38. Stejně tak nelze akceptovat závěr rozhodujících soudů, že o postoji stěžovatele (resp. že nedošlo k jeho vnitřní proměně k lepšímu) významně svědčí i skutečnost, že nijak neinformoval J. J., vedoucího střediska Probační a mediační služby v Nymburce, o probíhajícím dovolacím řízení v civilním sporu s poškozenou. J. J. u veřejného zasedání připustil, že vědomost dané skutečnosti by měla na stanovisko Probační a mediační služby zásadní vliv, nedokáže však říct, zda pozitivní či negativní. Z protokolu o veřejném zasedání u okresního soudu (viz č. l. 235 a násl. spisu okresního soudu) plyne, že J. J. k dotazu soudu, zda by pro jeho hodnocení bylo potřebné, aby se seznámil s obsahem dovolací argumentace stěžovatele v civilním sporu, odpověděl (ve zkratce), že tyto informace by pro něj byly důležité, přičemž pokud by skutečně vyšlo najevo, že stěžovatel v civilním řízení o předmětný majetek usiluje, vedl by ho k tomu, že podávat za takové situace žádost o podmíněné propuštění je nesmysl. Zdůraznil však, že žádnou takovou informaci neměl a tudíž není v uvedeném stanovisku jakkoli zahrnuta.
39. Vyplynulo-li z výpovědi J. J., že vědomost ohledně obsahu dovolací argumentace stěžovatele v civilním sporu s poškozenou by měla na jeho stanovisko zásadní vliv, bylo povinností rozhodujících soudů J. J. s danou dovolací argumentací, popř. s předmětnými rozhodnutími civilních soudů, seznámit, aby mohl zaujmout ve stanovisku Probační a mediační služby konečné stanovisko. K ničemu takovému však z jejich strany nedošlo a naopak v neprospěch stěžovatele obecné soudy argumentují tím, že i když poškozené zaslal omluvný dopis, stále proti ní vede civilněprávní spor, který v současné době projednává Nejvyšší soud, neboť stěžovatel podal dovolání proti rozsudku, kterým bylo určeno, že poškozená je vlastníkem předmětných nemovitostí. I tato argumentace obecných soudů, když se náležitě nevypořádaly s protiargumentací stěžovatele, svědčí o nutnosti doplnění stanoviska Probační a mediační služby. V důsledku toho je postup obecných soudů, které nedoplnily dokazování výslechem P. Z., vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie, k posouzení jeho vnitřní proměny, sebereflexe a náhledu na trestnou činnost a doplněním stanoviska Probační a mediační služby v rozporu s judikaturou Ústavního soudu o tzv. opomenutých důkazech, kterými se rozumí důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, resp. je neprovedl, aniž by proto měl náležitý důvod v souladu se zákonem, a proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho neústavnost [viz např. nálezy ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19), ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25), ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2154/14 (N 211/75 SbNU 365), ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1414/16 (N 138/82 SbNU 215), ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17 (N 36/88 SbNU 499) a další].
40. Nelze pomíjet, že stěžovatel v průběhu řízení mimo jiné vypověděl, že kdyby se mohl vrátit do roku 2015 s tím, co ví dnes, tak by se neangažoval ve svěřenském fondu a nepřijal by funkci svěřenského správce. Upozorňoval by na problémy, ale rozhodně by se do žádného problému nemíchal. Netušil, do čeho se může dostat. Nepopírá svou chybu, ale nesouhlasí s tím, že by spáchal trestný čin. Paní J. miloval jako svou babičku a matku současně. Nemohl by dál žít s vědomím, že odmítl pomoci člověku, má velice citlivé svědomí. Neměl potřebu se obohatit. Je duchovně smýšlející člověk, nepotřebuje být materiálně na výši, nebo mít víc než je potřeba, vždy víc dával, než dostával. Paní J. se nebála, nekontroloval ji, nekontroloval, s kým se baví, pouze když někam šla, tak chtěli vědět, kde případně je (str. 3 napadeného usnesení okresního soudu). V závěrečném návrhu u veřejného zasedání okresního soudu pak krom jiného uvedl, že chce zopakovat svou hlubokou lítost nad tím, co se stalo, podotkl, že to bylo opravdu jedinečné pochybení a nebyl tak účel ani záměr někoho podvést, někoho okrást či někomu ublížit (viz č. l. 244 spisu okresního soudu).
41. Z uvedených vyjádření plyne, že do určité míry stěžovatel deklaroval, že svou odpovědnost přijímá. Rozhodující soudy se však tímto jeho částečným připuštěním viny vůbec nezabývaly. Nehodnotily je tedy v kontextu dalších relevantních okolností a neuvedly ani, co jiného kromě plného doznání měl stěžovatel ohledně sebekritického náhledu na svou trestnou činnost přesně učinit, aby soudy přesvědčil o tom, že svého činu skutečně lituje (srov. shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 482/18).
42. Na základě popsaných skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že byť obecné soudy navenek deklarují, že po stěžovateli nepožadují doznání, fakticky splnění podmínky nápravy jeho doznáním podmiňují. Jinak řečeno z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by soudy považovaly podmínku polepšení se stěžovatele za naplnitelnou čímkoliv jiným než jeho doznáním, neboť jen tak by podle nich získal náhled na svou trestnou činnost. Tím porušily jednak povinnost náležitě a přesvědčivě odůvodnit svá rozhodnutí v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jednak právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
43. Namítá-li stěžovatel, že postupem okresního soudu došlo k nepřípustnému porušení zákazu dvojího přičítání, odporujícímu principu ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť závěr o nenaplnění podmínky jeho polepšení založil na okolnostech či důvodech, které hrály roli již dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody (tj. že se trestné činnosti dopouštěl po řadu let vůči bezbranné osobě ze zištných důvodů, bezprecedentním a zavrženíhodným způsobem, že na jeho trestné činnosti participovala celá jeho rodina, že se neštítil falešně osočit z trestné činnosti jiné osoby a vyhrožovat svědkům atd.), této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Není totiž pravdou, že by okresní soud svůj závěr o nenaplnění podmínky polepšení založil primárně, či takřka výlučně, na okolnostech či důvodech, které hrály roli již dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody, jak je judikaturou k porušení čl. 40 odst. 5 Listiny vyžadováno (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 482/18). Dané pochybení okresního soudu ostatně do jisté míry napravil krajský soud, který uvedenou argumentaci okresního soudu označil za zjednodušující.
VI.
Závěr
44. Vycházely-li okresní soud a krajský soud při svém rozhodnutí z toho, že absence doznání stěžovatele, resp. v návaznosti na to získání náhledu na jeho trestnou činnost, brání splnění podmínky polepšení podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku, jde o aplikaci tohoto ustanovení v rozporu se stěžovatelovým právem na soudní ochranu zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť pouhé odepření doznat se k činu samo o sobě splnění této podmínky nevylučuje. Postup obecných soudů při opomenutí shora uvedených důkazů a nesplnění povinnosti náležitě a přesvědčivě odůvodnit svá rozhodnutí porušuje právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
45. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu zrušil.
46. Tímto nálezem Ústavní soud nijak nepředjímá, jak mají příslušné soudy v novém řízení rozhodnout. Jejich povinností však bude v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 věta první trestního řádu), zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu) a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 5 věta třetí a čtvrtá trestního řádu) vyhodnotit, do jaké míry stěžovatel na trestný čin, za nějž byl odsouzen, získal kritický náhled a v souvislosti s tím, jak výkon trestu odnětí svobody u stěžovatele plní či neplní svůj účel, zda je splněna podmínka "polepšení" a v konečném důsledku jsou splněny i další podmínky pro jeho podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku.
47. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. července 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu