50. Podle nálezu ze dne 5. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2355/12 (N 184/67 SbNU 225) spočívá zásada zákazu reformace in peius v tom, že opravný prostředek účastníka řízení nemůže být vykládán v jeho neprospěch. Pokud tedy stěžovatel podá stížnost ve vztahu k výši peněžité záruky, přičemž předmětem přezkumu se následně stane samotná přípustnost přijetí záruky, jde o porušení této zásady a zhoršení postavení stěžovatele v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle nálezu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 525/15 (N 210/83 SbNU 341) je uplatnění zákazu reformace in peius podle trestního řádu součástí požadavku řádně vedeného a řádně zakončeného trestního řízení před obecným soudem podle čl. 36 odst. 1 a 4; zpřísní-li soud vyššího stupně, jsa omezen touto zásadou, alespoň jeden z uložených trestů, je třeba, aby z odůvodnění takového rozhodnutí byly zřejmé důvody pro takovou změnu.
51. Není přitom důvod pojímat zásadu zákazu reformace in peius rozdílně v občanském soudním řízení a trestním řízení, půjde-li o srovnatelné procesní situace. Je sice pravda, že v občanském soudním řízení se tato zásada uplatní v omezené míře, protože zde proti sobě stojí zpravidla dva subjekty v rovném postavení vůči soudu. Avšak za situace, kdy odvolání podal jen jediný účastník řízení, vystupuje zde v podstatě jen jediný odvolatel vůči soudu. Protistrana samozřejmě může svá práva v odvolacím řízení nadále aktivně bránit; může odvrátit změnu prvostupňového rozhodnutí či jeho zrušení. Nemůže se však již domáhat změny v neprospěch (jediného) odvolatele, protože k tomu bylo nutné projevit vůli dispozičním úkonem - odvoláním.
52. Podstata zásady zákazu reformace in peius, která zaručuje, že procesní postavení odvolatele nebude jen v důsledku podaného odvolání zhoršeno, je v některých situacích totožná v občanském soudním řízení i řízení trestním. Proto platí-li současně, že judikatura obecných soudů i doktrína jednoznačně operuje s uplatněním zásady zákazu reformace in peius v občanském soudním řízení, nemá Ústavní soud v duchu jednoty a bezrozpornosti právního řádu žádný racionální důvod v obecné rovině přistupovat k uplatnění této zásady rozdílně jinak v občanském řízení a jinak v řízení trestním. Nastane-li situace, jejíž povaha uplatnění této zásady dovoluje a vyžaduje, je soud povinen ji respektovat. V konkrétní situaci pak může dojít k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu.
B) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
53. Jde-li o nyní posuzovanou věc, městský soud výrok o nákladech prvostupňového rozhodnutí změnil pro nesprávné určení tarifní hodnoty. Z vyžádaného spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním v celém rozsahu (č. l. 498 a násl.), ačkoli v ústavní stížnosti opakovaně uváděl, že odvolání proti nákladovému výroku rozsudku obvodního soudu nepodal. Tomu svědčí jak odůvodnění samotného odvolání, tak tam formulovaný závěrečný návrh (č. l. 500). Ústavní soud rovněž ověřil, že proti rozsudku obvodního soudu podala odvolání také druhá vedlejší účastnice, která brojila i proti nákladovému výroku s tvrzením nesprávně určené výše tarifní hodnoty. Obvodní soud však řízení o odvolání druhé vedlejší účastnice zastavil, protože nezaplatila soudní poplatek (č. l. 522 a násl.).
54. Městský soud proto v pokračujícím odvolacím řízení rozhodoval výhradně o odvolání stěžovatele, na jehož základě rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil. Avšak změnil jej pouze ve výroku o nákladech prvostupňového řízení v neprospěch stěžovatele a naopak ve prospěch vedlejších účastnic, protože stěžovateli přiznané náklady snížil. A to přestože projednatelné odvolání - jako dispoziční úkon - podal jen sám stěžovatel. Městský soud tak zhoršil postavení stěžovatele na základě jím samotným podaného odvolání, zatímco vedlejším účastnicím zajistil pro ně příznivější výsledek, ačkoli o něj předvídaným způsobem (dispozičním úkonem) řádně neusilovaly.
55. Napadené rozhodnutí proto v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius zhoršilo na podkladě odvolání jediného odvolatele jeho procesní postavení. Městský soud přitom byl v dané procesní situaci oprávněn rozhodnout jen ve prospěch stěžovatele, který jako jediný projevil vůli dispozičním úkonem chránit svůj právní zájem. Opačným rozhodnutím městský soud nepřípustně nahradil chybějící procesní aktivitu vedlejších účastnic, v jejichž prospěch došlo ke změně odvoláním napadeného rozhodnutí. Nešlo přitom například o náklady řízení státu; nebyl zde ani veřejný zájem, v jehož prospěch by bylo opodstatněné nákladový výrok měnit. Změna nákladového výroku byla ryze ve prospěch procesně pasivních vedlejších účastnic. Ty ostatně zůstaly pasivní rovněž v řízení o ústavní stížnosti a ani posléze svoji dosavadní pasivitu nevysvětlily.
56. Ústavní soud nepovažuje za významné, jaké rozhodnutí o nákladech je správné, protože jde o procesní postup. V nyní posuzované věci se rozhodnutí městského soudu v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius negativně promítlo ve sféře garance odvolacího práva stěžovatele ve smyslu přístupu k soudu (zákonem předvídanému řízení o opravném prostředku), protože nepodal-li by stěžovatel odvolání, nedošlo by ke zhoršení jeho právního postavení (čl. 36 odst. 1 Listiny). Došlo též k zásahu do práva stěžovatele na rovnost účastníků v řízení, protože městský soud napadeným rozsudkem nepřípustně zvýhodnil vedlejší účastnice jako protistranu stěžovatele rozhodnutím v jejich prospěch, přestože k tomu neprojevily svoji vůli dispozičním úkonem a neopodstatňuje to ani veřejný zájem (čl. 37 odst. 3 Listiny).
57. Vzhledem k výše uvedeným důvodům, byť jde o náklady řízení, ke kterým Ústavní soud přistupuje obecně zdrženlivě, jde o podstatnou vadu v kvalitativním smyslu, protože narušuje samou podstatu přístupu k odvolacímu řízení a rovnosti účastníků řízení. Z hlediska kvantitativního pak jde o výrazné snížení nákladů řízení z původně přiznané částky 314 971,20 Kč na částku 144 091 Kč. Procesní pochybení proto též představuje závažný zásah do majetkové sféry stěžovatele. Věc tedy dosahuje náležitého ústavněprávního rozměru. Napadené rozhodnutí městského soudu tak odporuje čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny.
VI. Závěr
58. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že městský soud v nyní posuzované věci překročil své oprávnění posuzovat odvoláním napadený rozsudek výhradně v rozsahu řádně podaných odvolání a rozhodnout jen ve prospěch jediného odvolatele, nejsou--li k opačnému postupu náležité důvody, čímž rozhodl v rozporu se zásadami ovládajícími občanské soudní řízení. Tato procesní vada pak v okolnostech nyní posuzované věci vedla k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s jeho právem na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, protože došlo k bezdůvodnému zvýhodnění účastníků, kteří k takovému postupu neprojevili vůli řádným dispozičním úkonem. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a výrok II napadeného rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení před obvodním soudem zrušil. Protože městský soud bude o stěžovatelem podaném odvolání rozhodovat znovu, včetně nákladů odvolacího řízení, přistoupil Ústavní soud rovněž ke zrušení výroku III o nákladech odvolacího řízení.
59. Zrušením výroků II a III rozsudku městského soudu se vytváří prostor pro opětovné posouzení rozhodnutí obvodního soudu o nákladech (prvostupňového řízení) městským soudem. Zároveň se tím stěžovateli otevírá možnost uplatnění argumentace ohledně právní stránky předmětné věci. Úkolem městského soudu v dalším řízení pak bude posoudit věc znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), tedy zejména že není oprávněn za dané procesní situace změnit odvoláním napadený rozsudek obvodního soudu v neprospěch stěžovatele.
60. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Odlišné stanovisko soudce Jana Wintra
Podle § 22 zákona o Ústavním soudu uplatňuji odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu; jsem přesvědčen, že ústavní stížnost měla být odmítnuta, popř. zamítnuta. Vedou mne k tomu tyto důvody:
1. Nález jasně (v naprosté většině textu, aplikace na posuzovanou věc je jen v bodech 53-57) zavádí zákaz reformationis in peius (změny k horšímu) v civilních věcech, s odůvodněním, že takový zákaz vyplývá z ústavního pořádku, konkrétně z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle mě nevyplývá. Nemám za to, že z těchto abstraktních ustanovení Listiny lze dovodit takto konkrétní pravidla občanského práva procesního.
2. Zákaz reformationis in peius je pozitivněprávně zakotven pro odvolání v trestním řízení v § 259 odst. 4 (a pro dovolání v § 265p odst. 1) trestního řádu: "V neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení." V občanském soudním řízení takový zákaz pozitivněprávně zakotven není. Nic nebrání zákonodárci takový zákaz zavést i v občanském soudním řízení, ale neučinil tak.
3. Kdybychom věcně zkoumali argumenty pro a proti zákazu reformationis in peius (což ale, jak uvádím výše, náleží zákonodárci), mám za to, že vedle argumentů pro (jež přesvědčivě shrnuje nález) jsou ke zvážení i argumenty proti - zájem na správnosti rozhodnutí (v důsledku zakotvení zákazu reformationis in peius neobstojí i zjevně správná druhoinstanční rozhodnutí) a zájem na rychlosti a hospodárnosti řízení (takto pojatý zákaz reformationis in peius povzbuzuje k podávání opravných prostředků, místo aby odrazoval). V trestním právu nad tím vším převáží ochrana svobody obviněného a zásada subsidiarity trestní represe, tam je proto tento zákaz zcela namístě (navíc je výslovně zakotven v zákoně), tady to ale tak jednoznačné není a navíc to není stanoveno v zákoně. Diskuse o tom, které z těchto argumentů jsou silnější, přísluší podle mého názoru zákonodárci, obecným soudům a doktríně, nikoli Ústavnímu soudu. V úpravě civilního procesu má zákonodárce značný prostor pro uvážení (a civilní soudy pro interpretaci). Rolí Ústavního soudu není z několika článků v Listině dovozovat komplexní pravidla civilního procesu, a svazovat tak zákonodárci a obecným soudům ruce, resp. předepisovat jedinou správnou podobu civilněprocesních zásad a pravidel.
4. Za zvlášť problematické považuji vztažení zákazu reformationis in peius i na nákladový výrok, když ale o náhradě nákladů rozhoduje soud bez návrhu (§ 151 odst. 1 občanského soudního řádu). Nález přitom v bodě 24 sám uvádí s odkazy na odbornou literaturu pro civilní proces, že v řízení ovládaném zásadou oficiality zákaz reformationis in peius neplatí. I rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, o který se nález opírá, uvádí s odkazem na zahraniční literaturu totéž: "Jednu z výjimek ze zákazu změny k horšímu představují řízení ovládaná zásadou oficiality."
5. Nepřipadá mi tedy, že věc má ústavní rozměr a že byla dotčena základní práva stěžovatele. Jde o snížení náhrady nákladů řízení z 315 na 144 tisíc Kč, soud rozhoduje bez návrhu, odůvodnil to, tudíž bych dal přednost dlouhodobě deklarované zdrženlivosti Ústavního soudu v nákladových věcech (viz nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 a řadu dalších rozhodnutí: "K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít (a i kdyby měla) citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.").