 25 odůvodnění stran údajného "zdevastování nemovitostí" jde o jedinou větu, kterou nelze hodnotit jinak než jako hypotetickou úvahu krajského soudu (viz předchozí bod). Nadto není pravdou, že by stěžovatel tvrzení krajského soudu žádným způsobem nezpochybnil, resp. se k němu vůbec nevyjádřil. Jak Ústavní soud zdůraznil již v bodu 8 výše, stěžovatel na str. 4 dovolání uvedl, že krajský soud "pouze polemizuje v odst. 25 se situacemi, které by bývaly mohly nastat a přičítá je k tíži žalobce". Byť stěžovatel mohl své námitky proti bodu 25 rozsudku krajského soudu blíže konkretizovat, z celkového obsahu dovolání je zjevné, že tento bod rozporoval, neboť představuje pouhou ničím nepodloženou úvahu krajského soudu. V dovolání stěžovatel vymezil předpoklady jeho přípustnosti, když poukázal judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se podle něho krajský soud odchýlil (viz bod 8 výše), a z dovolání bylo seznatelné, že otázka hmotného práva, která měla být v dané věci posouzena, spočívala v tom, zda stěžovatel jako poškozený musel před uplatněním nároku vůči vedlejší účastnici vymáhat svou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení vůči třetím osobám v úpadku. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele přepjatě formalisticky a nerozpoznal porušení jeho základních práv krajským soudem, nadto v situaci, kdy argumentace krajského soudu o údajném "zdevastování nemovitostí" a hypotetické absenci vzniku škody pojmově nemohla být samostatným (druhým) důvodem zamítnutí žaloby (viz shora).
29. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud s ohledem na námitku stěžovatele, že vedlejší účastnice částečným odškodněním ve věci svou odpovědnost již uznala (bod 10 výše), a na to navazující argumentaci Nejvyššího soudu o nepřípustnosti ústavní stížnosti, uvádí, že z této námitky stěžovatele při posouzení důvodnosti ústavní stížnosti nevycházel, a svůj zrušující nález v souladu s východisky uvedenými v bodech 17 a 18 výše, založil na zcela jiných důvodech. V ústavní stížnosti uvedená námitka, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo, je zpravidla materiálně nepřípustná. Ani případná materiální nepřípustnost některé z uplatněných námitek však sama o sobě nezakládá nepřípustnost ústavní stížnosti jako takové (tamtéž). Přesto Ústavní soud na okraj poznamenává, že vedlejší účastnice poskytla stěžovateli částečné peněžité zadostiučinění toliko za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení, nikoliv za majetkovou škodu ve formě ušlého nájemného, čímž by uznala existenci této škody a příčinnou souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem. Byť by tedy stěžovatel tuto námitku uplatnil v řízení o dovolání a posléze také v ústavní stížnosti, nemohla by tato námitka důvodnost ústavní stížnosti založit.
30. Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutími krajského soudu a Nejvyššího soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Věc se proto vrací k dalšímu řízení ke krajskému soudu, který musí dostatečným způsobem zohlednit veškeré klíčové a jedinečné okolnosti tohoto případu a své rozhodnutí odůvodnit způsobem, který nebude vykazovat ústavněprávní nedostatky.
31. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, proto jí vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. května 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu