42. Avšak podle Nejvyššího soudu naopak platí, že zavraždění policisty ve službě představuje okolnost zpravidla zesilující intenzitu duševních útrap pozůstalých, a proto opodstatňuje vyšší odškodnění (srov. rozsudek ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3111/2018). Tento předpoklad Ústavní soud nezpochybňuje. V uvedené věci však Nejvyšší soud rozhodoval o odškodnění pozůstalých z tzv. povinného ručení vozidla, kterým tehdejší pachatel policistu zavraždil. Přestože jde též o odpovědnost objektivní, existuje zde silný a legitimní zájem na rychlém a efektivním odškodňování obětí dopravních nehod (srov. směrnici Rady ze dne 24. 4. 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění). Odškodňují se zde též v podstatě nároky, které by bylo možné požadovat po škůdci z odpovědnosti za zaviněné úmrtí (viz dále sub 47).
43. Jinými slovy, nebezpečná povaha výkonu služby v bezpečnostních sborech může být legitimním argumentem snižujícím systémově či v konkrétní situaci intenzitu společenského konsensu na rozsahu odškodnění pozůstalých ze služebního úrazu, avšak současně opodstatní vyšší intenzitu duševních útrap pozůstalých, kterou lze zohlednit při hodnocení přiměřenosti odškodnění.
44. Tento argument se však neuplatní v nyní posuzované věci, kdy otec stěžovatelů zemřel při "běžné" dopravní nehodě. Dopravní nehodu sice podle všeho zavinil řidič policejního vozidla (což si rovněž zasluhuje pozornost, viz dále) a došlo k ní při plnění služebních povinností, avšak nikoli "v akci", například při pronásledování podezřelého vozidla. Okolnosti nyní posuzované věci podle všeho nejsou ničím výjimečným z hlediska nebezpečí typického pro výkon služby v bezpečnostních sborech. Smrt při dopravní nehodě může běžně nastat při výkonu mnoha profesí. Ani zde proto nelze z hlediska práva na rovné zacházení opodstatnit horší odškodnění újmy ze smrti blízkého.
45. V nyní posuzované věci proto neexistuje žádný ospravedlnitelný důvod pro rozdílné odškodnění újmy stěžovatelů jako pozůstalých po příslušníku bezpečnostních sborů, který zemřel při plnění služebních povinností při dopravní nehodě ve srovnání s pozůstalými po zaměstnanci v obdobné situaci. K řešení otázky, zda se tato nerovnost do právního postavení stěžovatelů konkrétně promítla, viz body níže.
Srovnání odškodnění smrti osoby blízké způsobené v důsledku dopravní nehody při služebním úrazu a mimo vztahy související s výkonem závislé práce
46. Jde-li dále o srovnání situace stěžovatelů a pozůstalých po zemřelém při dopravní nehodě mimo jakýkoli obdobný vztah, stěžovatelé zde přiléhavě odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 54/2021 (sub 10). Jeho logika nachází své opodstatnění i v nyní posuzované věci, protože ani zde neexistují žádné ospravedlnitelné důvody odškodňovat pozůstalé po příslušnících bezpečnostních sborů hůře než v jakémkoli jiném vztahu či mimo něj. Jde o situace srovnatelné, odškodňování zde je horší, protože při plnění z tzv. povinného ručení lze zásadně odškodnit podle ustanovení občanského zákoníku umožňujících plnou soudcovskou úvahu o rozsahu a výši náhrady (§ 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.). To je zřetelné zvláště u stěžovatele, u nějž zde neplatí žádné formální omezení plynoucí z jeho postavení jako tzv. zaopatřeného dítěte. Ani zde nelze nalézt žádné legitimní důvody k omezení rozsahu odškodnění druhotných obětí. V nyní posuzované věci není povaha služebního poměru sama o sobě důvodem opodstatňujícím rozdílný přístup a vyloučení zásad odškodňování osobnostních práv.
47. Podle Ústavního soudu proto uplatnění nároku na odškodnění duševní újmy ze smrti osoby blízké z tzv. povinného ručení u pojistitele vozidla, jímž byla způsobena újma, zde srovnatelně nebrání okolnost, že k újmě došlo při služební cestě přímého poškozeného, byla-li újma způsobena provozem dopravního prostředku, jehož provozovatelem byl bezpečnostní sbor jako jeho zaměstnavatel.
48. Protože pak Ústavní soud věc hodnotí v jejím celkovém kontextu, nezbývá, než stěžovatele na uplatnění odpovědnosti z tzv. povinného ručení odkázat. S ohledem na zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud zohlednil, že neodůvodněné nerovnosti nižšího standardu odškodňování je ve specifické situaci stěžovatelů možné překlenout uplatněním jiné odpovědnosti, která slouží částečně ke srovnatelnému účelu; odškodnit újmu ze smrti blízkého.
49. Obdobné řešení ostatně Nejvyšší soud akceptoval již v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3111/2018 (sub 43). Nejvyšší soud rovněž v obecné rovině akceptuje souběžné uplatnění více odpovědnostních titulů, dovoluje-li to povaha věci (srov. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 710/2019). To značí, že řešení nastíněné v tomto rozhodnutí nepředstavuje judikaturní obrat a není ani nesystémové či doktrinálně neudržitelné. Též Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 připustil, že neumožňuje-li konkrétní právní úprava dostatečně kompenzovat nemajetkovou újmu na osobnostních právech, nelze vyloučit dodatečnou kompenzaci podle obecných ustanovení o náhradě nemajetkové újmy.
VI.
Závěr
50. Přiměřenost odškodnění stěžovatelů je tak věcí případného dalšího řízení. Sami stěžovatelé tvrdí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy, respektive pojistné plnění, uplatnili u pojišťovny, která ale zatím podle jejich tvrzení v ústavní stížnosti vůči nim neplnila. Věc však podle všeho dosud nebyla řešena u soudu. Právní řád tak poskytuje stěžovatelům možnost, jak eventuálně odčinit nemajetkovou újmu ze smrti jejich otce, a nerovnost založenou právní úpravou odškodnění podle zákona č. 361/2003 Sb. tedy lze překlenout. Proto přestože závěry napadených rozhodnutí odporují principu rovnosti v odškodňování újmy na osobnostních právech, jejich výroky z hlediska ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů obstojí. Z téhož důvodu Ústavní soud neuvažoval o případném návrhu plénu na zrušení ustanovení téhož zákona pro rozpor s ústavním zákonem [§ 64 odst. 1 písm. c) a § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu].
51. Soud v případném řízení o nároku stěžovatelů na pojistné plnění z tzv. povinného ručení přihlédne k plnění, které bylo již poskytnuto od bezpečnostního sboru z odškodnění služebního úrazu (stěžovatel však neobdržel ničeho; není nezaopatřeným dítětem, a nesplňuje tak podmínky pro odškodnění podle § 109 zákona č. 361/2003 Sb. - sub bod 4 shora). Klíčové bude zhodnotit intenzitu újmy stěžovatelů, vyjasnit účel již poskytnutého plnění, a určit, zda již újma stěžovatelů byla přiměřeně odčiněna, popřípadě zda je třeba ji odčinit "dodatečně" ještě dalším plněním. Soud též zohlední vzájemně proti sobě stojící oprávněné zájmy všech dotčených subjektů, tedy včetně bezpečnostního sboru, viníka nehody či pojišťovny. Bude však ctít zejména princip plné náhrady újmy a ústavně zaručená práva stěžovatelů na ochranu jejich soukromého a rodinného života, která v nyní posuzované věci vystupují do popředí. Soud bude rovněž ctít závěr, že odpovědnost bezpečnostního sboru ze služebního poměru není jediným nárokem, který mohou stěžovatelé k odškodnění své újmy uplatnit. Ústavní soud však nepředjímá, jak civilní soud případně o dalších žalobních požadavcích stěžovatelů rozhodne.
52. K dalším praktickým aspektům Ústavní soud dodává, že dosud nehodnotí ani případné otázky běhu promlčecích lhůt. S ohledem na složitost posuzované problematiky a konkrétní okolnosti tohoto případu však lze eventuálně uvažovat i o posouzení potenciálních námitek promlčení v rozporu s dobrými mravy. Zajisté zde není místo pro žádné kategorické či předčasné závěry, avšak je třeba zdůraznit povinnost nalézt spravedlivé řešení každé věci s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem. Což se týká, znovu, všech aktérů dotčených vztahů. V úvahu nepřipadá ani eventuální uplatnění překážky věci rozhodnuté, protože původní žaloba stěžovatelů u civilních soudů směřovala vůči bezpečnostnímu sboru, nikoli pojišťovně z tzv. povinného ručení. Tehdejší posouzení jejich žalobních nároků jako pojistného plnění podle zákona č. 168/1999 Sb. proto nepřicházelo v úvahu.
53. Konečně přestože pro Ústavní soud byla v nyní posuzované věci rozhodná již neúčinná právní úprava, nemůže odhlédnout od současného zákonného nastavení odškodnění smrti z pracovních úrazů a služebních úrazů; zatímco u pracovního poměru se nyní může odškodnění domáhat v podstatě každá blízká osoba ve výši odrážející intenzitu její újmy (sub 31), u bezpečnostních sborů se nadále podle § 109 zákona č. 361/2003 Sb. uplatní předem daná částka, kterou nelze navýšit. Totéž ustanovení nadále omezuje odškodnění pouze na manžela, tzv. nezaopatřené dítě a rodiče žijícího ve společné domácnosti. Důvodová zpráva ani judikatura pro takový zásadní rozdíl neposkytují jakékoli vysvětlení. Posuzovaná věc pro Ústavní soud nepředstavuje náležitý podklad k důkladnému řešení případných nedostatků současné právní úpravy z hlediska ústavního principu rovnosti, avšak tento nález poslouží přinejmenším jako vodítko, s čím se bude třeba vypořádat. Ústavní soud proto vyzývá zákonodárce, aby zvážil, zda jsou zřetelné rozdíly v odškodňování zaměstnanců a příslušníků bezpečnostních sborů skutečně ospravedlnitelné. Není-li tomu tak, bude nezbytné i zákon změnit. Ústavní soud však své případné stanovisko v příhodnější procesní situaci nepředjímá.
54. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Rozhodl tak bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 téhož zákona).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu