60. I kdyby snad bylo možné projevení této či obdobné vůle ze skutkových zjištění jednoznačně dovodit, bylo by třeba její účinky zhodnotit s ohledem na konkrétní okolnosti. Zásada autonomie vůle je v oblasti restitucí modifikována účelem a smyslem restitučních předpisů, neboť nejde o typický soukromoprávní vztah mezi rovnými stranami (viz nález sp. zn. I. ÚS 755/06). Obdobně je bez relevance dohoda mezi oprávněnou a povinnou osobou, která vede pouze ke zkrácení práv restituenta (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2015 ze dne 4. 5. 2016). Bylo by nemravné, aby stát, který v rozporu se svou zákonnou povinností poskytl restituentům finanční náhradu v nesprávné výši (na což v nynější věci upozorňovala přinejmenším předchůdkyně stěžovatelky), těžil z toho, že restituenti tuto náhradu přijali.
61. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelům vznikl nárok podle zákona o půdě za nevydaný pozemek, který se ke dni účinnosti zákona o půdě nacházel na území hlavního města Prahy. Je tedy nezbytné jim poskytnout odpovídající náhradu, nikoliv hledat způsoby, jak jim v poskytnutí zákonem stanovené náhrady zabránit. Tím, že obecné soudy považovaly restituční nároky stěžovatelů za vypořádané a zaniklé, jim odepřely soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a porušily jejich legitimní očekávání, že jejich restituční nároky budou uspokojeny v zákonem stanoveném rozsahu (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
62. Obecně proto platí: Žádostí o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím poskytnutím v neúplné (částečné) výši restituční nárok nezaniká, nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se zbytku restitučního nároku vzdát. V případě zjištění takové vůle, je třeba vzhledem k okolnostem věci posoudit, zda jí lze přiznat příslušné právní účinky.
VI. 3 Ostatní námitky
63. Námitku překvapivosti neshledal Ústavní soud důvodnou, neboť posouzení odvolacího soudu mohli stěžovatelé předjímat s ohledem na odvolání Státního pozemkového úřadu (resp. jeho doplnění na č. l. 316), v němž mimo jiné namítal, že nároky stěžovatelů již byly vypořádány. Posoudil-li následně odvolací soud skutkový stav tak, že nároky stěžovatelů již byly vypořádány a zanikly, nemohlo jít pro stěžovatele o překvapivé rozhodnutí, a to bez ohledu na správnost či ústavnost takového závěru.
64. Dalšími námitkami se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť pro zrušení napadených rozhodnutí postačí již důvody vyložené výše.
65. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se v nyní projednávané věci nezabýval tím, zda lze postup Státního pozemkového úřadu při uspokojování restitučních nároků stěžovatelů považovat za liknavý, popř. svévolný či v jaké konkrétní výši restituční nárok stěžovatelům svědčí - to je na posouzení obecných soudů. Neřešil ani otázku promlčení restitučních nároků a práva na jejich přecenění, neboť na tom napadená rozhodnutí založená nejsou.
VII. Závěr
66. Ústavní soud si je plně vědom, že smyslem restitučního zákonodárství není napravení veškerých újem a nekonečné uplatňování a přeceňování restitučních nároků v situaci, kdy od účinnosti zákona o půdě uplynulo více než třicet let - to není podstata a hlavní závěr tohoto nálezu. Není ovšem přijatelné, aby stát, který se zavázal způsobené křivdy zmírnit, vadným postupem ocenil restituční nároky oprávněných osob v nižší výši, než jim podle zákona náleží, a následně jim odmítal poskytnout odpovídající náhradu; tím spíše v situaci, kdy jiným oprávněným osobám ochranu práva na poskytnutí náhrady ve správné výši přiznává.
67. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů částečně vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve výroku III uvedeném rozsahu zrušil, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů na rovnost (čl. 1 Listiny), soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a ochranu legitimního očekávání (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
68. Ve zbývající části odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
69. Vzhledem k výsledku řízení nemůže mít Státní pozemkový úřad právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§ 64 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
70. V dalším řízení bude úkolem odvolacího soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Vázán při tom bude právními názory Ústavního soudu vyjádřenými v tomto nálezu: zejména zohlední, že žádost stěžovatelů o finanční náhradu a její přijetí v určité výši bez dalšího neznamená, že se vzdali práva na uspokojení svých restitučních nároků ve zbývajícím rozsahu. V rámci svého posouzení nebude činit neopodstatněné rozdíly mezi nároky stěžovatelů a žalobkyně H. S.