38. Vedlejší účastník b) proti tomu argumentoval, že do řízení vstoupil z důvodu ochrany svých práv, neboť v něm šlo o vysokou částku a v případě neúspěchu vedlejší účastnice a) by tato mohla vůči němu uplatnit regresní nárok, že je soukromou osobou a nemá žádný odborný aparát a jako profesionál působí v jiné oblasti práva, než je civilní řízení o náhradu škody, kde navíc nebylo posuzováno jen exekuční, ale i insolvenční řízení. Má za to, že za těchto okolností byl - s ohledem na princip rovnosti účastníků řízení - oprávněn nechat se v daném řízení zastoupit advokátem.
39. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ne každé zastoupení účastníka řízení advokátem v občanském soudním řízení lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Konkrétně tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta), a učiní-li tak přesto, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) či ze dne 1. 9. 2015 nález sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429)]; to platí i pro některé veřejné instituce (subjekty), které hospodaří s veřejnými prostředky [nálezy ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115), ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193), ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 (N 229/75 SbNU 557)] a ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)].
40. V těchto případech by podle názoru Ústavního soudu o účelně vynaložený náklad mohlo jít pouze výjimečně, pokud by například předmětem sporu byla právní problematika, která přímo úzce nesouvisí s oblastí spravovanou daným orgánem státní správy, případně by šlo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. [viz např. nálezy ze dne 13. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2049/11 (N 81/69 SbNU 339), ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507) a ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 3000/11 (N 6/64 SbNU 61)].
41. Ústavní soud se v nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 (N 62/81 SbNU 81) zabýval otázkou, zda se uvedená pravidla týkají i soudního exekutora jako účastníka řízení tam, kde je předmětem řízení jeho činnost při výkonu jemu svěřené pravomoci. Vyšel z toho, že soudní exekutor je sice soukromou fyzickou osobou, při výkonu exekučních titulů však vykonává veřejnou moc, která mu byla státem svěřena, a jelikož jde o výkon veřejné moci, tak je to stále stát, který odpovídá za pochybení fyzických osob, kterým takové pravomoci svěřil, a že z ústavněprávního hlediska se nemůže své odpovědnosti zříci tím, že výkon veřejné moci přenese na soukromý subjekt. Následně dovodil, že tato skutečnost má důsledky i pro otázku náhrady nákladů řízení ve sporech o náhradu újmy způsobené úřední činností soudního exekutora, neboť přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci utrpí újmu, načež uzavřel, že je-li soudní exekutor účastníkem řízení, které se přímo týká výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj u náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát. V posuzované věci přitom II. senát neshledal důvod, proč by se měl od těchto svých závěrů nějak odchýlit (srov. usnesení ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 325/19).
42. Vzhledem k tomu Ústavní soud posuzoval, zda v daném případě lze zastoupení vedlejšího účastníka b) považovat za náklad potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. ve světle kritérií plynoucích z výše uvedené judikatury. V tomto ohledu má význam především, co bylo předmětem řízení v daném civilním sporu, jehož (vedlejším) účastníkem soudní exekutor byl, tedy zda šlo o problematiku odlišnou od běžné činnosti soudního exekutora, a proto bylo pro účinné hájení jeho pozice v tomto sporu zastoupení advokátem nezbytné.
43. Jak plyne z výše uvedeného, předmětem daného civilního sporu byla především činnost vedlejšího účastníka b) v exekučním řízení, jehož se stěžovatel účastnil coby oprávněný, a dále postup Krajského soudu v Plzni v souvisejícím insolvenčním řízením. Za rozhodující Ústavní soud považuje, že spor se týkal úřední činnosti soudního exekutora, a poukazuje-li vedlejší účastník b) na to, že předmětem daného soudního řízení byl i postup insolvenčního soudu, z hlediska ochrany jeho práv nebylo nutné, aby bránil správnost (zákonnost) postupu jiného orgánu veřejné moci sám, natož pak prostřednictvím právního zástupce. I kdyby bylo snad v daném řízení o náhradu škody třeba řešit nějakou otázku vztahu exekučního a insolvenčního řízení, stále jde o běžnou součást činnosti soudního exekutora. Se skutečností, že věc nebyla ve výše naznačeném ohledu specifická, korespondují i podání vedlejšího účastníka b) na obecné soudy, neboť jejich obsahem byl primárně popis průběhu exekučního řízení a argumentace, v níž vedlejší účastník b) reaguje na stěžovatelovy námitky, že nepostupoval řádně, resp. bez průtahů. Posouzení právních otázek, jež bylo třeba v řízení před soudem - z pohledu vedlejšího účastníka b) - řešit, se nejenže nijak výrazně nevymykalo požadavkům kladeným na odbornou erudovanost soudního exekutora, ale dokonce se týkalo běžné profesní činnosti.
44. Městský soud a obvodní soud však otázku, zda náklady na zastupování a hotové výdaje zástupce (advokáta) představují náklady účelně, resp. důvodně vynaložené vedlejším účastníkem b) na bránění jeho práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a zda tak lze jejich náhradu vedlejšímu účastníkovi b) přiznat, ústavně konformním způsobem (viz sub 41 a 42) neposuzovaly, čímž porušily stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek městského soudu ve výrocích II a IV a napadený rozsudek obvodního soudu ve výroku III zrušil.
45. Jde-li o zbývající nákladové výroky obsažené v napadených rozhodnutích, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, a proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost v části, kde se stěžovatel domáhá jejich zrušení, za zjevně neopodstatněný návrh, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
46. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. října 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu