46. Vzhledem k tomu, že podstatou prohlášení viny je zjednodušení trestního řízení na úkor práv obviněného, je podle Ústavního soudu mimořádně důležitý způsob, jakým je obviněný o možnosti využití prohlášení viny poučen. Při poučení obviněného soud podle § 206c odst. 2 trestního řádu přiměřeně použije § 314q odst. 3 trestního řádu, který se týká institutu dohody o vině a trestu. Z něj vyplývá, že soud se musí obviněného dotázat zda "a) rozumí sjednané dohodě o vině a trestu, zejména zda je mu zřejmé, co tvoří podstatu skutku, který se mu klade za vinu, jaká je jeho právní kvalifikace a jaké trestní sazby zákon stanoví za trestný čin, který je v tomto skutku spatřován, b) prohlášení o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán, učinil dobrovolně a bez nátlaku a byl poučen o svých právech na obhajobu, c) jsou mu známy všechny důsledky sjednání dohody o vině a trestu, zejména že se vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení a práva podat odvolání proti rozsudku, kterým by soud dohodu o vině a trestu schválil, s výjimkou důvodu uvedeného v § 245 odst. 1 větě druhé".
47. Jelikož protokol z hlavního líčení konaného dne 27. 7. 2022 (č. l. 158 a násl.) neposkytoval dostatečnou představu o rozsahu poučení daného stěžovateli soudem, ověřil si jej Ústavní soud ze zvukového záznamu. Z něj zjistil, že k poučení stěžovatele o možnosti prohlásit vinu soudkyně přistoupila v rámci širšího poučení o právech obviněného (přibližně v čase 26:03 záznamu), přičemž (nad rámec zákonného poučení) uvedla, že prohlášení viny je "významně polehčující okolnost, při které může být trest stanoven pod sazbu" a možnost uložení trestu pod zákonnou sazbou následně ještě zopakovala (v čase 26:25). S odkazem na dopis, který stěžovatel zaslal soudu ještě před konáním hlavního líčení, se následně soudkyně stěžovatele zeptala, zda chce prohlásit vinu (v čase 27:25), na což stěžovatel souhlasně odpověděl. Dále na výzvu soudu potvrdil, že je vinen žalovaným skutkem a souhlasí s jeho právní kvalifikací (v čase 27:50), chápe, že se nebude moci odvolávat do výroku o vině a vzdává se práva na projednání věci a dokazování (v čase 28:10). Následně stěžovatel přerušil poučení a upozornil soud na to, že chtěl věc vyřešit mimosoudně hned v den krádeže, po čemž následuje konverzace soudkyně se stěžovatelem ohledně prokázání náhrady způsobené škody, přičemž je zjevné, že soudkyně o takové prokázání neměla zájem, zřejmě z důvodu předpokládání uložení alternativního trestu (závěr okresního soudu o neprokázaném zaplacení náhrady škody zkritizoval poté odvolací soud). Teprve po poučení druhého obžalovaného soudkyně ještě ověřila, že stěžovatel učinil prohlášení viny dobrovolně (v čase 30:55). Poté se soudkyně zeptala státního zástupce, zda souhlasí s přijetím prohlášení viny, prohlášení viny přijala a hlavní líčení již pokračovalo standardním způsobem.
48. Z tohoto popisu podle Ústavního soudu vyplývá, že stěžovateli se nedostalo dostatečného poučení o trestní sazbě, jakou zákon stanoví za trestný čin, který je v tomto skutku spatřován [§ 314q odst. 3 písm. a) trestního řádu]. Uvedení konkrétní trestní sazby, které navíc požaduje zákon, Ústavní soud nepovažuje za bezvýznamnou formalitu, a to z následujících důvodů.
49. Zaprvé je třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatel je právním laikem (zvukový záznam na několika místech potvrdil jeho sníženou schopnost orientace v hlavním líčení), který nebyl zastoupen obhájcem. To Ústavní soud uvádí spíše pro zesílení důsledků nedostatečného poučení, protože podle předchozí judikatury platí, že poučovací povinnost soudu (a to zvláště u neodvolatelného prohlášení viny) nelze přenášet na obhájce (srov. např. usnesení ze dne 16. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 986/22). Proto podle Ústavního soudu nepostačuje, že v hlavním líčení zazněla právní kvalifikace žalovaného skutku a návrh státního zástupce na uložení nepodmíněného trestu.
50. Dalším důvodem je podle Ústavního soudu zohlednění výše popsané skutečnosti, že pro nikoliv nevýznamnou část podezřelých je právě uložení trestu jedinou palčivou otázkou celého trestního řízení (viz bod 29 tohoto nálezu). Vedle vzdání se práva na odvolání, ztráty bezúhonnosti, možnosti vyjádřit se k důkazům z přípravného řízení či odsouhlasení právní kvalifikace bude podle Ústavního soudu zvláště u obviněných, kteří zvažují možnost prohlášení viny, přísnost trestu začasté otázkou nejdůležitější. Přehlížení této skutečnosti by z celého institutu prohlášení viny učinilo nástroj odstřižený od společenské reality. Prohlášením viny přestává být obviněný do určité míry subjektem trestního řízení a stává se jeho "objektem", kromě oblasti výměry trestu. Je tedy logické, že právě ta bude pro obviněného v takové situaci klíčová. Pro legitimitu aplikace prohlášení viny je tak podle Ústavního soudu nezbytné nepřehltit obviněného poučováním o často nepodstatných informacích a současně "zastřít" tu skutečně klíčovou, týkající se trestu.
51. Poučení o rozsahu možného potrestání nabývá na významu rovněž při zohlednění eventuální kombinace neexistující záruky uložení mírného (zejména alternativního) trestu a výše uvedené motivace orgánů činných v trestním řízení ukončit trestní věc co možná nejefektivněji. Je-li obviněný, zpravidla právní laik, opakovaně různými subjekty upozorňován na výhody prohlášení viny, aniž by mu byla explicitně vysvětlena jejich nenárokovost, lze mít pochybnosti o promyšlenosti a dokonce dobrovolnosti pozdějšího prohlášení. Podle Ústavního soudu je odpovědností obecných soudů, aby jednoznačným poučením daly obviněnému najevo, jaké důsledky v oblasti trestání má prohlášení o vině podle českého práva. Právě takovým postupem lze podle Ústavního soudu nejlépe garantovat, že obviněný nebude jednat pod vlivem nějakého (třeba i cizí osobou implementovaného či společensky rozšířeného) právního mýtu na straně jedné, a nějaké nekalé právní praxe (např. neformálních slibů policie, spoluobžalovaných atd.) na straně druhé. Po průměrném obviněném nelze podle Ústavního soudu požadovat, aby si tyto informace sám dohledal nebo dovodil ze systematiky českých trestních kodexů.
52. Po zvážení všech uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínkou legitimity odsuzujícího rozhodnutí opírajícího se o prohlášení viny je zásadně pouze takové poučení, které obviněného upozorní na skutečnost, že soudy rozhodující v daném řízení nejsou kromě zákonných limitů při výměře trestu nikterak omezeny a obviněný, který prohlásí vinu, může být odsouzen i k nejpřísnějšímu trestu, který zákon v jeho věci umožňuje uložit.
53. Jakkoliv povinnost poskytnout takové poučení explicitně zákon neuvádí, vyplývá podle Ústavního soudu z teleologického a ústavně konformního výkladu § 206c odst. 2 trestního řádu, podle kterého soud po prohlášení viny "postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3", upravujícího postup při schvalování dohody o vině a trestu. Z toho vyplývá, že zákon neuvádí výslovně požadavky specifické pro prohlášení viny. Navíc ani všechny požadavky kladené na soud při schvalování dohody o vině a trestu nejsou formulovány jednoznačně. Poukázat lze například na povinnost soudu dotázat se obviněného "zda jsou mu známy všechny důsledky sjednání dohody o vině a trestu" následovanou demonstrativním výčtem takových důsledků. Neurčitost takové otázky je zjevná (ani soudce by nejspíše na místě nedokázal k dotazu obviněného vyjmenovat např. všechny funkce, povolání a činnosti, jejichž výkon je znemožněn ztrátou trestní bezúhonnosti). K tomu navíc Ústavní soud dodává, že u dohody o vině a trestu obviněný není v nejistotě ohledně ukládaného trestu, který musí být v této dohodě předem obligatorně uveden [srov. § 175a odst. 6 písm. f) trestního řádu], zatímco u prohlášení viny se v takové nejistotě nachází a dokonce může dojít k tomu, že původně "nízký" trest uložený soudem prvního stupně bude k odvolání státního zástupce do trestu podstatně zpřísněn, jak se tomu stalo i v této posuzované věci.
54. Podrobné poučení o hrozícím trestu tak podle Ústavního soudu nejen odpovídá teleologickému a ústavně konformnímu výkladu uvedených ustanovení trestního řádu, ale rovněž zohledňuje popsané rizikové sociální faktory ústavně nesouladného výkonu trestní spravedlnosti. Napomáhá totiž tomu, aby se aplikace institutu prohlášení viny nestala v praxi praktikou, kterou budou orgány činné v trestním řízení zneužívat ke zjednodušení své práce a tím "nezvratně" postihovat sociálně znevýhodněné osoby za jejich neschopnost náležitě porozumět zákonné úpravě českého trestního práva, a to i v konečném důsledku velmi přísným trestem, zvláště když § 39 odst. 1 trestního zákoníku mimo jiné ukládá při stanovení druhu a výměry trestu mimo jiné přihlédnout i "k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu; přihlédne též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné". Navíc zde zákonodárce vymezil i určitou hierarchii konsenzuálních způsobů vyřízení trestní věci tak, že nejvíce se bude přihlížet k dohodě o vině a trestu, kde navíc je trest i v rámci ní sjednán, méně k prohlášení viny a nejméně k označení rozhodných skutečností za nesporné, což též musí příslušný soud zohlednit.
55. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v dané věci poučen ani o zákonem uvedených trestních sazbách [srov. § 314q odst. 3 písm. a) trestního řádu], tím méně pak o omezeních, (resp. absenci omezení) soudů při ukládání trestu, je podle Ústavního soudu takové poučení nedostatečné k tomu, aby bylo možné považovat stěžovatelovo odsouzení na základě učiněného prohlášení o vině za ústavně konformní. Přitom Ústavní soud zohlednil osobnost stěžovatele, jejíž všechny projevy zachycené (v listinné i zvukové podobě) ve spise neumožňují dospět k závěru, že by si stěžovatel byl vědom podstatných důsledků prohlášení viny v oblasti trestání. Kromě samotného zákonodárce, který prohlášení viny zahrnul nejen mezi okolnosti, k nimž má soud přihlédnout při výměře trestu (srov. § 39 trestního zákoníku), nýbrž ještě mezi zvláštní okolnosti odůvodňující (avšak pouze fakultativně) mimořádné snížení trestu odnětí svobody [srov. § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku], byl stěžovatel na možnost využití prohlášení viny přinejmenším dvakrát upozorněn soudem s tím, že jde o "významně polehčující okolnost". Nadto soudy výslovně odmítly přihlédnout ke stěžovatelovým tvrzením o "radě" policistů, jakožto hlavní motivaci k okamžité náhradě škody, které se prolínají celým spisem. Byť tato stěžovatelova tvrzení nebyla úplně konzistentní, ukazují podle Ústavního soudu jednak na ne právě excelentní orientaci v daném trestním řízení, a dále především na to, že jedinou motivací stěžovatelova prohlášení viny bylo odsouzení k alternativnímu trestu, pročež bylo zvlášť důležité jej v tomto směru poučit.
56. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na soudní ochranu) a čl. 40 odst. 3 Listiny (právo na obhajobu).
X.
Následky prohlášení viny v řízeních o opravných prostředcích
57. Výše uvedené pochybení je důvodem, pro který se Ústavní soud rozhodl vyhovět ústavní stížnosti. Zároveň shledal jako nedůvodné stěžovatelovy námitky o tom, že by dovolací soud měl povinnost připustit podané dovolání z důvodu jeho zdravotního stavu, který údajně zpochybňuje jak jeho schopnost pochopit podstatu institutu prohlášení viny, tak jeho ovládací schopnosti při páchání trestné činnosti. Ze spisu okresního soudu totiž nevyplynulo, že by stěžovatel tyto okolnosti v dovolání uvedl (č. l. 218). Nebyl-li tedy dovolací soud s těmito skutečnostmi výslovně konfrontován, neměl podle Ústavního soudu povinnost se s nimi vypořádat. Uvedené skutečnosti nevyplývají podle názoru Ústavního soudu z celého spisu natolik, aby bez vznesení námitky samy o sobě zavdávaly povinnost soudu se s nimi vypořádat (jde v podstatě o dílčí stěžovatelova tvrzení o dřívějším úrazu hlavy, přičemž substantivnější lékařské zprávy byly vydány až později). Soudy se těmito novými skutečnostmi budou muset zabývat, přednese-li je řádně obhajoba, ve znovuotevřeném řízení. A ve skončené věci se může stěžovatel za podmínek stanovených zákonem domáhat nápravy skutkových závěrů návrhem na povolení obnovy řízení.
58. Především je třeba uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší stanovovat přiměřený trest pachatelům trestné činnosti (čl. 40 odst. 1 Listiny a contrario). Stejně tak v obecné rovině Ústavní soud nezpochybňuje oprávnění odvolacího soudu zpřísnit uložený trest pachatelům trestné činnosti. Nicméně má-li být takový postup ústavně souladný, musí jej soudy podepřít rozumnými a přezkoumatelnými důvody. Jde o obecný princip, pročež je nerozhodné, že v dané věci se neuplatnila zásada zákazu reformatio in peius. Ta se obdobně neuplatňuje kupříkladu při zpřísnění trestu po vydání trestního příkazu, a přesto Ústavní soud vyžaduje, aby takové zpřísnění trestu bylo dostatečně odůvodněno [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143) nebo nález sp. zn. III. ÚS 39/09 ze dne 10. 12. 2009 (N 256/55 SbNU 471)]. Ve znovuotevřeném řízení musí tedy soudy nápravě níže uvedených nedostatků věnovat pozornost, neboť má-li zpřísnění stěžovatelova trestu obstát, aniž by krajský soud dospěl k odlišným přitěžujícím skutkovým závěrům (paradoxně vzal za prokázaný významně příznivější skutkový závěr o dobrovolné, včasné a nadstandardní náhradě škody), je podle Ústavního soudu potřeba, aby jeho úvahy byly rozumně a přezkoumatelně odůvodněné.
59. Nad rámec uvedeného považuje Ústavní soud za vhodné poukázat na dva nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, které ve svém důsledku zpochybňují ústavní soulad zpřísnění trestu uloženého okresním soudem. První nedostatek je podle Ústavního soudu důsledkem možného "komunikačního šumu" mezi stěžovatelem a krajským soudem. V průběhu veřejného zasedání krajský soud zkoumal, zda stěžovatel nahradil způsobenou škodu. Nahlédnutím do stěžovatelova mobilního bankovnictví soud ověřil odeslání platby poškozené společnosti. Dále zjistil, že ke dni konání veřejného zasedání má stěžovatel na bankovním účtu zůstatek 1 836 625,6 Kč, načež se stěžovatele zeptal, zda má s takovým bankovním účtem zapotřebí krást naftu v hodnotě 15 000 Kč. Na to stěžovatel reagoval, že samozřejmě nemá a šlo o zkratkovité jednání. V závěrečné řeči pak stěžovatel uvedl "k tý finanční hotovosti na tom účtu, jak jste tam konstatoval ... vlastně doba, kdy jsem bohužel spáchal tyhlety přestupky a trestný činy, tak jsem nebyl na takovýhle úrovni finanční, kdy prostě mě možná k tomu - proto k tomu možná docházelo, že jsem byl ve finanční tísni. Beru 15 800 Kč měsíčně invalidní důchod a peněz jsem neměl moc, ale nakonec jsem prodal byt, protože jsem zdědil část rodinného domu, kde teď bydlíme. Prodal jsem byt v P., a tudíž jsem dospěl k této finanční částce a už by se nemělo nic podobného stát" (přibližně v čase 24:05 záznamu veřejného zasedání). Při ústním odůvodnění rozsudku krajský soud označil stěžovatelovu argumentaci, shrnutou jako "pokud zde zaznělo, že byl v době spáchání skutku v nějaké finanční nouzi", za "v podstatě až úsměvnou", neboť mu nemohl uvěřit, že značné finanční prostředky mohl nabýt v období zhruba 14 dnů mezi spácháním skutku a náhradou způsobené škody. V písemném vyhotovení rozsudku pak označil stěžovatelovo tvrzení o nemajetnosti "za více než troufalé".
60. Takový závěr krajského soudu však podle Ústavního soudu vychází z nepochopení podstaty stěžovatelova tvrzení, kterému nicméně nelze, jak je vidno výše, přiznat přílišnou srozumitelnost. Podle Ústavního soudu však stěžovatel zjevně hovořil o finanční tísni v době páchání své předchozí trestné činnosti (snad v logice, že k jejímu opakování již neexistuje "racionální" důvod). Nepopisoval tedy okolnosti spáchání aktuálně projednávaného skutku, u nějž vlastní motivaci od počátku "nechápe", resp. jednání označuje za zkratkovité (viz protokol o výslechu osoby zadržené na č. l. 13, v němž stěžovatel uvádí, že má na účtu asi 2 300 000 Kč a neví, proč "to vlastně udělal, nechápe sám sebe"). Totéž zopakoval v trestním řízení ještě několikrát. Ostatně při vyhlašování rozsudku krajského soudu lze v části, v níž soud rozváděl výše uvedené úvahy, slyšet nesouhlasné projevy stěžovatele (v čase 35:03). Podle Ústavního soudu tak krajský soud nepochopil, co se mu stěžovatel pokoušel sdělit. Ústavní soud nemůže určit, nakolik se tento závěr projevil na výši uloženého trestu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelova tvrzení lze zařadit do kategorie postoje k trestné činnosti a krajský soud je nesprávně označil "za více než troufalá", považoval Ústavní soud za potřebné na tento nedostatek upozornit.
61. Konečně považuje Ústavní soud za vhodné se krátce vyjádřit k přístupu krajského soudu k institutu prohlášení viny. V napadeném rozhodnutí krajský soud uvedl, že ve prospěch stěžovatele hovoří to, že se ke stíhanému jednání doznal a prohlásil svou vinu. Na druhé straně nelze podle soudu přehlížet, že stěžovatel byl na místě zadržen policií, takže prostor k tvrzení, že se tam nacházel náhodou, moc velký nebyl. Při vyhlašování rozsudku soud uvedl, že "prohlášení viny zas až tak vysokou cenu nemá" v situaci, kdy jsou pachatelé zadrženi na místě činu (v čase 31:40). Jak napovídají i následné ironické poznámky o nereálnosti jakékoliv obhajoby obžalovaných, staví zřejmě krajský soud "hodnotu" prohlášení viny převážně na jeho důkazní hodnotě, resp. spíše na jeho nezbytnosti pro odsouzení pachatelů. Ponechá-li Ústavní soud stranou, zda je takový přístup správný u hodnocení prostého doznání, kterým obviněný nejen "ulehčuje" důkazní situaci, nýbrž zároveň vyjadřuje i určité povahové rysy a postoj k trestné činnosti, nelze přehlédnout, že takový náhled krajského soudu nezohledňuje rozdíl mezi prostým doznáním a prohlášením viny. Tím se totiž obviněný, kromě všeho výše uvedeného, vzdává celé řady svých práv s významným pozitivním účinkem nejen pro stát, nýbrž i další osoby (zejména poškozené). Spojování prohlášení viny výhradně s jeho důkazní "hodnotou" je tak podle Ústavního soudu určitou bagatelizací jeho podstaty. Převládl-li by v trestněprávní praxi náhled krajského soudu, lze se ptát, zda má zakotvení daného institutu (se všemi riziky výše popsanými) vůbec nějaký hodnotově přijatelný smysl. A dále jaký vliv by měl takový postoj na motivaci obviněných (a to zvláště recidivistů, kteří systém trestní spravedlnosti zatěžují nejvíce) prohlásit vinu v situaci "hloupě" spáchaného trestného činu, nota bene ryze majetkového, po jehož spáchání obviněný bezodkladně a dobrovolně uhradí způsobenu škodu i s významným "úrokem" (ohledně výše škody panuje v různých fázích trestního řízení určitá nejistota, nicméně poškozená společnost vyčíslila škodu na 12 910 Kč a stěžovatel jí uhradil 50 000 Kč).
XI.
Závěr
62. Jelikož Ústavní soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv, vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Návrh na zrušení § 206c odst. 7 věty druhé trestního řádu odmítl Ústavní soud z výše uvedených důvodů podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
63. Ačkoliv si je Ústavní soud vědom toho, že pro stěžovatele klíčový zlom v řízení nastal u odvolacího soudu, neumožňují okolnosti případu a současná právní úprava zvolit hospodárnější postup, než vrácení věci nalézacímu soudu (pokud by odvolací soud trval na svých závěrech o nutnosti zpřísnění stěžovateli uloženého trestu, musel by sám kvůli ústavním nedostatkům jeho postupu věc nalézacímu soudu vrátit). Okresní soud tedy bude muset v dané věci rozhodnout znovu poté, co se stěžovateli dostane řádného a srozumitelného poučení o důsledcích aplikace institutu prohlášení viny v oblasti trestání. Při ukládání trestu budou muset soudy navíc zohlednit rovněž dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula, a důležité okolnosti, které v mezidobí mohly nastat (např. zahlazení odsouzení apod.).
64. Vzhledem k tomu, že v daném trestním řízení došlo na základě prohlášení viny rovněž k odsouzení spoluobžalovaného, který však v postupu obecných soudů nespatřoval porušení svých práv (nepodal dovolání nebo ústavní stížnost), bylo by proti smyslu využití tohoto institutu (na rozdíl od pouhého nevyužití opravných prostředků), aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí rovněž ve vztahu k němu. V takové situaci není podle Ústavního soudu namístě aplikovat zásadu beneficia cohaesionis.
65. Pokud jde o časové působení závěrů tohoto nálezu na jiná probíhající trestní řízení, v nichž obvinění prohlásili svou vinu, mohou se jejich závaznosti podle Ústavního soudu dovolávat pouze ti obvinění, kteří námitku protiprávnosti odsuzujících rozhodnutí opřených o jejich prohlášení o vině vznesli již před dnem vyhlášení tohoto nálezu, popř. jim ještě neuplynula lhůta k podání opravného prostředku, v němž by takovou námitku mohli poprvé vznést. V individuálních případech musí soudy konkrétně zvážit, zda předchozí nedostatečné poučení způsobilo obviněným (např. s ohledem na jejich osobnost) reálnou újmu na jejich právech. Pokud by s ohledem na případně doplněné poučení obviněný odvolal své prohlášení viny, může být namístě "revokace" usnesení, kterým bylo původní prohlášení o vině přijato (obdobně viz bod 23 usnesení ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2789/23).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. srpna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu