37. Při poučení obviněného před prohlášením viny podle § 206c odst. 2 trestního řádu je povinností soudu přiměřeně použiít § 314q odst. 3 trestního řádu, který se týká institutu dohody o vině a trestu.
38. Ustanovení § 206c trestního řádu zní:
(1) Pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě.
(2) Pokud obžalovaný učiní prohlášení podle odstavce 1, soud v rozsahu prohlášení postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3.
(3) Předseda senátu před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny zjistí stanovisko státního zástupce, poškozeného a zúčastněné osoby, pokud jsou přítomni při hlavním líčení.
(4) Soud po prohlášení viny obžalovaným rozhodne, zda takové prohlášení přijímá nebo nepřijímá.
(5) Soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran.
(6) Pokud soud rozhodne, že prohlášení viny přijímá, zároveň v usnesení uvede, že se dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil vinu, neprovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu; tím není dotčena možnost vyslýchat obžalovaného k účasti jiných osob na spáchaném skutku, ohledně kterého prohlásil vinu.
(7) Soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem.
(8) Pokud soud rozhodne, že prohlášení viny nepřijímá, k prohlášení viny se nepřihlíží.
Z ustanovení §314q odst. 3 trestního řádu vyplývá, že soud se musí obviněného dotázat zda "a) rozumí sjednané dohodě o vině a trestu, zejména zda je mu zřejmé, co tvoří podstatu skutku, který se mu klade za vinu, jaká je jeho právní kvalifikace a jaké trestní sazby zákon stanoví za trestný čin, který je v tomto skutku spatřován, b) prohlášení o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán, učinil dobrovolně a bez nátlaku a byl poučen o svých právech na obhajobu, c) jsou mu známy všechny důsledky sjednání dohody o vině a trestu, zejména že se vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení a práva podat odvolání proti rozsudku, kterým by soud dohodu o vině a trestu schválil, s výjimkou důvodu uvedeného v § 245 odst. 1 větě druhé".
39. Vzhledem k tomu, že podle § 206c trestního řádu přijaté prohlášení viny nelze odvolat, a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, je třeba věc stěžovatelů posuzovat i prizmatem ústavněprávních požadavků na vzdání se práva opravného prostředku. Evropský soud pro lidská práva vychází zásadně z požadavku, že vzdání se procesního práva, je-li přípustné, musí být učiněno jednoznačným způsobem a vyžaduje určité minimální záruky korespondující s jeho významem (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 3. 11. 2011 ve věci Litwin proti Německu, stížnost č. 29090/06, bod 37; rozsudek ESLP ze dne 24. 6. 2004 ve věci Frommelt proti Lichtenštejnsku, stížnost č. 49158/99, bod 33; rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2001 ve věci Schöps proti Německu, stížnost č. 25116/94, bod 48; rozsudek ESLP ze dne 25. 2. 1992 ve věci Pfeifer a Plankl proti Rakousku, stížnost č. 10802/84, bod 37; rozsudek ESLP ze dne 22. 4. 1998 ve věci Richard proti Francii, stížnost č. 33441/96, bod 49; rozsudek ESLP ze dne 22. 4. 1998 ve věci Pailot proti Francii, stížnost č. 32217/96, bod 52; či rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2016 ve věci Davidsons a Savins proti Lotyšsku, stížnosti č. 17574/07 a 25235/07, bod 51), přičemž jakékoliv takové vzdání se musí být učiněno svobodně, poučeně a vědomě (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 12. 5. 2017 ve věci Simeonovi proti Bulharsku, stížnost č. 21980/04, bod 115), což si vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný mohl rozumně předpokládat důsledky takového postupu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 27. 3. 2007 ve věci Talat Tunç proti Turecku, stížnost č. 32432/96, bod 59).
40. Zváží-li Ústavní soud všechny uvedené okolnosti, konstatuje, že podmínkou legitimity přijetí odsuzujícího rozhodnutí opírajícího se o prohlášení viny musí být zjištění porozumění obžalovaného (srov. § 314q odst. 3 trestního řádu), ze kterého plyne, že je obžalovanému zřejmé, že trest, který po prohlášení viny uloží provostupňový soud, nemusí být konečným řešením v trestní věci obžalovaného, a že může být potrestán trestem na horní hranici zákonného limitu za daný trestný čin. Soud tak musí ověřit, že je obžalovaný srozuměn s tím, že prohlášení viny nelze vzít zpět, a že soudy rozhodující v daném řízení, což není jen soud, který prohlášení viny přijímá, nejsou mimo zákonné limity při výměře trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu nikterak omezeny.
41. Jakkoliv povinnost poskytnout takové poučení explicitně zákon neuvádí, vyplývá podle Ústavního soudu z teleologického a ústavně konformního výkladu § 206c odst. 2 trestního řádu, podle kterého soud po prohlášení viny "postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3", upravujícího postup při schvalování dohody o vině a trestu i z podmínek vytyčených judikaturou ESLP. Ústavní soud zároveň připomíná, že následky, které pro obviněného plynou z prohlášení viny, lze hodnotit z pohledu dalších procesních konsekvencí v trestním řízení jako vážnější oproti prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán ve smyslu § 175a trestního řádu, pro sjednání dohody o vině a trestu. Na rozdíl od prohlášení viny totiž není u dohody o vině a trestu obviněný v nejistotě ohledně ukládaného trestu, který musí být v dohodě předem obligatorně uveden [srov. § 175a odst. 6 písm. f) trestního řádu]. Zároveň, na rozdíl od rozsudku, kterým soud schválil dohodu o vině a trestu (srov. přípustnost odvolání podle § 245 trestního řádu), u odsuzujícího rozsudku navazujícího na přijaté prohlášení viny, i kdyby sami odsouzení už podat proti výroku o trestu odvolání nechtěli, může tento výrok napadnout odvoláním státní zástupce. Je rovněž významné, že v takovém případě může odvolací soud uložit i vyšší trest (v rámci zákonem stanovené trestní sazby), než který uložil soud nalézací.
42. Podrobné poučení o hrozícím trestu podle Ústavního soudu nejen odpovídá teologickému a ústavně konformnímu výkladu uvedených částí § 314q trestního řádu, ale rovněž zohledňuje rizikové sociální faktory neústavního výkonu trestní spravedlnosti, například v případě, že je obviněný trestním řízením "uvláčen" do té míry, že jen hledá cesty, jak by řízení mohlo co nejrychleji skončit či pokud má za to, že by prohlášením viny mohl pomoci spoluobviněnému, na kterém mu záleží (nebo, který mu slíbil za takové prohlášení úplatu). Dále je významné, že v případě prohlášení viny nemusí být obžalovaný zastoupen obhájcem [po zrušení § 36 odst. 1 písm. d) trestního řádu zákonem č. 333/2020 Sb., sjednání dohody o vině a trestu nepředstavuje důvod nutné obhajoby].
43. Poučení o rozsahu možného potrestání nabývá na významu rovněž při zohlednění kombinace absence garantovaného uložení mírného (zejména alternativního) trestu a výše uvedené motivace orgánů činných v trestním řízení ukončit trestní věc co možná nejefektivněji. Je-li obviněný, zpravidla právní laik, opakovaně různými subjekty upozorňován na výhody prohlášení viny, aniž by mu byla explicitně vysvětlena jejich nenárokovost, lze mít pochybnosti o promyšlenosti a dokonce dobrovolnosti pozdějšího prohlášení viny. Podle Ústavního soudu je odpovědností obecných soudů, aby jednoznačným poučením daly obviněnému najevo, jaké důsledky v oblasti trestání má prohlášení o vině podle českého práva. Jedině tímto postupem lze podle Ústavního soudu nejlépe garantovat, že obviněný nebude jednat pod vlivem nějakého (třeba i cizí osobou implementovaného či společensky rozšířeného) právního mýtu na straně jedné, či nějaké nekalé právní praxe (např. neformálních slibů policie, spoluobžalovaných atd.) na straně druhé. Po průměrném obviněném nelze podle Ústavního soudu požadovat, aby si tyto informace sám dohledal nebo dovodil ze systematiky českých trestních kodexů.
44. Z uvedeného plyne, že poučení obviněného soudem před přijetím prohlášení viny by mělo být důkladnější, než u dohody o vině a trestu, ve které je minimálně část týkající se trestu přímo uvedena v textu stranami přijaté dohody. Poučení soudem před přijetím prohlášení viny by nemělo zahrnovat toliko informaci o tom, jaké trestní sazby zákon stanoví za trestný čin, který je v tomto skutku spatřován [doslovně z § 314q odst. 3 písm. a) trestního řádu], ale i informaci, že soud obviněnému může uložit trest v rozsahu této sazby, a že prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat opravným prostředkem [§ 314q odst. 3 písm a) trestního řádu ve spojení s písm. c) téhož ustanovení]. Soud by měl kromě sdělení o rozsahu trestní sazby a možnosti uložení trestu v celém jejím rozsahu poučit obžalovaného i o tom, že v případě přijetí prohlášení viny může soud postupovat podle § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, bude-li mít za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Postup soudu podle § 314q odst. 3 trestního řádu před přijetím prohlášení viny by neměl představovat monolog ("předpokládám, že jste srozuměn s obsahem obžaloby a s důsledky prohlášení viny, že jste byl poučen o svých právech, a že vše činíte dobrovolně a bez nátlaku"), ale měl by být proveden formou dialogu, ve kterém si soud ověřuje informovanost obžalovaného a jeho vůli. Soud by se měl obžalovaného dotázat (toto sloveso přímo trestní řád uvádí v § 314q odst. 3 trestního řádu) na otázky směřující k a) ověření porozumění o podstatě skutku, který je kladen obžalovanému za vinu, jeho právní kvalifikaci a hrozícímu trestu, b) ověření svobodné vůle obžalovaného a c) ověření o právech obžalovaného na obhajobu a o důsledcích, které prohlášení viny pro obžalovaného má.
45. K obdobným závěrům již dospěl Ústavní soud ve vztahu k institutu dohody o vině a trestu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1860/19 ze dne 4. 2. 2020 pak Ústavní soud (k druhému institutu, upravujícímu konsensuální řešení trestní řízení) konstatoval porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nedostatku náležitého zjištění svobodné vůle obviněných při uzavírání dohody a trvání vůle obviněných na jejím schválení. V odůvodnění posledně uvedeného nálezu Ústavní soud odkázal na závěry Nejvyššího státního zastupitelství a Nejvyššího soudu k § 314q odst. 3 trestního řádu, např. na závěr, že se soud "obviněného musí dotázat na tři okruhy otázek, přičemž jeden z nich směřuje vyloženě ke zjištění, jestli prohlášení o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán, učinil obviněný dobrovolně a bez nátlaku a byl poučen o svých právech na obhajobu". Lze rovněž parafrázovat závěry, na které Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1860/19 odkazuje, podle nichž pokud má uzavření prohlášení viny představovat alternativní a konsensuálně pojatý výsledek trestního řízení vedeného proti obviněnému, pak by s ním měl tento obviněný souhlasit, a nikoliv mu být bez srozumění vnucován za každou cenu.
46. Lze tak shrnout, že pro přijetí viny jsou trestním řádem (§ 206c ve spojení s přiměřeným použitím § 314q trestního řádu) stanoveny jasně vymezené podmínky. Přijetí prohlášení viny je možné pouze pokud nedošlo ke sjednání dohody o vině a trestu (§ 206c odst. 1 první část věty) a první krok v tomto procesu představuje prohlášení obžalovaného, že je vinný spácháním skutku nebo skutků (případně některého ze skutků) uvedených v obžalobě, a že souhlasí s jejich právní kvalifikací (§ 206c odst. 1 druhá část věty). Následně (druhý krok srov. § 206c odst. 2 trestního řádu) musí obžalovaného poučit a ověřit jeho informovanost a svobodnou vůli, tedy dotázat se na tři výše uvedené okruhy otázek (podle § 314q odst. 3 trestního řádu). Ve třetím kroku předseda senátu před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny zjistí stanovisko státního zástupce, poškožených a zúčastněných osob (pokud jsou přítomni v hlavním líčení). Teprve následně může rozhodnout o tom, zda prohlášení viny přijímá nebo nepřijímá (§ 206c odst. 4 trestního řádu).
47. Z uvedeného rovněž plyne, že nemůže dojít k přijetí prohlášení viny, pokud obžalovaný řádně neučinil prohlášení podle § 206c odst. 1 trestního řádu. Ústavně konformní výklad vyžaduje, aby o určitosti prohlášení viny nebyly žádné pochyby, a aby prohlášení viny bylo řádně zachyceno ve spisovém materiálu. Prohlášení obžalovaného podle § 206c odst. 1 trestního řádu a jeho odpověď na otázky soudu, které trestní soud před přijetím prohlášení viny obžalovanému položí [srov. § 314q odst. 3 písm. a), b) a c) trestního řádu], musí soudy řádně interpretovat. K tomu lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu, které vyjádřil v řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1860/19 (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1860/19 odst. 15) tak, že "zárukou toho, že jde o skutečnou, pravou, svobodnou, vážně míněnou a ničím nerušenou vůli obviněného, je podle Nejvyššího soudu postup podle § 314q odst. 3 (trestního řádu)". Bez tohoto postupu není ověřeno, že prohlášení viny vyjadřuje vůli obviněného nesenou výše uvedenými vlastnostmi a nelze je přijmout.
X. Poučení před prohlášením viny učiněné nalézacím soudem v projednávané věci
48. Ze spisu vedeného městským soudem plyne, že městský soud v hlavním líčení vydal usnesení, ve kterém podle § 206c odst. 4, odst. 6 trestního řádu prohlášení viny stěžovatelky a stěžovatele přijal a rozhodl, že se dokazování v plném rozsahu neprovádí (srov. č. l. 4648 p. v.). Z napadených usnesení vrchního i Nejvyššího soudu plyne, že obecné soudy dovodily, že oba stěžovatelé v řízení před městským soudem procesně řádně prohlásili svoji vinu ke skutkům uvedeným v žalobě a na základě tohoto závěru přistoupily k omezenému přezkumu odvolání a dovolání stěžovatelů.
49. Jelikož protokol z hlavního líčení konaného dne 17. 5. 2021 (č. l. 4642 a násl.) neposkytoval dostatečnou představu o rozsahu poučení daného stěžovatelům soudem, ověřil si jej Ústavní soud ze zvukového záznamu, založeného ve spise. Z něj zjistil, že na začátku hlavního líčení byla přednesena obžaloba státním zástupcem a že v přednesu obžaloby nebyla uvedena výše navrhovaných trestů (srov. první nahrávka ze záznamu z hlavního líčení ze dne 17. 5. 2021 "HL 17.5.21 B.,M. 10T4 2020 090904.mp3" v čase 0:03:10 - 0:23:29). Podle záznamu z hlavního líčení vedeného městským soudem dne 17. 5. 2021 byli stěžovatelé po seznámení s obžalobou poučeni o možnosti uzavřít dohodu o vině a trestu (první nahrávka v čase 0:24:20 - 0:25:50). Následovalo poučení městského soudu o možnosti prohlásit vinu (srov. první nahrávka 0:25:57 - 0:27:18) v následujícím znění: "Prohlášení viny je ustanovení § 206c trestního řádu. Cítíte-li se být vinen spácháním skutku nebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a souhlasíte s právní kvalifikací, můžete prohlásit svoji vinu. Využijete-li svého práva prohlásit svoji vinu, vzdáváte se tím práva na standardní projednání věci v hlavním líčení, neboť soud o vaší vině již nebude provádět dokazování, dokazování tak bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu. Tím však není dotčena možnost vyslýchat vás v účasti jiných osob na skutku, ohledně kterého jste prohlásil vinu. Soud však vaše prohlášení viny nemusí přijmout. Soudem přijaté prohlášení viny nemůžete odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nemůžete napadat opravným prostředkem. Rozhodne-li se soud, že vaše prohlášení viny nepřijímá, pak se k již učiněnému prohlášení viny nepřihlíží. V případě prohlášení viny soud k takovému prohlášení přihlédne při úvaze o druhu a výši trestu, může také uložit i trest pod dolní hranici trestní sazby." Poučení následně pokračovalo k otázce nesporných skutečností: "A konečně ustanovení § 206a trestního řádu, které hovoří o tom, že můžete také označit, které skutečnosti považujete za nesporné..." Po výše uvedeném poučení provedeném městským soudem proběhlo vyjádření stran k možnosti sjednání dohody o vině a trestu (srov. č. l. 4643). Poté, co nedošlo k uzavření dohody o vině a trestu, bylo předsedkyní senátu konstatováno, že není důvod, aby bylo hlavní líčení přerušováno či odročováno za tímto účelem. Bylo přistoupeno k dokazování a v hlavním líčení následovala výpověď stěžovatelky a stěžovatele, v rámci nichž jimi byla pronesena prohlášení, která městský soud usnesením podle § 206 odst. 4 a odst. 6 trestního řádu přijal jako prohlášení viny (č. l. 4648).
50. Městský soud nepostupoval v souladu s trestním řádem, pokud jde o poučení stěžovatelů ve vztahu k jejich prohlášením viny. Poučovací povinnost soudu nelze přenášet na obhájce, a to zvláště u neodvolatelného prohlášení viny (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 986/22 ze dne 16. 8. 2022). Zároveň však Ústavní soud konstatuje, že k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny, a práva na obhajobu, plynoucího z čl. 40 odst. 3 Listiny, nedošlo. Ze závěrů judikatury ESLP totiž plyne, vzdání se práva ze strany obviněného může být v souladu s požadavky čl. 6 Úmluvy, když je prokázáno, že obviněný mohl rozumně předvídat důsledky svého jednání (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, bod 74; a rozsudek velkého senátu ve věci Sejdovic proti Itálii ze dne 1. 3. 2006 č. 56581/00, bod 87). Z konkrétních okolností projednávané věci zřetelně plyne, že si stěžovatelé hrozícího nepodmíněného trestu byli vědomi. Jak plyne z protokolu o hlavním líčení, stěžovatelka i stěžovatel projevili úmysl obrátit se na státního zástupce, a to za účelem možného sjednání dohody o vině a trestu, tak aby trest byl sjednán jako podmíněný, byť s dohledem. Státní zástupce uvedl, že by s uzavřením dohody o vině a trestu souhlasil, ale pouze v rovině nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obhájci obou odsouzených následně uvedli, že pokud státní zástupce trvá na nepodmíněném trestu odnětí svobody, prostor pro dohodu zde není. I ze závěrečných řečí plyne, že obháci žádali "o snížení trestní sazby pod její zákonný rámec" (srov. č. l. 4649 p. v.) a uváděli svůj postoj, že nést následky za uvedené jednání by nemělo představovat "jít na tolik let do vězení" (srov. č. l. 4650). Z uvedeného plyne, že stěžovatelé si byli vědomi toho, že jim hrozí nepodmíněný trest. Následně jim byl městským soudem uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby (srov. § 211 odst. 6 trestního zákoníku). Právě s ohledem na uvedené okolnosti lze uzavřít, že stěžovatelé byli dostatečně poučeni o hrozícím trestu a postup městského soudu tak nevyústil v porušení práv stěžovatelů. Z protokolu o hlavním líčení totiž plyne, že oba stěžovatelé mohli rozumně předpokládat důsledky učiněného postupu (prohlášení viny); Ústavní soud přihlédl i k tomu, že oba stěžovatelé byli zastoupeni obhájcem. V této části tak Ústavní soud ústavní stížnosti zamítl.
XI. K jednotlivým prohlášením učiněným ze strany stěžovatelů
51. Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů neshledal jako důvodnou námitku stěžovatelů, že by postupem městského soudu (nedostatečným poučením) došlo k porušení práv stěžovatelů. Shledal však jako důvodnou námitku stěžovatelky, že její prohlášení by nebylo možné (ani po řádném poučení) bez dalšího vzít jako procesně účinné prohlášení viny ke skutkům uvedeným v obžalobě v její trestní věci (srov. § 206c odst. 1 trestního řádu). K tomuto závěru Ústavní soud dospěl na základě komunikace předsedkyně senátu a stěžovatelky zachycené v záznamu z hlavního líčení i následného dotazu státního zástupce a reakce stěžovatelky. Ze stěžovatelčiných vyjádření totiž neplyne, že by prohlásila vinu ke skutkům uvedeným v obžalobě (ve smyslu § 206c odst. 1).
52. Po výpovědi stěžovatelky položila předsedkyně senátu stěžovatelce dotaz (srov. č. l. 4644): "Uvedla jste, že byste přijala institut a že byste prohlásila svoji vinu ze všech tří žalovaných útoků, je tomu tak?" Z protokolu o hlavním líčení dále plyne, že stěžovatelka odpověděla: "Ano. Já jako člověk dlouho žiji ve stresu a napětí, že mě už je to jedno. Už opravdu deset let trpím pásovým oparem. Chci se vyspat. Jakkoliv rozhodnete, tak stejně už budu mít do konce života nálepku." K uvedenému Ústavní soud uvádí, že povaha první otázky městského soudu směřuje k ověření toho, zda stěžovatelka dříve prohlásila, že by chtěla institut prohlášení viny využít, nikoliv k zjištění, zda prohlašuje svoji vinu ke třem skutkům uvedeným v obžalobě. Zároveň její vyjádření neobsahuje prohlášení, že je (cítí se) vinna spácháním skutků uvedených v obžalobě, a že souhlasí s právní kvalifikací uvedenou v obžalobě. Stěžovatelka se totiž vůbec ke skutkům kladeným jí za vinu v obžalobě nevyjádřila. To je hlavním důvodem pro závěr Ústavního soudu, že stěžovatelka ani neučinila prohlášení podle § 206c odst. 1 trestního řádu.
53. Ze záznamu z jednání dále plyne (srov. druhá nahrávka "HL 17.5.21 B.,M. 10T4 2020 094629.mp3"), že předsedkyně senátu reagovala následovně: "Dobře. Předpokládám, že jste konzultovala se svým právním zástupcem i všechno co s tím tedy souvisí s prohlášením ať už tedy plusy i mínusy. V té souvislosti se zeptám, jestli můžete prohlásit, že všechny skutečnosti, které jsou Vám kladeny za vinu, máte za nesporné. Zejména ty skutečnosti, které svědčí ve váš neprospěch." Stěžovatelka na tuto otázku (druhá nahrávka , čas 20:20) reagovala takto: "Tak musím ako. V tom prípade, ak by som chcela využiť ten inštitút tak musím to takto urobiť samozrejme. Ako vnútorne mi to trošku to robí problém. Pokiaľ by to mohlo skončiť takto, tak áno." Vyjádření stěžovatelky je podle Ústavního soudu opět nejednoznačné. Z uvedeného není jisté, jestli stěžovatelka skutečně prohlašuje skutečnosti uvedené v obžalobě za nesporné, nebo chce využít tento institut využít za podmínky, že tím trestní řízení skončí. Každopádně nejde o prohlášení viny ve smyslu § 206c odst. 1 trestního řádu.
54. Přijetí prohlášení viny městským soudem tak neodpovídá vyjádření stěžovatelky. Neodpovídalo navíc ani jejím předchozím výhradám vůči tvrzení obžaloby, že se podílela na skutku (sjednání úvěru) ze dne 7. 4. 2011, které uvedla ve svém vyjádření před soudem (srov. č. l. 4643 p. v.). přičemž s tímto jednoznačným rozporem se městský soud nijak nevypořádal. Ústavní soud dodává, že obviněný nesmí být nucen vzdát se výhrad proti popisu skutku v obžalobě, když s ní třeba částečně nesouhlasí. Lze dodat, že z právních vět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 888/2021 ze dne 25. 8. 2021 plyne, že obviněný nesmí být nepřípustně nucen k využití tzv. konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí (k dohodě o vině a trestu, prohlášení viny či označení nesporných skutečností), a to ani příslibem pro něj výrazně výhodnějšího rozhodnutí, než jakého by dosáhl, kdyby nevyužil takového postupu - jinak by došlo k porušení zákazu nucení k sebeobvinění (nemo tenetur se ipsum accusare). Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozhodnutí uvedl, že před využitím tzv. konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí jsou soudy povinny pečlivě zjišťovat jejich podmínky a především musí dbát, aby byla naplněna zásada materiální pravdy, která je i při takovém procesním postupu vůdčí idejí, na níž je postaven český trestní proces. To se v případě institutu označení nesporných skutečností (§ 206d tr. ř.) projevuje tím, že soud jej nesmí využít a upustit od dokazování skutečností označených stranami v jejich prohlášení, je-li s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti závažný důvod pochybovat o takových prohlášeních (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 888/2021 ze dne 25. 8. 2021). Nad rámec uvedeného tak Ústavní soud uvádí, že právě o takové pochybnosti však v projednávané věci šlo, když městský soud nemohl z vyjádření stěžovatelky dovodit, že by prohlašovala za nesporné všechny skutky uvedené v obžalobě.
55. Další nedostatek v postupu obecných soudů spočívá v nesprávném posouzení projevu vůle stěžovatelky ve vztahu ke skutkům uvedeným v obžalobě a nedodržení zásady materiální pravdy a nereagování na výhrady stěžovatelky vůči skutku uvedenému v obžalobě. Stěžovatelka totiž uvedla, že přiznává, že se podílela na sjednání úvěrových smluv ze dne 17. 2. a z května 2011 (srov. č. l. 4645 p. v.), ale již ve své úvodní výpovědi rozporovala, že by po kontrolním vyšetření u lékaře dne 7. 4. 2011 jela do Prahy podepsat smlouvy o úvěru (srov. č. l. 4643 p. v.) a spáchala tak druhý skutek uvedený v obžalobě. O pochybnostech o stěžovatelčině prohlášení viny svědčí i následná otázka (druhá nahrávka v čase 23:50 a dále) státního zástupce: "Já jenom snad, jestli by paní obžalovaná mohla vysvětlit - Vy jste uváděla, že si nejste vědomá toho, že byste ten dílčí útok ze 7. dubna 2011 spáchala, že byste podepsala smlouvu o úvěru." Tento rozpor se však podle Ústavního soudu nevysvětlil ani v následující odpovědi stěžovatelky: "Nie, že som únor a ten kveten, ale ten duben - neviem akým spôsobom sa tam tie úverové zmluvy, naozaj neviem." Státní zástupce: "Můžete to tedy vyloučit? Mně to nejde do souvislosti s tím, že potom se vůči soudu snažíte prohlásit vinu. Tak na jedné straně tvrdíte, že se ten dílčí druhý útok se vás v podstatě netýká a potom chcete prohlásit vinu." Stěžovatelka reagovala: "A práve pre to, ja po tých 9 rokov neviem identifikovať, akým spôsobom sa tam tie úverové zmluvy dostali. Len viem, že som tam nebola." Tvrzení, že se nepodílela na sjednání úvěru dne 7. 4. 2011, přitom stěžovatelka následně v rámci své výpovědi opakuje po dalších otázkách státního zástupce, což je uvedeno i v protokolu z hlavního líčení: "Jsem si jistá, že jsem v dubnu nebyla v Praze." (srov. č. l. 4645).
56. Podle Ústavního soudu tak městský soud měl (kromě řádného poučení, viz výše) buďto jasně formulovanou otázkou (např. "Prohlašujete vinu ke všem třem skutkům uvedeným v obžalobě?") získat od stěžovatelky určité a jednoznačné prohlášení viny (ke všem skutkům uvedeným v obžalobě), anebo provést dokazování k části obžaloby, u které stěžovatelka svou účast rozporovala (v této věci šlo o dílčí útok ze dne 7. 4. 2011). Tím, že městský soud přijal vinu stěžovatelky ke všem třem skutkům uvedeným v obžalobě, včetně skutku ze dne 7. 4. 2011, přestože před přijetím usnesení o přijetí viny stěžovatelka opakovaně rozporovala svoji účast na tomto skutku, a následně ji z tohoto skutku uznal vinnou (v napadeném rozsudku jako skutek č. II.), postupoval v rozporu s § 2 odst. 5 a § 206c odst. 1 trestního řádu. Tímto vybočením ze zákonné úpravy porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nerespektoval zákonem stanovený postup a stěžovatelkou projevenou vůli.
57. Vyjádření stěžovatelky navíc nasvědčuje tomu, že stěžovatelka měla nesprávně za to, že prohlášení viny a prohlášení skutečností v obžalobě za nesporné, bude mít obdobné účinky jako dohoda o vině a trestu. Jak již bylo uvedeno výše, prohlášení viny nemusí vést ke skončení trestního řízení po vyhlášení odsuzujícího rozsudku. I kdyby stěžovatelé proti výroku o trestu odvolání nepodali, mohl tento výrok napadnout odvoláním státní zástupce a odvolací soud mohl uložit i trest vyšší (v rámci zákonem stanovené trestní sazby). Ze stěžovatelčina projevu jsou zřejmé takové rozpory, které městský soud mohl překlenout pouze tak, že by stěžovatelku v souladu se svou zákonnou povinností (§ 206c odst. 2 ve spojení s § 314q odst. 3 trestního řádu) poučil a následně se stěžovatelky opětovně doptal na její porozumění o podstatě skutků, které jí byly kladeny za vinu, právní kvalifikaci a hrozícímu trestu, a ověřit její svobodnou vůli i srozumění s důsledky prohlášení viny na její procesní práva a právo na obhajobu.
58. K uvedenému Ústavní soud dodává, že pokud je prohlášení obviněného plné vnitřních rozporů a z vyjádření je hlavně patrná zoufalá motivace celou věc skončit (bez ohledu na výsledek), obecné soudy by neměly prohlášení viny (bez dalšího) přijmout, ale pečlivě zkoumat, zda obžalovaná osoba skutečně míní vyvolat účinky způsobené prohlášením viny. Institut prohlášení viny, stejně jako další formy konsensuálního řešení trestních věcí, představuje způsob, jakým lze účinněji dosáhnout naplnění zásady rychlosti trestního řízení. Tato zásada však nikdy nemůže převládnout nad zásadou materiální pravdy vyjádřené v § 2 odst. 5 trestního řádu. Jinak řečeno, obecné soudy nesmí ani v případě, že obžalovaný prohlásí svoji vinu podle § 206c odst. 1 trestního řádu rezignovat na povinnost objasnit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2789/23 ze dne 24. 1. 2024).
59. Ústavní soud však nemohl přisvědčit stěžovateli, že by městský soud pochybil při hodnocení obsahu jeho výpovědi. Podle protokolu z jednání (č. l. 4645 p. v.) stěžovatele v rámci své výpovědi uvedl následující: "Chci prohlásit vinu a vyjádřit se k případu. Prohlašuji vinu, co je uvedené v obžalobě, je pravda. Chtěl bych se vyjádřit ke skutečnostem. Chci uvést, že za vším stál pan L. Vše jsem dělal na jeho výslovný příkaz." Soudkyně městského soudu následně ještě (druhá nahrávka, čas 0:49:35) položila dotaz, zda má prohlášení stěžovatele chápat tak, že chce prohlásit vinu k žalovanému jednání, přičemž stěžovatel odpověděl, že ano. Z uvedeného plyne, že nelze přisvědčit stěžovateli, že by přímo a ani implicitně nevyjádřil souhlas s právní kvalifikací skutku ve smyslu obžaloby. Skutečnost, že kromě prohlášení své viny spojuje s trestnou činností ještě další, třetí osobu, nepředstavuje pro přijetí prohlášení viny v tomto případě překážku.
XII. Závěr
60. Jelikož Ústavní soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí v části, ve které se týkají stěžovatelky, zrušil. Ve zbylé části ústavní stížnosti podle § 82 zákona o Ústavním soudu zamítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. července 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu