37. V nálezu ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 2780/10 byl Ústavní soud konfrontován se situací, kdy byly na povinném vymáhány pohledávky (celkem 5) oprávněného vzniklé z přepravy osob, jejichž výše (jistina a náklady nalézacího řízení) se pohybovala mezi 711 Kč a 1 611 Kč, celkově v částce 6 255 Kč, přičemž celkové náklady exekuce (náklady exekutora a náklady oprávněného) pak činily 58 800 Kč, tedy bezmála desetinásobek výše původní pohledávky. Ústavní soud v této souvislosti, aniž by tím současně obhajoval či naváděl dlužníky k vyhýbání se plnění jejich povinností, případně zpochybňoval právo soudního exekutora a oprávněného na náhradu nákladů exekuce, uvedl, že "musí existovat proporcionální vztah mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení (exekučních nebo i nákladů nalézacího řízení), které musí povinný nést." Takto sofistikovaně a neúčelně vynaložené náklady by se tedy neměly stát faktickou sankcí vůči povinnému, která je navíc nepřiměřeně přísná nebo dokonce likvidační, a neměly by ani představovat nepřiměřený zdroj zisku pro stranu oprávněnou nebo exekutora. Proto by měly jak soudy, tak i exekutoři postupovat tak, aby tento zásah do vlastnického práva povinného svým postupem minimalizovaly. V dané věci by pro soudního exekutora určitě nepředstavovalo vážný problém spojení výše uvedených věcí, a to ani z hlediska věcného (pohledávky na základě stejného titulu), osobního (pohledávky jednoho oprávněného subjektu za jedním dlužníkem), ani časového (výzvy ke splnění povinnosti byly vydány v jeden den). Za situace, kdy se justiční informační systémy neustále zdokonalují, je vždy nutné zvažovat, zda skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků, které k příslušnému soudu nebo soudnímu exekutorovi napadnou, z důvodů procesní ekonomie nespojit. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci, které spolu po všech stránkách souvisejí, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení (§ 112 o. s. ř.) i z důvodu výše zmiňované minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýš žádoucí. K individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný [srov. nález ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2013/10 či nález ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 236/13 (N 129/78 SbNU 51)].
38. Rovněž v již uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 236/13 Ústavní soud vyslovil, že projednává-li nalézací soud odděleně občanskoprávní spory mezi týmiž účastníky, které jsou po skutkové a právní stránce shodné a o žalobách rozhoduje jednotlivě, aniž využil možnosti uvedené v § 112 odst. 1 o. s. ř., a aniž by věci spojil ke společnému řízení, může tímto postupem porušit základní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
39. V nyní posuzované věci obecné soudy výše uvedené požadavky vymezené judikaturou Ústavního soudu při rozhodování o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce nevzaly v úvahu, přičemž pochybily zejména tím, že odmítly zkoumat, zda exekuční titul nevykazuje zásadní vady, jak v řízení stěžovatelka namítala.
40. V předmětné věci Ústavní soud z přiloženého spisu okresního soudu zjistil, že platebním rozkazem okresního soudu ze dne 18. 9. 2008 č. j. 41 Ro 319/2008-4 byla stěžovatelce jako povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 1 006 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 8 454 Kč. Na platebním rozkaze byla uvedena pouze stěžovatelka jako povinná, která v té době nebyla zletilá (v roce 2008 jí bylo 15 let), zákonný zástupce na platebním rozkaze není uveden. Z platebního rozkazu tedy není zřejmé, zda nezletilá stěžovatelka byla v předmětném řízení zastoupena, když jméno zákonného zástupce na platebním rozkaze není uvedeno. Proti platebnímu rozkazu matka nezletilé jako zákonná zástupkyně tehdy nezletilé stěžovatelky nepodala odpor a ani dlužnou částku za nezletilou neuhradila. Tuto částku začal soudní exekutor po stěžovatelce vymáhat až po dosažení zletilosti stěžovatelky. Z uvedeného vyplývá, že uvedený platební rozkaz vykazuje zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť stěžovatelka v předmětném řízení neměla procesní způsobilost a jako účastník řízení nebyla zastoupena, resp. nebyla zastoupena zástupcem, který by řádně hájil její zájmy, ačkoli byla v té době nezletilá. I když platebním rozkazem uložená částka činí "pouze" 1 006 Kč s příslušenstvím, náklady řízení byly na platebním rozkaze vyčísleny na částku mnohonásobně (osminásobně) vyšší, než činila žalovaná částka, a to na 8 454 Kč. Podle tvrzení stěžovatelky byla proti ní vedena souběžně dvě soudní řízení, přičemž v každém z nich šlo o částku 1 006 Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a pokutu. Tato nalézací řízení však nebyla z důvodu ekonomie řízení spojena ke společnému řízení (a posléze ani exekuční řízení). Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka je samoživitelka, pečuje o nezletilou dceru, otec dítěte je státní příslušník Ukrajiny a momentálně se účastní bojů na Ukrajině. Stěžovatelka pobírá peněžitou pomoc v mateřství, výživné a invalidní důchod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že vymáhanou částku nebyla schopna uhradit, a proto se zadlužila, navíc půjčka byla sjednána s nepřiměřeně vysokými úroky. Usnesením krajského soudu ze dne 22. 3. 2023 č. j. KSCB 46 INS 14927/2018-8-55 bylo k návrhu stěžovatelky zrušeno schválené oddlužení. Protože majetek stěžovatelky (dlužnice) byl pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující a současně nebyly naplněny podmínky předpokládané zákonem pro prohlášení konkurzu [dlužnice o prohlášení konkurzu nepožádala), rozhodl krajský soud podle § 418 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, (insolvenční zákon) o zastavení insolvenčního řízení a zproštění insolvenčního správce funkce].
41. Závěry přijaté ve výše uvedených nálezech jsou plně uplatnitelné i v nyní posuzované věci. Obecné soudy v předmětné věci pochybily již tím, že při posuzování návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce se nezabývaly otázkou, zda exekuční titul nevykazuje zásadní vady, zejména, zda stěžovatelka jako nezletilá byla v nalézacím řízení řádně zastoupena tak, aby mohla hájit svá práva.
42. V předmětné věci okresní soud v nalézacím řízení při rozhodování o návrhu oprávněné na vydání platebního rozkazu nezkoumal schopnost matky jako zákonného zástupce řádně hájit zájmy nezletilé a nezabýval se ani podmínkami pro ustanovení opatrovníka pro řízení, a došlo tak k tomu, že zájmy nezletilé v soudním řízení nikdo nehájil. Okresní soud nespojil oba návrhy na vydání platebního rozkazu do společného řízení, ačkoli tento požadavek Ústavní soud opakovaně zdůraznil ve svých nálezech. Odměnu oprávněné za zastupování advokátem v nalézacím řízení stanovil okresní soud v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu týkající se náhrady nákladů řízení u tzv. formulářových žalob v nepřiměřené výši (osminásobek žalované částky), v důsledku čehož byla stěžovatelka zatížena dluhem, jehož bagatelní výše se v průběhu let natolik navýšila, že celkově vymáhanou finanční sumu již takto označit nelze. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že obecné soudy musí při svém rozhodování chránit též zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež mohou mít rdousící efekt.
43. Obecné soudy se v předmětné věci nezabývaly ani otázkou, zda výše odměny advokáta oprávněné v nalézacím řízení byla stanovena v souladu s výše uvedenou nálezovou judikaturou. Okresní soud rozhodl v nalézacím řízení zahájeném na základě tzv. formulářové žaloby o náhradě nákladů řízení, která několikanásobně převyšuje výši žalované částky, pouze s ohledem na úspěch žalující strany ve věci, bez zřetele k účelně a proporcionálně vynaloženým nákladům řízení. Okresnímu soudu nelze vytknout, že z výše citovaných nálezů v nalézacím řízení nevycházel, neboť platební rozkaz vydal v roce 2008, lze však připomenout, že právní názory v nálezech vyslovené jsou založeny na obecných principech plynoucích z ústavního pořádku, a to především z práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nemají tak povahu pravidel, která by vyžadovala zohlednit časovou působnost jako v případě nálezů zrušujících normativní právní akty, a proto se vztahují i na řízení vedená před vydáním těchto nálezů [srov. nález ze dne 14. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 1705/15 (N 40/80 SbNU 495) a další].
44. Soudní exekutor začal dlužnou částku vymáhat až v okamžiku dovršení zletilosti, přičemž v důsledku nečinnosti soudního exekutora narostlo příslušenství pohledávky. Ani soudní exekutor obě exekuční řízení nespojil do společného řízení a vymáhal je ve dvou samostatných řízeních, což náklady exekuce zdvojnásobilo, a celkový dluh stěžovatelky tak ještě více narostl.
45. Výše uvedené skutečnosti přispěly k tomu, že stěžovatelka se při vstupu do svého dospělého života musela zadlužit (vzala si půjčku s nepřiměřeně vysokými úroky), aby vymáhanou částku mohla splácet. To ji uvrhlo do "dluhové pasti" (vymáhaná částka včetně příslušenství, náklady řízení, náklady exekuce - navíc zdvojené). Oddlužení nakonec muselo být zrušeno, neboť stěžovatelka neměla dostatečné prostředky ke splácení dluhu, a insolvenční řízení bylo zastaveno. Stěžovatelka je nemajetná, invalidní, pečuje o malé dítě a je samoživitelka.
46. K těmto skutečnostem, jakož i k výše uvedené nálezové judikatuře Ústavního soudu vztahující se k uvedené oblasti, obecné soudy při rozhodování o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce nepřihlédly. Námitka obecných soudů, že se stěžovatelka snaží přenést řešení svého nedbalého jednání v nalézacím řízení do řízení exekučního, přitom, jak bylo výše uvedeno, není i s ohledem na uvedené skutečnosti vztahující se k nalézacímu řízení a vydání platebního rozkazu okresního soudu pro řešení projednávaného případu relevantní. K tomu je třeba obecným soudům vytknout, že ani ony oba návrhy stěžovatelky na zastavení exekuce nespojily za účelem ekonomie řízení do jednoho řízení, ale rozhodovaly o nich v samostatných řízeních.
VI. Závěr
47. Vycházeje ze shora nastíněných východisek dospěl Ústavní soud k závěru, že oba obecné soudy nesprávnou interpretací a aplikací § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. porušily základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny (potažmo i čl. 32 odst. 1 věty druhé, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), neboť dostatečně nezohlednily specifické a - podle přesvědčení Ústavního soudu - velmi jednoznačné okolnosti nyní posuzované věci a smysl a účel uvedeného zákonného ustanovení. Na základě zjištěných skutkových okolností posuzované věci, jakož i na základě stávající judikatury Ústavního soudu, totiž měly obecné soudy uvažovat o zastavení exekučního řízení pro existenci "jiného důvodu". Ze shora citované judikatury vyplývá, že použití § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (tím méně tedy žalobou pro zmatečnost).
48. Obecným soudům dále nic nebránilo v tom obě řízení o návrzích stěžovatelky na zastavení exekucí spojit ke společnému řízení. Pro úplnost je třeba dodat, že na základě postulátů ve výše uvedených nálezech lze v nyní posuzované věci mít za to, že ani pro soudního exekutora by nebylo vážným problémem spojení věcí stěžovatelky, a to ani z hlediska věcného (pohledávky na základě stejných titulů), osobního (pohledávky jednoho oprávněného subjektu za jedním dlužníkem), ani z časového (oba návrhy byly podle tvrzení stěžovatelky podány současně), což s ohledem na okolnosti posuzované věci vedlo Ústavní soud k závěru o zásahu do práva stěžovatelky na minimalizaci zásahů vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
49. S ohledem na výše uvedené závěry o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
50. Zrušením napadených rozhodnutí se vytváří prostor pro opětovné posouzení návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce okresním soudem. Zároveň se tím stěžovatelce otevírá možnost uplatnění argumentace k právní stránce předmětné věci. Úkolem okresního soudu v dalším řízení bude posoudit předmětnou věc znovu, přičemž je vázán právními názory Ústavního soudu vyslovenými v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
51. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).