23. Tato zjištění a úvahy odvolacího soudu buď do značné míry neodráží realitu daného sporu, nebo neodpovídají obvyklému uspořádání záležitostí či běhu věcí při vedení soudních sporů srovnatelného významu (a to ani jsou-li vedeny subjekty obdobnými stěžovateli). Za prvé - paušálně označovat restituční spor s parametry sporu o Květnou zahradu v Kroměříži za běžnou agendu v právní praxi související s činností stěžovatele je značně problematické a zavádějící. Pro takové hodnocení neseznal Ústavní soud z žádného podání či jiné písemnosti relevantní podklad. V řízení byla sporná celá řada skutkových okolností a bylo v něm řešeno vícero právních argumentů. Již jen ze samotného obsahu rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že šlo o složitější restituční spor vedený o soubor nemovitostí s dlouhou historií, zvýšeným kulturním významem a s vysokou majetkovou hodnotou (patrně v řádech stovek milionů Kč). Tento závěr dle názoru Ústavního potvrzuje i úroveň právních argumentů řešených ve výše zmíněných navazujících řízeních před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, která se týkala přezkumu meritorních výroků soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Bude-li takový závěr odvolací soud razit i v opakovaném odvolacím řízení, bude vyžadovat podstatně propracovanější odůvodnění. Za druhé - stěžovatelova právní agenda spravovaná čistě interně bude jistě rozsáhlá, o tom není velkých pochyb, ale zvýšenou komplexností zpravidla (tj. až na výjimky) vynikat nebude - jestli něčemu odvolacím soudem odkazovaný vysoký počet právních záležitostí v daných letech řešených stěžovatelovými interními právníky nasvědčuje, tak spíše závěru o jejich možné přetíženosti, ale hlavně o řešení rutinních a opakujících se právních věcí, které budou povahou typizované. Dávat na stejnou úroveň tisíce (blíže nespecifikovaných) stěžovatelem uzavíraných smluv či právních případů a nyní souzený spor se jeví jako zkreslující. Ústavní soud nepodceňuje zaměstnance stěžovatele pracovně zařazené na pozice interních právníků, nicméně vážně pochybuje o tom, že by bylo možno takto zjednodušenou dedukcí (přinejmenším bez dalšího zkoumání) učinit závěr o tom, že disponují "právní erudovaností" potřebnou pro řádné vedení sporu tohoto významu. Odvolací soud jakoby opomíjí fakt, že jednou věcí jsou znalosti týkající právního režimu správy památek a péče o ně, právních souvislostí spojených s jejich účelovým určením a historií, kde zkušenější interní právník stěžovatele zřejmě nebude mít na advokátním trhu příliš sobě rovných expertů, případně vedení jednodušších soudních řízení či řízení s nižší hodnotou předmětu sporu, avšak druhou (a dosti odlišnou) věcí je odborné vedení soudního sporu tohoto významu, v němž byť jen částečné opominutí procesních povinností či neuplatnění procesních práv může přivodit účastníkovi řízení značnou újmu, a v němž se vedle základních znalostí procesních postupů uplatní i takové dovednosti, jako je tvorba obranné taktiky, uplatňování jednotlivých (někdy variantních) argumentačních linií a bezprostřední reagování na průběh jednání u soudu. Stěžovatel je příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem kultury a těžko lze jeho právní aparát považovat za srovnatelný s právními aparáty například ústředních orgánů státní správy, které se v praxi vskutku nechávají řádně a odborně zastupovat svými zaměstnanci s právním vzděláním i ve složitějších věcech; všechny státní úřady či orgány veřejné moci, popř. organizace či instituce hospodařící s veřejnými prostředky si samozřejmě nejsou v odborné právní kapacitě rovny, přičemž jen numerické údaje o počtu interních právníků či řešených kauz nemají valnou vypovídající hodnotu. Za třetí - Ústavní soud považuje za notorietu, že při aplikaci projednací zásady, která je pilířem civilních sporů, je jedním z významných faktorů ovlivňujících pravděpodobnost úspěchu účastníka v soudním řízení také kvalita jeho právního zastoupení, přičemž v hodnotově významnějších kauzách úroveň právního zastoupení žalobce důvodně vyvolává potřebu tuto úroveň na straně žalované takříkajíc "dorovnat". V tomto případě, kdy si vedlejší účastník v dané věci sjednal zastoupení advokáty zabývajícími se problematikou církevních restitucí (před i po změně právního zastoupení), by dle názoru Ústavního soudu bylo ze strany stěžovatele neodpovědné (až rizikové) neangažovat na svou stranu advokáta s odpovídající praxí a hlubší zkušeností se spornou agendou. Výsledky i jen velmi základní tzv. "cost-benefit" analýzy jsou v tomto směru celkem jednoznačné. Přitom kvalifikované právní zastoupení je v komplikovanějších sporech potřebné právě už v řízení na prvním stupni, které je zpravidla těžištěm celého sporu, neboť zde se povětšinou činí základní podání vůči soudu, provádí se dokazování, účastníci reagují na případná poučení soudu dle § 118a o. s. ř. a nastávají účinky koncentrace řízení ve smyslu § 118b a § 119a o. s. ř. Případné procesní chyby napáchané některým z účastníků řízení před soudem prvního stupně jsou často v dalších stupních nezhojitelné. Za čtvrté - hodnotit skutečnou specializaci advokáta a zaměření jeho praxe, pokud k tomuto (z veřejně dostupných údajů ne vždy lehkému) posuzování obecný soud vůbec hodlá přistoupit, pouze či především na základě údajů zapsaných v seznamu advokátů vedeném ČAK, bude v řadě případů taktéž vysoce zkreslující, neboť tyto údaje jsou do seznamu advokátů zapisovány dle heslovitého dotazníku připraveného ČAK, jsou nepovinné, pro činnost toho kterého advokáta či advokátní kanceláře mají pramalý význam a v praxi slouží spíše jako indikace problematiky, kterou se advokát zabývá (nebo a contrario nezabývá), než jako výstižný popis jeho odborného profilu. Za páté - stěžovatelem v prvním stupni k náhradě uplatněný počet úkonů právní služby v počtu 27,5 se s ohledem na složitost věci a počet podání stěžovatele učiněných vůči soudu, kterými reagoval i na takové návrhy vedlejšího účastníka jako je návrh na delegaci věci či námitka podjatosti soudce, nejeví sám o sobě jako přemrštěný; stejně tak se jako přehnaný nejeví ani počet porad s klientem trvajících nad jednu hodinu v počtu 10, který, jak ostatně naznačuje odvolací soud, patrně vycházel z potřeby se důkladně seznámit s věcnými (faktickými) souvislostmi případu, což vzhledem ke spornosti celé řady skutkových okolností a k tomu, že činění skutkových tvrzení je jednou ze základních procesních povinností účastníka, lze jen těžko bez dalšího označit za neúčelné. Ústavní soud sice není v pozici, aby se jakkoli vyjadřoval ve smyslu, zdali takových porad mezi klientem a advokátem se v rámci tohoto řízení mohlo účelně konat 5, 10, 15 nebo 20, ale rozhodně dle jeho názoru nelze korektně uzavřít, že nemohla být žádná. Z čehož plyne, že i pokud by odvolací soud nakonec po zohlednění tvrzení stěžovatele ohledně účelnosti uplatněných nákladů dospěl k názoru, že uplatněný rozsah je neopodstatněně vysoký, přiléhavějším a smyslu institutu náhrady účelných nákladů řízení podstatně bližším se jeví postup spočívající v rozumně odůvodněném částečném zkrácení (nepřiznání) dané náhrady, nikoli v jejím celkovém zamítnutí (k tomu pro srovnání viz bod 24 rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2019 č. j. 59 Co 193/2018-498, v němž odvolací soud stěžovateli taktéž nepřiznal náhradu některých nákladů řízení v plné výši, a to s odůvodněním, které se jeví jako přesvědčivé).
24. Na podporu svých závěrů formulovaných v předchozím odstavci Ústavní soud odkazuje také na již zmiňované odmítavé usnesení dovolacího soudu (viz výše bod 11), v němž se Nejvyšší soud ztotožnil s požadavkem stěžovatele na náhradu nákladů dovolacího řízení v této věci, přičemž se výslovně vyjádřil také k vyšší náročnosti daného řízení, nutnosti vztáhnout předmět činnosti stěžovatele k podstatě sporu a nepřípustnosti paušalizujících úsudků ohledně odborných právních kapacit stěžovatele (viz poslední odstavec na str. 13 odmítavého usnesení dovolacího soudu).
VII. Závěr
25. V rámci opětovného posouzení otázky náhrady nákladů řízení odvolací soud při vázanosti právním názorem Ústavního soudu poskytne stěžovateli při jednání vhodný prostor k tomu, aby se mohl argumentačně vymezit vůči jeho odlišnému názoru na otázku náhrady nákladů řízení, a to nejen v řízení před soudem odvolacím, ale především v řízení před soudem prvního stupně.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou a proto jí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zcela vyhověl a oba napadené výroky podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu