35. Je třeba připustit, že Nejvyšší soud částečně opomněl výslovně reagovat na námitku, kterou stěžovatel uplatil ve svém dovolání a která směřovala proti posouzení předmětného skutku coby dokonaného trestného činu. Ústavní soud ovšem nepovažuje tuto vadu za podstatnou, neboť Nejvyšší soud uvedenou námitku odmítnul implicitně, když v bodech 88 až 96 svého usnesení podrobně vysvětlil způsob, jakým byla určena výše škody, kterou stěžovatel částečně způsobil, částečně zamýšlel způsobit. Tato metoda byla souladná s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. 3 Tdo 42/2020), a znovu je třeba připomenout, že ji ve své judikatuře aproboval i Ústavní soud (viz výše zmíněný nález ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1394/19 a usnesení ze dne 13. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 696/21). Tímto způsobem bylo dovozeno, že předmětným činem byla způsobena škoda 43 880 707 Kč, a další vysoká škoda by byla způsobena, kdyby fotovoltaická elektrárna i v dalších letech prodávala elektřinu za garantovanou výrobní cenu určenou pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010. Jestliže tedy trestní soudy ústavně souladným způsobem dospěly k závěru, že stěžovatel svým jednáním reálně způsobil škodu velkého rozsahu, přičemž měl v úmyslu způsobit i další škodu, zcela správně posoudily jeho jednání jako čin dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, a Ústavní soud v tom neshledává žádnou vadu.
36. Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud konečně námitku stěžovatele týkající se délky předmětného trestního řízení. Přibližně sedm let, po které trestní řízení probíhalo, sice jistě nepředstavuje krátkou dobu, avšak zároveň nejde o dobu nepřiměřeně dlouhou, a to zejména vzhledem ke značné složitosti řešené trestní věci. Stejně tak, jde-li o schůzky zástupců policie, Energetického regulačního úřadu, Nejvyššího státního zastupitelství a dalších subjektů, Ústavní soud v nich na rozdíl od stěžovatele nespatřuje nepřijatelné ovlivňování veřejnoprávních řízení. Jestliže orgány činné v trestním řízení a další orgány veřejné moci konzultují, jak obecně právně posuzovat určitý typ jednání, nejedná se o nežádoucí činnost, ba právě naopak, neboť taková součinnost může přispět k jednotnému řešení případů daného typu, a tím i k lepší právní předvídatelnosti.
37. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení (za splnění podmínek § 44 téhož zákona) zamítl.