40. Upozornil jej, že je možné použít institut prohlášení viny; soud by mohl uvažovat o alternativním trestu či kombinaci s trestem odnětí svobody. Trestní soud by tehdy nedokazoval a přijal by prohlášení viny stěžovatele. Po dotazu předsedy senátu, zda stěžovatel uvažuje o prohlášení viny, stěžovatel klade otázku, zda by prohlášení viny zahrnovalo vše, co je uvedeno v obžalobě, protože s něčím, co obsahuje, nesouhlasí – není pravda, že se s některými lidmi stýkal, jak líčí obžaloba. Na to předseda senátu odpovídá, že prohlášení přijímá jako celek a záleží na stěžovateli, zda se cítí vinen či nevinen, a samozřejmě nelze předjímat dokazování. Pokud vinu neprohlásí, bude se provádět dokazování, kde může uplatňovat svoji verzi skutkového stavu.
41. Poté se předseda senátu táže, mimo jiné po přerušení stěžovatele ve vznášení dalších dotazů, zda stěžovatel „chce prohlásit vinu“ u skutků („jedna, dva, tři“) uvedených v obžalobě po poradě s obhájcem. Na to stěžovatel odpovídá „ano“. Poté se předseda senátu ujišťuje, zda stěžovatel chápe, co je mu kladeno za vinu, jaká je právní kvalifikace tohoto jednání včetně hrozícího trestu a zda prohlášení viny stěžovatel činí bez nátlaku, dobrovolně a po poradě s obhájcem; ostatně tyto otázky již stěžovatel slyšel u prohlášení viny obžalované. Na všechny otázky odpovídá stěžovatel „ano“. Dále předseda senátu stěžovatele poučuje, že by se nedokazovalo, mimo okolnosti o výši trestu, že by nebylo možné podat odvolání v rozsahu skutečností uvedených v prohlášení viny a že jednou učiněné prohlášení viny nelze odvolat. Předseda senátu se táže, zda je to stěžovateli známo; odpověď není zřetelná, a proto se předseda senátu ujišťuje, jaká je odpověď s tím, že nestačí přikývnout hlavou. Stěžovatel na to odpovídá kladně „mhm“ a „ano“. Poté státní zástupkyně a obhájce stěžovatele k dotazu předsedy senátu souhlasí s přijetím učiněného prohlášení viny. Nato předseda senátu přerušuje hlavní líčení k poradě senátu k rozhodnutí o přijetí prohlášení viny (stěžovatele i tehdejší spoluobžalované). Konečně vyhlašuje usnesení, kterým soud prohlášení viny přijímá.
42. Z protokolu z hlavního líčení (viz č. l. 2385) se pak oproti záznamu zvukové nahrávky podává, že stěžovatel po poradě s obhájcem a poučení „ve smyslu § 206a tr. ř.“ uvádí, že poučení rozumí, uznává svoji vinu a souhlasí se vším, co je napsáno v obžalobě, prohlášení viny rozumí a chápe, co jemu kladeno za vinu. Prohlášení viny činí bez nátlaku, dobrovolně, po poradě s obhájcem a je mu známo, že soud nebude dokazovat k tomu, co se stalo, ale jen k druhu a výměře trestu. Je mu znáno, že po eventuálním přijetí prohlášení viny se nelze odvolat. Poté státní zástupkyně a obhájce stěžovatele shodně navrhli, aby soud prohlášení viny přijal, což poté okresní soud učinil.
43. Ústavní soud věc hodnotí v prvé řadě tak, že protokolace prohlášení viny a předcházejícího postupu sama o sobě není věrohodným záznamem průběhu hlavního líčení ve vztahu k postupu soudu před prohlášením viny. Samotný protokol totiž děj líčí jednoznačně tak, že stěžovatel prohlásil vinu bez dalšího. Avšak z nahrávky z hlavního líčení se podává, že situace takto jednoznačná nebyla. Je zde třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že se původně prohlášení viny zdráhal přijmout, byť se později proti dalšímu postupu nijak neohradil.
44. Problematický je dále způsob a obsah poučení soudu s ohledem na požadavky nálezu sp. zn. II. ÚS 2138/23, a to zejména u aspektů možných výhod a rizik prohlášení viny či z hlediska možného uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby a nenárokovosti prohlášení viny (srov. bod 43 a 44 nálezu sp. zn. II. ÚS 2138/23 ve spojení s § 314q odst. 3 trestního řádu). Předseda senátu stěžovatele nijak neseznámil s tím, že přijetí prohlášení viny soud k uložení mírnějšího trestu nezavazuje. Stejně tak nezjišťoval informovanost stěžovatele o tom, že odvolací soud může k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obžalovaného dokonce zpřísnit trest, který stěžovateli uloží nalézací soud. To se ostatně v nynější věci stalo, protože k odvolání státní zástupkyně odvolací soud stěžovateli uložený peněžitý trest zpřísnil (sub 2).
45. Ústavní soud rovněž považuje za nutné přihlédnout ke způsobu, jakým předseda senátu před přijetím prohlášení viny komunikoval se stěžovatelem. Je sice pravdou, že na nahrávce je zřetelná kladná verbální odpověď stěžovatele na otázku předsedy senátu, zda „chce prohlásit vinu“. Z hlediska celého prohlášení, které okresní soud přijal, se však spíše jeví, že jej stěžovatel pouze tzv. odkýval, bez toho aniž by věděl, že již skutečně vinu prohlásil. Již samotné tvrzení stěžovatelova obhájce, že pro stěžovatele je prohlášení viny „velké dilema“, a doplňující dotazy stěžovatele, zda prohlášení viny zahrnuje všechny skutky jako celek, protože s některými částmi stěžovatel nesouhlasil, představují závažnou indicii, že prohlášení viny nemusí být svobodné, poučené a vědomé vzdání se práva na řádné trestní řízení (viz též bod 39 nálezu sp. zn. II. ÚS 2138/23 a tam odkazovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva).
46. Platí přitom, že podle § 206c odst. 1 trestního řádu lze prohlásit vinu jen u některého skutku uvedeného v obžalobě. Bylo proto možné jako přiměřené řešení obav stěžovatele, že jeho prohlášení nebude k některému skutku odpovídat jeho skutečné vůli, že by vinu prohlásil pouze k některému ze skutků, popřípadě že by soud jen v této části prohlášení viny přijal. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že výjimečnost trestní represe neospravedlní její uplatnění jen v důsledku absence materiální a duševní bdělosti obžalovaného, který si „měl střežit svá práva“. Takové pojetí trestního práva ústavní pořádek České republiky zapovídá (obdobně srov. bod 34 nálezu sp. zn. II. ÚS 1873/23).
47. Je dále problematické, že předseda senátu stěžovatele poučil o následcích prohlášení viny až poté, co zjišťoval, zda „chce prohlásit vinu“. Logičtější by bylo, poučil-li by soud nejprve obžalovaného o všech aspektech prohlášení viny, a teprve poté, až zjistí, zda je se všemi možnými riziky a výhodami tohoto procesního postupu srozuměn, jej vyzve, ať vinu prohlásí, hodlá-li tak učinit. V nynější věci se však jeví, že stěžovatel odsouhlasil, že vinu zřejmě jen hodlá prohlásit.
48. Nevhodná je proto rovněž formulace dotazu, který v nynější věci zazněl, tedy zda obžalovaný „chce prohlásit“ vinu. U prohlášení viny je třeba nejlépe požadovat souvislé verbální prohlášení například ve znění „prohlašuji, že jsem vinen tak, jak tvrdí obžaloba“, „prohlašuji vinu u skutků uvedených v obžalobě“, nebo alespoň zřetelnou odpověď na dotaz, zda vinu obžalovaný prohlašuje o všech skutcích či jen o některých, nikoli „hodlá“ či „chce“ prohlašovat. Z nahrávky z hlavního líčení v nynější věci skutečně není jasné, zda již jde o moment, kdy stěžovatel prohlásí vinu se všemi následky z toho vyplývajícími, nebo se předseda senátu jen předem táže na jeho možné budoucí stanovisko. Předseda senátu se sice chvályhodně snažil stěžovateli vysvětlit jeho situaci srozumitelným jednoduchým jazykem, avšak ve zbytku vedení jednání skutečně budí zdání, že zjednodušení trestního řízení ve věci stěžovatele prohlášením viny představovalo spíše konsensus mezi orgány činnými v trestním řízení navzájem, nikoli mezi nimi a stěžovatelem jako obžalovaným.
49. Ústavní soud proto považuje hodnocení postupu soudu před prohlášením viny za exces, který neodpovídá tomu, co je zachyceno na nahrávce z hlavního líčení. S uvedeným se trestní soudy měly a musí vypořádat.
Tvrzené nové skutečnosti a důkazy k povolení obnovy řízení
50. Jde-li o tvrzení stěžovatele o nových skutečnostech a důkazech odůvodňujících povolení obnovy, namítal stěžovatel v návrhu zejména nevěrohodnost svědků vyslechnutých v přípravném řízení, která má z předložených skutečností vyplývat najevo.
51. Při hodnocení napadených rozhodnutí Ústavní soud nemůže odhlédnout od skutečnosti, že pro trestní soudy bylo především rozhodné (jak je patrné z výroku napadeného usnesení okresního soudu a odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu), že povolení obnovy ve věci stěžovatele podle nich nebylo přípustné. Na druhé straně jejich argumentaci, že stěžovatelem předložené skutečnosti buď nejsou nové, nebo nijak nesměřují ke zpochybnění viny, je třeba, byť s dále uvedenými podstatnými výhradami, přiznat jistou logiku i srozumitelnost. K celému hodnocení návrhu stěžovatele provedenému trestními soudy však je třeba přistupovat jako pouhému obiter dictu, které je ovlivněno jejich náhledem na nepřípustnost obnovy řízení při prohlášení viny. Takové rozhodnutí proto nelze akceptovat jako nepředpojaté.
52. Je zde třeba též znovu zdůraznit zvláštní obezřetnost, která je od soudu vyžadována v souvislosti s hodnocením návrhu na povolení obnovy řízení, v němž odsouzený prohlásil vinu, protože v nalézacím řízení dokazování v hlavním líčení neproběhlo (sub 28 až 30). Obezřetnost vůči poznatkům z přípravného řízení zde dosud patrná není, neboť trestní soudy v této věci vycházely z odsouzení stěžovatele, jako by proběhlo na základě řádného dokazování při hlavním líčení. To ovšem s ohledem na prohlášení viny stěžovatele a spoluodsouzené neproběhlo k otázkám viny vůbec.
53. Žádný ze soudů se rovněž adekvátně nevypořádal s tvrzením stěžovatele, že se svědkové H. a L. na poskytnuté nahrávce nemohou bavit o jiném trestním řízení, protože z nahrávky je patrné, že jde o věc týkající se distribuce drog, a protože tomuto závěru odporuje časové období, kdy k rozhovoru mělo dojít. Za situace, kdy není vypořádána argumentace o možných nepravdivých výpovědích svědků v přípravném řízení, neobstojí ani argumentace, že provedení svědeckých výpovědí je nadbytečné či nerelevantní. Svědkové, jejichž hovor je zachycen na předložené nahrávce, se mohli vyjádřit jak k obsahu této nahrávky, tak ke svým výpovědím v přípravném řízení.
54. Stěžovatel též navrhoval provést výslechy dalších svědků, kteří v přípravném řízení nevypovídali (F., F., K.). I u nich s ohledem na potřebu vyšší obezřetnosti nelze akceptovat neprovedení jejich výslechu. Lze-li tvrzení obsažené v návrhu považovat za myslitelné a důvodně představitelné, je třeba verzi stěžovatele ověřit nejen na základě obsahu trestního spisu ve věci, ve které se dokazování před soudem vůbec neprovádělo, a tím dostát zásadám ústnosti, veřejnosti a přímosti dokazování v trestním řízení. K tomu je třeba rovněž přihlédnout k tomu, že stěžovatel již při hlavním líčení vyjádřil nesouhlas s některými částmi skutků kladených mu za vinu s tím, že některým osobám drogy nedodával, jak uváděla obžaloba. Zmiňuje-li nadto okresní soud v napadeném usnesení, že odsouzení stěžovatele je opřeno mimo jiné o záznamy telekomunikačního provozu komunikace mezi ním a těmi, komu měl stěžovatel drogy dodávat, měly být tyto důkazy provedeny ve veřejném zasedání v obnovovacím řízení, aby se k nim stěžovatel mohl vyjádřit.
55. Rovněž s těmito okolnostmi se soudy budou muset znovu vypořádat z hlediska, zda stěžovatel (ne)předložil nové skutečnosti nebo důkazy, které by opodstatnily jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, a to mimo jiné též z pohledu § 206c odst. 1, 4 a 5 trestního řádu.
VI. Závěr
56. S ohledem na nedostatečné zohlednění skutečného průběhu hlavního líčení před přijetím prohlášení viny a chybný původní předpoklad, že povolení obnovy je po prohlášení viny nepřípustné, nelze napadená rozhodnutí akceptovat jako ústavně konformní. Tato jednotlivá pochybení s ohledem na jejich povahu a intenzitu představují porušení práva stěžovatele na přístup k soudu a soudní ochranu, jakož i principu presumpce neviny zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
57. Ústavní soud tudíž podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 téhož zákona).
58. Soudy jsou vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Jejich úkolem v novém řízení bude znovu zhodnotit návrh stěžovatele na povolení obnovy s tím, že 1) povolení obnovy je zásadně přípustné i v řízení, v němž odsouzený prohlásil vinu. Dále 2) je třeba se zaměřit na průběh hlavního líčení předcházejícího prohlášení viny zachyceného v nahrávce obsažené ve spisu, jak je popsaný shora, včetně zhodnocení požadavků na ústavně konformní postup soudu před přijetím prohlášení viny obžalovaného, přičemž je třeba náležitě přezkoumat a zvážit, zda průběh hlavního líčení ve světle nových či dříve neznámých skutečností nebo důkazů s ohledem na požadavky vyplývající z trestního řádu a judikatury Ústavního soudu neopodstatní povolení obnovy s tím, že jsou zde natolik silné pochybnosti o svobodném, poučeném a vědomém vzdání se procesních práv, že je třeba stěžovateli umožnit jejich realizaci v obnoveném řízení. Konečně 3), neshledají-li soudy, že uvedené okolnosti ve spojení s novými či dříve neznámými skutečnostmi nebo důkazy odůvodňují povolení obnovy řízení (viz bod 36 shora), je třeba znovu zhodnotit stěžovatelem předložené skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu a ústavně konformního uplatnění institutu prohlášení viny, zejména s přihlédnutím ke specifické roli soudu v řízení o návrhu na povolení obnovy po prohlášení viny, kde dosud soud dokazování k otázkám viny neprováděl; je třeba se vypořádat lépe s dosud neprovedenými obžalovaným navrhovanými důkazy, a pokud soud k jejich vypořádání bude vycházet z poznatků z přípravného řízení, je třeba je jakožto důkazy provést v obnovovacím řízení za přítomnosti stěžovatele, aby je soud mohl náležitě a zákonu (§ 2 odst. 6 trestního řádu) odpovídajícím způsobem zhodnotit. Přitom není vyloučeno, že s ohledem na zásady bezprostřednosti a ústnosti bude třeba provést i důkazy získané v přípravném řízení a obsažené ve spise, aby je mohl ve spojení s uváděnými skutečnostmi a nově navrhovanými důkazy navrhovanými obžalovaným lépe zhodnotit z hlediska, zda by mohly obžalovaným uvedené skutečnosti nebo důkazy samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku na poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Konečně své závěry musí okresní soud řádně a úplně odůvodnit ve svém rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení stěžovatele.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. října 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu