33. Při rozhodování o způsobu vypořádání zrušovaného spoluvlastnictví přitom již nehraje roli, kdo z účastníků zahájení řízení inicioval – oba (všichni) jsou totiž současně v postavení obdobném procesní pozici žalobce i žalovaného a jejich návrhy na způsob vypořádání není soud vázán. Konečný způsob vypořádání totiž vyplývá ze zákonné posloupnosti (§ 1143 a násl. o. z.); soudy jsou povinny zkoumat, zda nepřichází v úvahu reálné rozdělení společné věci, což je ze zákona přednostní (avšak v praxi výjimečný) způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví (§ 1144 o. z.). Většinově obecné soudy rozhodují tak, že spoluvlastnictví zruší a společnou věc přikáží do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků; zároveň rozhodnou o finanční náhradě pro spoluvlastníka, jemuž věc do vlastnictví přikázána není. Obvykle se přitom lze setkat s tím, že věc požaduje přikázat do svého výlučného vlastnictví každý ze spoluvlastníků, jen ojediněle ji nechce žádný z nich (viz § 1147 o. z.). Soudy potom řeší, kdo se například více podílel na získání společné věci, jaké jsou finanční poměry jednotlivých spoluvlastníků pro účely péče o přikázanou věc, zkoumají rodinné (účastníky řízení jsou začasté sourozenci či jiní dědicové, kteří se stanou podílovými spoluvlastníky v důsledku úmrtí zůstavitele, či například restituenti, kteří získali zpět rodinný majetek), sociální, morální souvislosti apod. Hledání úspěšného a neúspěšného účastníka je v dané fázi řízení z povahy věci již vyloučeno; nezáleží na tom, jaký způsob vypořádání jednotliví spoluvlastníci navrhovali a ke kterému z nich se soud v konečném rozhodnutí přiklonil proto, že lépe korespondoval zákonné posloupnosti.
34. Není-li však soud při vypořádávání zrušovaného spoluvlastnictví vázán návrhy účastníků (kteří tak nemají předmět řízení zcela ve své dispozici), není podle Ústavního soudu ani možné stanovovat stricto sensu úspěch ve věci – tedy ani odvíjet jej od toho, co bylo mezi účastníky sporné a k čemu bylo prováděno dokazování (viz judikaturu Nejvyššího soudu, shrnutou shora), neboť soud z moci úřední směřuje dokazování k prokázání skutečností potřebných pro ten ze zákonných způsobů vypořádání, který ve věci připadá v úvahu; z návrhů účastníků řízení přitom vyjít může, ale nemusí. V tomto ohledu nejsou přesvědčivé závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 a zejména nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20, které popsanou judikaturu Nejvyššího soudu potvrzují. Z uvedeného samozřejmě nelze dovozovat, že by účastníci řízení neměli unést břemeno tvrzení a navrhovat soudu důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení; jelikož však jimi navrhovaný způsob vypořádání nepředstavuje protiprávní zásah do právní sféry jiného účastníka (spoluvlastníka), nýbrž realizaci vlastnického práva, nelze úspěch ve věci dovozovat ani z předmětu provedeného dokazování.
35. Rozhodne li soud o vypořádání spoluvlastnictví podle práva, odcházejí procesní strany z řízení zásadně s touž majetkovou hodnotou, se kterou do něj vstoupily (ať už dobrovolně, či vynuceně). Jejich úspěch ve věci je proto z majetkového hlediska proto srovnatelný; majetkovou ztrátu tak utrpí každý z účastníků „pouze“ ve vynaložených nákladech řízení. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že jde mnohdy o nemalé částky, zásadně však jejich vydání není možné klást k tíži kteréhokoli ze spoluvlastníků. Vyvolání řízení je svobodnou volbou navrhovatele („žalobce“), do jehož majetkové sféry nemusel nikdo zasáhnout a ani jej k podání žaloby přimět. Stejně tak je svobodnou volbou jiného spoluvlastníka („žalovaného“) neuzavřít navrženou mimosoudní dohodu a požadovat určitý způsob vypořádání, neboť i na jeho straně jde o výkon ústavně zaručeného vlastnického práva; má-li jeho procesní obrana rozumný a přesvědčivý základ (a nespadá tak do kategorie zneužití práva či obstrukčního chování), nelze její uplatnění klást takovému účastníku (spoluvlastníku) k tíži a zmenšovat uložením nákladové povinnosti jeho majetkovou sféru ve prospěch spoluvlastníka, který učinil svobodnou volbu ve spoluvlastnictví nadále nesetrvávat.
36. Lze tak shrnout, že míra úspěšnosti jednotlivých účastníků řízení o vypořádání spoluvlastnictví je z majetkového hlediska srovnatelná, neboť v řízení v tomto ohledu objektivně není vítěze ani poraženého. Jinými slovy vyjádřeno, společná věc je buď rozdělena a její části jsou jednotlivým vlastníkům přikázány do výlučného vlastnictví, nebo je celá věc přikázána do výlučného vlastnictví jen jednoho z nich, a poté soud ostatním spoluvlastníkům stanoví odpovídající finanční náhradu, anebo je věc prodána ve veřejné dražbě a finanční náhrada je rozdělena mezi spoluvlastníky. Slovy zákona lze na obou stranách (u všech spoluvlastníků) hovořit o částečném úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. Zásadně je tak namístě rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, na což pamatuje druhá z alternativ upravených v § 142 odst. 2 o. s. ř.
37. Ústavní soud uzavírá, že poměřování úspěšnosti (podle kritérií „klasického“ sporného řízení) účastníků řízení o vypořádání zrušeného spoluvlastnictví je nepřiléhavé a neodpovídá jeho ústavněprávním, hmotněprávním ani procesním specifikům. Pro rozhodování o nákladech tohoto typu řízení se proto jako nejvhodnější jeví přiměřený postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř.: obecné soudy by měly zpravidla posoudit úspěch každého z účastníků zásadně jako částečný a vyslovit, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů právo. Ve skutečnosti je totiž shora zmíněné povaze těchto „sporných řízení“ daleko bližší úprava obsažená v § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, týkající se řízení nesporných, a podle kterého „nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu.“
38. V odůvodněných – a spíše výjimečných – případech pak lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu. Zvláštními okolnostmi konkrétního jedinečného případu může být např. obstrukční chování některého ze spoluvlastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva; soud také může zohlednit, zda jde o řízení nalézací či odvolací. Šikanózním jednáním však není sama o sobě okolnost, že některý (nebo každý) ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného vlastnictví.
39. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 572/19 (body 26 a 27), je úkolem soudů rozhodovat spory mezi účastníky řízení a přinášet jim spravedlivá rozhodnutí, nikoli vyvolávat další neshody mezi nimi či jejich vzájemný pocit nespravedlnosti, tím spíše v rámci rozhodování o nákladech řízení, které netvoří podstatu soudního řízení. Na obecných soudech proto je, aby v konkrétním řízení s povahou iudicii duplicis posoudily, na základě kterého zákonného ustanovení je třeba rozhodnout o nákladech řízení tak, aby bylo dosaženo spravedlivého a ústavně akceptovatelného rozhodnutí (v případě nezrušení spoluvlastnictví § 142 odst. 1 o. s. ř., jinak při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví § 142 odst. 2 či odst. 3 o. s. ř.). V konkrétním případě pak může být rovněž nezbytné přihlédnout i k jeho širším okolnostem, včetně toho, že se například účastníci ohledně předmětu řízení alespoň částečně shodli, jaký byl procesní postup a stanoviska jednotlivých účastníků v průběhu řízení či jaké bylo jejich jednání před zahájením řízení při snaze o zrušení spoluvlastnictví dohodou.
40. Nejvyšší soud formuloval pomocná kritéria individuálního posouzení vzniku práva na náhradu nákladů řízení (např. usnesení č. j. 22 Cdo 2816/2017-1276 ze dne 5. 10. 2017) takto: „Mezi individuální okolnosti konkrétní věci, které by měl soud zvažovat, patří i procesní aktivita účastníků v průběhu řízení, jakož i jejich postoje a snaha, popřípadě její absence, o konstruktivní přístup k rychlému a hospodárnému projednání a rozhodnutí věci, tedy i ochota či neochota o smírné vyřešení věci v průběhu řízení.“ Přestože Ústavní soud přijatým stanoviskem konstatuje, že ústavně konformní výklad § 142 o. s. ř. vyžaduje, aby bylo na úspěch účastníků ve věci vypořádání zrušeného spoluvlastnictví nahlíženo v zásadě jako na částečný a žádnému z účastníků zpravidla nebyla náhrada nákladů řízení na úkor jiného přiznána, uvedené aspekty ovlivňující rozhodování soudce v konkrétní věci jsou z pohledu Ústavního soudu přiměřeně aplikovatelné i nadále.
III. d) Vypořádání dosavadní nálezové judikatury Ústavního soudu
41. Ústavní soud především konstatuje, že i nadále akceptuje vztah zákonného pravidla (§ 142 o. s. ř.) a výjimky (§ 150 o. s. ř.) tak, jak jej vymezil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11: „Okolnost, že soud není vázán návrhem na vypořádání a že tedy může věci, jež procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak, má samozřejmě pro úvahy soudu o náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje ve vyloučení možnosti aplikace § 142 [o. s. ř.], ale ve způsobu, jakým stanovit úspěch ve věci.“ Z uvedené citace plynou dva podstatné momenty: Zaprvé, v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 není blíže specifikováno, podle kterého odstavce § 142 o. s. ř. by měly soudy v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (a jim podobných) postupovat primárně; není tedy nutné hledat u jednoho účastníka řízení za každou cenu plný úspěch na úkor druhého. Zadruhé, okolnost, že soud není vázán návrhy účastníků a rozhoduje o způsobu vypořádání nezávisle na nich, má význam pro způsob, jakým stanovit úspěch ve věci, resp. zda o úspěchu ve věci lze vůbec hovořit.
42. Nyní přijaté stanovisko se však odchyluje od právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 a nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20 a jím přijatého výkladu prvně uvedeného nálezu, kterým současně následuje judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavní soud tedy překonává zejména závěr nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20, podle něhož „[v]ýrokem o nákladech není účastník ‚sankcionován‘ za to, že nechce být vlastníkem. Smyslem rozhodování o nákladech není sankce, nýbrž promítnutí skutečnosti, že souzení stojí účastníky i stát peníze. Spoluvlastnictví ostatně nemusí být rozděleno pouze soudem, nýbrž i dohodou. Soudní cesta je volena tehdy, nemohou-li se spoluvlastníci na rozdělení shodnout. Je v souladu se zákonem i ústavním pořádkem, jestliže za této situace náklady řízení zásadně nese ten, jenž byl v řízení neúspěšný, přičemž je primárně na obecných soudech, aby posoudily, který z účastníků procesního úspěchu skutečně dosáhl. Takové řešení se ostatně jeví i rozumnější oproti situaci, kdy by spoluvlastník mohl být druhou stranou několik let vláčen po soudech bez práva na náhradu nákladů řízení, ačkoli dlouhodobě prosazoval řešení, které i soud shledal nejvhodnějším a k němuž nebylo mimosoudně přistoupeno jen pro nesouhlas protistrany“ (bod 24). Demonstrativně naznačená situace, kdy spoluvlastník stráví několik let soudním řízením kvůli chybějící vůli jiného spoluvlastníka dohodnout se, představuje extrém, kterému by soud měl být schopen zabránit. Není-li soud při rozhodování o způsobu vypořádání vázán návrhy účastníků, není předmět řízení čistě v dispozici procesních stran a je na soudu, k jakým rozhodným skutečnostem povede dokazování tak, aby mohl o vypořádání spoluvlastnictví rozhodnout v souladu se zákonnou posloupností, zásadou procesní ekonomie a v reálném čase.
43. Přesto Ústavní soud nevylučuje, že ve výjimečném případě, kdy jeden z účastníků obstruuje a nepostupuje konstruktivně z hlediska hospodárného skončení řízení, bude vhodné aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. a takovému účastníku povinnost k náhradě nákladů řízení uložit; přijaté stanovisko nezabraňuje soudu ani zohlednit rozhodující skutečnosti v rámci individuálního posouzení věci. Z hlediska ústavněprávní ochrany svobodného výkonu vlastnického práva každého jednotlivce – i každého spoluvlastníka – ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny nicméně Ústavní soud považuje za odpovídající, aby takový přístup byl v daném typu řízení výjimkou a nesení břemene vlastních nákladů řízení pravidlem (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). V souvislosti s aplikovaným článkem č. 11 odst. 1 Listiny je také třeba brát úvahu, že výše nákladů právního zastoupení v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se odvíjí od hodnoty nemovité věci a pohybuje se často ve statisících korun. O takto vysoké částky by se fakticky snižovala výše vypořádacího podílu spoluvlastníka, kterému nemovitost nebyla přikázána do výlučného vlastnictví, jestliže by soudy postupovaly i do budoucna striktně podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Ve skutečnosti by tak nešlo o ochranu výkonu vlastnického práva, ale o trest za jeho realizaci.
44. Koncentrovaně vyjádřeno, v případě řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, platí obecné pravidlo, podle kterého každý z účastníků nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které obecný soud odůvodní konkrétními okolnostmi rozhodované věci.
45. Těmito „zvláštními důvody“ jsou případy naznačené shora a bude jimi např. situace, kdy se některý z účastníků bude v průběhu řízení dopouštět obstrukčního jednání; nebude dlouhodobě ochoten k dohodě, byť proti této dohodě neuplatní žádné rozumné důvody; bude opakovaně podávat opravné prostředky a v důsledku toho neúčelně zvyšovat náklady řízení, apod. Zohlednění „důvodů hodných zvláštního zřetele“ je ostatně v rozhodovací praxi obecných soudů poměrně obvyklé a výslovně na ně pamatuje např. § 150 o. s. ř. Lze proto přiměřeně vycházet i z rozhodnutí Ústavního soudu, která se týkají ústavně konformního výkladu tohoto zákonného ustanovení [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 648/18 ze dne 30. 6. 2020 (N 140/100 SbNU 536) nebo sp. zn. III. ÚS 2856/21 ze dne 18. 1. 2022].
46. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že jakkoliv v řízení, které předcházelo přijetí tohoto stanoviska, šlo o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, je zřejmé, že právní závěry ve stanovisku obsažené se vztahují rovněž na řízení o vypořádání společného jmění manželů. Neplatí proto nadále právní závěr, podle kterého „v řízení o vypořádání společného jmění manželů je rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládáno zásadou úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Odlišný postup je výjimkou, která je podmíněna důvody hodnými zvláštního zřetele a musí být řádně odůvodněna.“, na kterém jsou založeny nálezy sp. zn. I. ÚS 1441/11 a sp. zn. III. ÚS 186/20.
47. Jinak řečeno, oproti překonávané nálezové judikatuře, podle které platilo i v případě těchto specifických soudních řízení obecné pravidlo obsažené v § 142 odst. 1 o. s. ř., od kterého bylo možno se odchýlit ve výjimečných případech, nadále platí obecné pravidlo opačné, tzn. nejsou-li pro to dány závažné důvody, nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).
IV. Intertemporální účinky
48. Stanovisko pléna se vztahuje na všechna dosud neskončená řízení před obecnými soudy i na ústavní stížnosti Ústavnímu soudu již podané a dosud nerozhodnuté, neboť vzhledem k rozkolísané rozhodovací praxi nelze dospět k závěru, že by žalobcům v jimi iniciovaném řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (iudicio duplici) vzniklo legitimní očekávání, že jim v případě vyhovění jejich návrhu vznikne (a bude přiznáno) právo na náhradu nákladů řízení.
V. Závěr
49. Ústavní soud se postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu odchyluje od nálezů sp. zn. I. ÚS 1441/11 a sp. zn. III. ÚS 186/20, jimi přijatého výkladu a jejich následování judikatury Nejvyššího soudu, vůči které se plénum Ústavního soudu tímto stanoviskem vymezuje ve výroku uvedeným způsobem.
50. Pravidlo úspěchu ve věci, ovládající rozhodování o nákladech řízení vedeného podle části třetí občanského soudního řádu, upravené v § 142 o. s. ř., je v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z pohledu čl. 11 odst. 1 a také čl. 36 odst. 1 Listiny třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví. Jinak, vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zpravidla nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neodůvodňují-li konkrétní okolnosti věci výjimečně postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř.; ve fázi rozhodování o způsobu vypořádání spoluvlastnictví je plný úspěch ve věci kteréhokoli z účastníků (a tedy i aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř.) pojmově vyloučen.
V Brně dne 13. září 2023
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu