51. Také ve vztahu k uvedeným návodům na výrobu různých mastí, tinktur a podobně napadená rozhodnutí mohou projít testem vhodnosti a potřebnosti (opět lze odkázat výše na bod 48), nikoli však již testem přiměřenosti v užším smyslu. V tomto směru je podstatné, že tzv. lékařské využití konopí je v současné době zákonem dovolené (sice za splnění přísných podmínek, nejde však o činnost zakázanou, respektive z pohledu zákonodárce škodlivou per se) a že skutkovou podstatu šíření toxikomanie naplňuje pouze takové jednání, jímž pachatel podněcuje zneužívání návykové látky, tedy škodlivé jednání, které je v rozporu s účelným využitím konopí [VICHEREK, R. in ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022. Cit. dle Beck-online, § 287]. Lze mít přitom oprávněné pochybnosti o tom, zda lze právě výrobu různých léčivých přípravků z konopí považovat za zneužívání v naznačeném smyslu. Ostatně například v článku "Konopné čípky - Opomíjený poklad domácí lékárničky" autor zmiňuje, že nemocní, kteří konopí užívají k léčebným účelům, nestojí o změněné stavy vědomí (což je cíl, ke kterému zneužívání návykových látek zpravidla vede), a právě s aplikací konopných čípků nejsou spojeny psychoaktivní účinky THC. Jiným slovy dává najevo, že využití konopí popsaným způsobem k jeho zneužití nepovede.
52. Ústavní soud tedy shrnuje, že trestní postih článků obsahujících kritiku trestní politiky státu ve vztahu ke konopí, článků věnujících se účinkům konopí na lidský organismus (v ohledu širším než jen psychoaktivní působení) a návodů na výrobu různých léčivých přípravků z konopí nelze považovat za přiměřené omezení, a tudíž porušuje stěžovatelovu svobodu projevu a právo rozšiřovat informace dle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny.
53. Jak bylo výše uvedeno, obecné soudy na argumentaci, kterou stěžovatel poukazoval na nepřiměřenost postihu některých článků, reagovaly tím, že jednání stěžovatele posuzovaly jako jeden celek, nikoli dílčím způsobem, a zohlednily právě celkový kontext, z něhož bez důvodných pochybností vyplývá podněcování ke zneužívání psychoaktivního konopí (bod 59 usnesení Nejvyššího soudu).
54. Takový argument je však ve zjevném napětí s tím, jak orgány činné v trestním řízení na počátku svých úvah vydělily z celého obsahu magazínu XX jen ty texty, které (byť ve svém souhrnu) naplňovaly znaky skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie. Nelze si totiž na jednu stranu z publikační činnosti stěžovatele jako celku vybrat jen "závadné" články, a poté, co stěžovatel namítá, že jsou mezi nimi i takové, které nemohou být považovány za trestné, tvrdit, že jeho jednání bylo posuzováno jako jeden celek. Navíc není zřejmé, z jakého důvodu by skutková věta odsuzujícího rozsudku vyjmenovávala konkrétní články, pokud by právě jejich publikací (byť v souhrnu s dalšími) stěžovatel neměl spáchat trestný čin. Nejvyšší soud označil argumentaci, kterou stěžovatel v tomto směru uplatnil, za účelovou, avšak účelový je spíše způsob, jakým se s ní Nejvyšší soud vypořádal.
55. Jak již Ústavní soud uvedl výše, specifikace konkrétních článků, jejichž publikací měl stěžovatel spáchat přečin šíření toxikomanie, ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je nezbytná pro individualizaci a identifikaci skutku (výše bod 40 a následující). Ústavní soud nezpochybňuje závěr trestních soudů, že skutkovou podstatu trestného činu nenaplnila publikace každého z vyjmenovaných článků zvlášť, nýbrž uveřejnění všech ve svém souhrnu. Stejně tak Ústavní soud nemůže vyloučit, že stěžovatel skutečně spáchal přečin šíření toxikomanie [takový závěr nám nepřísluší, navíc články, jejichž trestní postih jsme vyhodnotili jako porušení stěžovatelových základních práv, představovaly jen malý podíl v množině textů, za jejichž publikaci byl stěžovatel odsouzen (dva články týkající se kriminalizace užívání konopí, sedm článků věnujících se vlivu konopí na lidský organismus a osm návodů na lékařské využití konopí v rámci 37 čísel magazínu XX, v každém z nich byly označeny vyšší jednotky článků]. I pokud by z popisu skutku vypadly, nelze vyloučit, že by stále zůstával dostatečný podklad pro závěr o vině stěžovatele. Jakkoli to nelze ze strany Ústavního soudu předjímat, ani tak by to nemohlo ospravedlnit ponechání těchto ústavně chráněných textů (sdělení) v popisu skutku. Popisem skutku, zahrnujícím i tyto články, se totiž dává najevo, že i tyto články přispěly k naplnění skutkové podstaty trestného činu, byť ji nenaplnily samy o sobě. S ohledem na význam svobody projevu a práva šířit informace v demokratické společnosti nelze akceptovat, aby byť i menší část jinak rozsáhlého výroku odsuzujícího rozsudku kriminalizovala ústavně chráněný výkon těchto základních politických práv. Takový postup by bezesporu vedl k ochlazení (či dokonce zmrazení - již zmíněný chilling effect) veřejné debaty ohledně kontroverzních témat, mezi něž patří i drogová problematika, což je výsledek značně nežádoucí.
56. Ústavní soud znovu připomíná, že čl. 17 Listiny chrání i kontroverzní projevy a sdělení, či přesněji řečeno projevy a sdělení, které aktuálně společnost, její větší, či menší část, její reprezentace či vláda za kontroverzní považuje. Z ústavní garance svobody projevu vyplývá požadavek na ústavněkonformní interpretaci právních předpisů, které svobodu projevu limitují, ve prospěch uplatnění základního práva (výklad in favorem libertatis), při trestněprávním postihu se vedle toho tato garance promítá i do obecné zásady presumpce neviny, z níž vyplývá, že v případě pochybností o vině obviněného, resp. obžalovaného je třeba rozhodnout v jeho prospěch (in dubio pro reo). Lapidárně řečeno, kardinální význam svobody projevu v demokratickém právním státě musí v hraničních situacích vždy vést k upřednostnění její ochrany i za cenu ponechání některých potenciálně škodlivých projevů bez trestu, jinak riskujeme podstatně více.
57. V této souvislosti stěžovatel též oprávněně namítá, že mu napadená rozhodnutí nedávají do budoucna žádné vodítko pro výkon jeho činnosti. Tvrzeným zásahem do stěžovatelova práva podnikat se však Ústavní soud nebude samostatně zabývat, neboť to v kontextu právě uvedeného nepovažuje za nezbytné; stěžovatel tuto námitku navíc prakticky vůbec nerozvedl.
IV. 4. Další (procesní) námitky
58. K posouzení zbývá námitka, že trestní soudy rozhodly v rozporu se stanovisky odborníků, která stěžovatel předložil, a nevyslechly vrchní státní zástupkyni v Praze a ředitele Národní protidrogové centrály, kteří mohli vysvětlit, proč neiniciovali zahájení trestního stíhání stěžovatele dříve.
59. Tato námitka je nedůvodná. Všechny tři trestní soudy označily stěžovatelem navrhovaný výslech čtyř odborníků zabývajících se drogovou problematikou za nadbytečný důkaz. Okresní soud k tomu uvedl, že tito svědci by se měli vyjadřovat k přínosu činnosti stěžovatele, k účinkům konopí a konopných produktů a k právní úpravě, tedy spíše k záležitostem, které stěžovateli nebyly kladeny za vinu; jejich názor byl navíc uveden již v písemných vyjádřeních, která stěžovatel předložil a soud je vzal v úvahu (bod 34 napadeného rozsudku; viz též bod 41 rozsudku krajského soudu a bod 68 usnesení Nejvyššího soudu). Takové odůvodnění neprovedení důkazu odpovídá judikatuře Ústavního soudu, podle níž soudy nemusejí provádět takové důkazy, které jsou navrhovány k ověření či vyvrácení skutečností, jež nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, dále důkazy, které nejsou způsobilé ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a konečně důkazy nadbytečné, jež se vztahují ke skutečnosti, která již byla v řízení bez pochybností ověřena či vyvrácena (například nálezy ze dne 29. června 2004 sp. zn. III. ÚS 559/03, N 57/33 SbNU 339, a ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 337). Ústavní soud k tomu jen dodává, že stěžovatel se na názory odborníků odvolával především v souvislosti s hodnocením svého jednání jako (nikoli) trestného činu, nechtěl tedy jejich prostřednictvím prokázat nějakou skutečnost. Právní hodnocení však náleží pouze soudu, který tuto svou odpovědnost nemůže přenášet na jiné osoby (například nález ze dne 28. června 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21, bod 19).
60. Za neústavní nelze považovat ani závěr trestních soudů o nadbytečnosti výslechu vrchní státní zástupkyně v Praze a ředitele Národní protidrogové centrály. Skutečnost, že proti stěžovateli nebylo zahájeno trestní stíhání dříve (jednání, za něž byl stěžovatel odsouzen, započalo již v roce 2010), totiž nemá žádný vztah k otázce naplnění skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatel ani netvrdil, že by jej některá z uvedených osob výslovně ujistila (nota bene v rámci výkonu své funkce), že jeho jednání není trestné - právě naopak, ze skutkových zjištění okresního soudu vyplývá, že ředitel Národní protidrogové centrály stěžovatele výslovně upozornil na to, že obsah jeho časopisu může naplnit znaky skutkové podstaty šíření toxikomanie.
V.
Závěr
61. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na svobodu projevu a právo rozšiřovat informace zaručené v čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny, neboť do skutkové věty odsuzujícího rozsudku zahrnuly (respektive v ní ponechaly) i články v magazínu XX, jejichž trestní postih není přiměřeným opatřením pro dosažení legitimního cíle, který skutková podstata trestného činu šíření toxikomanie v § 287 trestního zákoníku sleduje. Není přitom vyloučeno, že porušením stěžovatelova základního práva je i postih publikace dalších článků než těch, které Ústavní soud výslovně analyzoval v bodech 42 a následujících, které stačily pro kasaci napadených rozhodnutí v rozsahu nezbytném pro závěr o jejich neústavnosti. Prostor pro případné přehodnocení dosavadních závěrů trestních soudů ve vztahu k dalším projevům stěžovatele ve světle tohoto nálezu Ústavního soudu bude v dalším řízení dle § 314h odst. 1 trestního řádu.
62. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu ke stěžovateli zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě [§ 83 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Rozhodl tak mimo ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
63. Návrh stěžovatele na zrušení § 287 trestního zákoníku Ústavní soud, jak již bylo uvedeno, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
64. Ústavní soud ve zbývající části, tj. proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, ústavní stížnost zamítl pro nedůvodnost (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s ohledem na její subsidiární povahu a zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť případné vady rozsudku okresního soudu a porušení základních práv stěžovatele může napravit svým novým rozhodnutím Krajský soud v Ostravě, pro což Ústavní soud zrušením jeho rozsudku vytvořil dostatečný procesní prostor.
65. Stejný závěr platí i pro stěžovatelův návrh vztáhnout závěry vyhovujícího nálezu i na spoluobviněnou právnickou osobu X, která nepodala ústavní stížnost, na základě trestněprávní zásady tzv. dobrodiní v souvislosti (beneficium cohaesionis). Ústavní soud sice již v minulosti dovodil, že princip beneficium cohaesionis se může uplatnit i v řízení o ústavní stížnosti (nález ze dne 4. listopadu 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99, N 156/16 SbNU 157, viz též nálezy ze dne 9. ledna 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13, N 1/72 SbNU 23, bod 18, ze dne 9. října 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/13, N 175/71 SbMI 69, bod 32, či ze dne 8. února 2022 sp. zn. IV. ÚS 2718/21, N 16/110 SbNU 142, bod 43), není to však přístup jediný [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. září 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Princip subsidiarity ústavní stížnosti naopak opodstatňuje zdrženlivost Ústavního soudu při aplikování této ryze trestněprávní zásady, nota bene v situaci, kdy jde o spoluobviněnou právnickou osobu, jejímž společníkem a jednatelem je sám stěžovatel, který zvolil právě takovou procesní strategii, že podal ústavní stížnost jen za sebe a nikoli též za spoluobviněnou právnickou osobu, která se pak navíc výslovně vzdala postavení vedlejší účastnice. Prostor pro případné uplatnění beneficii cohaesionis na spoluobviněnou právnickou osobu X vzhledem k tomu, že byla odsouzena za publikaci týchž článků jako stěžovatel (či přesněji některých z nich, neboť její trestná činnost podle popisu skutku započala až v roce 2016), tak bude v řízení před Krajským soudem v Ostravě (§ 261 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu