71. Ústavní soud tedy konstatuje, že akt Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, podle něhož se KDFW zachovává československé státní občanství, nelze označit za nicotný.
72. Ústavní soud pro úplnost dodává, že se v posuzované věci nezabýval tím, zda měl akt Ministerstva vnitra skutečně mít formu výměru (rozhodnutí) a zda měl skutečně obsahovat odůvodnění, jak dovozuje Nejvyšší soud. Pro účely rozhodnutí posuzované věci postačilo přezkoumat závěr, že tyto tvrzené vady by způsobily nicotnost aktu; tento závěr totiž z ústavního hlediska není udržitelný.
73. Jelikož závěr o nicotnosti aktu Ministerstva vnitra z ústavního hlediska neobstojí po věcné stránce, není již třeba zabývat se námitkou, že Nejvyšší soud při zaujetí tohoto závěru postupoval procesně nesprávně, neboť měl věc předložit velkému senátu. Klíčové je, že tento závěr se v posuzované věci nemůže uplatnit vůbec, bez ohledu na to, jaký proces byl k jeho dosažení zvolen.
VI.2.c) I kdyby akt Ministerstva vnitra byl nicotný, neobstojí navazující závěry
74. Ústavní soud podotýká, že i kdyby obstála úvaha o nicotnosti aktu Ministerstva vnitra o zachování státního občanství, neústavní by byly na to navazující závěry Nejvyššího soudu.
75. Nicotnost aktu Ministerstva vnitra by znamenala, že o žádosti KDFW o zachování státního občanství dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní soud dovodil, že v takovém případě jsou povinny řízení dokončit a o žádosti rozhodnout nynější orgány. Pokračování v řízení se přitom mohou domáhat i právní nástupci původních žadatelů (nález ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96).
76. Navíc by bylo třeba se vypořádat se skutečností, že KDFW vydal okresní národní výbor osvědčení podle § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb., jehož držitele bylo třeba považovat za československého státního občana, a to až do skončení řízení o žádosti o zachování státního občanství. Ústavní soud v minulosti dovodil, že lze na základě tohoto osvědčení nabýt v dobré víře práva a že stát nemůže libovolně toto "rozhodnutí předběžné povahy" nahradit jiným (nález ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 98/04).
77. V případě nicotnosti aktu Ministerstva vnitra o zachování státního občanství by se tedy bylo třeba vypořádat s tím, že KDFW byl v každém případě držitelem předběžného osvědčení, podle kterého ho bylo třeba pokládat za československého státního občana. Pokud by tato skutečnost sama o sobě nebyla dostatečná k rozhodnutí věci, bylo by třeba vyčkat dokončení řízení o zachování státního občanství. Závěr Nejvyššího soudu, který z nicotnosti aktu Ministerstva vnitra dovodil, že KDFW nebylo zachováno občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., byl tedy v každém případě předčasný a učiněný v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
VI.2.d) Zákonnost aktu o zachování státního občanství již nelze přezkoumávat
78. Jelikož akt Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947 o zachování státního občanství není nicotný, je třeba z něho v restitučním řízení vycházet. Zákonodárce nesvěřil obecným soudům kompetenci přezkoumávat, zda bylo zákonně a správně rozhodnuto o vrácení (zachování) československého státního občanství. Důvody pro tento přístup Ústavní soud nastínil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04. V případě rozhodnutí podle dekretu č. 33/1945 Sb. vydaných v období 1945-1948 nelze odhlížet od skutečnosti, že se "jednalo o rozhodnutí orgánů, které byly dobře obeznámeny s tehdejší realitou a neměly od tehdejších, bezesporu tragických událostí, nepřiměřený časový odstup. Byly tedy více či méně způsobilé bezprostředního hodnocení skutečností relevantních podle příslušných ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb. Při dnešním hodnocení těchto skutečností, za situace dnes již velmi obtížného dohledávání skutkových podkladů pro rozhodnutí orgánu veřejné moci, po uplynutí téměř šesti dekád od konce druhé světové války, je nezbytné postupovat s největší obezřetností". Tato zdrženlivost je o to více namístě nyní, kdy časový odstup narostl o dvě další dekády.
79. Část vedlejších účastníků poukazuje na některé aspekty jednání KDFW v době druhé světové války, jako je vyplnění dotazníku Fragebogen či jeho tvrzené členství či příslušnost k SdP. Tyto okolnosti předně nemohou vést ke zpochybňování aktu Ministerstva vnitra o zachování státního občanství, který v restitučním řízení nelze přezkoumávat.
80. Pokud jde o podmínku neprovinění se proti československému státu, připomíná Ústavní soud, že dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4419/2007 (bod 17 výše) byla tato podmínka posuzována již pro účely rozhodnutí o zachování československého státního občanství dle § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb.; rozhodnutí o zachování státního občanství v sobě proto již obsahuje závěr o neprovinění se proti československému státu. K případnému přehodnocení tohoto závěru v důsledku okolností, které vyšly najevo až později, tedy po rozhodnutí o zachování státního občanství, je třeba přistupovat velmi zdrženlivě.
81. Ústavní soud v této souvislosti připomíná závěry Nejvyššího soudu z již citovaného rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, jakož i zjištění, která v posuzovaném případě učinily okresní a krajský soud před kasačním zásahem Nejvyššího soudu. Z nich plyne, že KDFW vysvětloval vyplnění dotazníku Fragebogen a tvrzenou příslušnost k SdP již v době rozhodování o žádosti o zachování československého státního občanství; nejde tedy o později zjištěné skutečnosti. Dále bylo zjištěno, že v době druhé světové války byl KDFW zaměstnán v Československé zbrojovce, a. s., kde dle poválečného posudku projevoval kladný vztah k českému národu. I když jako německý státní příslušník narukoval do Wehrmachtu, nikdy nepovýšil z hodnosti vojína. Při práci jako tlumočník dle písemných svědectví napomáhal československým občanům. Písemná vyjádření více než desítky osob z let 1945-1946 hovoří o tom, že KDFW byl vždy antinacistického smýšlení, podporoval perzekuované osoby a hovořil česky. I tehdejší orgány mu vydaly potvrzení, že se během válečných let choval loajálně k českému národu, či že prováděl ilegální protiokupační činnost. Je tedy zřejmé, že jednání KDFW v době druhé světové války nelze hodnotit jen na základě dílčích a z kontextu vytržených okolností.
82. Ani nález sp. zn. III. ÚS 107/04 nelze vykládat tak, že kdokoliv se přihlásil v dotazníku Fragebogen k německé národnosti, automaticky se provinil proti československému státu. V posuzovaném případě je k tomuto hodnocení naopak třeba přistupovat citlivě a s velkým respektem k závěrům, k nimž se ohledně této otázky dospělo v době bezprostředně po druhé světové válce, kdy bylo vyhověno žádosti KDFW o zachování československého státního občanství.
VII. Závěr
83. Z ústavního hlediska neobstojí závěr Nejvyššího soudu, že akt Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, podle něhož se právnímu předchůdci stěžovatelky KDFW zachovává československé státní občanství, je nicotný. Napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, která jsou založena na tomto závěru, porušují právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
84. Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek krajského soudu a rozsudek okresního soudu.
85. Ústavní soud dále odmítl ústavní stížnost v části směřující proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
86. V dalším řízení jsou obecné soudy vázány závěry vyslovenými v tomto nálezu. Budou tedy vycházet z toho, že akt Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947 není nicotný a že tímto aktem bylo KDFW zachováno československé státní občanství. Tyto závěry mají přednost i před neústavním právním názorem vyjádřeným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu, přestože tento rozsudek nemohl být z procesních důvodů zrušen. Na obecných soudech nyní je, aby se zabývaly naplněním dalších podmínek restituce.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. září 2024
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu