51. Lze uzavřít, že již výše uvedený postup Nejvyššího soudu, který nesleduje právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, v zásadě postačuje, aby Ústavní soud přistoupil ke kasaci jeho usnesení. Nejvyšší soud sice uvedl, že právní závěry citovaného rozsudku sp. zn. 21 Cdo 856/2011 reflektoval i Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1840/15 ze dne 10. 5. 2017. K tomu ovšem Ústavní soud uvádí, že šlo o usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž taková usnesení vznikají na základě zcela jiného rozhodovacího postupu a v jiné procesní situaci než nálezy, což omezuje uplatnitelnost závěrů v nich obsažených (srov. nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007). Navíc, souhlasit s tímto závěrem Nejvyššího soudu nelze ani proto, že v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1840/15 se sice předmětem ústavního přezkumu staly mimo jiné i závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 856/2011, tj. závěr, že "věřitel se může, v důsledku účinků pravomocným soudním rozhodnutím určené odporovatelnosti, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku) vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, jen k uspokojení své pohledávky (přiznané exekučním titulem) nejvýše v rozsahu, v jakém byla vymahatelnou v okamžiku rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě", nicméně nejednalo se o opětující se plnění výživného k dítěti jako v posuzovaném případě, ale šlo o posouzení aplikace právních závěrů Nejvyššího soudu na úroky z prodlení.
52. Právě skutečnost, že se v nyní posuzované věci jedná o plnění povinnosti výživného, je přitom z ústavněprávního pohledu klíčová. Při zohlednění účelu výživného, v němž se zrcadlí právo dítěte na péči ze strany rodičů (čl. 32 odst. 4 Listiny), je třeba ochranu poskytovanou stěžovatelce (věřiteli) vztahovat i na výkon rozhodnutí (exekuce) výživného splatného po rozhodnutí o odpůrčí žalobě.
53. Naopak, nelze přijmout výklad, v jehož důsledku bude muset věřitel, který je nezaopatřeným dítětem, podávat odpůrčí žaloby opakovaně, a to pro každou nově splatnou dávku výživného. Výživné (nezaopatřenému) dítěti je přitom, jak plyne z výše uvedeného, nezbytné poskytovat bez zbytečného prodlení, protože jenom tak může plně naplnit svůj účel. Tento postup je namístě tím spíše, že v posuzované věci bylo řízení o odpůrčí žalobě zahájeno již v roce 2012 a ukončeno pravomocným rozhodnutím až v roce 2019 (trvalo téměř 7 let, tedy podstatnou část života stěžovatelky).
54. K námitce porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na soudní ochranu Ústavní soud uvádí, že si je vědom významu právní jistoty, a to zejména z ní vyplývající povinnosti ke konzistentnosti rozhodovací praxe soudů. Nicméně i v případech, kdy obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího) rozhodují o skutkově obdobných věcech, nemohou se omezit na pouhé odkazování na dříve vyslovené právní závěry, pokud účastník řízení přináší novou argumentaci, která zpochybňuje dříve vyřčený právní závěr.
55. Taktéž, pokud obvodní soud a městský soud věc rozhodly odlišně než dříve Nejvyšší soud, avšak řádně svá rozhodnutí odůvodnily a vysvětlily, na jakých právních argumentech rozhodnutí postavily, a jedná se přitom o argumentaci, se kterou se původní rozhodnutí nevypořádává (viz body 3 a 4 tohoto nálezu), nemůže soud takové rozhodnutí zrušit jenom s pouhým odkazem na předchozí judikaturu, pokud dříve vyslovené právní závěry (zde v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011) nevypořádávají nové argumenty a dříve učiněné závěry nebyly a nejsou přijímány jednoznačně. Naopak, je nezbytné, aby Nejvyšší soud z pozice sjednotitele judikatury buď tuto argumentaci náležitým způsobem vypořádal (a tedy vyvrátil), anebo se s ní ztotožnil a od dříve přijatého právního závěru se odchýlil.
56. Tento postup představuje v rámci organizace soudní soustavy a procesních předpisů prostor, který je nižším soudům dán záměrně, aby měly možnost v odůvodněných případech svou argumentací Nejvyšší soud přesvědčit o nutnosti modifikace dříve vyjádřených právních názorů. Tento přístup garantuje žádaný dialog uvnitř soudní soustavy. I Ústavní soud vyjádřil otevřenost k dialogu s obecnými soudy o svých dříve vyjádřených závěrech (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007). Obecné soudy by totiž měly mít (výjimečně) možnost dojít k jiným ústavněprávním závěrům než těm, které dříve vyslovil Ústavní soud. Je však namístě, aby pro takovou výjimku existoval obzvláště dobrý důvod.
57. V neposlední řadě je nezbytné, aby se soud, třebaže sleduje dosavadní výkladovou judikatorní linii, řádně vypořádal s předloženými právními argumenty účastníka řízení. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí dříve přijatá. To ovšem Nejvyšší soud v posuzované věci neudělal ani v napadeném prvním usnesení ze dne 15. 2. 2022, kdy stěžovatelka svou velmi (sic stručnou) argumentaci přinesla ve vyjádření k dovolání vedlejší účastnice, ani v napadeném druhém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2023.
58. Nejvyšší soud v prvním napadeném usnesení na argumentaci stěžovatelky ve vyjádření k dovolání, a zejména na právní úvahy učiněné obvodním soudem a městským soudem v usneseních vydaných před kasačním zásahem Nejvyššího soudu žádným způsobem nereagoval. Ještě stručněji přistoupil Nejvyšší soud k vypořádání argumentace stěžovatelky v napadeném druhém usnesení. V tomto případě v souladu s § 243f odst. 3 občanského soudního řádu zvolil pouze stručné odůvodnění, své závěry vyjádřil toliko v pěti odstavcích. Ani v tomto případě na argumentaci stěžovatelky, třebaže již vystupovala v pozici dovolatelky a svou argumentaci rozvedla, a již zmiňované závěry obvodního a městského soudu učiněné před kasačním zásahem Nejvyššího soudu, na které shodně stěžovatelka odkazovala, nereagoval. Takový postup Nejvyššího soudu je v rozporu s výše uvedenými východisky, a Nejvyšší soud tak porušil i stěžovatelčino právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
59. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že v nynější věci se jedná o stěžovatelku, která je již zletilým nezaopatřeným dítětem. Aplikace Úmluvy o právech dítěte je zde právě z důvodu zletilosti vyloučena (čl. 1 Úmluvy o právech dítěte a contrario). Za předpokladu, že by se jednalo o dítě nezletilé, obstojí výklad § 42a občanského zákoníku z roku 1964, umožňující dítěti odporovat jednání dlužníka v rozsahu dávek výživného splatných i po dni rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě tím spíše.
VII. Závěr
60. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, a to jak prvním (kasačním) usnesením ze dne 15. 2. 2022, tak i druhým usnesením ze dne 18. 4. 2023, a dále rozhodnutími městského soudu (druhé usnesení ze dne 18. 11. 2022) i obvodního soudu (druhé usnesení ze dne 14. 7. 2022) byla porušena základní práva stěžovatelky, a sice právo na výchovu a péči o dítě zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny a právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
61. Ústavní soud proto stěžovatelce vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v záhlaví uvedená rozhodnutí zrušil, a to včetně kasačního usnesení Nejvyššího soudu, neboť je to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod stěžovatelky (viz bod 14 tohoto nálezu).
62. Úkolem Nejvyššího soudu bude znovu rozhodnout o dovolání vedlejší účastnice. Vázán přitom bude právními názory Ústavního soudu vyjádřenými v tomto nálezu. Nejvyšší soud bude povinen dovolání vedlejší účastnice posoudit způsobem, který zohlední ústavně zaručená práva stěžovatelky na výchovu a péči o dítě (čl. 32 odst. 4 Listiny) a na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).