63. Zbývá konečně zdůraznit, že projednávaná věc je podle Ústavního soudu srovnatelná především s případem Fröhlich proti Německu. V něm se ESLP zabýval návrhem domnělého biologického otce, který se domáhal provedení testu DNA a úpravy styku s tehdy čtyřletým dítětem, které žilo v rodině se svou matkou, jejím manželem (právním otcem) a svými sourozenci. Německé soudy návrh údajného biologického otce zamítly s tím, že v rozporu s nejlepším zájmem dítěte je již posouzení předběžné otázky, zda je navrhovatel biologickým otcem dítěte či není. Dítě žilo v dobře uspořádané a emocionálně stabilní rodině sestávající z otce, matky a dalších dětí; podle vnitrostátních soudů by takové rodinné spojení bylo zničeno, kdyby bylo potvrzeno otcovství navrhovatele a nařízen styk. Dítě jako otce vnímalo pouze manžela matky, který k němu převzal otcovskou roli a nechoval se k němu jinak než k ostatním sourozencům. Byť bylo vysoce pravděpodobné, že navrhovatel je biologickým otcem dítěte, vyjasnění otázky otcovství by neslo riziko, že by se rodina rozpadla, což by mělo pro dítě značné negativní důsledky. Manželé s provedením testů DNA nesouhlasili a vůči údajnému biologickému otci se semkli. Právní otec může s nejistotou ohledně otcovství žít bez negativních důsledků pro dítě, avšak kdyby bylo postaveno najisto biologické otcovství navrhovatele, právní otec by si uvědomil, že jeho dlouhodobá důvěra ženě byla neoprávněná a nebylo by možné předvídat jeho reakci. Existovalo tedy očividné riziko, že by se manželství rozpadlo s ohledem na předchozí problémy páru. Styk dítěte s údajným biologickým otcem by se mohl rozvinout, jakmile začne dítě klást otázky, ale v době rozhodnutí nebylo v jeho zájmu, aby bylo konfrontováno s otázkou otcovství. Vnitrostátní soudy přihlédly především k vysoce emotivním konfliktům mezi právními rodiči a údajným biologickým otcem a ke skutečnosti, že navrhovatel nevyloučil, že by mohl dítě informovat, že je jeho biologickým otcem, když by je viděl (rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 2018 ve věci Fröhlich proti Německu, č. stížnosti 16112/15, §§ 11-26).
64. ESLP v právě popsaném případu dospěl k závěru, že německé soudy postupovaly rozumně a v nejlepším zájmu dítěte. Vnitrostátní rozhodnutí byla podle ESLP dobře odůvodněna a nebyla založena na standardizovaných argumentech ve prospěch sociálních rodin. Vnitrostátní soudy mohou upustit od nařízení testu otcovství v případech, kdy další podmínky pro styk nejsou splněny, tj. tedy i v případech, kdy by styk nebyl v nejlepším zájmu dítěte (Fröhlich proti Německu, § 43).
65. Podle Ústavního soudu jsou skutkové okolnosti nyní projednávaného případu velmi podobné a rozhodnutí ESLP i německých soudů pouze potvrzují, že Ústavní soud všechny relevantní okolnosti v případě stěžovatele zvážil. Podstatný rozdíl nelze podle Ústavního soudu shledat ve skutečnosti, že stěžovatel v nyní projednávané věci - údajný biologický otec - výslovně vyloučil svůj záměr dítěti sdělit, že je jeho biologickým otcem. Byť Ústavní soud racionální a konstruktivní přístup stěžovatele oceňuje, riziko významného narušení stabilního prostředí se tím významně nesnižuje, a to především s ohledem na kategoricky odmítavý postoj rodičů dítěte vůči stěžovateli.
66. Na druhou stranu, projednávaný případ je podle Ústavního soudu odlišný od věcí Mandet proti Francii. Zde se ESLP zabýval návrhem domnělého biologického otce na zrušení uznání "právního" otcovství manžela matky přibližně devítiletého dítěte. Francouzské soudy dospěly k závěru, že zájem dítěte poznat pravdu o svém původu převažuje nad zájmem na zachování citové stability rodiny, ve které se nachází. Návrh údajného biologického otce vnitrostátní soudy připustily a nařídily provést krevní testy, a to navzdory výslovnému přání samotného dítěte, které o zpochybnění otcovství v době řízení vědělo.
67. ESLP v uvedené věci dospěl k závěru, že vnitrostátní soudy rozhodly v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Při posuzování přiměřenosti zásahu ESLP vzal mimo jiné v úvahu, že v řízení bylo prokázáno, že údajný biologický otec udržoval intimní vztahy s matkou a žil s ní nejen v době početí, ale i po porodu, přičemž dítě "bylo [na veřejnosti] známé jako jejich dítě" (Mandet proti Francii, § 54). ESLP dále zdůraznil, že dítěti bylo v době vydání prvostupňového rozhodnutí přibližně dvanáct let a ke dni vydání kasačního rozhodnutí mu bylo patnáct let (§ 58). Za podstatné ESLP konečně považoval, že vnitrostátní soudy ponechaly výkon rodičovské odpovědnosti jeho matce a že jejich rozhodnutí nebránila tomu, aby dítě i nadále žilo ve své původní rodině spolu s "právním" otcem.
68. Právě uvedené okolnosti zvažované ze strany ESLP přitom naznačují, v čem se případ Mandet proti Francii oproti nyní projednávanému případu liší: Dítěti jsou tři roky, není mu dvanáct, či dokonce patnáct let. Dítě o projednávání otázky biologického otcovství neví a obecné soudy s ním žádným způsobem nekomunikovaly. Konečně, dítě žilo od narození nepřetržitě s matkou a jejím manželem.
69. Na základě výše uvedeného lze uvést třetí dílčí závěr: Zásah soudů do práva stěžovatelů na soukromý život je přiměřený, protože v nejlepším zájmu tříletého dítěte - které žije ve fungující rodině s matkou, právním otcem a sourozenci - nyní není, aby soudy prostřednictvím DNA testu zjistily, zda je jeho biologickým otcem cizí muž, a případně upravily jejich styk.
IX. Závěr
70. Ústavní stížnosti nejsou důvodné, protože soudy neporušily základní právo stěžovatelů na soukromý život a ani právo stěžovatele na soudní ochranu.
71. Byť neprovedení testu DNA za účelem zjištění biologického otcovství a případného určení styku představovalo zásah do práva stěžovatelů - údajného biologického otce i tříletého dítěte - na soukromý život, postupovaly soudy na základě ústavně konformního výkladu § 771 a § 927 občanského zákoníku, jenž jim umožňuje sledovat různé legitimní cíle a zvažovat protichůdné zájmy dotčených osob. Zásah soudů byl zároveň přiměřený, protože v nejlepším zájmu tříletého dítěte - které žije ve fungující rodině s matkou, právním otcem a sourozenci - nyní není, aby soudy prostřednictvím DNA testu zjistily, zda je jeho biologickým otcem cizí muž, a případně upravily jejich styk.
72. Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že Ústavní soud posuzoval ústavnost zamítnutí návrhu na provedení testu DNA v době, kdy dítěti bylo tři a půl roku. Dosavadní výsledek případu není neměnný, rozhodnutí soudů ve věci nezakládá překážku věci rozsouzené a věc bude možné opětovně posuzovat s ohledem na změnu poměrů v rodině. Potřeba určit biologické otcovství může nastat dynamicky a bude na soudech, aby v případě nutnosti zajistily efektivní ochranu základních práv všech dotčených osob. Ústavní soud však apeluje jak na rodiče tříletého dítěte, tak na stěžovatele, aby se vzniklou situaci pokusili vyřešit mimosoudně.
73. Ústavní soud po projednání věci mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu