39. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (a předtím v rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, zařazeném do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 122/2012) konstatoval, že "Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.)." Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dále instruoval nalézací soudy v tom smyslu, aby neopomněly uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. V případě, kdy nebude možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.
40. Již soud prvního stupně v napadeném rozsudku konstatoval, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31 a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná pouze tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
41. Ústavní soud konstatuje, že případ stěžovatelky sice podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu obecné soudy porovnávaly s jinými případy, které v napadených rozhodnutích také řádně specifikovaly, avšak po jejich podrobnějším přezkoumání lze konstatovat, že případ stěžovatelky se v mnoha ohledech od v nich uvedených skutkových okolností výrazně odlišuje.
42. Soud prvního stupně jako referenční případ odkazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 304/2011 (u Městského soudu v Praze sp. 70 Co 27/2019), kdy se podle jeho názoru jednalo o masivní zásah do osobnostní sféry poškozené osoby, s tím, že z tohoto rozsudku vychází další rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 185/2020, které bylo změněno rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 273/2021. V obou těchto případech soudy přiznaly žalobcům odškodné ve výši srovnatelné s výší odškodného přiznaného stěžovatelce.
43. V prvním uvedeném případu se jednalo o odškodné pro žalobkyni, která byla stíhána pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákona a trestní stíhání trvalo pět let a osm měsíců. Rozsudkem ze dne 21. 11. 2006 shledal Okresní soud v Novém Jičíně žalobkyni vinnou a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců s podmínečným odkladem na zkušební dobu tří let a současně jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokátní praxe po dobu tří let; k odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 8. 2007 prvostupňový rozsudek v celém rozsahu zrušil, znovu uznal žalobkyni vinnou a uložil jí trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmínečným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu dvou let. Na základě žalobkyní podaného dovolání zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 11. 2008 rozsudek Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu. Krajský soud v Ostravě znovu rozhodl rozsudkem ze dne 28. 4. 2009, kterým prvostupňový rozsudek opět zrušil a znovu uznal žalobkyni vinnou ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmínečným odkladem na zkušební dobu dvou let a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie po dobu dvou let. Proti novému odsuzujícímu rozsudku podala žalobkyně opět dovolání a Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2010 rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2009 opět zrušil; až poté Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 11. 2010 zprostil žalobkyni obžaloby. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že trestní stíhání mělo špatný vliv na zdravotní stav žalobkyně, která se musela léčit (neuróza, hypertenze); promítlo se i do rodinného života a osobních a příbuzenských vztahů žalobkyně; zásadní negativní důsledky pak mělo trestní stíhání v jejím profesním životě, neboť působila jako advokátka a správkyně konkursní podstaty, ze seznamu správců však byla dne 16. 10. 2007 vyškrtnuta a advokátní praxe musela zanechat dokonce dvakrát, když ji po rozsudku Nejvyššího soudu obnovila, posléze ji však Krajský soud v Ostravě odsoudil znovu. Soud prvního stupně zdůraznil, že zásadní dopad na žalobkyni mělo její druhé odsouzení Krajským soudem v Ostravě, neboť po rozhodnutí Nejvyššího soudu důvodně očekávala, že bude obžaloby zproštěna, začala znovu obnovovat svou advokátní praxi, avšak poté, co Krajský soud v Ostravě nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu a znovu ji uznal vinnou, musela svou advokátní praxi znovu ukončit (odškodné za ušlý zisk bylo žalobkyni přiznáno v samostatném řízení). K medializaci případu se soudy nijak nevyjadřovaly; z rozhodnutí není zřejmé, zda a v jaké míře k ní vůbec došlo.
44. Druhým referenčním případem je věc žalobce (bývalého vrchního státního zástupce), vůči němuž bylo trestní stíhání zahájeno dne 6. 12. 2013 pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Dne 26. 10. 2016 bylo vydáno další usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Dne 15. 2. 2018 podalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci obžalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2018 bylo rozhodnuto, že věcně příslušným soudem k projednání věci je Městský soud v Praze. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2019 bylo trestní stíhání vedené na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 12. 2013 zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť žalovaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Trestní stíhání vedené na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 10. 2016 bylo rovněž zastaveno, neboť je z důvodu promlčení nepřípustné. Proti tomuto usnesení byla podána stížnost státního zástupce. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019 byla stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. Řízení bylo pravomocně zastaveno ke dni 24. 10. 2019. Dovolání Nejvyššího státního zástupce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020 podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítnuto pro nepřípustnost. Trestní stíhání žalobce trvalo šest let a devět měsíců, z toho tři roky a devět měsíců probíhalo souběžně trestní stíhání vedené na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 10. 2016. Trestní stíhání se projevilo v osobnostní sféře žalobce ve sféře zdravotní (obtíže s usínáním, udržením spánku, obtíže s koncentrací, psychickou labilitou, střídajícími se stavy podrážděnosti, emočního nezájmu, opakované reaktivní depresivní stavy, byl nucen vyhledat psychologickou a psychiatrickou intervenci, trpí posttraumatickou stresovou poruchou), společenské (trestní stíhání poškodilo čest žalobce, zničilo vztahy s celou řadou osob a s ohledem na masivní mediální dehonestaci došlo ke zpochybnění dobrého jména), rodinné (rodiče žalobce i jeho manželky těžce nesli trestní stíhání žalobce, a to i vzhledem k tomu, že byli ve vysokém věku vyslýcháni), ve sféře profesní (žalobci byl v důsledku vedení trestního stíhání pozastaven výkon advokacie). Trestní stíhání žalobce bylo rozsáhle medializováno formou desítek až stovek článků v celostátních periodicích a relací v celoplošných televizích. Výsledek trestního stíhání byl veřejně přijat minimálně s rozpaky, spíše však nesouhlasně.
45. Odvolací soud v napadeném rozsudku označil shora uvedená rozhodnutí pro srovnání s věcí stěžovatelky za přiléhavá, zejména pokud jde o rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021 sp. zn. 18 Co 273/2021. I podle jeho závěru je přiměřeným odškodněním stěžovatelky za nezákonné trestní stíhání částka 600 000 Kč.
46. Naopak odvolací soud odmítl jako srovnávací případ, který nabídla ke srovnání stěžovatelka, a to věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 207/2017, (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 Co 16/2022). Ve srovnávané věci byl žalobce stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě v souběhu se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby, trestní stíhání trvalo pět let a tři měsíce, došlo k poškození jeho cti a dobré pověsti, byl dotčen jeho zdravotní stav, jeho rodinný, společenský i profesní život. Před trestním stíháním byl úspěšným politikem jak na regionální, tak i na celorepublikové úrovni (senátor), jeho věc byla medializována. Trestní stíhání žalobce vyřadilo i z jeho další možné politické kariéry. Dostalo se mu odškodnění cca 1 100 000 Kč. Tato věc je podle názoru odvolacího soudu méně přiléhavá ke srovnání se souzenou věcí, než věc 18 Co 273/2021, nicméně výsledně lze i v této srovnávané věci shledat určité společné prvky s věcí stěžovatelky - stíhání pro obdobné zločiny, stejná výše hrozícího trestu, shodné dopady do osobního a rodinného života. Ve srovnávané věci však jde o významnější zásah do profesního života než u stěžovatelky a o zničení politické kariéry, kterýžto prvek u stěžovatelky chybí. K tomu odvolací soud dále uvedl, že je především na žalobci, aby provedl srovnání s jinými případy, i na žalovaném, aby tak učinil; v případě, kdy ani žalobce, ani žalovaný rozhodnutí vhodná ke srovnání neoznačí, je na soudu, aby provedl srovnání s obdobnými případy, které jsou mu známy z rozhodovací činnosti. Přiměřené zadostiučinění by také mělo odpovídat obecně vnímané představě spravedlnosti a ekonomické realitě České republiky. Stěžovatelka požaduje odškodnění ve výši téměř 50 mil Kč, avšak žádný případ, v němž by ve srovnatelné věci takto vysoké odškodnění bylo přiznáno, neoznačila. Ani jej označit nelze, neboť její požadavek se jak s rozhodovací praxí soudů, tak i s realitou míjí.
47. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti poukázal na další možné srovnávací rozhodnutí. Tím má být usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3413/22, kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta stížnost ve věci (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019 č. j. 29 Co 413/2019-155), kde stěžovatel, který byl stíhán pro zvlášť závažný zločin dokonané vraždy vlastní matky, spojený se značným celospolečenským odsudkem (či spíše opovržením), byl během trestního stíhání vzat do vazby, v níž strávil celkem 353 dnů. Obžaloby byl následně zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že by spáchal skutek, pro který byl trestně stíhán. Obdržel zadostiučinění ve výši 200 000 Kč.
48. Ústavní soud shrnuje, že některé z uvedených případů bylo s věcí stěžovatelky částečně srovnatelných, protože obviněnými byly veřejně činné osoby. Celková délka trestního stíhání, výše hrozícího trestu, skutečně uložený nepodmíněný trest a časový úsek mezi uloženým trestem a konečným zproštěním obžaloby jsou však nesrovnatelné.
49. Za nejpodstatnější považuje Ústavní soud odsouzení stěžovatelky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. A zejména pak skutečnost, že celkem 21 měsíců (do rozhodnutí odvolacího soudu) stěžovatelka žila v nejistotě, zda tento trest nebude muset skutečně vykonat. Není proto možné tento případ srovnávat s případy, kdy buď bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby již soudem prvního stupně, nebo kdy sice bylo rozhodováno v několika stupních, avšak uloženým trestem byl pouze trest podmíněný. Ústavní soud nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu citované v bodu 39 tohoto nálezu, ale zdůrazňuje, že ke srovnání lze používat pouze případy skutečně srovnatelné. V případě stěžovatelky obecné soudy nepostupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Srovnaly případ stěžovatelky s případy zjevně nesrovnatelnými, namísto toho, aby stanovily, řečeno slovy Nejvyššího soudu "přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé". Takovým postupem obecné soudy zasáhly do práv stěžovatelky zaručených čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
50. Ústavní soud zdůrazňuje, že je dalek toho, aby v daném případě sám určoval či jen naznačoval výši finanční částky, která stěžovatelce náleží ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, nebo dával podrobný návod pro její výpočet; to není a ani nemůže být jeho úkolem. Zrovna tak Ústavní soud netvrdí, že takové přiměřené zadostiučinění by mělo odpovídat (původnímu) požadavku stěžovatelky ve výši téměř 50 mil. Kč. Obecné soudy musí znovu zvážit veškeré klíčové okolnosti tohoto mimořádného případu (zejména dobu trvání nepravomocného odsouzení k vysokému trestu odnětí svobody) a znovu rozhodnout.
V. Závěr
51. Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
52. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.