9. V judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) je opakovaně zdůrazňován význam práva na rodinný život zaručeného obecně v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jehož základním prvkem je soužití rodičů a dětí. Právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů, na což mají jak děti, tak právě i rodiče právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny (např. nálezsp. zn. I. ÚS 1764/16ze dne 3. 11. 2016 nebo nálezsp. zn. II. ÚS 838/07ze dne 10. 10. 2007). Oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná mírnější opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná (nálezsp. zn. IV. ÚS 2244/09ze dne 20. 7. 2010). Podle judikatury ESLP má přitom obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet (např. rozsudek ESLP ve věci Gnahoré proti Francii ze dne 19. 9. 2000, č. 40031/98, § 51, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku ze dne 6. 7. 2010, č. 41615/07, § 140).
10. Dále se obávám, že nezrušení rozhodnutí krajského soudu nemusí vést ke kýženému stabilnějšímu uspořádání vztahů. Zrušením rozhodnutí krajského soudu by totiž dcera byla vrácena zpět do péče otce, což je stav, který institut svěřenectví z povahy své dočasnosti beztak v dohledné době předpokládá jako budoucí trvalý stav.
11. Jsem přesvědčen, že je třeba brát vážně základní právo rodiče pečovat o své děti a vychovávat je. V souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny mohou být práva rodičů na rodičovskou výchovu a péči omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, přičemž zároveň dle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být šetřena podstata a smysl takových omezení a tato nesmí být zneužita k jiným účelům, než pro které byla stanovena (srov. nálezsp. zn. III. ÚS 484/23ze dne 25. 4. 2023). Právě k takovému zneužití institutu svěřenectví k jinému účelu, než pro který byl stanoven, došlo podle mého názoru v tomto případě.
12. Shrnuji tedy svůj závěr, že krajský soud napadeným rozhodnutím porušil základní právo stěžovatele vychovávat své dítě podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Krajský soud rozhodl o svěření dcery stěžovatele do péče babičky, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky. Učinil tak s pouhým odkazem na nejlepší zájem dítěte, který však dostatečně nezkoumal a pouze ho ztotožnil s přáním, které nezletilá v řízení vyslovila. Mám za to, že ač princip nejlepšího zájmu dítěte je důležitým právním principem, nelze ho stavět automaticky nad kogentní právní úpravu péče o dítě, opomíjet přitom základní práva otce a nerespektovat účel zákona, resp. konkrétního aplikovaného ustanovení.
29. srpna 2023
Jan Wintr