44. Soustavná a cílevědomá příprava na povolání sice nutně neznamená, že studium musí být dokončeno úspěšně, ale musí zde být reálně očekávatelná vidina úspěšného ukončení a snaha o ně. Nemůže jít o sled jakkoli odhodlaných pokusů předurčených k nezdaru. V souvislosti se vznikem či trváním vyživovací povinnosti je tak legitimní úvaha o tom, zda je vůbec - s ohledem například na dosavadní průběh studia, překážky ve studiu, předpoklady, úsilí věnované plnění studijních povinností atp. - pravděpodobné, že zvolený studijní obor student dokončí.
45. Pokračovala-li stěžovatelka po prvním neúspěšném pokusu ve studiu bezprostředně v dalším akademickém roce tak, že mohla podstatným způsobem využít své dosavadní studijní výsledky (nechat si je uznat), nelze z toho automaticky dovodit, že v dalším vzdělávacím pokusu se již o soustavnou a cílevědomou přípravu nejedná, a to již s ohledem na množství uznaných studijních povinností z prvního studijního pokusu.
46. Jak již Ústavní soud konstatoval výše, městský soud vyšel plošně pouze z konečného výsledku, tj. úspěch/neúspěch. Na období od srpna 2015 ale nelze nahlížet homogenně. Jistě ani obecně nelze na druhý navazující studijní pokus automaticky nahlížet čistě zorným úhlem jeho výsledného (tedy opakovaného) neúspěchu, ale je třeba hodnotit průběžnou kvalitu, snahu a potenciál přípravy. Citlivě je také třeba přihlížet i k dočasné zdravotní indispozici, u níž existuje předpoklad, že se může změnit/zmírnit. Ze zjištění městského soudu nelze učinit závěr, že již na počátku druhého pokusu chyběla reálná naděje úspěšného dokončení a snaha o ně. Ty zřejmě významně oslabily v době, kdy si stěžovatelka podala další přihlášku (sama začala předvídat, že se jí ani druhý pokus nevydaří), to ale ještě stále vzhledem k okolnostem nemusí nutně znamenat, že pak již (celý) druhý blok studia nebyl soustavnou a cílevědomou přípravou. Pokud pak ale neuspěla ani v něm (studium trvalo dokonce tak dlouho, že mělo být zatíženo z tohoto důvodu poplatkem), závěr městského soudu, že třetí blok studia již soustavnost a cílevědomost přípravy postrádal, z ústavněprávního hlediska obstojí.
47. Konečně Ústavní soud nepomíjí ani námitku vedlejšího účastníka týkající se dobrých mravů ve vztahu k nároku stěžovatelky na výživné. Městský soud zamítl žalobu stěžovatelky na základě jiných důvodů, nicméně v následném řízení bude na městském soudu, aby se s touto námitkou vedlejšího účastníka vypořádal. Bude-li takovou námitku považovat za relevantní, neopomine přitom posuzovat napadané chování stěžovatelky v kontextu s chováním vedlejšího účastníka a okolností rozvratu vztahů v rodině.
V. d)
Aplikace obecných principů na posuzovanou věc - náklady řízení
48. Náhrada nákladů řízení je procesní nárok, jehož je možno se vzdát. Případné odvolání vzdání se procesního nároku je procesním úkonem veřejnoprávní povahy, u něhož je nezbytná vyšší míra zachování právní jistoty. V souladu s § 41a odst. 4 občanského soudního řádu je proto odvolání procesního úkonu možné pouze za velmi omezených podmínek.
49. Otec se práva na náhradu nákladů řízení vzdal při jednání dne 6. 11. 2020. To výslovně zmiňuje i bod 22 odůvodnění prvního rozsudku městského soudu. Jednalo se o výslovný, jednoznačný, určitý a srozumitelný projev vůle otce jako účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2018 sp. zn. 25 Cdo 5713/2017). Městský soud však vážně pochybil, neboť tento procesní úkon nijak nevzal v řízení navazujícím na zrušení předchozího rozsudku v potaz. Přinejmenším z odůvodnění rozsudku ani z obsahu spisu žádná logická a věrohodná úvaha - vyjma vyčíslení výše nahrazovaných nákladů - neplyne, neboť městský soud přiznal náhradu nákladů řízení otci za celé řízení, tj. i za řízení před uvedeným procesním úkonem. V tomto výroku je tudíž napadené rozhodnutí překvapivé a zároveň je ve zjevném rozporu s tím, jak řízení proběhlo. Zároveň stejně jako městský soud přehlížel psychické onemocnění stěžovatelky při rozhodování o meritu věci, činil tak i při rozhodování o nákladech řízení.
50. Městský soud bude muset nově vzít v potaz, že se vedlejší účastník práva na náhradu nákladů řízení (pro fázi řízení do prvního rozsudku městského soudu ze dne 6. 10. 2021) vzdal, a vypořádat se v odůvodnění s tím, že poté tento úkon odvolal. To samozřejmě nebude třeba, pokud podle nového výsledku řízení vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení vůbec nevznikne, nebo vznikne, ale městský soud zde shledá důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodů podle § 150 občanského soudního řádu.
VI.
Závěr
51. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť napadeným rozsudkem městského soudu v rozsahu uvedeném ve výroku I tohoto nálezu bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu a v jeho důsledku i právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. Nákladovým výrokem IV napadeného rozsudku pak bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví.
52. Ústavní soud tak podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadený rozsudek v předmětné části podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona spolu s akcesorickým výrokem o náhradě nákladů státu zrušil. Ve zbylém rozsahu, tj. pro období po 14. lednu 2018, a ohledně potvrzení výroku II rozsudku obvodního soudu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona [v požadavku na změnu senátu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona].
53. V dalším řízení bude úkolem městského soudu, aby v intencích závěrů nálezu znovu rozhodl. V případě, že by dospěl k závěru o (byť i částečné) důvodnosti žaloby, se při výpočtu dlužného výživného vypořádá i s tím, že vedlejší účastník plnil stěžovatelce na základě předběžného opatření (usnesení obvodního soudu ze dne 15. 12. 2015 č. j. 12 C 357/2015-24 ve znění usnesení městského soudu ze dne 1. 3. 2016 č. j. 69 Co 75/2016-64).
54. K návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů tohoto řízení Ústavní soud poukazuje na § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, který zakotvuje zásadu, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 64 odst. 4 téhož zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Již vzhledem k výsledku řízení zde nejde o případ, kdy by byl důvod stěžovatelce náhradu nákladů řízení přiznat.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu