40. Vedlejší účastnice může být k odpírání dobrovolného plnění, a tím protiprávnímu jednání, nepřímo podporována právě rozhodováním obvodního soudu o náhradě nákladů řízení, neboť v případě svého neúspěchu v soudním sporu je povinna hradit náklady řízení v pro ni marginální výši, které jsou ještě sníženy aplikací § 14b advokátního tarifu. Paušálně uplatňovaný výklad obvodního soudu tak může podporovat možnou obchodní strategii leteckých společností neplnit dobrovolně a vyčkávat, zda se spotřebitelé odhodlají právo na náhradu škody uplatnit soudně, jinými slovy nepředcházet soudním sporům a nezatěžovat zbytečně soudní soustavu, neboť s touto jejich strategií pro ně není spojeno žádné riziko vzniku dalších nákladů. Takový stav však není z pohledu vymahatelnosti práva a ochrany spotřebitele žádoucí, a to i s ohledem na recitál k nařízení č. 261/2004, podle něhož je jeho účelem naopak zvýšit úroveň ochrany práv cestujících (bod 4 recitálu).
41. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu i v odborné literatuře zmiňovaný fenomén tzv. racionální apatie, která se může u spotřebitelů (kterými jsou i cestující osoby) projevit. Tento pojem se používá k popisu situace, kdy se jednotlivci rozhodnou neúčastnit se určitého procesu nebo činnosti, protože náklady (časové, finanční nebo jiné) převyšují očekávané možné přínosy. Racionální apatie pak může mít za následek, že se proti obstrukčnímu či dokonce nepoctivému jednání spotřebitelé nebrání, jelikož zvažují, zda se jim vyplatí věnovat čas vleklému a nákladnému soudnímu sporu s ekonomicky silnějším subjektem.
42. Snahu o řešení problémů, které v této oblasti vznikají, představuje např. mnohaleté úsilí o zavedení institutu hromadných žalob do českého právního řádu či jiných (v zahraničí využívaných) "prospotřebitelských" konceptů. Jako příklad lze uvést Rakousko, kde tamní spotřebitelská organizace (Verein für Konsumenteninformation) organizuje již více než 20 let "vzorová" řízení, a to s podporou státu, který se částečně podílí i na nákladech řízení. Tímto způsobem je dosahováno v rámci procesní ochrany spotřebitelských zájmů nebývalé efektivity, jelikož úspěšnost žalob je vyšší než 90 % (viz blíže Balarin, J., Tichý, L. Kolektivní ochrana procesních práv v ČR: sen či skutečnost?, Bulletin advokacie, č. 3, roč. 2013, s. 17 a násl.). To se následně zrcadlí i v judikatuře rakouských soudů související s letovým provozem a aplikací nařízení č. 261/2004 ? viz např. rozhodnutí 7 Ob 65/13d rakouského Nejvyššího soudního dvora (der Oberste Gerichtshof) nebo rozhodnutí 60 R 74/18i Obchodního soudu ve Vídni (das Handelsgericht Wien) a mnohé další publikované na https://ris.bka.gv.at, vč. pokládání předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie.
43. Výše náhrady nákladů řízení za úkony do podání návrhu na zahájení řízení, jak ji stanovil obvodní soud (tj. 600 Kč), nemůže odpovídat skutečným nákladům, které musel stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) na úkony před podáním žaloby vynaložit. Postup obvodního soudu tak může vést k situaci, kdy spotřebitel, pokud se vůbec rozhodne své právo vymáhat, nebude zastoupen, což mu znemožní kvalifikovaně hájit svá práva v soudním řízení. S ohledem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie i zahraničních civilních soudů je zřejmé, že problematika práv cestujících na náhradu škody podle nařízení č. 261/2004 není triviální. To je ostatně zjevné i z průběhu řízení, které musel stěžovatel podstoupit k úspěšnému vymožení svého práva. Zastoupení advokátem znalým dané problematiky bylo pro jeho úspěch ve věci naprosto zásadním, neboť obvodní soud mu jeho právo přiznal až po zásahu Ústavního soudu.
44. Vzhledem k postavení spotřebitele - cestujícího jako slabší smluvní strany ve vztahu k leteckému dopravci je proto třeba důsledně trvat na tom, aby nebyla cestujícím ztěžována možnost získání náhrady za zpožděný let, mají-li na ni právo. Nesmí být vytvářeny právní, ale ani faktické překážky, které mohou bránit účelnému uplatňování jejich práv.
VI. Závěr
45. Z důvodů uvedených v předchozích bodech Ústavní soud stěžovatelově ústavní stížnosti vyhověl a výrok II napadeného rozsudku podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, neboť jím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
46. Co se týče námitek stěžovatele vůči nezohlednění některých úkonů jeho právního zástupce při rozhodování o přiznání náhrady nákladů řízení (bod 8 tohoto nálezu) Ústavní soud podotýká, že ze soudního spisu jsou patrné i jiné úkony právního zástupce než pouze dvě účasti u jednání, za která obvodní soud stěžovateli odměnu přiznal. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí nijak neodůvodnil, proč za jiné úkony odměnu nepřiznal. V dalším řízení bude tedy úkolem obvodního soudu opětovně rozhodnout o náhradě nákladů řízení v souladu s výše uvedenými závěry Ústavního soudu týkajícími se aplikace § 14b advokátního tarifu. Zároveň se bude muset pečlivě věnovat všem úkonům právní služby, které právní zástupce stěžovatele v jeho věci vykonal. Vzhledem ke skutečnosti, že byl stěžovatel nucen za účelem hájení svých práv podat proti oběma rozsudkům obvodního soudu ve své věci ústavní stížnosti, Ústavní soud směrem k obvodnímu soudu zdůrazňuje, že pro jakékoliv krácení stěžovatelova práva na náhradu nákladů soudního řízení zde není prostor. Procesnímu postoji vedlejší účastnice, která odmítla dobrovolně vypořádat stěžovatelův nárok, odpovídá její povinnost plně nahradit stěžovateli náklady řízení, které musel k vymožení svého práva vynaložit.
47. Jelikož Ústavní soud shledal důvody pro vyhovění stěžovatelově návrhu na základě argumentace obsažené v ústavní stížnosti, nepovažoval za nutné přiznat České advokátní komoře postavení vedlejší účastnice podle § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. října 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu