31. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítajícího podané dovolání z důvodu, že nebylo shledáno přípustným podle § 237 občanského soudního řádu, musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti [např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323), bod 12], což znamená, že z něj musí být dostatečně patrno, z jakých důvodů bylo o něm rozhodnuto právě tímto způsobem.
32. Tím není řečeno, že by odůvodnění takovéhoto usnesení mělo či dokonce muselo být podrobné nebo obsáhlé, jelikož v takovémto případě by Ústavní soud kladl na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu požadavky daleko překračující jeho povinnost plynoucí ze shora citovaného ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud však podle tohoto zákonného ustanovení platí, že v odmítacím usnesení soud alespoň "stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení", je zcela zřejmé, že musí účastníkům řízení sdělit a vysvětlit, z jakého důvodu se nebude zabývat dovoláním meritorně. Toto vysvětlení, jakkoliv stručné, se přitom nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ. Pokud by tomu tak bylo, rozhodující soud by vlastně zcela pominul svoji povinnost transparentně a srozumitelně vykládat právo, čímž by se zcela vyhnul žádoucí komunikaci s účastníky řízení (a koneckonců i celou veřejností) a namísto toho by se stavěl do pozice vrchnostenského orgánu, který si je sice dobře vědom, jak správně rozhodnout, nicméně necítí potřebu to sdělovat někomu jinému. Takový postoj by se zcela vymykal podstatě soudní moci, kterou je podle Ústavy především ochrana základních práv a svobod (čl. 4), a také funkcím soudnictví, k nimž patří povinnost soudů poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem (čl. 90). Dovolatel by se z usnesení dovolacího soudu nedozvěděl, z jakých právních důvodů (na základě jakých právních úvah) bylo jeho podání odmítnuto jako nepřípustné [nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33), body 19 až 27].
33. Nejvyšší soud však své rozhodnutí zatížil nedostatečným odůvodněním a stěžovatelce upřel reálnou a efektivní možnost v daném soudním řízení právně argumentovat. Tento ústavněprávní deficit přitom nelze v řízení o ústavní stížnosti odstranit, neboť Ústavní soud není oprávněn důvodnost této argumentace, jež je primárně vedena v rovině podústavního práva, sám posuzovat, protože se to s jeho postavením orgánu ochrany ústavnosti neslučuje.
34. Nepřípustnost dovolání totiž není možné odůvodňovat tím, zda Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu "neshledává za zjevně nepřiměřenou", což je argument, který Nejvyšší soud uvádí v napadeném rozhodnutí. Stěžovatelka vymezila právní otázku, zda je rozvodné tepelné zařízení jedinou věcí v právním smyslu, když se skládá z předávacích stanic, primárních rozvodů a sekundárních rozvodů tepelné energie a v dovolání namítala, že se krajský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která typově podobné situace v minulosti řešila odlišně (případně, že tato otázka nebyla v praxi dovolacího soudu řešena). Nejvyšší soud uznal, že právní otázka byla vymezena řádně a zjevně dospěl k závěru, že tato otázka již byla v jeho praxi řešena. Poté bylo povinností Nejvyššího soudu zhodnotit, zda stěžovatelka naplnila důvody přípustnosti a zhodnotit, zda se odvolací soud (zde krajský soud) v řešení právní otázky od praxe dovolacího soudu odchýlil. Odpověď na tuto specificky vymezenou otázku však stěžovatelka ze strany Nejvyššího soudu ve vztahu k části judikatury Nejvyššího soudu, u které namítala, že se od odvolací soud odchýlil, neobdržela.
35. Zároveň Ústavní soud dodává, že pokud se bude Nejvyšší soud zabývat věcným přezkumem dovoláním stěžovatelky, pak se bude muset vypořádat s nosnými částmi její argumentace. Lze odkázat na závěry nálezu nález sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005, ve kterém Ústavní soud dovodil, že "[a]rgumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil." Dále Ústavní soud upozorňuje, že pro posouzení povahy rozvodného tepelného zařízení (věci) nemohou mít vliv dvoustranná ujednání o užívání takové věci, neboť takové ujednání nemají souvislost s věcněprávním posouzením právní povahy věci (jako věci v právním smyslu).
36. K námitce stěžovatelky ohledně porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud rozhodl v senátu ve složení, které bylo řádně určeno podle příslušného rozvrhu práce Nejvyššího soudu z roku 2023. Dále, pokud stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší soud nevypořádal s její námitkou o očividném (nebo jak stěžovatelka uvádí "zjevném") rozporu mezi právními závěry o věcněprávní povaze předávacích stanic s provedeným dokazováním a odkazuje na bod 81 dovolání, Ústavní soud konstatuje, že také tato námitka je zjevně neopodstatněná. Tvrzení stěžovatelky v uvedeném bodě jsou obecná, představují spíše nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně dokazování. Tato část dovolání neobsahuje konkrétní tvrzení o tom, které závěry odvolacího soudu stěžovatelka pokládá za nesprávné a v čem tato nesprávnost spočívá. Tomu odpovídá i stěžovatelčina argumentace uvedená v replice, opakující tvrzení, že "právní závěry týkající se věcněprávní povahy předávacích stanic", mají být "ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním". Proto ve zbytku tak Ústavní soud odmítl stěžovatelčiny námitky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněné.
VI. Závěr
37. Ústavní soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž se dostatečně nevypořádal s právní argumentací stěžovatelky a dosavadní judikaturou, nenaplňuje požadavky na řádně odůvodněné rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu s požadavky řádného procesu v důsledku čehož i odepřel stěžovatelce přístup k soudu, čímž porušil stěžovatelčino ústavně zaručené právo čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto zčásti vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadené rozhodnutí zrušil. Zčásti pak odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) jako zjevně neopodstatněnou. Návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu, který stěžovatelka podala v doplnění ústavní stížnosti, Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení nevyhověl. Ústavní soud zrušujícím nálezem jakkoliv v žádném případě nepředjímá výsledek navazujícího řízení. Případný ústavněprávní přezkum rozhodnutí civilních soudů může přijít na řadu až poté, co se jimi bude řádně zabývat Nejvyšší soud; dřívější ústavní přezkum by byl předčasný. Proto byla ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřovala proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu, jakožto rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, odmítnuta v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
38. Úkolem Nejvyššího soudu tak bude opětovně posoudit dovolání stěžovatelky, přičemž je vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Své závěry musí Nejvyšší soud ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. září 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu