40. Krajský soud tak ve svém rozhodnutí nesprávně vyhodnotil otázku odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance ve vztahu ke spotřebiteli, když rozhodl, že za takovéto jednání odpovídá výlučně zaměstnanec na základě judikaturní konstrukce excesu. Vedle odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že v daném případě bylo prokázáno, že zaměstnanec na pozici specialisty produktů doplnil na listinu o zpětném odkupu cenných papírů svůj účet bez vědomí stěžovatelky a proti její vůli. Na tento účet poté zaslal finanční prostředky stěžovatelky. Podle krajského soudu je nepochybné, že jednal s cílem bezdůvodně se obohatit, tedy tímto postupem sledoval výlučně vlastní zájmy, a svého postavení u zaměstnavatele zneužil. Nejednalo se o žádné nevědomé pochybení ze strany zaměstnance, které by stěžovatelce způsobilo škodu, ale cílené jednání, jehož účelem bylo získat finanční prostředky, tedy tzv. exces. Na základě těchto skutečností krajský soud učinil závěr, že jedná-
-li se o exces, pak zaměstnavatel za škodu způsobenou zaměstnancem neodpovídá.
41. Vzhledem k tomu, že konstrukce excesu rozšiřuje výklad § 167 občanského zákoníku a primárně vychází z předchozí právní úpravy, musí k ní soudy přistupovat velmi citlivě a přebírat ji jen při pečlivém posouzení konkrétní situace a vždy v souladu s ústavními principy. Konstrukce excesu totiž fakticky zhoršuje postavení spotřebitele ve spotřebitelských vztazích, jelikož omezuje odpovědnost zaměstnavatele nad rámec znění zákona. Výklad dotčeného ustanovení zahrnující exces tedy v důsledku není pro spotřebitele příznivější, a je tak v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (citovanou výše).
42. Lze tedy shrnout, že krajský soud měl při aplikaci ustálené judikatury Nejvyššího soudu vzít v potaz postavení stěžovatelky coby spotřebitelky a s ní spjatou ústavněprávní ochranu a volit ten výklad, který je pro spotřebitele příznivější.
43. Ústavní soud dodává, že judikaturou vytvořený výklad § 167 občanského zákoníku zahrnující zproštění odpovědnosti zaměstnavatele v případě excesu zaměstnance je v rozporu také se smyslem a účelem dané normy. Při posuzování odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní jednání zaměstnance je totiž nutné zohlednit také hledisko, s kým primárně spotřebitel jednal a komu primárně důvěřoval. Lze vycházet z předpokladu, že v případě, kdy se spotřebitel obrací na určitou právnickou osobu (v tomto případě na Českou poštu), obrací se na ní s určitou pohnutkou, proč si pro poskytnutí služby vybral právě tuto právnickou osobu. Při nakládání s penězi bude takovou základní pohnutkou jistě důvěra vůči konkrétní právnické osobě, která vychází z její solventnosti, její pověsti a stálosti na trhu. Jinými slovy, stěžovatelka si nezvolila konkrétního zaměstnance České pošty, se kterým chtěla sjednávat komisionářskou smlouvu o obstarání koupě nebo prodeje investičních nástrojů, ale zvolila si Českou poštu, která tyto služby spotřebitelům nabízí. Konkrétní zaměstnanec, jenž se na stěžovatelce při výkonu své práce dopustil trestného činu, jí byl Českou poštou přidělen. Je nesporné, že stěžovatelka svou důvěru primárně vkládala v právnickou osobu, kterou zaměstnanec při plnění pracovních úkonů zastupoval.
44. Ze zásady ochrany dobré víry vychází ostatně i ustanovení § 430 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby (tedy nikoli pouze pověřeného zaměstnance) v jeho provozovně, pokud byla třetí osoba v dobré víře, že jednající osoba je k jednání oprávněna. Ze zákonného textu přitom neplyne, že by takové jednání nezmocněné osoby dopadalo na podnikatele a zavazovalo by ho jen v případě jednání v souladu s právem a nikoli v případě jednání protiprávního. K jednání, které mělo za následek vznik škody na majetku stěžovatelky, přitom došlo v provozovně (pobočce) České pošty.
45. Pro dokreslení situace lze uvést obdobný, názorný příklad, který je v zásadě každému jednotlivci dobře znám. Pokud má spotřebitel záměr uložit si své peníze v bance, vybírá si banku na základě obdobných kritérií - pověsti, solventnosti, vlastnické struktuře apod. Nevybírá si konkrétního zaměstnance za přepážkou banky, kterému fakticky předá své peníze, aby je vložil na bankovní účet. Dopustí-li se tedy tento zaměstnanec trestného činu například tím, že převzaté peníze zpronevěří, má za způsobenou škodu spotřebiteli odpovídat zaměstnavatel, tj. banka. Tento výklad je přitom v souladu s doslovným zněním § 167 občanského zákoníku a současně odpovídá principu ochrany spotřebitele.
46. Napadeným rozhodnutím tak krajský soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, neboť nevyložil a neaplikoval § 167 občanského zákoníku ústavně konformním způsobem, tj. v dané věci způsobem pro spotřebitele příznivějším.
47. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Stěžovatelka v dovolání uvedla řadu námitek, konkrétně argument nevyřešené otázky vlastnictví peněžních prostředků na bankovním účtu, otázky spojené s aplikací § 132 odst. 2 zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, § 9 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a otázky spojené s jednáním stěžovatelky v omylu vyvolaném Českou poštou a bankou (§ 583 a násl. občanského zákoníku) či otázku porušení povinnosti prevence podle § 2900 občanského zákoníku ve vztahu k insolvenčnímu řízení zaměstnance.
48. Se všemi těmito námitkami se Nejvyšší soud vypořádal velmi stručně a své rozhodnutí tak řádně nezdůvodnil. Aproboval právní závěry krajského soudu, který aplikoval ustálenou judikaturu o excesu, ovšem neodkázal při tom na žádná konkrétní rozhodnutí a dostatečně nerozvedl, jaké okolnosti v tomto případě opravňovaly krajský soud zprostit zaměstnavatele skrze exces. Současně, shodně jako krajský soud, nevzal v potaz postavení stěžovatelky coby spotřebitelky. Nejvyšší soud tak svým rozhodnutím rovněž porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky.
49. Pro rozhodování Ústavního soudu bylo v projednávané věci zásadní, že poškozenou protiprávním činem zaměstnance byla spotřebitelka. Tuto skutečnost měly krajský soud a Nejvyšší soud zohlednit při posouzení odpovědnosti zaměstnavatele podle § 167 občanského zákoníku. Ústavní soud se v souladu s doktrínou minimalizace zásahů zdržel posouzení, zda konstrukce excesu vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu nepřekračuje hranici mezi interpretací práva a tvorbou práva a pokud ano, zda je dotváření práva v této konkrétní situaci přípustné. Omezil se na posouzení, zda může být konstrukce excesu použita bez dalšího v případě, kdy na straně poškozeného je dobrověrný spotřebitel, jak tomu bylo v projednávané věci.
50. Dalšími námitkami stěžovatelky se Ústavní soud nezabýval, neboť napadená rozhodnutí zrušil z důvodu nesprávného výkladu § 167 občanského zákoníku, který byl v rozporu s ústavněprávním principem ochrany práv spotřebitele.
V. Závěr
51. Ústavní soud shrnuje, že při rozhodování o odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance, kterého se dopustil při plnění pracovních úkolů vůči spotřebiteli, je třeba při výkladu § 167 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, důsledně zohlednit postavení spotřebitele jako slabší smluvní strany a zvolit takový výklad zákonného ustanovení, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Judikaturou vymezenou konstrukci excesu zaměstnance, která se váže k § 167 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nelze aplikovat v případě, že je stranou smlouvy spotřebitel, pokud se zaměstnanec dopustí protiprávního činu při plnění pracovních úkolů. Judikatorní konstrukce excesu totiž zprošťuje zaměstnavatele odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem protiprávním činem nad rámec zákonné úpravy a je v rozporu s ústavněprávním principem ochrany spotřebitele. Aplikuje-li soud konstrukci excesu ve vztahu k poškozenému spotřebiteli, poruší tím jeho ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
52. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelky důvodnou, a proto jí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zcela vyhověl a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
53. Nyní bude úkolem krajského soudu, aby znovu rozhodoval o odvolání a při svém rozhodování důsledně vyšel z právních závěrů popsaných v tomto nálezu.