38. Jinak řečeno je podstatné, že den vyhlášení volby (čl. 56 odst. 8 Ústavy) je pro průběh volby (v nejširším slova smyslu) určující. Posuzovaná věc dokládá, že pro konání volby a přehlednost procesu vedoucího k samotnému hlasování je nutno stanovit k určitému časovému okamžiku pomyslnou "dělicí čáru", která zahajuje volbu v širším slova smyslu a určuje počátek lhůty k podání kandidátních listin. Jde-li o argumentaci § 26 odst. 9 zákona o volbě prezidenta republiky, je třeba uvést, že teprve podání kandidátní listiny (avšak až po vyhlášení volby prezidenta) je onou právní skutečností (tak jako v jiných procesních řádech), kterou se zahajuje registrační řízení. Dané zákonné ustanovení ovšem pamatuje toliko na následky zániku mandátu poslance či senátora po podání kandidátní listiny, neupravuje však následky zániku mandátu před jejím podáním a současně po vyhlášení volby.
39. Pouhou organizační povahu rozhodnutí předsedy Senátu bez dalších právních následků, kterou shledává předseda Senátu i ministerstvo, nutno odmítnout. Jde sice o vrchnostenský (veřejnoprávní) akt s konstitutivními organizačními účinky, nicméně i tak je toto rozhodnutí způsobilé zasáhnout do základních práv nebo svobod jednotlivce [srov. bod 27 odůvodnění napadeného usnesení, a jde-li o rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 2/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelka se k tomuto pojetí v ústavní stížnosti výslovně hlásí a napadá také rozhodnutí předsedy Senátu. Naopak ministerstvo na usnesení (nikoli nález, jak chybně uvádí) Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/21 poukazuje zavádějícím způsobem; cituje toliko pasáž, v níž Ústavní soud shledal, že dotčené rozhodnutí prezidenta republiky není právním předpisem (protože jako takové bylo v odkazované věci napadeno), což ale jeho další účinky nevylučuje. Okamžik rozhodnutí o vyhlášení volby prezidenta republiky tak musí mít právní význam pro proces volby (tj. onen konstitutivní organizační účinek), ale i pro uplatnění základních politických práv a svobod občanů, politických stran a politických hnutí, popř. jiných politických sil.
40. V tomto ohledu je mimo jiné podstatné, že načasování rozhodnutí předsedy Senátu nebylo nijak zneužito. Volba nebyla vyhlášena ani nezvykle brzy, ani "na poslední chvíli". Současně nominující poslanci nepozbyli mandát za nepředvídatelných okolností. Daná věc není v tomto ohledu "hraniční", a není tak ani nutno přisuzovat nadměrnou váhu kritériu legitimity navrhujících poslanců. Na tomto důvodu ani napadené usnesení nezávisí, neboť tímto důvodem je až podání stěžovatelčiny kandidátní listiny ještě daleko před vyhlášením volby prezidenta republiky předsedou Senátu. Proto nelze na základě všech okolností dané věci shledat v nosném důvodu napadeného usnesení ústavněprávní exces.
41. Bylo též mnohokrát judikováno [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19 (č. 81/2021 Sb.)], že rozejdou-li se znění (doslovný výklad) právní normy s jejím smyslem a účelem, musí jim slova ustoupit. Nicméně to není stěžovatelčin případ. V posuzované věci ze zákona o volbě prezidenta republiky vše podstatné plyne a nelze proto argumentovat e silentio.
42. Uvedenému odpovídá i názor Nejvyššího správního soudu, podle něhož se stěžovatelka ocitá v odlišné (veřejnoprávní) situaci a nemůže jednoduše namítat, že je nucena činit něco, co zákon neukládá. Nenachází se v obvyklém vztahu občana a státu, který je převážně běžný v činnosti správních soudů, ani v soukromoprávním vztahu, v němž se uplatní autonomie vůle. Stěžovatelka tak nemůže "mechanicky" argumentovat tzv. zásadou legální licence. Stejně tak Nejvyšší správní soud v souladu s ústavním pořádkem usoudil, že je nesprávný názor, že měl být podle čl. 22 Listiny vstřícně upřednostněn výklad směřující k možnosti vykonat (pasivní volební) právo. Tato výkladová zásada připadá v úvahu až tehdy, je-li interpretace práva natolik sporná, že se nabízí několik rovnocenných výkladových variant. V tomto případě byly smysl a účel zákona se zřetelem ke konkrétním specifickým okolnostem věci ústavně souladně vyloženy, a soud tak nebyl v pozici rozhodovat "v pochybnostech ve prospěch". Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti (viz výše bod 16) přiléhavě konstatoval, že "výklad, který umožní a ochrání svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti, nelze zjednodušit na pravidlo ‚ve prospěch kandidatury'. Úkolem volebních soudů není jen ochrana subjektivního volebního práva, ale též objektivní zákonnosti volebního procesu."
43. Ústavní soud proto považuje za zjevně neopodstatněnou stěžovatelčinu námitku, že Nejvyšší správní soud nezjišťoval vůli zákonodárce a následně neodůvodnil dostatečně, proč podle něj připadá v úvahu toliko jediný výklad zákona. Přisvědčit lze také vyjádření senátorů; stěžovatelka zjevně zaměňuje objektivně-recentní výklad práva se zřetelem k interpretaci (subjektivně-historické) vůle zákonodárce, učiněný na základě objektivních "vodítek" do Ústavy a zákona vtělených, za domnělou vůli zákonodárce, která podle ní má výsledný výklad určovat. Jinými slovy "skutečná" vůle zákonodárce ve smyslu, v jakém ji chápe stěžovatelka, je obtížně prokazatelná, je také dílčím objektem výkladu, a sama o sobě bez zřetele ke smyslu a účelu zákona neposkytuje "automatickou" odpověď na legitimní výklad práva (srov. známý výrok Gustava Radbrucha "...das Gesetz kann klüger sein als seine Verfasser - es muß sogar klüger sein als seine Verfasser", tedy že "zákon může a dokonce musí být moudřejší než jeho tvůrce". Viz jeho Rechtsphilosphie. Studienausgabe. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 1999, s. 107).
44. Z čl. 22 Listiny bez dalšího neplyne - na rozdíl od mínění ministerstva -, že by orgány veřejné moci musely volit výklad k adresátovi normy natolik vstřícný, že by "automaticky" zaručoval výkon volebního práva. Naopak, výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem chrání práva ostatních kandidátů a svobodnou soutěž politických sil. S námitkou ministerstva týkající se výkladu zákona vstřícně ke kandidátovi podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 275/96, jakož i s odlišnými okolnostmi v odkazované věci přítomnými, se Nejvyšší správní soud dostatečně vyrovnal v bodu 18 odůvodnění napadeného usnesení.
45. Zjevně neopodstatněnou je také stěžovatelčina námitka, podle níž ze systematiky zákona o volbě prezidenta republiky neplyne, že by zákonodárce vnímal proces volby jako řízení, které má přesně vymezený začátek a konec, nýbrž upravil jeho jednotlivé části. To totiž neznamená, že by teleologickému výkladu odporoval výklad systematický, neboť ze stěžovatelčiny teze žádné argumenty pro systematický výklad zákona neplynou. Jak poznamenal Nejvyšší správní soud, proces volby nutno chápat také v širším smyslu, nikoli jen jako proces hlasování. Z toho také plyne, že i systematice zákona nutno rozumět v její komplexnosti a brát v úvahu, že zákonodárce upravil její dílčí aspekty, jak je ostatně běžné. Proces volby (v širším smyslu) nutno seznat až ze vzájemné provázanosti jednotlivých hlav a ustanovení zákona, jakož i ze souvislosti s ustanoveními dalších právních předpisů, zejména předpisů ústavního pořádku, a to při zohlednění jejich smyslu a účelu.
46. Ústavní soud shrnuje, že s námitkami stěžovatelky i odůvodněním rozhodnutí ministerstva se Nejvyšší správní soud vypořádal ústavněprávně přijatelným způsobem. Jeho rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, soud srozumitelně a logicky uvedl, z jakých skutečností vycházel, jakými úvahami se při rozhodování řídil, které právní předpisy použil, a jak a proč je vyložil. Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení bylo projevem libovůle.
47. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Podle čl. 1 odst. 1 písm. f) a čl. 1 odst. 2 písm. a) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti (sdělení č. 52/2014 Sb.), tak učinil v plénu, které si tímto rozhodnutím vyhradilo rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím správního soudu ve věcech registrace (§ 89 soudního řádu správního), jde-li o volbu prezidenta republiky, včetně rozhodnutí o odmítnutí těchto ústavních stížností. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť mu vyhověl fakticky. Vzhledem k bezodkladnému rozhodnutí o ústavní stížnosti se Ústavní soud již nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2023
Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu