37. Těmto kritériím ostatně odpovídá i dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu k odlišování subjektů u výše poplatků za komunální odpad podle kritéria trvalého pobytu. Z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 16/02 a sp. zn. Pl. ÚS 48/18 lze dovodit, že obec je v obecné rovině oprávněna v mezích své samostatné působnosti odpadového hospodářství zvýhodnit osoby s trvalým pobytem oproti osobám bez takového pobytu z legitimních důvodů a přiměřeným způsobem. A contrario proto platí, že nelze-li u nastavení úhrad za komunální odpad nalézt legitimní věcné důvody pro zvýhodnění osob s trvalým pobytem v obci a nelze-li je považovat za provedené přiměřeným způsobem, může to představovat důvod pro zrušení obecně závazné vyhlášky nebo její části.
38. Jde-li o účel právní úpravy v nyní posuzované věci, k němu se Ústavní soud vyjádřil již shora. Zjednodušeně řečeno, jedním ze základních parametrů poplatku za obecní systém odpadového hospodářství je zásadně (formálně) rovné rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků, zatímco u poplatku za odkládání odpadu z nemovité věci jde o zohlednění rozsahu odpadu do výše poplatku. Tyto parametry pak zásadně nelze vzájemně kombinovat, protože jinak by podrobné stanovení dalších parametrů poplatků postrádalo svůj rozumný smysl.
39. Obec jako hlavní cíl napadeného ustanovení deklaruje, že výše místního poplatku má zohledňovat rozsah vyprodukovaného odpadu. Jde o cíl, který samotná právní úprava předpokládá, protože zákon o místních poplatcích upravuje také jiné poplatkové schéma zohledňující rozsah vyprodukovaného odpadu. Deklarovaný cíl je proto legitimní. Napadené ustanovení však nezaručuje, že výše poplatku skutečně odráží množství vyprodukovaného odpadu. Obec v napadeném ustanovení používá kritérium přihlášení v obci [§ 10e zákona místních poplatcích používá legislativní zkratku "přihlášení fyzické osoby", jež podle § 16c téhož zákona dále zahrnuje mimo jiné přihlášení k trvalému pobytu podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů]. Nejde přitom o kritérium, které má pravidelný vztah s množstvím vyprodukovaného odpadu. Trvalý pobyt je definován jako údaj zásadně "pouze" evidenční [srov. nález ze dne 30. 10. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 4/02 (N 136/28 SbNU 191; 495/2002 Sb.), bod 34 nálezu ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 59/10 (N 84/61 SbNU 299) a bod 24 nálezu ze dne 14. 6. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 10/22 (183/2022 Sb.)]. Přihlášení fyzické osoby k trvalému pobytu v obci neznamená, že tato osoba bez dalšího produkuje méně či více odpadu, protože toto kritérium ze své podstaty (obecně) nezohledňuje, kde a jakým způsobem osoba skutečně žije. Jakkoli lze akceptovat předpoklad, že běžně může osoba s trvalým pobytem v obci skutečně žít a produkovat odpad, vztah mezi uvedenými kategoriemi (trvalý pobyt a množství vyprodukovaného odpadu) bude značně nahodilý. Nelze také přehlédnout, že napadená právní úprava zvýhodňuje osoby, které mají v komunálních volbách aktivní volební právo, a ovlivňují tak složení obecního zastupitelstva obce Tchořovice, oproti majitelům nemovitých věcí nepřihlášeným k pobytu v obci, kteří takové volební právo nemají. Tato skutečnost může vzbuzovat úvahy i o vedlejším cíli napadeného ustanovení.
40. Totéž platí i z opačného pohledu. Účinkem napadeného ustanovení je větší berní zatížení vlastníků nemovité věci na území obce, ve které není nikdo přihlášen. Rovněž zde je vztah mezi uvedeným kritériem a množstvím vyprodukovaného odpadu nahodilý. Nahodilost u obou skupin poplatníků vzhledem k množství vyprodukovaného odpadu platí tím spíše, předpokládá-li napadené ustanovení, že jedna skupina poplatníků má pravidelně produkovat více odpadu než druhá skupina. Nic z toho však bez dalšího obecně neplatí. Úleva na poplatku stanovená napadeným ustanovením proto nevede k deklarovanému cíli, a modifikaci výše poplatku se zvýhodněním osob přihlášených v obci tak nelze považovat za přiměřenou a opodstatněnou věcnými důvody.
41. Jako další cíl obec označila snahu minimalizovat produkci směsného odpadu na jejím území. Tento cíl lze zajisté považovat za legitimní (srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 48/18). Obci lze přisvědčit zčásti v tom, že odráží-li výše poplatku rozsah vyprodukovaného odpadu, hrozí, že poplatníci mohou být motivováni odevzdávat méně odpadu záměrně s cílem snížit výši poplatku, což hypoteticky může vést např. ke vzniku nelegálních skládek. S tím však nesouvisí, jakým způsobem napadené ustanovení stanoví úlevu na poplatku, o což zde jde. Zvýhodnění osob s trvalým pobytem v obci nijak nemotivuje k vyšší či nižší produkci odpadu. Tento argument může být klíčový při úvaze obce, zda zavede poplatek "za systém", nebo "za odkládání". Směrem k oprávněnosti úlevy podle napadeného ustanovení však neobstojí. K tomuto legitimnímu cíli napadené ustanovení nevede, a proto modifikaci výše poplatku se zvýhodněním osob s trvalým pobytem nelze považovat ani v tomto směru za přiměřenou a opodstatněnou věcnými důvody.
42. Při hodnocení přiměřenosti přijatého řešení je dále rozhodné, že obce podle zákona o místních poplatcích mohou zavést poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Poskytuje-li zákon obcím možnost zvolit poplatková schémata zohledňující různá kritéria, zajišťuje tím právo územních samosprávných celků na samosprávu v konkrétní situaci. Tím spíše v podmínkách nyní posuzované věci, protože zákon umožňuje takové řešení, které vede k deklarovanému cíli (zohlednit ve výši poplatku rozsah vyprodukovaného odpadu). Nejde proto o situaci, kdy zrušení napadeného ustanovení povede k vyprázdnění nebo popření práva obce na samosprávu, a značí to, že existuje řešení, které má srovnatelný účinek a neodporuje kogentním ustanovením zákona.
43. Obsah napadeného ustanovení je v rozporu s čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy a čl. 11 odst. 5 Listiny. Obec poukazuje na dílčí nárůst nákladů, který Ústavní soud v souvislosti se změnou poplatku nepopírá. Nejde však o náklady nadměrné nebo likvidační. Lze akceptovat, že náklady na vybírání poplatku, jehož výše odráží rozsah produkce odpadu, zahrnují náklady na postup, jímž se toto kritérium vyhodnocuje. Jde o přirozený důsledek zákonodárcem nastaveného mechanismu výše poplatku. Bez zjištění rozsahu produkce odpadu by nemohl být naplněn účel právní úpravy. Jak uvedl navrhovatel, obec navíc napadeným ustanovením svoje příjmy z vybraných poplatků snížila, a proto je její argumentace vyššími náklady na vybírání poplatku vnitřně rozporná. Obec tak má v zásadě nadále dvě možnosti, trvá-li na vybírání některého místního poplatku za komunální odpad: buď ponechá stávající poplatek "za systém" bez zvýhodnění osob přihlášených v obci podle napadeného ustanovení, nebo v souladu s deklarovaným cílem zavede poplatek "za odkládání". U žádné z variant však nehrozí, že by na obec byly kladeny neúměrné nebo nesplnitelné administrativní požadavky, aby bylo možno hovořit o nikoli řádném fungování demokratického právního státu a územní samosprávy.
44. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že v podmínkách nyní posuzované věci dále nelze spatřovat srovnatelné okolnosti jako ve věci řešené nálezem sp. zn. Pl. ÚS 48/18, v němž Ústavní soud akceptoval zvýhodnění osob s trvalým pobytem v obci u poplatkové povinnosti v souvislosti s úhradou za nakládání s odpadem. Ústavní soud tehdy uplatnil táž obecná východiska jako v nyní posuzované věci. Tedy se zaměřil na to, zda jsou osvobození nebo úleva na místním poplatku podle kritéria trvalého pobytu opodstatněny legitimními důvody a jsou přiměřené. Přitom Ústavní soud tehdy shledal, že legitimním cílem obce byla ochrana životního prostředí a výchova k ní. Při posouzení přiměřenosti zvoleného řešení pro Ústavní soud bylo tehdy mimo jiné rozhodné, že finanční odměna podle tam napadeného ustanovení pro osoby s trvalým pobytem nebyla poskytována bez protiplnění (zjednodušeně řečeno: kdo třídil, měl úlevu na poplatku, viz bod 36 odůvodnění nálezu) a bylo ji možno chápat jako určitou formu investice, což u nyní posuzované věci neplatí. Stejně tak tehdy šlo o jinou právní úpravu a jiný deklarovaný cíl napadeného ustanovení. Nyní jde ovšem o zhodnocení legitimního cíle a přiměřenosti osvobození či úlevy podle kritéria přihlášení v obci (tedy trvalého pobytu) v podmínkách jiné konkrétní situace.
45. Obci nelze přisvědčit ani v tvrzení, že navrhovatel neměl důvod ke změně své praxe, zavedla-li obec obecně závaznými vyhláškami úlevu na poplatku ve srovnatelné podobě již po několikáté za více let. Jak bylo nicméně rozvedeno výše, ode dne 1. 1. 2021 došlo v právní úpravě odpadového hospodářství ke koncepčním změnám.
46. Lze chápat snahu obce dosáhnout v oblasti odpadového hospodářství takového řešení, které odpovídá zvláštnostem místních poměrů. Oprávnění obce spravovat věci na svém území podle jejích místních poměrů je ostatně podstatou jejího práva na samosprávu, což Ústavní soud respektuje. Proto se neomezil toliko na prosté konstatování porušení zákona, nýbrž zabýval se tím, jaké jsou skutečné motivace obce k přijetí napadeného ustanovení. Má-li proto obec nadále za to, že jejím místním poměrům lépe odpovídá poplatek, který zohledňuje, v jaké míře se kdo skutečně podílí na nákladech odpadového systému, nechť využije poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, či nechť v mezích své samostatné působnosti definuje takové nastavení poplatku, které v co nejvyšší míře respektuje kogentní ustanovení zákona a je přiměřené svému legitimnímu cíli.
47. Ústavní soud proto shledal, že obec nerespektuje, že kogentní právní úprava stanoví pro jím deklarovaný cíl podrobnou právní úpravu, a napadeným ustanovením modifikuje základní zákonem předpokládané parametry místního poplatku za obecní systém odpadového hospodářství v rozporu s § 10d odst. 2, § 10e a 10f zákona o místních poplatcích, aniž pro to má věcné důvody opodstatněné zvláštnostmi svých místních poměrů a takovou modifikaci provedla přiměřeným způsobem. Obsah napadeného ustanovení tak odporuje čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy a čl. 11 odst. 5 Listiny, protože ukládá poplatky mimo meze stanovené kogentními ustanoveními zákona o místních poplatcích. Protože napadené ustanovení neobstálo již ve třetím kroku testu, je nadbytečné se dále zabývat splněním jeho posledního, čtvrtého kroku.
VIII. Závěr
48. Z kogentních ustanovení zákona o místních poplatcích vyplývá, že poplatek za obecní systém odpadového hospodářství podle § 10f téhož zákona zásadně spočívá na rovném rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků vymezené v § 10e téhož zákona a výše tohoto poplatku je neutrální směrem k rozsahu vyprodukovaného odpadu, protože týž zákon za srovnatelným účelem v podrobnostech upravuje v § 10i až 10n poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Podle § 10d odst. 2 téhož zákona tak lze zavést současně pouze jeden z poplatků za odpad a jejich parametry nelze vzájemně kombinovat, nelze-li to ospravedlnit věcnými důvody opodstatněnými zejména místními zvláštnostmi dané obce. Nelze proto upravit úlevu na poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, která tyto základní parametry narušuje s cílem, aby výše poplatku zohlednila rozsah vyprodukovaného odpadu či aby základní parametry tohoto poplatku měly v důsledku takové úlevy srovnatelný účinek, aniž pro to existují legitimní věcné důvody a tato modifikace byla provedena přiměřeným způsobem.
49. Napadené ustanovení, které upravuje úlevu na místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství pro osoby s trvalým pobytem na jejím území ("přihlášené v obci"), aniž tak činí přiměřeně k jemu otevřeně deklarovanému cíli, proto odporuje § 10d odst. 2 zákona o místních poplatcích, protože tím zavádí prvky jiného podrobně upraveného poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, jakož i § 10e a 10f téhož zákona, protože tím narušuje základní parametry tohoto poplatku spočívající v rovném rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků bez věcného důvodu.
50. Ústavní soud proto návrhu vyhověl a napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky, jak je ve výroku nálezu uvedeno, zrušil podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pro rozpor s § 10d odst. 2, § 10e a 10f zákona o místních poplatcích a čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Odlišné stanovisko soudkyň a soudců Veroniky Křesťanové, Kateřiny Ronovské, Vojtěcha Šimíčka, Jana Wintra a Daniely Zemanové k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/22
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňujeme odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu; jsme přesvědčeni, že návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky měl být zamítnut. Vedou nás k tomu tyto důvody:
1. Zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v platném znění, svěřuje v § 1, 10d a násl. a § 14 do samostatné působnosti obcí stanovování poplatků za komunální odpad, a sice buď a) poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, nebo b) poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Od poplatku za obecní systém odpadového hospodářství jsou ze zákona osvobozeny osoby uvedené v § 10g. Podle § 14 obec zavádí poplatek obecně závaznou vyhláškou, v níž upraví mj. sazbu poplatku a může dále upravit další osvobození od poplatku a úlevu na poplatku.
2. Samospráva obcí je garantována v čl. 8 Ústavy. V samostatné působnosti může zastupitelstvo vydávat obecně závazné vyhlášky (čl. 104 odst. 3 Ústavy). Byla-li obcím zákonem svěřena pravomoc upravovat další osvobození a úlevy od místních poplatků, je to prostor ústavně garantované územní samosprávy a platí, že stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem (čl. 101 odst. 4 Ústavy). To platí i pro Ústavní soud. V nedávném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/23 (238/2023 Sb.) s odkazem na významný nález sp. zn. Pl. ÚS 45/06 (N 218/47 SbNU 871; 20/2008 Sb.) Ústavní soud v bodě 71 uvedl, že "při posuzování obecně závazných vyhlášek ... má být preferován respekt k místní samosprávě, vedoucí k minimalizaci zásahů do těchto právních předpisů". I nález sp. zn. Pl. ÚS 24/23 se přitom týkal daní a poplatků (konkrétně koeficientu pro výpočet daně z nemovitých věcí), jež podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") lze ukládat jen na základě zákona. Stanovení koeficientu pro výpočet daně z nemovitých věcí, stejně jako úprava dalších osvobození a úlev od místního poplatku, zákonný základ má.
3. Důvodem pro zásah Ústavního soudu do pravomoci obce stanovovat další osvobození a úlevy od místních poplatků by byla především kolize s jinými ústavními principy či hodnotami, šlo-li by o osvobození či úlevu zjevně diskriminační ve světle čl. 3 odst. 1 Listiny (zohledňující kupříkladu rasu či pohlaví poplatníka), případně individuálně šikanózní, jinak zjevně svévolné apod. Zásadním omezením prostoru obce pro svévoli přitom je maximální výše poplatku za obecní systém odpadového hospodářství 1200 Kč za rok (§ 10h odst. 1 zákona o místních poplatcích). Důvodem pro zásah Ústavního soudu by byl i rozpor se zákonem.
4. Obec Tchořovice v posuzované obecně závazné vyhlášce stanovila z poplatku za obecní systém 700 Kč ročně úlevu ve výši 200 Kč pro osoby přihlášené v obci. Takové stanovení úlevy není rozlišováním podle ústavně zakázaného kritéria (srov. čl. 3 odst. 1 Listiny) a z důvodů níže uvedených je nepovažujeme ani za svévolné. Nesouhlasíme ani s tím, že uvedené poskytnutí úlevy představuje modifikaci poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, která odporuje kogentním ustanovením zákona o místních poplatcích.
5. Systém dvou poplatků (za systém a za množství) byl zaveden zákonem č. 543/2020 Sb.; k poplatku za systém důvodová zpráva k návrhu tohoto zákona říká: "Poplatek za obecní systém odpadového hospodářství je poplatek za samotnou existenci systému nakládání s komunálním odpadem v obci. Tento poplatek vychází z principu, že ze systému má prospěch každá osoba, která je přihlášena v obci nebo vlastní na území obce nemovitou věc zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, ve které není přihlášena žádná fyzická osoba (srov. důvodovou zprávu k § 10e vymezující poplatníka tohoto poplatku), a to zásadně stejnou měrou." Lze předpokládat, že zákonodárce tento jednoduchý systém navázal na úředně ověřitelné skutečnosti (přihlášení k obci, vlastnictví nemovitosti v obci) a chtěl, aby platily obě skupiny, ale ne nutně stejně, nýbrž jen "zásadně stejnou měrou" - prostor pro výjimky, tedy pro uplatňování osvobození a úlev, tu tedy je. Výše popsaná úleva se nejeví být svévolnou.
6. V této souvislosti je třeba zmínit, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/18, který se rovněž týkal systému odpadového hospodářství v obci, v bodech 30, 31, 32, 36 a 38 provedl širší úvahu o hospodaření obce a připustil možnost zvýhodnění občanů s trvalým pobytem v obci; uvedl přitom, že "aspekt finančně-motivační ve smyslu zatraktivnění trvalého pobytu v obci" jako cíl právní úpravy "není samoúčelný, protože zvýšení daňových příjmů města z důvodu navýšení počtu obyvatel s trvalým pobytem se odráží v širší možnosti města působit opět ve prospěch svých občanů, případně dalších osob, které ve městě žijí, pracují či ho z jiných důvodů navštěvují, jelikož mu umožňuje realizovat projekty, na které by za jiných okolností finančně dosáhnout nemuselo". Na tento nález upozornil již bod 6 odlišného stanoviska Radovana Suchánka k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/22. Uvedený cíl právní úpravy je myslitelný i v právě posuzovaném případě, v odůvodnění nálezu však toto hledisko nebylo použito.
7. Dále je třeba uvést, že sama zákonná konstrukce poplatku za obecní systém odpadového hospodářství kombinuje placení "z hlavy" (u osoby přihlášené v obci) a "z domu" (u osoby vlastnící na území obce nemovitou věc zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, ve které není přihlášena žádná fyzická osoba). Za nemovitou věc, ve které není přihlášena k trvalému pobytu žádná osoba, se platí jeden poplatek, bez ohledu na to, kolik osob danou nemovitost reálně užívá. Za nemovitost osob přihlášených v obci se oproti tomu platí poplatek tolikrát, kolik je tam přihlášených osob. Osvobození a úlevy podle § 14 odst. 3 zákona o místních poplatcích mohou případnou nerovnováhu korigovat, což představuje legitimní cíl a je dalším argumentem proti jejich svévolnosti a proti závěru, že zvolenou úlevou byla zásadně modifikována povaha poplatku. Pokud zákonodárce svěřil obcím pravomoc stanovovat místní poplatky a osvobození a úlevy od nich, měl by Ústavní soud spíše chránit takto vytvořený prostor pro tvorbu politické vůle obce. Zasáhnout by měl jen v případě, že by obec zjevně překročila rámec daný zákonem.
8. Na okraj uvádíme, že i čl. 7 odst. 2 posuzované obecně závazné vyhlášky obce Tchořovice váže osvobození od poplatku osob mladších než 1 rok a osob starších než 80 let na kritérium přihlášení v obci, přičemž vlastníci nemovitostí v obdobných věkových kategoriích osvobozeni nejsou. Přesto Ministerstvo vnitra zrušení tohoto ustanovení nenavrhuje, byť se jedná dokonce o osvobození, a nikoliv pouze o úlevu od placení tohoto poplatku, a tuto okolnost pomíjí i většina pléna.
9. Další podstatné důvody pro náš nesouhlas s výrokem i odůvodněním nálezu jsou totožné se závěry odlišného stanoviska Vojtěcha Šimíčka a Jana Filipa k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/22, na které tímto odkazujeme. Obec Tchořovice tedy využila svoji zákonem svěřenou pravomoc upravovat další osvobození a úlevy od místních poplatků způsobem, který není protiústavní, protizákonný ani svévolný, a tudíž návrh Ministerstva vnitra na zrušení čl. 7 odst. 3 posuzované obecně závazné vyhlášky měl být zamítnut.
10. Jsme si vědomi, že Ústavní soud v právě zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/22 obdobně konstruované ustanovení obecně závazné vyhlášky města Krásná Lípa zrušil. Máme však za to, že a) důvody pro zrušení částí obecně závazných vyhlášek města Krásná Lípa a obce Tchořovice, uváděné v tomto nálezu a zopakované v aktuálním nálezu, nejsou přesvědčivé, a že ani b) neplatí, že plénum Ústavního soudu svoji předchozí judikaturu nemůže změnit.
11. Ústavní soud v bodě 27 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/22 (a v bodě 31 aktuálního nálezu) uvedl jako klíčová hlediska posuzování, že "modifikace poplatku za obecní systém odpadového hospodářství provedená takovým způsobem, že jeho výše zohledňuje rozsah vyprodukovaného odpadu, odporuje kogentním ustanovením zákona o místních poplatcích, protože kombinuje základní parametry dvou rozdílných poplatků ... a současně narušuje svůj základní parametr spočívající v rovném rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků ...". V bodě 29 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/22 (a v bodě 33 aktuálního nálezu) dále uvedl, že "ani stanovením úlevy na poplatku nebo osvobozením od něj proto zásadně nelze změnit jeho základní parametry tak, aby ve svém důsledku odporovaly kogentním ustanovením zákona, aniž pro to obec má věcné legitimní důvody a taková změna je provedena přiměřeným způsobem". Stanovení úlevy ve výši 200 Kč osobám přihlášeným v obci nepovažujeme za kombinování obou poplatků (za systém a za množství), a to i proto, že pro takovou úlevu lze najít jiné důvody než množství produkovaného odpadu (viz výše) a že odhady, kolik kdo vyprodukuje odpadu, jsou bez stanovení poplatku za množství jen těžko verifikovatelné. Stanovení úlevy ve výši 200 Kč osobám přihlášeným v obci nepovažujeme ani za zásadní změnu základního parametru poplatku, jímž je podle našeho názoru nezohledňování množství odpadu a poplatková povinnost jak osob přihlášených v obci, tak osob vlastnících v obci nemovitost.
12. Většina Ústavního soudu ve prospěch rozhodnutí, které následuje nález sp. zn. Pl. ÚS 25/22, argumentovala v bodě 27 i hodnotou stability judikatury: "Stabilita judikatury Ústavního soudu představuje ústavní hodnotu per se. Zaručuje, že se společnost může spolehnout na relativní stálost právního prostředí. V hierarchii rozhodnutí Ústavního soudu mají přitom nejvyšší stupeň závaznosti plenární nálezy [nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)], proto i samo plénum Ústavního soudu je svými nálezy vázáno a zásadně nemůže již jednou vyslovený právní názor měnit jen změnou hlasovacích poměrů či proměnou soudcovského sboru." I my považujeme stabilitu judikatury Ústavního soudu jako aspekt právní jistoty za ústavní hodnotu, která však vstupuje v našem rozhodování do poměřování s jinými ústavními hodnotami. Silné přesvědčení potřebné většiny soudců o převážení jiných ústavních hodnot (v tomto případě ochrany územní samosprávy v duchu principu subsidiarity, její působnosti stanovené zákonem a minimalizace zásahů státních orgánů, včetně Ústavního soudu, do činnosti územních samosprávných celků) může být důvodem pro změnu dřívějšího právního názoru Ústavního soudu v podobné pozdější věci.
13. Odchýlení se Ústavního soudu od jeho dřívějšího právního názoru výslovně připouští § 13 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud se v praxi i od právních názorů vyslovených v plenárních nálezech odchyloval [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 (N 16/21 SbNU 113; 64/2001 Sb.), odchylující se v otázce volebních kaucí od nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/96 (N 39/5 SbNU 315; 161/1996 Sb.), dále nález sp. zn. Pl. ÚS 32/18 (N 141/95 SbNU 213; 232/2019 Sb.), odchylující se v otázce pravomoci vyšších soudních úředníků od nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.), nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 44/17 (N 20/104 SbNU 191; 49/2021 Sb.), odchylující se v otázce uzavíracích klauzulí pro koalice od nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/2000]. Ze zahraničí lze uvést, že i britská Sněmovna lordů jednající jako nejvyšší soud se ve prospěch možnosti překonat svůj vlastní precedent vyslovila ve známém Practice Statement [1966] 3 All ER 77, též německý Spolkový ústavní soud se od své předchozí judikatury výslovně odchyluje (např. rozsudek BVerfGE 85, 264, odchylující se v otázce financování politických stran od rozsudku BVerfGE 73, 40, viz Schlaich, K., Korioth, S. Das Bundesverfassungsgericht. 12. Aufl., C. H. Beck, München 2021, str. 381).
14. Domníváme se konečně, že pro změnu právního názoru Ústavního soudu v této otázce hovoří i praktické důvody. Je totiž zřejmé (a Ústavnímu soudu z jeho činnosti známé), že podobné právní problémy již řeší i jiné obce (popř. zvolily by v příštích letech řešení obdobné úpravě v Tchořovicích nebo Krásné Lípě, kdyby ovšem Ústavním soudem nebylo shledáno protizákonným), a odklon od právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/22 by proto mohl mít značný zobecňující potenciál a význam, a to nejen ve vztahu k jednotlivým obcím, nýbrž i pro dozorovou a metodickou činnost Ministerstva vnitra.
15. S ohledem na shora uvedené závěrem shrnujeme, že návrh na zrušení napadených ustanovení obecně závazné vyhlášky obce Tchořovice měl Ústavní soud zamítnout.