49. Je rovněž významné, že i podle vyjádření orgánů činných v trestním řízení dosud probíhá další vyšetřování, a to vůči možné trestné činnosti pana B. či společnosti X. I podle toho, jak došlo ke škodě, tedy zjednodušeně řečeno, jak stěžovatelka přišla o peníze, je zřejmé, že odpovědnost za celou situaci by měla ležet spíše právě na těchto subjektech. Ani stěžovatelka v době insolvenčního řízení se společností X, ve kterém podezřelí vystupovali jako insolvenční správci, o jiném vlastníkovi zastavených věcí podle všeho nevěděla. Úspěchu uplatnění trestní odpovědnosti vůči společnosti X jako právnické osobě může sice do jisté míry bránit v závislosti na závěru o času spáchání trestné činnosti pozdější účinnost zákona č. 418/2011 Sb. (sub 18), avšak u pana B. toto omezení neplatí. Rovněž by případnému odsouzení pana B. nemělo bránit promlčení, protože u eventuálních trestných činů úvěrového podvodu či poškození věřitele (sub 14) může promlčecí doba dosáhnout až 15 let, půjde-li skutečně o škodu velkého rozsahu [§ 34 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 209 odst. 5 písm. a) či § 211 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku]. Další vyšetřování rozhodných okolností s rozumnou šancí na úspěch proto dosud nadále probíhá.
50. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje relevantní zásady subsidiarity trestní represe a in dubio pro reo, v jejímž kontextu věc státní zástupkyně KSZ přiléhavě posoudila. Právě i v této souvislosti totiž Ústavní soud považuje za klíčové, že uplatnění trestní odpovědnosti vůči podezřelým nemusí být přiměřené již jen proto, že vše nasvědčuje, že skutečně odpovědnými osobami jsou podle všeho právě věřitelka stěžovatelky, tedy společnost X, nebo její tehdejší jednatel pan B., kteří ve skutečnosti čerpali úvěr, který řádně nesplatili. Vše nasvědčuje rovněž tomu, že nemuselo jít o (pro stěžovatelku nešťastnou) shodu náhod. Ostatně stěžovatelka dosud nevyužila ani žádných možností soukromoprávních žalob vůči panu B. či společnosti X s tím, že mohli způsobit svým jednáním zmaření řádného splacení úvěru. Stěžovatelka zde sice poukazuje na problémy s dobytností případné pohledávky vůči těmto osobám, avšak to není skutečnost, kterou zde lze klást k tíži orgánům veřejné moci.
51. K existenci dalších možností nápravy, respektive omezené míře jejich uplatnění, která však nemá souvislost s postupem orgánů veřejné moci, se v nyní posuzované věci také uplatní další okolnost zvyšující práh tolerance vůči těmto orgánům, a to dlouhá doba uplynulá od skutkových okolností rozhodných pro nynější věc; insolvenční řízení za účasti podezřelých proběhlo v letech 2011 až 2014, zatímco stěžovatelka podala trestní oznámení v roce 2022, tedy téměř deset let poté. Opět zde platí, že uplynutí takto dlouhé doby není důsledkem postupu orgánů činných v trestním řízení, a proto není důvod ani tuto skutečnost přičítat k jejich tíži.
VI. Závěr
52. V nyní posuzované věci proto převažují okolnosti, které orgány činné v trestním řízení oprávněně nevedly k výjimečné obezřetnosti vůči dosavadnímu vyšetřování a které Ústavní soud neopravňují k jeho důkladnějšímu přezkumu. Postup orgánů činných v trestním řízení netrpí závažnými a zjevnými vadami, které by vedly k maření vyšetřování či které by bylo třeba napravit. Představuje-li právo na účinné vyšetřování požadavek náležité péče, nikoli odpovědnost za výsledek, v nyní posuzované věci orgány činné v trestním řízení těmto standardům dostály.
53. Ústavní soud proto po projednání věci mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.