39. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 (Římskokatolická farnost - prelatura Český Krumlov) Ústavní soud rekapituloval svoji restituční judikaturu (včetně Stanoviska) týkající se přezkumu provedení konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a uzavřel, že v případě vydání několika správních aktů po 25. únoru 1948 je třeba posoudit, podle kterého byl skutečně majetek odňat. V dané věci přisvědčil stěžovatelčinu oprávněnému očekávání, že je úkolem obecných soudů zjistit, bylo-li konfiskováno řádně a před počátkem rozhodného období. Takové očekávání může mít účastník řízení jen tehdy, lze-li považovat specifické a individuální skutkové okolnosti za výjimečné. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1920-20 považuje Ústavní soud zákonnou výluku z církevních restitucí [§ 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.] za nesystémovou, protože z původní premisy, že aplikace dekretů (vydání aktů) po 25. únoru 1948 může být považována za jejich zneužití, se stala výluka považující vždy takový krok za učiněný před tímto datem. Deklaratorní akty vydané v období nesvobody tak mohou mít potenciálně perzekuční charakter a bez pečlivého a přesvědčivého posouzení individuálních okolností mohou vést k odmítnutí restitučního nároku (popření smyslu restituce). V bodu 56 pak uvedl, že "...měla-li by existence deklaratorního aktu na základě dekretu č. 12/1945 Sb. znamenat nevyhovění restitučnímu nároku, muselo by být posouzení okolností spojených s vydáním takového aktu úplné a přesvědčivé". Za situace, kdy není tato podmínka splněna a současně byly předloženy důkazy svědčící o tom, že v rozhodném období bylo vyvlastněno podle zákona o revizi, je nutno posoudit účinnost konfiskace. V případě kolize restituční výluky a restitučního titulu, a není-li prokázáno že pozemky byly konfiskovány účinně, jsou obecné soudy povinny aplikovat zásadu in favorem restitutionis (bod 59), a jsou tedy povinny respektovat restituční titul.
40. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1975/20 (Římskokatolická farnost Rožmberk nad Vltavou) Ústavní soud dospěl k závěru, že mezi výjimečné okolnosti hodné posouzení patří zjištění, na základě jakého předpisu bylo konfiskováno. V bodě 30 tohoto rozhodnutí se uvádí, že "stojí-li tedy v důkazní situaci na straně jedné konfiskační vyhláška, jejíž osamocení navíc umocňuje (jinak samostatně nepoužitelný) závěr o její nicotnosti ve vztahu k právnímu předchůdci stěžovatelky, a na straně druhé tu existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona o nové pozemkové reformě nebyl veden snahou ‚pojistit si' přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek právnímu předchůdci stěžovatelky, sluší se při posuzování restitučního nároku stěžovatelky promítnout do rozhodování soudu shora připomenutou zásadu in favorem restitutionis. Soudy ... však ... ve svých rozhodnutích ponechaly otázku účinné konfiskace daných pozemků před rozhodným obdobím v pozadí svého zájmu, tj. bez přihlédnutí k postoji a chování státu po rozhodném datu 25. 2. 1948, ačkoliv jde o otázku, jejíž zodpovězení se pro vyřešení potenciální konkurence dvou v úvahu přicházejících konfiskací jeví zcela klíčovým". V uvedené věci Ústavní soud prohlásil nicotnost konfiskační vyhlášky, neboť dotčená právnická osoba byla označena podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., což dopadá jen na osoby "německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost", tedy na osoby fyzické, aniž by zemský národní výbor rozhodl, že daná právnická osoba je zrádcem a nepřítelem republiky ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 3 tohoto dekretu (body 21-25). Pro posouzení správnosti konfiskace je nezbytné posouzení všech požadavků, jimiž ji dekret podmínil, případně vyloučil.
41. Rovněž v nálezu sp. zn. III. ÚS 361/21 (Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství) se Ústavní soud zabýval konkurencí restitučního titulu a restituční výluky v důsledku dvojí konfiskace (dekrety a zákonem o revizi), a to ve vztahu k oprávnění účastníka podat žalobu na určení vlastnického práva státu (jako v nyní projednávané věci). Přes jisté odlišnosti od výše zmíněných nálezů (sp. zn. II. ÚS 1920/20 a sp. zn. I. ÚS 1975/20) považoval i zde za stěžejní hledisko zjištění, zda pozemky, konfiskované podle dekretů, byly odňaty již před 25. únorem 1948. Taková situace však nenastala, před uvedeným datem neexistoval pravomocný akt konfiskující podle dekretů, naopak v rozhodné době byl majetek vyvlastněn podle zákona o revizi. V projednávané věci nebyla zjištěna ani snaha "pojistit si" přechod nemovitostí. Proto Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy musí uvedené okolnosti při svém rozhodování zohlednit i s ohledem na shora uvedenou zásadu.
42. Důležitý je i nález sp. zn. I. ÚS 3918/19, který je s projednávanou věcí nejvíce provázán, neboť má společného nejen stěžovatele, ale i správní akty, jimiž měla být provedena konfiskace jeho nemovitého majetku, včetně předmětných pozemků. V řízení nejdříve krajský soud rozhodl, že stěžovateli bylo protiprávně znemožněno ujmout se svého majetku, který mu byl účelově konfiskován v souvislosti s faktickou likvidací církevních řádů, dotčené pozemky stěžovateli vydal a nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu. Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud však aplikovaly výluku podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., což vedlo ke zrušení rozsudku krajského soudu. Podle Ústavního soudu ale nebyl při aplikaci výluky posouzen obsah a důsledky konfiskačních správních aktů ani účinné provedení konfiskace za situace, kdy prvotní rozhodnutí podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla zrušena již před 25. únorem 1948. Naopak Ministerstvo zemědělství v rozhodnutí o vyvlastnění podle zákona o revizi (č. j. 5408/48-IX/R-12 ze dne 11. června 1948) a v navazující výpovědi z hospodaření (č. j. 68.109/48-IX/R31 ze dne 14. června 1948) se stěžovatelem jednalo jako s vlastníkem. K posledně zmíněnému datu neučinily orgány veřejné moci žádné kroky, z nichž by byl patrný postup podle konfiskačních správních aktů. Obecné soudy proto nesprávně vycházely výhradně z vyhlášky Okresního národního výboru v Kaplici č. 80/48 ze dne 6. března 1948 a z výměru Zemského národního výboru v Praze č. j. XIII-1-10176/9-1947 ze dne 16. září 1948. Ústavní soud proto rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu zrušil. Po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu se dotčené nemovitosti znovu dostaly do vlastnictví stěžovatele.
43. Ústavní soud v citovaných nálezech vyzdvihl rovněž zásadu in favorem restitutionis, provázející majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi podle zákona č. 428/2012 Sb., která jakkoli není ústavním požadavkem, musí být aplikována zejména tehdy, je-li výklad právní normy obtížnější.
44. Z hlediska závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu neobstojí tvrzení, že citované nálezy (sp. zn. I. ÚS 3918/19, sp. zn. II. ÚS 1920/20 a sp. zn. I. ÚS 1975/20 a sp. zn. III. ÚS 361/21) odporují usnesením, která nejsou obecně závazná. To platí tím spíše, vycházela-li usnesení z jiných skutkových okolností [stěžovatelé nepožádali o vrácení za války konfiskovaného majetku (sp. zn. III. ÚS 4163/18), správní akt byl vydán před 25. únorem 1948 (např. sp. zn. II. ÚS 3296/19 a sp. zn. IV. ÚS 3238/22), případně kdy obecné soudy řádně zhodnotily všechny námitky (sp. zn. IV. ÚS 2662/21)]. Relevantní nejsou ani v případech, šlo-li o řízení o věcech stěžovatelů, jichž se týkaly vyhovující nálezy, neboť přístup restituentů byl (mohl být) ke každému majetku jiný.
IX. Aplikace na projednávanou věc
45. Předně nelze přijmout zpochybnění aktivní legitimace stěžovatele k postupu podle § 18 zákona č. 428/2012 Sb. s tím, že nebyl ani po část rozhodné doby vlastníkem dotčených nemovitostí. Původním církevním majetkem podle § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nemusí být nutně pouze majetek, který oprávněné osobě v rozhodném období vlastnicky patřil, ale jde i o takové věci, na které měla v rozhodném období oprávněná osoba nárok, k níž vlastnické právo nevzniklo v důsledku některé ze skutečností vedoucích k majetkové křivdě podle § 5 zákona č. 428/2012 Sb. Tím byl i restituční nárok oprávněné osoby podle zákona č. 128/1946 Sb., nebyl-li v rozhodném období uspokojen, například v důsledku náboženské persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávané principy demokratického státu či lidská práva a svobody (viz například rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 62/2018-245 ze dne 14. března 2019, bod 32). Jak je patrné z přípisu Zemského národního výboru v Praze č. 659/I3c-1945 ze dne 1. června 1945, nečinil "námitek proti restituci německými okupanty zabraného, církevně však nezrušeného Opatství kláštera Cisterciáků ve Vyšším Brodě..." a současně uložil okresním a místním národním výborům, "aby správě opatství poskytovaly při restituci kláštera a jeho majetku veškerou pomoc". Stěžovatel se ve stanovené lhůtě domáhal vydání nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb., a proto je aktivně legitimován. Tím se odlišuje od případů, kdy účastník řízení o vrácení majetku vyvlastněného za války vůbec nepožádal (například usnesení sp. zn. III. ÚS 4163/18, ze kterého vychází i výše citovaná usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2075/2020-669, sp. zn. 28 Cdo 428/2019 či sp. zn. 28 Cdo 2197/2019).
46. Ústavní soud se opakovaně zabýval svou pravomocí zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů při aplikaci podústavního práva. Jen obecné soudy mohou zkoumat a posoudit naplnění podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu a zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení majících za následek porušení základního práva či svobody. Podle výše uvedené judikatury musí obecné soudy důkladně prověřit, zda aplikace dekretů v rozhodném období nebyla jejich zneužitím, a při souběhu několika způsobů vyvlastnění v rozhodném období zjistit, kterým konkrétním postupem byl majetek skutečně odňat, což se v projednávané věci nestalo.
47. V rozhodném období byla vydána (třířádková) vyhláška ze dne 6. března 1948 (č. l. 449) vyvlastňující stěžovateli veškerý nemovitý majetek, veškerý movitý majetek a veškerá živnostenská oprávnění a jejich zařízení (sic!). Podle § 2 odst. 2 aplikovaného dekretu č. 108/1945 Sb. mohla vláda nařízením stanovit, že se majetek určitého okruhu osob, jimž měl být konfiskován, vyjímá z konfiskace částečně nebo zcela. Tento předpoklad naplnila Československá vláda usnesením ze dne 10. prosince 1946 (bod XVI.), jímž zakázala ministru zemědělství vyvlastnit majetek stěžovatele a uložila mu upustit od církevní konfiskace. Nejde o vadu konfiskačního řízení, ale o přímo dekretem předvídanou výluku (viz nález sp. zn. I. ÚS 1975/20), v řízení nezohledněnou. Výluku stanoví i § 2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb., podle kterého "[k]onfiskaci nepodléhá majetek, jehož v době po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické persekuce pozbyly osoby, které nespadají pod ustanovení § 1". Podle Stanoviska i nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 je přitom povinností obecných soudů ověřit, zda "správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy" [viz výše odst. 33 písm. b) a odst. 34].
48. Dalším vyvlastňovacím titulem byla vyhláška Ministerstva ze dne 11. června 1948 (č. l. 96 a násl.) vydaná podle zákona o revizi a následná výpověď z hospodaření (14. června 1948), v níž Ministerstvo se stěžovatelem jednalo jako s vlastníkem. Ze spisu vyplývá, že stát činil kroky k urychlenému převzetí majetku právě podle zákona o revizi. V návrhu ze dne 14. června 1948 se Ministerstvo obrátilo na "Krajský soud civilní (zemské desky)" s urgentním požadavkem ("Velmi nutné - spěchá") o zapsání převzetí specifikovaných nemovitostí (č. l. 572 a násl.). K témuž datu orgány veřejné moci neučinily žádné kroky k převzetí nemovitostí podle dekretů a konfiskace proběhla výhradně podle zákona o revizi. Z ničeho přitom nelze dovodit, že vyvlastnění podle zákona o revizi bylo "jen" paralelní, doplňující konfiskaci podle dekretu/ů.
49. Posledním titulem byl výměr ze dne 16. září 1948 (č. l. 342), konfiskující majetek vyvlastněný již o tři měsíce dříve. Podle odůvodnění se konfiskace vztahuje na právnické osoby, "jejichž správa záměrně a aktivně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům" [§ 3 odst. 1 písm. b) dekretu č. 12/1945]. Byl přitom zcela pominut fakt, že nacistický komisař převzal správu kláštera již dne 21. listopadu 1938, přičemž členové řádu "byli ze správy klášterní vyloučeni" (viz přípis Ministerstva vnitra č. j VII-C-511/97-28/3-47 ze dne 8. května 1947); téhož dne byl současně gestapem zatčen i tehdejší opat, osoba podle osvědčení Okresního národního výboru v Tišnově ze dne 25. května 1945 loajální k Československé republice a aktivně podporující boj proti nacismu.
50. Obecné soudy se v projednávané věci nezabývaly popsaným konfliktem několika samostatných aktů vyvlastňujících majetek stěžovatele a s ohledem na "přítomnost" dekretů uzavřely, že bylo konfiskováno podle nich, zpětně před začátkem rozhodného období. Rozhodly tak za situace, kdy Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19 postup obecných soudů ve vztahu ke konkrétním - aplikovaným - konfiskačním výměrům shledal rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
51. Při aplikaci restitučních zákonů nelze postupovat restriktivně formalisticky, ale vždy s ohledem na konkrétní okolnosti a nelze pominout ani "třídní přístup" státních orgánů v rozhodném období. Při posouzení těchto okolností nesmí demokratický právní stát vytvářet další křivdy, ale naopak musí obecné soudy restituční zákony interpretovat co nejvstřícněji. Takový postup má být "v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitucí, k jehož naplnění je nutné, aby restituční zákony byly interpretovány ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji" (nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13, odst. 94). S ohledem na konkrétní okolnosti vydání konfiskačních aktů bylo na místě zabývat se i jejich perzekučním charakterem, a to i s přihlédnutím k faktu, že o opravných prostředcích bylo rozhodnuto až po provedení Akce K, tedy po obsazení kláštera a vyhnání/internování církevní komunity komunistickou Státní bezpečností.
52. Ústavní soud proto uzavírá, že stojí-li vedle sebe více možností pro vyvlastnění, není možné zastavit algoritmus přezkumu a bez náležitého zkoumání rozhodnout, že majetek byl konfiskován výhradně podle dekretů. Z rozhodnutí není ani zřejmé, podle kterého dekretu bylo konfiskováno a vyloučení aplikace restitučního titulu (ani odůvodnění tvrzené absence perzekuce) nebylo úplné a přesvědčivé (viz nález sp. zn. I. ÚS 1920/20). Obecné soudy této své povinnosti nedostály, neboť nezvážily, zda konfiskační vyhlášky vydané po 25. únoru 1948 byly vydány podle tehdejších předpisů (viz nález Pl. ÚS 10/13, bod 208), ani nešlo-li o zneužití příslušné vyvlastňovací normy (viz nález sp. zn. I. ÚS 15/98).
53. Nerespektování aplikovaných norem, nedůslednost a nepředvídatelnost v postupu státních orgánů nebo osob jednajících za stát v době nesvobody nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob. V restitučním řízení především musí obecné soudy zohlednit hodnoty a principy demokratického právního státu, opačný postup může ve stěžovateli vyvolávat pocit "nové" křivdy a bezpráví - není-li bezpečně vyloučeno, že nebyl postižen dvěma totalitními mocemi - v roce 1938 nacistickou a po roce 1948 komunistickou.
54. Vyhlášené nálezy jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny osoby i orgány, včetně Ústavního soudu, které jsou povinny reflektovat jejich nosné důvody v obdobných věcech [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. června 2003 (N 87/30 SbNU 309)], a proto je musí obecné soudy respektovat. Závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19, který se týkal majetku odňatého stěžovateli stejným postupem (týmiž deklaratorními akty) obecné soudy nerespektovaly. Přitom se snažily poukázat na odlišnosti od identické věci, o níž Ústavní soud uvedeným nálezem rozhodl, v případě Nejvyššího soudu pak odkazem na možnost vést ústavněprávní justiční dialog. Popsaným postupem byl porušen čl. 89 odst. 2 Ústavy.
55. Nepřihlédnutím k relevantní judikatuře a zastavením algoritmu přezkumu z důvodu tvrzené výluky z restituce bez důsledného posouzení restitučního titulu samotného bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
56. Jde-li o posouzení nákladového výroku krajského soudu, Ústavní soud se touto otázkou blíže nezabýval s tím, že v novém řízení bude na obecných soudech, aby při posuzování této otázky přihlédly ke stěžovatelově argumentaci.
X. Závěr
57. Sama skutečnost, že bylo konfiskováno podle dekretů, avšak až v rozhodném období, nezbavuje obecné soudy povinnosti prověřit, zda konfiskační postup splňoval tehdy platnou právní úpravu, nebo byl projevem zvůle totalitního režimu a v případě pochybností je nutno aplikovat zásadu in favorem restitutionis, aby použitá interpretace nebyla nepřiměřeně restriktivní.
58. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily základní práva stěžovatele, neboť závěry, na nichž jsou založena, nezohledňují všechny okolnosti, za nichž byl konfiskován jeho majetek a nepřihlédly ani k relevantní judikatuře Ústavního soudu. Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
59. Na obecných soudech nyní bude, aby důkladně posoudily, na základě jakého právního předpisu byl majetek stěžovatele skutečně konfiskován, respektive, zda tuto otázku Ústavní soud již dříve meritorně neposoudil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. října 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu