42. Podle § 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud není vázán rozsahem vymezeným dovolatelem (rozsahem dovolacích návrhů) v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen. Závislým v tomto smyslu je takový výrok, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát (s výjimkou, směřuje-li dovolání pouze proti výroku o příslušenství pohledávky, proti lhůtě k plnění nebo o předběžné vykonatelnosti rozsudku). Právo se samostatným skutkovým základem lze charakterizovat tak, že jde o právo korespondující určitým skutkovým tvrzením, která jsou odlišná od jiných skutkových tvrzení v řízení uplatněných a korespondujících jiným právům. V těchto případech dovolání proti jednomu právu se samostatným skutkovým základem nemůže přivodit účinky dovolání vůči ostatním samostatným nárokům.
43. Okresní soud v předmětné věci rozhodl samostatnými výroky jednak o povinnosti žalovaného vydat stěžovateli poskytnuté "plnění bez právního důvodu" v celkové výši 441 620,15 Kč s příslušenstvím, představující platby na tzv. úvěr ode dne 5. 9. 2017 do 27. 4. 2020, a dále rozhodl o nároku stěžovatele na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč a plnění poskytnutých Šárkou Moráňovou na splátky úvěru družstva do dne převodu družstevního podílu na stěžovatele, tj. do dne 23. 9. 2015, a to tak, že žalobu co do částky 1 439 374,21 Kč s příslušenstvím zamítl z důvodů nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatele a částečného promlčení jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení. V posuzované věci tedy o žádnou z výjimek z vázanosti dovolacího soudu rozsahem podaného dovolání upravených v § 242 odst. 1 o. s. ř. nešlo (srov. sub 2 a 3).
44. V podaném dovolání stěžovatel výslovně uvedl, že dovolání podává proti rozsudku krajského soudu, přičemž je "zaměřuje do té části výroku I. rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu". V petitu dovolání pak stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud "v napadené části (a v navazujícím nákladovém výroku) změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. 69 Co 220/2022 tak, že změní v zamítavé části (a v navazujícím nákladovém výroku) rozsudek okresního soudu ze dne 19. 1. 2022 sp. zn. 25 C 246/2020 a žalobě i v této části zcela vyhoví, přičemž současně zaváže žalovaného k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Nebudou-li splněny zákonné podmínky pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, pak nechť je rozsudek odvolacího soudu v napadené části Nejvyšším soudem zrušen (včetně navazujícího nákladového výroku) a stejně tak nechť je v zamítavém výroku zrušen i rozsudek soudu prvního stupně (včetně navazujícího nákladového výroku), a nechť je věc vrácena soudu prvního stupně k tomu, aby ji ve zrušené části znovu projednal a rozhodl při vázanosti právními závěry dovolacího soudu". Nejvyšší soud v napadeném rozsudku pak shodně konstatoval, že stěžovatel v dovolání navrhl, aby "Nejvyšší soud změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že změní v zamítavé části rozsudek soudu prvního stupně a žalobě i v této části plně vyhoví, popřípadě aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení".
45. Ačkoli v předmětné věci nešlo o žádný z případů výjimek uvedených v § 242 odst. 2 o. s. ř., přičemž stěžovatel svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu pouze v té části, ve které nebylo jeho žalobě vyhověno (tedy v části, ve které krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku II.), Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudky krajského soudu a okresního soudu v celém rozsahu.
b) Důvody dovolacího přezkumu, vady řízení (kvalitativní stránka)
46. Výjimkou z věcné vázanosti Nejvyššího soudu dovoláním jsou případy tzv. jiných vad řízení a zmatečnostních vad řízení [tj. vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci], k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, i když nejsou v dovolání uplatněny, popřípadě je-li poukazováno jen na některé či jiné. To však platí pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř., věta druhá). Tzv. zmatečnostní vady nejsou sice samostatným uplatnitelným dovolacím důvodem, ale závažnost těchto zásadních procesních pochybení odůvodňuje, aby k jejich nápravě mohlo dojít i prostřednictvím dovolacího řízení, byť primárně se má uplatnit žaloba pro zmatečnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2179/2002). To ovšem platí jen pro dovolání přípustná z jiného důvodu, tj. pro některou ze situací vyjmenovaných v § 237 o. s. ř.
47. O zmatečnostní vadu ve smyslu výše uvedeného může jít například právě při procesním pochybení spočívajícím v rozhodnutí věci věcně nepříslušným soudem.
48. Věcná příslušnost jakožto institut procesního práva vymezuje, které z článků soudní soustavy působících obecně jako soudy prvního stupně (okresní a krajské soudy) jsou v občanském soudním řízení v prvním stupni povolány projednat a rozhodnout věci určitého druhu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 42). Věcná příslušnost představuje jednu z podmínek řízení (§ 103 a násl. o. s. ř.); rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud, je řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000 sp. zn. 20 Cdo 840/98, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017 sp. zn. 29 Cdo 4825/2015).
49. Věcnou příslušnost soud zkoumá z úřední povinnosti (nikoliv tedy jen na základě námitky účastníků) v průběhu celého řízení (s výjimkou případů uvedených v § 104a odst. 7 o. s. ř.), neboť rozhodoval-li by ve věci věcně nepříslušný soud, byla by taková skutečnost odvolacím důvodem podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ale při splnění dalších podmínek i důvodem uplatnitelným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Následky porušení rozhodování věcně příslušným soudem jsou stanoveny v § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a soud podle něj rozhodnutí zruší a věc postoupí věcně příslušnému soudu. Na základě § 243b o. s. ř. pak stejně postupuje i Nejvyšší soud. K vadě řízení spočívající v tom, že ve věci v prvním stupni rozhodl věcně nepříslušný soud, může dovolací soud přihlédnout (jak bylo uvedeno výše) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000 sp. zn. 20 Cdo 840/98). Rozhodnutí vydané věcně nepříslušným soudem je zmatečnostní vadou řízení [§ 229 odst. 1 o. s. ř.].
50. V předmětné věci Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatel se po žalovaném domáhá vrácení plnění poskytnutého členem družstva družstvu na základě smlouvy o nájmu družstevního bytu), jde tedy o spor mezi obchodní korporací a jejím členem, vyplývající z účasti na obchodní korporaci, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Rozhodoval-li v předmětné věci jako soud prvního stupně Okresní soud v Olomouci, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož právní posouzení věci krajským soudem nebylo správné, Nejvyšší soud dovodil, že dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, přičemž řízení trpí výše popsanou vadou. Nejvyšší soud proto rozsudek krajského soudu a spolu s ním (ze stejného důvodu) i rozsudek okresního soudu zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni (§ 243e odst. 1 a 2 věta druhá o. s. ř.).
51. Stěžovatel podaným dovoláním napadl rozsudek krajského soudu pouze v té části, ve které jeho žalobě nebylo vyhověno. Proti výroku I. rozsudku krajského soudu v části, ve které byl potvrzen výrok I. rozsudku okresního soudu, kterým bylo stěžovatelově žalobě vyhověno, stěžovatel logicky dovolání nepodal. Navíc ve vztahu k části rozsudku krajského soudu, ve které bylo stěžovatelově žalobě vyhověno, nebylo dovolání ani subjektivně přípustné [podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.], neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že Nejvyšší soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání může tedy podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost. V části výroku I. rozsudku krajského soudu, ve které byl potvrzen výrok I. rozsudku okresního soudu, kterým bylo žalobě stěžovatele vyhověno, stěžovateli žádná újma nevznikla, neboť v této části bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Z těchto důvodů mohl tedy Nejvyšší soud i s přihlédnutím k uvedené zmatečnostní vadě zrušit napadená rozhodnutí jen v rozsahu v jakém byly napadeny v podaném dovolání.
VI.
Závěr
52. Nejvyšší soud tak napadeným rozhodnutím v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius zhoršil procesní postavení stěžovatele na základě dovolání podaného stěžovatelem jako jediným dovolatelem, zatímco žalovanému zajistil pro něj příznivější výsledek, ačkoli o něj předvídaným způsobem (dispozičním úkonem) řádně neusiloval, když sám dovolání v předmětné věci nepodal. Nejvyšší soud přitom byl v dané procesní situaci oprávněn rozhodnout jen ve prospěch stěžovatele, který jako jediný projevil vůli dispozičním úkonem chránit svůj právní zájem.
53. V posuzované věci se rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius negativně promítlo ve sféře garance dovolacího práva stěžovatele ve smyslu přístupu k soudu (zákonem předvídanému řízení o opravném prostředku), protože nepodal-li by stěžovatel dovolání, nedošlo by ke zhoršení jeho právního postavení (čl. 36 odst. 1 Listiny).
54. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v předmětné věci nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání stěžovatele a překročil tak své oprávnění posuzovat dovoláním napadený rozsudek krajského soudu výhradně v rozsahu podaného dovolání a rozhodnout jen ve prospěch stěžovatele jako jediného dovolatele, když k opačnému postupu nebyly dány náležité důvody, čímž rozhodl v rozporu se zásadami ovládajícími občanské soudní řízení.
55. Nejvyšší soud tak nedostál své povinnosti plynoucí pro něj z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tedy i pod ochranou Nejvyššího soudu, přičemž i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, a proto i dovolací soud je povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce. Tím Nejvyšší soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
56. Zrušil-li Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím rozsudky krajského soudu a okresního soudu v celém rozsahu a nikoli jen v rozsahu, v jakém byl rozsudek krajského soudu dovoláním napaden, překročil svoji pravomoc vykonávat soudní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, a dopustil se tak nepřípustné libovůle při svém rozhodování ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy či čl. 2 odst. 2 Listiny.
57. Vzhledem k tomu, že v řízení před Nejvyšším soudem nebyly dodrženy principy řádného (spravedlivého) procesu, popsané vady v postupu Nejvyššího soudu založily ústavněprávní rozměr případu, který byl na základě ústavní stížnosti posuzován, ač úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasnění věcí, patřících do pravomoci obecných soudů.
58. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Nejvyššího v předmětné věci bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i čl. 4 Ústavy. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona rozsudek Nejvyššího soudu zrušil.
59. Zrušením rozsudku Nejvyššího soudu se vytváří prostor pro opětovné posouzení dovolání stěžovatele, přičemž Nejvyšší soud je vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Zároveň se tím stěžovateli otevírá možnost uplatnění argumentace ohledně právní stránky předmětné věci.
60. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. října 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu