39. Při hodnocení přiměřenosti přijatého řešení je dále rozhodné, že obce podle zákona o místních poplatcích mohou zavést poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Poskytuje-li zákon obcím možnost zvolit poplatková schémata zohledňující různá kritéria, zajišťuje tím právo územních samosprávných celků na samosprávu v konkrétní situaci. Tím spíše v podmínkách nyní posuzované věci, protože zákon umožňuje takové řešení, které vede k městu deklarovanému cíli (zohlednit ve výši poplatku rozsah vyprodukovaného odpadu). Nejde proto o situaci, kdy zrušení napadeného ustanovení povede k vyprázdnění nebo popření práva města na samosprávu, a značí to, že existuje řešení, které má srovnatelný účinek a neodporuje kogentním ustanovením zákona (sub 32).
40. Město přitom k tvrzení navrhovatele o možnosti zavést poplatek "za odkládání" ve své dosavadní argumentaci uvedlo toliko to, že takovou možnost neakceptuje, protože již má uzavřenu smlouvu se svozovou společností a pro její změny je třeba iniciovat výběrové řízení, v důsledku čehož hrozí nárůst administrativních nákladů spojených se správou tohoto jiného poplatku (viz vyjádření ze dne 22. 11. 2021, s. 2 i. f.). Ústavní soud uznává, že míra administrativních požadavků zejména na malé obce může být problematická z hlediska řádného fungování demokratického státu a územní samosprávy [srov. obdobně nález ze dne 28. 4. 2005sp. zn. Pl. ÚS 49/03(N 95/37 SbNU 285; č. 227/2005 Sb.) či bod 50 odůvodnění nálezu ze dne 25. 10. 2021sp. zn. II. ÚS 2191/20].
41. V nyní posuzované věci však tento argument nezvrátí závěr, že obsah napadeného ustanovení je v rozporu s čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy a čl. 11 odst. 5 Listiny. Město poukazuje toliko na dílčí nárůst nákladů, který Ústavní soud v souvislosti se změnou poplatku nepopírá. Nejde však o náklady nadměrné nebo likvidační a město není malou obcí. Lze akceptovat, že náklady na vybírání poplatku, jehož výše odráží rozsah produkce odpadu, zahrnují náklady na postup, jímž se toto kritérium vyhodnocuje. Jde o přirozený důsledek takto nastaveného mechanismu výše poplatku. Bez zjištění rozsahu produkce odpadu by nemohl být naplněn účel právní úpravy, ke kterému se město ostatně hlásí. Město nadto napadeným ustanovením svoje příjmy z vybraných poplatků snížilo, a proto je jeho argumentace vyššími náklady na vybírání poplatku vnitřně rozporná. Touto logikou tak neobstojí ani tvrzení města, že napadeným ustanovením se měly zvýšit jeho příjmy, což platí i pro jeho argumentaci o výši poplatku za ukládání odpadů na skládce. Město má v zásadě nadále dvě možnosti (trvá-li na vybírání některého místního poplatku za komunální odpad); buď ponechá stávající poplatek "za systém" bez zvýhodnění "trvale bydlících" podle napadeného ustanovení, nebo v souladu s deklarovaným cílem zavede poplatek "za odkládání". U žádné z variant však nehrozí, že by na město byly kladeny neúměrné nebo nesplnitelné administrativní požadavky, aby bylo možno hovořit o nikoli řádném fungování demokratického právního státu a územní samosprávy.
42. V podmínkách nyní posuzované věci dále nelze spatřovat srovnatelné okolnosti jako ve věci řešené nálezemsp. zn. Pl. ÚS 48/18, v němž Ústavní soud akceptoval zvýhodnění osob s trvalým pobytem v obci u poplatkové povinnosti v souvislosti s úhradou za nakládání s odpadem. Ústavní soud tehdy uplatnil táž obecná východiska jako v nyní posuzované věci. Tedy se zaměřil na to, zda jsou osvobození nebo úleva na místním poplatku podle kritéria trvalého pobytu opodstatněny legitimními důvody a jsou přiměřené. Přitom Ústavní soud tehdy shledal, že legitimním cílem obce byla ochrana životního prostředí a výchova k ní. Při posouzení přiměřenosti zvoleného řešení pro Ústavní soud bylo tehdy mimo jiné rozhodné, že finanční odměna podle tam napadeného ustanovení pro osoby s trvalým pobytem nebyla poskytována bez protiplnění (zjednodušeně řečeno: kdo třídil, měl úlevu na poplatku, viz bod 36 odůvodnění nálezu) a bylo jí možno chápat jako určitou formu investice, což u nyní posuzované věci neplatí. Stejně tak tehdy šlo o jinou právní úpravu a jiný deklarovaný cíl napadeného ustanovení. Nyní jde ovšem o zhodnocení legitimního cíle a přiměřenosti osvobození či úlevy podle kritéria trvalého pobytu v podmínkách jiné konkrétní situace.
43. Městu konečně nelze přisvědčit v tvrzení, že navrhovatel neměl důvod ke změně své praxe, zavedlo-li město obecně závaznými vyhláškami úlevu na poplatku ve srovnatelné podobě již po několikáté za více let. Ode dne 1. 1. 2021 došlo v právní úpravě odpadového hospodářství ke koncepčním změnám (sub 23). Dosavadní pochybnosti navrhovatele o kogentnosti právní úpravy místních poplatků za komunální odpad, nebyla-li dosud jednotná, byly oprávněné. Lze v nich naopak spatřovat projev respektu k právu územních samosprávných celků na samosprávu.
44. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že plně rozumí snaze města dosáhnout v oblasti odpadového hospodářství řešení, které odpovídá specifikům jeho místních poměrů. Je zřejmé, že ve městě jako turistické destinaci na okraji Národního parku České Švýcarsko je poměr osob přihlášených v obci a "rekreantů" jiný ve srovnání například s krajským nebo okresním městem, a rozložení účasti na nákladech za komunální odpad se může u některých osob skutečně lišit. Oprávnění obce spravovat věci na svém území podle jejích místních poměrů je ostatně podstatou jejího práva na samosprávu, což Ústavní soud respektuje. Proto se neomezil toliko na prosté konstatování porušení zákona, nýbrž zabýval se tím, jaké jsou skutečné motivace města k přijetí napadeného ustanovení. Avšak ze zkoumání těchto pohnutek vyplynulo, že městem přijatá modifikace zákonného nastavení poplatku jeho zvláštní situaci nijak neřeší. Naopak, jak se podává ze shora uvedeného, kritérium trvalého pobytu je přehnaně paušalizující. Město v tomto směru jde lapidárně vyjádřeno "z extrému do extrému". Má-li proto město nadále za to, že jeho místním poměrům lépe odpovídá poplatek, který zohledňuje, v jaké míře se kdo skutečně podílí na nákladech odpadového systému, nechť využije poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, což ostatně na zasedání zastupitelstva města jeden ze zastupitelů před přijetím napadeného ustanovení navrhoval (viz zápis ze 17. zasedání ze dne 11. 10. 2021, s. 6 i. f.), či nechť v mezích své samostatné působnosti definuje takové nastavení poplatku, které v co nejvyšší míře respektuje kogentní ustanovení zákona a je přiměřené svému legitimnímu cíli.
45. Ústavní soud proto shledal, že město nerespektuje, že kogentní právní úprava stanoví pro jím deklarovaný cíl podrobnou právní úpravu, a napadeným ustanovením modifikuje základní zákonem předpokládané parametry místního poplatku za obecní systém odpadového hospodářství v rozporu s § 10d odst. 2, § 10e a § 10f zákona o místních poplatcích, aniž pro to má věcné důvody opodstatněné zvláštnostmi svých místních poměrů a takovou modifikaci provedlo přiměřeným způsobem. Obsah napadeného ustanovení tak odporuje čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy a čl. 11 odst. 5 Listiny, protože ukládá poplatky mimo meze stanovené kogentními ustanoveními zákona o místních poplatcích. Protože napadené ustanovení neobstálo již ve třetím kroku testu, je nadbytečné se dále zabývat splněním jeho posledního, čtvrtého kroku.
VIII. Závěr
46. Z kogentních ustanovení zákona o místních poplatcích vyplývá, že poplatek za obecní systém odpadového hospodářství podle § 10f téhož zákona zásadně spočívá na rovném rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků vymezené v § 10e téhož zákona a výše tohoto poplatku je neutrální směrem k rozsahu vyprodukovaného odpadu, protože týž zákon za srovnatelným účelem v podrobnostech upravuje v § 10i až § 10n poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Podle § 10d odst. 2 téhož zákona tak lze zavést současně pouze jeden z poplatků za odpad a jejich parametry nelze vzájemně kombinovat, nelze-li to ospravedlnit věcnými důvody opodstatněnými zejména místními zvláštnostmi dané obce. Nelze proto upravit úlevu na poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, která tyto základní parametry narušuje s cílem, aby výše poplatku zohlednila rozsah vyprodukovaného odpadu, či aby základní parametry tohoto poplatku měly v důsledku takové úlevy srovnatelný účinek, aniž pro to existují legitimní věcné důvody a tato modifikace byla provedená přiměřeným způsobem.
47. Napadené ustanovení, které upravuje úlevu na místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství pro osoby s trvalým pobytem na území města, aniž tak činí přiměřeně k jemu otevřeně deklarovanému cíli, proto odporuje § 10d odst. 2 zákona o místních poplatcích, protože tím zavádí prvky jiného podrobně upraveného poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, jakož i § 10e a § 10f téhož zákona, protože tím narušuje základní parametry tohoto poplatku spočívající v rovném rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků bez věcného důvodu.
48. Ústavní soud proto návrhu vyhověl a napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky, jak je ve výroku nálezu uvedeno, zrušil podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pro rozpor s § 10d odst. 2, § 10e a § 10f zákona o místních poplatcích a čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. dubna 2023
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka k nálezusp. zn. Pl. ÚS 25/22
1. Nesouhlasím s výrokem ani s odůvodněním nálezu. Mám za to, že návrh Ministerstva vnitra na zrušení čl. 5 odst. 4 obecně závazné vyhlášky města Krásná Lípa č. 2/2021 o místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství měl být zamítnut. Podle mého názoru napadené ustanovení neodporuje ani čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky, ani s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ba ani § 10d odst. 2, § 10e a § 10f zákona České národní rady č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích (jak uzavírá bod 48 nálezu).
2. Praví-li Ústava, že "působnost zastupitelstev může být stanovena jen zákonem" (čl. 104 odst. 1) a že "zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky" (čl. 104 odst. 3), přičemž podle Listiny "daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona" (čl. 11 odst. 5), neshledávám na napadeném ustanovení nic, v čem by zastupitelstvo vykročilo z mezí své zákonem stanovené působnosti. Čl. 5 odst. 4 obecně závazné vyhlášky nijak neporušuje zákonné pravidlo, podle nějž obec může zavést pro poplatkové období pouze jeden z poplatků za komunální odpad, jež jsou stanoveny v § 10d odst. 1 zákona o místních poplatcích (§ 10d odst. 2 téhož zákona), ani další zákonné normy vymezující subjekt a předmět poplatku (§ 10e a 10f).
3. Ostatně i dnešní nález s poukazem na § 14 odst. 3 písm. b) zákona o místních poplatcích, podle nějž obec v obecně závazné vyhlášce může dále upravit úlevu na poplatku, uznává, že "město přijetím uvedené vyhlášky včetně napadeného ustanovení nevybočilo mimo zákonem vymezenou věcnou působnost"(bod 19) a že při zodpovězení otázky, "zda město vymezilo podmínky úlevy na poplatku v souladu se zákonem a ústavním pořádkem, je ... nutné vyjít z obsahu práva na územní samosprávu (čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy)" (bod 22).
4. Těchto závěrů se přesto většina pléna nedržela a napadené ustanovení zrušila s odůvodněním, že "ukládá poplatky mimo meze stanovené kogentními ustanoveními zákona o místních poplatcích" (bod 45), když "zavádí prvky jiného podrobně upraveného poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci" a "narušuje základní parametry tohoto poplatku spočívající v rovném rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků bez věcného důvodu" (bod 47). Jsem naopak toho názoru, že zákonnou úpravu nález vykládá neadekvátně, a to restriktivním způsobem v neprospěch ústavně zaručeného práva obce na samosprávu.
5. Obec zavádí místní poplatek obecně závaznou vyhláškou (§ 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích) a při splnění zákonných náležitostí poplatku (§ 14 odst. 2, § 10e až 10h) může upravovat jeho dílčí parametry (§ 14 odst. 3). Jde o hospodaření s příjmy obce (čl. 101 odst. 3 Ústavy) a je proto věcí politického rozhodnutí zastupitelstva, zda a jakým způsobem bude občany své obce zvýhodňovat, neboť obec je územním společenstvím občanů, které má právo na samosprávu (čl. 100 odst. 1 Ústavy), pročež "obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů" (§ 2 odst. 2 zákona o obcích), přičemž "do samostatné působnosti obce patří záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce" (§ 35 odst. 1 téhož zákona).
6. Bylo proto namístě, aby Ústavní soud i v této věci uplatnil závěry nálezu ze dne 4. 6. 2019sp. zn. Pl. ÚS 48/18(č. 183/2019 Sb.), jímž zamítl návrh Ministerstva vnitra na zrušení čl. 11 obecně závazné vyhlášky města Milovice č. 1/2015 o stanovení systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu a nakládání se stavebním odpadem na území města Milovice, ve znění pozdějších předpisů. V uvedeném nálezu (bod 31) mimo jiné aproboval názor, podle nějž "zvýhodnění občanů města je uznáním toho, že institut občanství obce není možné redukovat jen na výkon aktivního či pasivního volebního práva či práva hlasovat v místním referendu" a v této souvislosti vzal na zřetel, že "občanství obce má i složku spíše mimoprávní, která se projevuje v pocitu přináležitosti k obci, k místu, kde jsem "doma". Obec může tuto užší vazbu k vlastním občanům zohledňovat, protože je, už na základě Ústavy, především samosprávným společenstvím svých občanů (čl. 100 odst. 1 Ústavy)."
V Brně dne 11. dubna 2023
Radovan Suchánek
Odlišné stanovisko soudců Vojtěcha Šimíčka a Jana Filipa
Uplatňujeme vůči výroku i odůvodnění nálezu podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko, jelikož máme za to, že návrhu nemělo být vyhověno a měl být zamítnut jako nedůvodný. 1. Podstatu vyhovující argumentace lze shrnout následně: * Úprava místních poplatků za komunální odpad je komplexní a podrobná, a proto je ze své povahy kogentní (bod 26). * Modifikace místního poplatku provedená způsobem, který zohledňuje rozsah vyprodukovaného odpadu, odporuje těmto kogentním ustanovením a je proto protizákonná (obchází zákon - body 27, 31).
2. Máme za to, že takto koncipované odůvodnění nálezu nejen není přesvědčivé, nýbrž především ústavněprávně neobstojí. Většina pléna totiž zcela opomenula následující východiska.
3. Podstata ústavně zaručeného práva na územní samosprávu spočívá v tom, že obec může samostatně podle "místních podmínek" rozhodovat v rámci daného území, obyvatel a majetku. Proto Ústava definuje obce (základní územní samosprávné celky) jako "územní společenství občanů" (čl. 100 odst. 1 Ústavy), která jako veřejnoprávní korporace mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu (čl. 101 odst. 3 Ústavy).
4. Vydávání obecně závazných vyhlášek obcí (dále též "OZV") v samostatné působnosti představuje původní normotvorbu a obce jsou k tomu zmocněny ústavně, tzn. přímo čl. 104 odst. 3 Ústavy. Oproti právním předpisům vydávaným v přenesené působnosti proto pro jejich vydávání nepotřebují zákonné zmocnění (srov. čl. 79 odst. 3 Ústavy): postačuje, aby tyto vyhlášky nepřekračovaly zákonem vymezenou působnost obcí. Ze strany státu (včetně Ústavního soudu!) by tedy měla platit zdrženlivost z hlediska zásahů do této jejich pravomoci. Zrušení vyhlášky obce vydané v samostatné působnosti by proto mělo představovat prostředek ultima ratio, ke kterému Ústavní soud přistoupí pouze tehdy, není-li skutečně zbytí. Tvrdíme, že v nyní posuzovaném případě tato situace nenastala.
5. Východiskem Ústavního soudu při jeho úvahách měla být především okolnost, že příjem z poplatků za odpady je příjmem samotné obce. Je proto primárně na jejím vlastním rozhodnutí, jakým způsobem ho nastaví, aby mohla krýt výdaje s tím spojené. Jak je ostatně správně konstatováno v odůvodnění nálezu (bod 24), obec tento poplatek dokonce ani vůbec nemusí zavést. Rozhodnutí o tom, jak vysoký a jak nastavený poplatek obec zavede, je proto jejím vlastním politickým rozhodnutím, které činí demokraticky legitimovaný reprezentativní orgán, tedy zastupitelstvo obce.
6. Platí, že obec nesmí ani v rámci samostatné působnosti, kdy je k vydání OZV dáno ústavní zmocnění, založit novou povinnost a překročit zákonem stanovené limity (viz zejména celková výše poplatku, zpoplatnění jen určité skupiny subjektů). Podle čl. 4 odst. 1 Listiny totiž platí, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. K překročení zákonem stanovených mezí a k uložení nové povinnosti napadenou vyhláškou však v daném případě nedošlo, jelikož město Krásná Lípa respektovalo jak zákonem vymezený okruh subjektů poplatku (§ 10e zákona o místním poplatku, dále "ZMP"), tak také jeho maximální výši (1 200 Kč - § 10h odst. 1 ZMP), které dokonce nedosáhlo, a to ani u "znevýhodněné skupiny subjektů poplatku". Tvrdíme také, že město neporušilo ani § 10d odst. 2 ZMP, protože nebyly nepřípustně zavedeny současně dva poplatky, jak mylně uvádí většina pléna. Taková situace by totiž nastala teprve tehdy, když by např. přihlášené fyzické osoby platily poplatek za obecní systém, zatímco vlastníci nemovitostí poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Nic takového se však nestalo. Ve skutečnosti totiž město Krásná Lípa neporušilo ZMP, nýbrž pouze využilo možnost výslovně předpokládanou § 14 odst. 3 písm. b): "obec v obecně závazné vyhlášce může dále upravit úlevu na poplatku". Přitom i z odkazované judikatury Ústavního soudu (bod 33 odůvodnění nálezu) plyne, že obec je oprávněna stanovit úlevu či dokonce osvobození od předmětného poplatku. V této souvislosti není od věci připomenout, že samotné Metodické doporučení k činnosti územních samosprávných celků vydané Odborem veřejné správy, dozoru a kontroly ministerstva vnitra v roce 2021 na str. 57 k této problematice uvádí, že obec, která zavede místní poplatek za obecní systém odpadového hospodářství, je povinna stanovit v obecně závazné vyhlášce jeho sazbu, která nesmí překročit zákonnou sazbu v částce 1 200 Kč. Výše poplatku je zákonem omezena "pouze touto absolutní částkou, bez vazby na náklady obce na provoz systému odpadového hospodářství. V tomto zákonném limitu může obec stanovit výši sazby podle svého uvážení a nemusí ji v obecně závazné vyhlášce nijak zdůvodňovat."
7. Lze tak učinit dílčí závěr, že napadená vyhláška byla vydána v samostatné působnosti obce, nebyla jí nikomu uložena žádná nová povinnost (která by nevyplývala přímo ze zákona) a respektovala meze zákona. Pokud by proto za této situace Ústavní soud měl tuto vyhlášku zrušit, mohl by tak učinit z jediného důvodu: musel by dovodit, že porušuje základní práva nebo svobody (např. by shledal nepřípustnou diskriminaci). Nic takového se však z odůvodnění nálezu nepodává.
8. Celá argumentace je totiž ve skutečnosti věcně založena nikoliv na samotném textu předmětné OZV, nýbrž jen k poněkud nešťastnému vyjádření obce, podle kterého se osoby bez přihlášeného pobytu v obci výrazněji podílí na produkci odpadů. Protože se však jedná o řízení kontrole jiných právních předpisů, musí platit zásada, že jako protiústavní může Ústavní soud zrušit jen takovou právní úpravu, kterou nelze vyložit ústavně konformně. Jinak řečeno, Ústavní soud nemůže zrušit právní předpis jen proto, považuje-li za nepřípustný jeho výklad anebo motivaci k jeho přijetí, nýbrž pouze tehdy, shledá-li rozpor s ústavním pořádkem, anebo (u podzákonných předpisů) se zákonem. Nic takového však většina pléna nedovodila a odůvodnění nálezu tak stojí "na vodě". Samozřejmě totiž platí, že modifikace poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, jehož výše by zohledňovala rozsah vyprodukovaného odpadu, by odporovala dikci zákona (§ 10d odst. 2 ZMP). Nic takového však v tomto případě nenastalo. Město Krásná Lípa totiž v napadené vyhlášce nespojila oba poplatky v poplatek jediný, nýbrž pouze jedné skupině subjektů poplatku poskytla úlevu, k čemuž je zákonem výslovně oprávněna.
9. Opět připomínáme: jedná se o hospodaření s majetkem obce, o její rozpočtové hospodaření a je proto věcí samotné obce, jakým způsobem bude případně "svoje" občany favorizovat (zájmem obce je totiž primárně se starat o vlastní občany a vytvářet jim takové podmínky, aby se jim v dané obci dobře žilo: to se pak projevuje např. ve větším zájmu setrvat v obci, což se promítá do vyššího příjmu obce, která si pak bude moci dovolit zřídit školku či školu, provozovat kulturní zařízení atp.). Proto ostatně obce svoje občany zcela pravidelně nejrůznějšími způsoby zvýhodňují před ostatními - např. slevami na jízdném v hromadné dopravě, výhodnějšími poplatky za parkování, zajištěním levného stravování seniorů s trvalým pobytem v obci atp. Všechna tato opatření přitom nejsou ničím jiným než politickým rozhodnutím politického orgánu územně samosprávného celku a stát by je měl zásadně respektovat; samozřejmě s výjimkou protiústavních excesů. Ostatně i samotný stát přistupuje v řadě oblastí odlišně k osobám, které jsou jeho státními občany, popřípadě mají na jeho území trvalý pobyt, oproti osobám, které tento status nemají, a není v tom spatřován žádný problém.
10. V nyní posuzované věci se proto většina pléna nechala "svést na scestí" vyjádřením města, které příliš akcentovalo údajně odlišné množství produkovaného odpadu u jednotlivých skupin poplatníků. Tím ovšem argumentace většina pléna vyvolává další problém: přijme-li město Krásná Lípa obsahově identickou úpravu, avšak s odlišným odůvodněním, bude to znamenat, že "ve druhém kole" přezkumu prováděném Ústavním soudem vyhláška obstojí? Tvrdíme, že takto lze postupovat v případě ústavních stížností, nikoliv v řízení u kontroly norem.
11. Co když bude totiž příště město Krásná Lípa argumentovat např. sociálním aspektem věci: u toho, kdo v obci nemá hlášen pobyt, se totiž jednoznačně jedná o jeho "druhé" bydliště a tím pádem na něm není existenčně závislý a není proto důvod mu přiznat úlevu na poplatku (srov. § 10 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, podle kterého "místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, ... kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu". Závěrem proto zdůrazňujeme, že zákonodárce (a navrhovatel - Ministerstvo vnitra - to v Metodických pokynech sám zdůrazňuje, viz výše sub 6) stanovil jasné meze, které zabraňují případným excesům ze strany obcí. Máme tím na mysli zejména maximální částku 1 200 Kč (§ 10h odst. 1 ZMP). Tato částka nicméně městem Krásná Lípa nebyla překročena a dokonce nebyla ani plně využita u žádné skupiny povinných subjektů, tedy ani u vlastníků nemovitostí, přičemž vyhovující nález není založen na důkazu, že jde o diskriminaci některé skupiny povinných subjektů, jako výslovně požadoval nález ze dnesp. zn. Pl. ÚS 16/02, kde se uvádí: "Obec je oprávněna zakotvit v obecně závazné vyhlášce vydané na základě ustanovení § 10b zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, osvobození či úlevu od poplatků (§ 15 cit. zákona) za předpokladu, že tím nedochází k obcházení zákona a diskriminaci poplatníků. Při posuzování této skutečnosti je třeba zkoumat smysl a účel daného osvobození (úlevy)." Vyhovující nález proto může vést i ke dvěma možným důsledkům: buď město stanoví úplně všem stejný poplatek (i v maximální výši 1 200 Kč), což zasáhne úplně všechny - všichni totiž budou platit více, než je tomu nyní; anebo vydá stejnou vyhlášku a odůvodní ji např. způsobem, který jsme naznačili výše. Obě tato možná řešení přitom považujeme za chybná a ve svém důsledku zasahující do ústavně zaručeného práva obce na samosprávu.
12. Ze všech uvedených důvodů proto měl být návrh zamítnut jako nedůvodný.
V Brně dne 11. dubna 2023
Vojtěch Šimíček
Jan Filip