35. ESLP ve zmíněném rozsudku uvedl, že striktní lhůty stanovené zákonem pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za situace, kdy současně probíhá vydávací a azylové řízení, představují významnou záruku proti svévoli. Obecně platí, že existence či absence lhůt je jedním z řady faktorů, které může vzít v úvahu při celkovém hodnocení, zda byla vnitrostátní právní úprava "dostatečně dostupná, přesná a předvídatelná". Lhůty samy o sobě nejsou nezbytné ani dostačující pro naplnění požadavků čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, jsou-li však stanoveny pevné lhůty, jejich nedodržení může být relevantní pro "zákonnost" vazby. Vazba překračující maximální dobu povolenou vnitrostátním právem pravděpodobně nebude považována za "zákonnou" (rozsudek Komissarov proti České republice, body 50 a 51 odůvodnění).
36. ESLP se v citovaném rozhodnutí zabýval případem, kdy řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany vedené v České republice trvalo celkem 17 měsíců (včetně soudního přezkumu) namísto šesti měsíců, které stanovila jako maximální časový limit pro toto řízení česká úprava (viz výše). ESLP za této situace konstatoval porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy (rozsudek ESLP ve věci Komissarov proti České republice, bod 49 odůvodnění).
37. Také v nyní posuzované věci je zřejmé, že lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany podle § 27 odst. 7 zákona o azylu i pro rozhodnutí o kasační stížnosti podle § 32 odst. 4 zákona o azylu byly ministerstvem a Nejvyšším správním soudem významně překročeny. Řízení před ministerstvem trvalo nejprve více než 4 měsíce a po zrušení původního rozhodnutí dalších 11 měsíců, byť tato doba zahrnuje také řízení o kasační stížnosti ministerstva. Řízení před Nejvyšším správním soudem o kasační stížnosti ministerstva trvalo více než 6 měsíců a řízení o pozdější kasační stížnosti stěžovatele trvalo v době vydání napadeného usnesení vrchního soudu více než 4 měsíce. V době rozhodování vrchního soudu byl stěžovatel v předběžné vazbě již téměř 27 měsíců a celková doba jejího trvání byla ještě o měsíc delší.
38. Přestože obecné soudy rozhodující o předběžné vazbě nemohly ovlivnit délku řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany a navazujícího soudního přezkumu, bylo jejich povinností nejen sledovat jejich průběh, ale také na jeho základě posoudit přiměřenost celkové délky předběžné vazby stěžovatele. Této povinnosti si obecné soudy byly vědomy a ve svých rozhodnutích přihlédly k postupu ministerstva a správních soudů. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že byť nepochybily v posuzování existence zvláštních důvodů předběžné vazby, nesprávně vyhodnotily opakované významné překročení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí o poskytnutí mezinárodní ochrany, v důsledku čehož bylo nutno předběžnou vazbu o uvedené celkové délce považovat za nepřiměřený zásah do ústavně zaručené osobní svobody stěžovatele. Byla-li za této situace žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby zamítnuta, nezbývá než konstatovat, že napadenými usneseními byla porušena jeho osobní svoboda zaručená v čl. 8 odst. 1, 2 větě první a 5 Listiny.
39. Ústavní soud pro úplnost dodává, že nutnost jeho kasačního zásahu v posuzované věci není zásadním způsobem oslabována ani tím, že stěžovatel byl ještě před podáním ústavní stížnosti propuštěn z vazby na svobodu. Soudní přezkum rozhodnutí o vazbě má pro dotčenou osobu význam bez ohledu na to, zda vazba stále trvá. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod osoby, která byla ve vazbě na základě nezákonného rozhodnutí, není zhojeno jejím propuštěním z vazby. Skutečnost, že stěžovatel již není ve vazbě, nečiní ústavní stížnost proti takovémuto rozhodnutí nebo jinému zásahu neopodstatněnou [srov. stanovisko pléna ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673) a nálezy ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 385/03 (N 59/33 SbNU 95), ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79), ze dne 26. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1692/19 (N 165/96 SbNU 125), ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 3939/19 (N 190/102 SbNU 171) a ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 637/21].
VI. Závěr
40. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou. Neboť napadenými rozhodnutími byla porušena osobní svoboda stěžovatele zaručená v čl. 8 odst. 1, 2 větě první a 5 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
41. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci z důvodu její naléhavosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu již Ústavní soud nerozhodoval, neboť propuštěním stěžovatele z předběžné vazby, k němuž došlo krátce po podání ústavní stížnosti, zanikl důvod pro takový postup.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu